neděle 5. června 2011

pochyby - moje nedělní zpověď

ano, je to tak... pochybuji... možná si říkáte nad čím, když mám tak skvělou, úžasnou rodinku, ale pravda je, že to tak úplně pravda není... ano, jsem vděčná, že jsem je našla a že jsem tady a možná bych ani lepší rodinu nesehnala... ale ono to nikdy není jen tak...


říkám si, jestli by ta rodina byla se mnou tak spokojená, kdybych s nimi netrávila tolik času... kdybych si našla partu kamarádů, se kterými bych trávila skoro všechen volný čas... vážně mi tu parta kamarádů začíná chybět... byli by tak spokojeni? z posledních 6 nedělí, jsem jich 5 alespoň částečně strávila s rodinou. Toto jsou moje jediné volné dny. Včera se mě zase ptali, jestli mám na dnešek nějaké plány s Fanny, že by si rodiče někam rádi vyšli. Že až tak večer... od šesti hodin, nebo tak... Proč si nevyjdou v pátek nebo sobotu? Řekla jsem, že v 18h chodím do církve. Tak řekli, že to je ok a já se nabídla, že ale od 20h můžu. Cítila jsem se blbě, že jsem hned nevyhověla... nevím proč. Kdybych měla partu kamarádů, tak mají smůlu. 


Nevím, co to tu teď na mě padá... možná nějakej splín, či co... někdo by řekl, že to je kulturní šok... že by se dostavil 4 měsíce po odletu z čech a po třech měsících v této rodině? Pravda, že už mi to tu přijde dost dlouhé. Ne, že bych se hned chtěla vracet do čech, ale nejradši bych změnila místo. Už mě ani tak neláká práce aupair, jako něco v cestovním ruchu... anebo aupair v Austrálii. Stále mám strašně velkou chuť se někam přemístit, i když vím, že bych jim to neudělala. Zase je mám ráda a doufám, že mi v budoucnu poskytnou reference. Možná to je taky tím, že se děsím prázdnin.
Možná jsem tu už zmínila, že prázdniny pro mě znamenají asi o 4h práce denně víc a volno jenom od 9:30 do cca 12:30 s tím, že budu pravděpodobně kluky vozit autem. A vlastně ani nevím, co se bude dít s nejmladším. O navýšení kapesného ani zmínka.


Tento týden jsem neutratila ani cent... tomu říkám drastické spoření... a nebylo to lehké... vážně na ten foťák chci ušetřit... a taky na cestu domů... ;)


v pátek měj nejmladší záchvat. A když říkám záchvat, tak to myslím doslova. Chvíli jsem i uvažovala, jestli nemá nějakou nemoc. Začalo to tím, že se měl jít vysprchovat. Sedl si pod schody a první nechtěl nahoru a pak začal tvrdit, že nemůže, v sedě dal jednu nohu na schod a ukazoval mi, že mu nejde jít nahoru. Pak si tam různě hrál a tak... Řekla jsem mu, že když vyjde polovinu schodů ke mně, tak pak ho vynesu. Když už mu to trvalo dlouho, tak jsem šla bez něho. Bylo to furt to samé dokolečka. Pak do toho nějak zasáhl otec, nějak už si to úplně nevybavuju, ale pak jsem s ním byla v koupelně, aby mi neutíkal, tak jsem zavřela dveře, on na ně začal bouchat a pak se divil, že je nedokáže otevřít, když je tam tak hezky zabouchal (nedovírají se, ale pěkně se tam zaseknou). Začal být vážně nepříčetný a že chce obejmout od otce, který byl dole, tak jsem ho pak obejmula, sundala ponožku a on začal znova, řvát na zemi, házet věcma, vyhazovat složený ručníky s poliček pod umyvadlem, jeden hodil do napuštěný vany, tak jsem ho vyndala, už docela naštvaná, trochu jsem na něj vody nakapala a dál jsem se ho snažila jenom hlídat, aby nic neházel, neschazoval, ale jinak jsem jenom čekala, až se uklidní. Nakonec přišel otec a řekl, že ho vykoupe radši on. No, bylo to docela šílený. Mám i něco natočený na mobilu.


V pátek později měl ještě malý záchvat prostřední, kopl prababičku (to už jsme tu jednou měli s nejmladším) a ona začla krvácet. Je už to stará žena a takže každej kopanec znamená hodně krve a týdny hojení. Chudák. Matka ji odvážela do nemocnice a on se postavil do dveří garáže, že je nepustí, že chce taky. Tak mi bylo řečeno, jestli ho nevezmu na stranu. Tak jsem ho popadla, chytila a čekala, až odjedou. No, schytila jsem kopanec a mám na noze modřinu. (ještěže nekrvácím). To je jeden z příkladů toho, že v Anglii to bylo pro mě psychicky těžký a tady fyzicky. Pak ještě ta únava.
V sobotu ten samý šlapal do kaluží a neposlouchal napomínání, že to dělat nemá (tadyto já, jakožto v dětství hodná holčička-pokud si pamatuji dobře, nedokážu pochopit. Kdo by v botaskách procházel v kalužích, když některé jsou spíš rybníčky? trochu mi to ulehčuje fakt, že mám mladšího bratra, takže mě už tolik věcí neudivuje... ale i tak...). No, ale tak teda žádné napomínání nepomáhalo, tak dostal žlutou kartu. Pokud dostane za týden víc, než 3 žluté karty, tak má další týden nějaký trest. Například zákaz kola, televize, neb tak. No, ale on stále šlapal. Takže má za to dvě žluté karty. To je tady skoro jediné, co platí. Žlutou kartu nechce nikdo a pro rodiče to je docela dobré, protože jinak se zbytečně rozčilují. Takhle jen dají žlutou kartu a následky si pak nesou děti. Jenom nejmladší to ještě nějak nepobírá, protože on potřebuje být potrestaný hned. On si hodinu potom už nepamatuje, co udělal. A když mu řeknete, že se chová špatně, tak řekne, že ne a začne se s vámi hádat, jako kdyby to bylo něco, o čem se může diskutovat. Stejně tak se mě snaží přesvědčit o opaku, když řeknu, že mě něco nebaví :)


No, tak už to všechno víte a tím bych asi dneska mohla ukončit ne tak pozitivně naladěný článek. Snad příště :)



4 komentáře:

  1. No, říkat si o peníze je děsný, aspoň pro mě, v pondělí mě to čeká (jsem 3 měsíce v nové práci a ne že bych se o ně hlásila, ale ředitel se chce o tom sám od sebe "domlouvat" achich)
    ZJ

    OdpovědětVymazat
  2. Nj, děti jsou parchanti. U nás by se jim zmaloval zadek, že už by si to podruhý nedovolili, ale ve světě je výchova domluvou a to nějak nepomáhá :) V Americe jsou děti samorosti a jak se vychovaj, příp. co odkoukaj, tak takový to rodiče/aupair mají. A většinou to není nic moc.

    Aupair v Austrálii, jo???? Co tě tam tak láká? Já tam nepojedu, protože jak všichni ví, nemam ráda lítání a ještě abych tam letěla celej den... ale když bych vynechala tohle, tak mě tam nic neláká. Příroda mě víceméně neba, jak kdy... draho tam je... divný přízvuk, složitá angličtina... a všechno je tam naopak :-)) A hlavně - jsou tam velký pavouci. Hehe. Tak mě jenom tak zajímá proč chtějí všichni do Austrálie. Teď se tady sešlo spoustu lidí, které o téhle zemi mluví... Třeba to stojí za to a měla bych si začít stavět nějakej vor :O

    Mě když tady něco hodně vytočí, tak taky myslim na změnu. Přijde mi, že to člověku pomůže. Pročistí se vzduch a začíná se od znova :)

    Pokud pracuješ víc a peníze nejsou dány pevně tak jako v USA, tak se neboj slušně požádat o větší plat. Chce to odvahu, nacvičit si gesta, mimiku i proslov. Takhle já na to jdu, když chci něco od fotra :D

    OdpovědětVymazat
  3. Austrálie - ani nevim. Nikdy mě nijak nelákala. Aź teď mě to navrtalo trochu, když se jedna holka na fóru ptala, jestli ji někdo nechce na dva měsíce zaskočit. Na letenku bych si během tý doby vydělala a lítání mi nijak nevadí a dovolená v Austrálii by mě vyšla pěkně draze, miluju cestování, takže takhle nejjednoduššejc.... chci procestovat všechno, tak je jedno, kde začnu ;)

    no, mně je blbý si tu říkat o peníze, protože se tu cejtim v pohodě, jako doma, oni se ke mně chovaj fajn, taky mi vyhoví, když je problém a prostě se bojím, že by to zkazilo tu atmosféru... :(

    OdpovědětVymazat
  4. Jiři, kdo neriskuje, nevyhraje... zkus si říct o to, co potřebuješ, lepší to zkusit než litovat a mučit se myšlenkou že to není...
    A myslíš že říct rodičům o tom, že systém žlutých karet na nejmladšího nefunguje je blbost? Je dobře, že to takhle pozoruješ a víš jak by to mělo být. Oni toho určitě ve svých jiných starostech tolik nevidí.
    Přeju ti hodně síly a odvahy.
    Ahooooooj :)

    OdpovědětVymazat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)