pondělí 27. června 2011

všechno špatné vede k něčemu dobrému

...aneb další změny a nedivte se! :)


Mílí čtenáři mého blogu,

možná jste si (stejně jako já) mysleli, že už tu do konce září budete číst jenom o mých bojích s kluky, o stereotypu, problémech s prací, objevování nových míst Mallorky a o jídle, ale to jste se (stejně jako já) pletli.
Přichází něco, co vám nezmění život, ale mně to změní blízkou budoucnost.
Ano, je to tak!

víte, ani nevím, jestli mě to ještě překvapuje.
Ano, překvapilo mě to, ale teď si říkám, že mě to ani vlastně nepřekvapuje.
Vy, co jste se mnou v tom mém dobrodružství od začátku, si možná klepete na čelo, co se zase děje.
Tak já vám to povím.
Zase se stěhuji.
Zpět do Španělska. Takže opouštím ostrovy a vracím se na pevninu.
Ano, už bych mohla přestat okecávat ;)

Pravda je, že minulý týden jsem měla dost velké nutkání to tu ukončit a změnit rodinu. Bylo to spíše kvůli počasí, proto, že jsem měla pravděpodobně úpal a místní podmínky mi od toho moc nepomáhají. Říkala jsem si, že anglické podnebí by nebylo špatné. Ale když jsem se jednou trochu víc zamyslela, co by znamenalo ten celý proces, hledání rodiny, let, nové začátky, nervozita, risk..., tak jsem to docela rychle zavrhla.
...ale tak to nemělo být...
Ve čtvrtek večer si tu tak sedím v chodbě, hned u zdroje wifi a zjišťuju si nejnovější informace z internetového světa, který mě spojuje se všemi známími, kamarády, rodinou...
tak si to ke mně připochoduje M., něco mi připomíná, na něco se mě ptá, ohledně dneška a pak řekne větu, která většinou nepředvídá nic pozitivního: "Potřebuji s tebou o něčem mluvit." a má reakce v hlavě "o-ou " ale nahlas jenom "ok"
a v tu chvíli se to dozvídám...

...rodina totiž dostala nabídku letět do USA (Miami). Nevěděla jsem proč, jenom z předchozího vyprávění jsem věděla, že tam mají nějaké kamarády. Až později jsem se dozvěděla, že otec tam prý bude zakládat nějakou restauraci. Bylo mi řečeno, že to je na 6týdnů a že o tom vážně uvažují (z toho jsem si vydedukovala nějakých 95% pravděpodobnost), a že jim to je teda blbý vůči mě, ale že to je dost lákavá nabídka. A že poletí asi začátkem července.

Tak to všechno začalo znova. Těžkej pocit na žaludku, nervozita, a prostě takový ty normální pocity. Taky to občas nazývám "doprkna pocit", protože celej večer jsem si pak ještě furt sama sobě říkala "doprkna, doprkna" (jsem totiž slušná a horší nadávky nepoužívám)... moje pocity byly šílený. Bylo to něco mezi udivením, překvapením, jak mě pěkně vypekli, pocit, že tohle se prostě stane jenom mě, začala jsem přemejšlet, jak jsem si plánovala různý výlety a tak a nic nestihnu, pocity, kam se asi dostanu, nebo jestli něco vůbec najdu, co hledat a tak... měla jsem toho v hlavě spoustu.

Ale mám pocit, že to bylo ještě ten večer (noc), kdy mi napsala TA rodina.
Obnovila jsem si totiž zase profil na aupairworldu a začala projíždět rodiny a posílat jim žádosti.
Mám pocit, že ještě ten večer, když jsem si ty rodinky projížděla, tak mi jedna napsala, jako první, poslali mi žádost a rovnou email. Podle mailu se zdáli moc fajn, tak jsem odepsala, v pátek ráno mi odepsali oni, kdy můžu nastoupit, že pro ně to je docela urgentní, já teda napsala, že ke konci dalšího týdne, nebo začátkem toho týdne potom. A pak už jsem jenom čekala na odpověď. Celý pátek jsem byla nervózní, kdy mi odepíšou, protože se mi dost líbili. Celou sobotu jsem čekala, ale to už jsem pak nevydržela a po hovoru s mými rodiči, jsem jim ještě napsala jeden mail. Pak jsem usoudila, že asi nejsou na internetu a byla jsem klidnější. V sobotu jsem si pak ještě psala s dvěma rodinkama - jedni angličani z Ibizy (4 děti, asi docela záhul, asi docela dlouhá pracovní doba, málo volna, ale asi by to jinak nebylo špatný...) a jední angličani z anglie (dva kluci, ale pracovní doba divná, každej den jiná, sice mi poslali přesnej rozpis a byly tam 3dny v týdnu volna, ale přišlo mi to strašně složitý a peníze nic moc). Takže jsem ty rodinky měla tak nějak v záloze, kdyby se tihle neozvali.

Ale v neděli, když jsem si s Fanny užívala náš poslední společnej volnej den, a zrovna jse mse děla na pláži (ve stínu), tak jsem si všimla, že mám na mobilu skoro hodinu starou zprávu od otce té rodiny, kdy mi může zavolat. A na mobilu z českým číslem jsem měla kousek jejich mailu, co mi poslal.
Takže jsem odepsala, že zavolat může hned a asi po pěti minutách se ozval. Mluvili jsme spolu 13minut, teda spíš on mluvil, já přitakávala, byl moc sympatický, ptal se, jestli má mluvit anglicky, nebo španělsky, já řekla, že to je jedno, ale španělsky (to je líp rozumět, ale asi anglicky umí dobře), a rozuměla jsem dobře...

...a teď přichází část, kdy bych asi měla říci něco o rodině.
Rodina je z Madridu, ale léto, během kterého mě potřebují, tráví ve svém letním domě, 50km severně od Madridu. Což sice znamená vesnici, ale také o 5°C méně (super!!) a asi víc klidu.

Co se mi na té rodině líbí je
  • že budu hlídat dvě holky - 4 a 7let (konečně po těch všech klukách holky!!)
  • pracovní doba je rozumná (cca 8-16h = mám volné večery)
  • peníze jsou fajn - 100euro (a ptali se, jako jestli to je ok)
  • nebude se tam mluvit katalánsky, jenom čistě španělsky a já teda budu zase holky učit trochu anglicky
  • a z toho, co jsem pochopila, možná budu mít soboty i neděle volné... snad tam bude nějaká možnost zabavit se :)
pár nevýhod: 
  • budu bydlet na vesnici typu letních baráků pro lidi z Madridu, takže asi jenom španělé a těžko říct, jestli si tam najdu kamarády (snad jo)
  • jedinej místní obchod o kterým vím, je supermarket (tak snad bude dobře zásobenej)
  • nemají v domě wifi (ale někde blízko je veřejná)
  • nebudu tam mít blízko moře (ale to nemám ani v čr, tak co...)

budu první aupair v té rodině, takže oni se mě na některé věci ptali a říkali, že se asi budou ptát na věci, které mi budou připadat zvláštní, ale oni nemají zkušenosti.

Takže doufám, že to bude fajn zkušenost, zdají se být sympatičtí, takže se spíš bojím, abych já nic nezkazila :))

ale vy všichni mi budete držet palce a já budu vždycky utíkat k nejbližší wifi, abych vám o tom napsala...

už mám koupenou letenku na čtvrtek 11:30 a dále budu referovat...

(místní rodinka je jinak teď moc ke mně milá, moc mi vychází vstříc a radí, dneska jsem od nich dostala dárek na rozloučenou a ještě půjdeme do restaurace na večeři... tak je fajn, že i tak se rozcházíme v dobrém...) :)


neděle 26. června 2011

Menorka - neděle

v neděli ráno měl nejstarší znova prej horečku. Prostřední skoro celou noc kašlal. Asi si dokážete představit, jak jsem se vyspala... Při snídani už ale byli zase všichni zdraví a nejstarší udělal scénu, že chce sedět vedle mamky. Zajímavý, že vždycky tyhle scény dělá nejstarší a nejmladší. Prostřední většinou ohledně tohohle bejvá v pohodě.

Prostřednímu ale chcípla ryba, kterou mu v sobotu někdo dal a on ji nosil v půllitrový PETce, třepal s ní, padala mu a tak (asi se tu ze mě stane ochránce nevinných zvířat), tak vypadal, jako kdyby byl konec světa, brečel a brečel... Když mu bylo ale přislíbeno, že mu koupí jinou, tak se uklidnil a za chvilku už i říka, že je vlastně jedno, že ta ryba umřela, protože bude mít novou.


Jeli jsme do Ciutadella.
Tam jsme prochodili tisíc uliček a já zkoušela multitasking - vezla jsem v kočárku těžkýho čtyřletýho kluka (já nevim, furt jsem si myslela, že prostřednímu je 5 let a ono ne), hlídala jsem si kabelku, aby mě nikdo neokradl, proplétala jsem se mezi turisty, hlídala jsem si svý lidi, abych je neztratila, rozhlížela se kolem sebe a fotila jsem všechny trochu zajímavé baráky okolo sebe :D

 



fotka fotky oslav. Tenhle týpek oblečenej v ovci tam právě proběh (ten kousek oslav, co jsme viděli) ... je to strašně populární :)

nějakej trh (ale zrovna zavřenej)




Najedli jsme se v restauraci (ani vám už nemusím psát mezi kým jsem seděla), pak jsme doprovodili ty známý, kteří se vraceli do Barcelony a zase prochodili tisíc uliček. Bylo vedro.
Viděli jsme i část - 10vteřin ze svátku st.Joan, který se slavil jinak tento týden, koupili jsme dětem trička (st. Joan), zapadli jsme do parku a to už jsem byla úplně mrtvá - bolely mě nohy, byla jsem na postel a při každým pohybu mě zabolela a zamotala se mi hlava... pak už mě bolel každý pohyb.

Naštěstí už byl čas jet se nalodit, ale naneštěstí jsem musela jít s dvěma staršíma do čekací haly (je t trochu jako na letišti, ale podlaha byla divná, špinila šedě). No a kluci tam zahlídli kamaráda a první hráli na babu, pak řvali, vráželi do lidí, mlátili se, mlátili do automatu na jídlo... a na pokyny, že mají přestat, nebo tak, vůbec nereagovali. Takhle to je hodně často. Aspoň na lodi, kdy jim M. vynadala se sklidnili a pak spali. Taky už byli unavení a výhružka, že by nemohli do kapitánovy kajuty (kam nakonec ani nešli, protože spali) zabrala asi nejvíc.
Vyjížděli jsme asi v 19:30, cesta trvala 2 a půl hodiny, já jsem už byla úplně hotová, tak jsem si tam lehla, ale za žádnou cenu jsem nemohla usnout. Tak jsem tam tu cestu nějak přežila a těšila se do postele.


typické místní boty: menorquiny


sobota 25. června 2011

Menorka - sobota

ahojte, tak se dostávám k další části našeho výletu na Menorku :)


skončila jsem tím, že nejstarš měl v pátek večer horečku. 
V noci jsem se tolik nevyspala - ono taky vyspěte se v apartmánu, kde to je jako ve skleníku a se dvěma dětma v pokoji. Nejstarší ještě během snídaně asi měl horečku, nebo se tak apsoň tvářil, jako by měl každou chvíli umřít. A já jsem absolutně přestala chápat jejich léčení nemocí. Začala jsem si tak pro sebe uvažovat, jestli mě náhodou nenechá M., abych s ním zůstala v apartmánu. První jsem si říkala, že bych byla naštvaná, a pak vlastně jsem si uvědomila, že ani ne, protože k moři se mi ani nechtělo (ono s těma dětma nic moc), a kdybych zústala, tak bych mohla do bazénu. Ale nic takového se nedělo, protože hned po snídani, nejstarší už chtěl hrát zase stolní tenis, pobíhal tam a přemlouval mě, ať jdu hrát s ním. Protože mě baví, tak jsem šla, ale po nějaké době, na tom sluníčku, už mi bylo vedro a řekla jsem, že si chci dát na chvilku pauzu a šla jsem si sednout do stínu. On začal přemlouvat mamku, ať jde s ním hrát, že já nechci, tak jsem jako na svojí obranu řekla, že chci být chvilku ve sluníčku a že on by taky měl, když má horečku. Načež mi bylo řečeno, že už horečku nemá a že to je v pohodě. No prosím!

Takže jsme jeli zase na pláž. Tentokrát na jinou a tentokrát jsem řekla, že bych chtěla pod slunečník, protože vážně - být na slunci přes poledne, to je docela sebevražda. Takže den jsem trávila z většiny pod slunečníkem, pak jsem se šla vykoupat, moře bylo sicep růhledný, ale plavaly v něm nějaký odpadky a hnusy - fuj! Pak mě ještě nejstarší přemluvil, ať si s ním jdu pinkat (pálky + míček), což byla teda nakonec docela sranda. Řekla bych, že to bylo lepší, než v pátek.

garáže, které mají lidi u pláže na vyvalování se... :)
důležitá věc ve Španělsku


bublina místo křidýlek (nebo jak se tomu řiká, aby vás to nadnášelo)
koukněte, jak mám opálené nohy ;)

vše se dá použít jako hračka, i pytlík od chipsů :)


po pláži mohly děti strávit za odměnu čas tady

Večer se oni s tou druhou rodinou chtěli jet projet nějakým vláčkem, co tam byl. Ptali se mě, jestli chci jet taky. První jsem automaticky předpokládala, že s nima pojedu a docela jsem se na to těšila. Ale když se mě tak zeptali, tak jsem si říkala, že to budu muset využít, uvědomila jsem si, že to bude asi moje jediná šance si prohlídnout tu vesničku, ve které jsme měli hotel. Tak jsem řekla, že nepojedu, dostala jsem něco málo přes hodinu volno a oni ušetřili 7euro ;)


Ta vesnička byla krásná, taková rozkošná. No, představte si malé bílé domečky, hubené nerovné uličky, každá jiná, nikdy jsem nevěděla kam dojdu, některé uličky byly hodně hubené a vypadalo to, že už končí, ale nakonci jsem zjistila, že tam je další hubená ulička - moc mě bavilo se tam procházet... a fotit :)











večeře byla hrozná. Byla to jedna z těch, kdy si M. sedla s těmi dospělými na jeden konec stolu, dala si vedle sebe nejstaršího (protože is to vyžadoval) a já měla vedle sebe prostředního a naproti nejmladšího, na který jsem musela dohlížet, klidnit je, případně krmit, řvát na ně, aby neutíkali od stolu, přisunovat je ke stolu, když utekli (to bylo obzvlášť složitý s nejmladším naproti, vždycky jsem se musela složitě zvednout, obejít stůl, přisunout ho a zase si sednout). No, prostě nádhera. Nejmladší dělal pro změnu scény. Nechtěl jíst omeletu (tortillu) a M. mu teda řekla, že když jí nesní, tak teda nic jinýho jíst nebude = začala scéna, nejmladší brečel a brečel. První přiběhla číšnice a co se děje. Pak přiběhla babička a nakonec přiběhl dědeček. Hrůůůůůůza. Dědeček neposlouchal, co se děje, jenom nejmladšího, vzal talířek, nandal mu dezert a bylo to. Takhle se tu podkopává autorita. Děkujeme. - takže takhle je tu vychytralej nejstarší a nejmladší. Vědí, kdy brečet a kdy co dělat. Narozdíl od nich, prostřední je jenom zlobivej. Hodně zlobivej a někdy se v tom vyžívá, ale není vychytralej.

A tím končím sobotu a příště napíšu o neděli :))

čtvrtek 23. června 2011

Menorka - pátek - fotky

 tak tady je ta várka fotek, které jsem slibovala :)
 








náš apartmán




(foceno přes sluneční brýle)

vesnička vedle hotelu




to ooooobrovský kuře :))