pátek 24. srpna 2012

an unexpected aupair adventure

Včera, jakožto můj předposlední pracovní den, se stalo něco, co jsme nikdo nečekal. Ale taky kdo by to čekal, že? takovéto věci se stávají neplánovaně, a často ve chvíli, kdy se to nejméně hodí. K tomu bych asi měla zmínit, že hostotec byl v Derby (2,5 hodiny cesty) a hostmatka v Birminghamu (3-4?hodiny vlakem+metrem).
Vstávala jsem o něco dříve. Většinou, když tu jsem s klukem sama, tak vstávám v devět hodin, ale dnes mu měl v 8:30 přijít kamarád, tak jsem vstala už v 8, abych se stihla do té doby probudit, obléct a nasnídat. V domluvenou dobu dorazil ten s kamarád s mamkou a ségrou, které ho tu vyhodily, já jsem z toho byla nadšená, protože jsem věděla, že se Christopher aspoň zabaví a kamarádi mu svědčí. Kamarádova mamka šla jen do auta pro lahev s vodou, kdybychom náhodou chtěli jít do parku. A v tu chvíli se to stalo. Kamarád je jaksi živější, tak začal běhat kolečka přes obývák, jídelní prostor a část kuchyně - docela stísněné prostory, následovaný Christopherem. Já šla ke dveřím vyhlížet tu matku a najednou slyším řev a pláč. Pochopila jsem, že se Christopher někde bouchl nohou o něco, tak jsem si říkala, to je v pohodě, sice to vždycky šíleně bolí, ale to za chvilku přejde, jenomže jsem tam došla a koukla se na tu nohu, která byla docela zalitá krví, tak v tu chvíli jsem se docela lekla, našla malou židličku, co nám vždycky někde překáží v kuchyni, posadila ho na to a donesla papírové utěrky. Mezitím naštěstí dorazila kamarádova mamka a ta mu to tam hned přitiskla a začala víc jednat, ptát se, jestli máme zavolat ambulanci a tak. Mě tohle vůbec nějak nenapadlo. Nenapadlo mě, že by to mohlo být něco vážného, tak jsem jen řekla, že nevím, ale že teda raději jo, nakonec se ona naštěstí nabídla, že tam zavolá, což jsem s radostí přijala. Ona docela dlouho volala, nakonec sanitka teda nepřijela, ale ona nás autem zavezla do nemocnice. Vyhodila nás na pohotovosti a jela zaparkovat. Tak jsem Christophera dovnitř donesla a šla k pultu. V čechách jsem snad nikdy na pohotovosti nebyla. Tady to vypadalo, jako v těch amerických filmech :D vyplňte formulář a pak se někdo o vás postará. Tak jsem to tak nějak vyplnila, jen jsem nevěděla informace o praktickém lékaři. Mezitím dorazili ostatní, brzy si nás zavolali na prohlídku, tak jsem s Christopherem šla, tam se nás vyptávali, co se stalo, což jsme teda ještě pak asi 10x zopakovali různým jiným doktorům a sestrám, vyčistili mu tu ránu, což bolelo, snažili se s tím něco udělat, mezitím se spustil alarm, asi 3 minuty nikdo nic neřešil, ale pak jsme museli ven, hlavně nepanikařit, po chvíli zase zpět, rozhodli se ho poslat na rentgen, pak nám řekli, že má aspoň jeden prst zlomený, později to změnili na žádný, jen vykloubený, poslali nás zase jinam, pak na dětské oddělení, tak si ho zvážili, změřili teplotu a tlak, dál jsme čekali, pak mu tu ránu zase vyčistili, opět čekali, dali mu sirup proti bolesti, čekali, čekali, čekali, řekli, že mu dají stehy, pak, že ne, pak zase že asi jo, ale že by museli počkat asi až do pěti odpoledne, protože bylo dost pacientů asi a taky Christopher ráno snědl malý kousek koláče k snídani a měl by jít na lačno, nakonec se ale doktoři radili, řekli, že by mu to teda mohli jen slepit nějakým lepidlem, ale nakonec mu to ani neslepili, jen zalepili nějakými proužky, aby to drželo pohromadě, což bylo teda bolestivý (ne ale poprvé ten den), Christopher mi držel a mačkal ruku, snažili jsme se ho mluvením rozptýlit, už tam byl i otec, který mezitím dorazil z Derby, pak mu to obvázali obvazem, aby nezapomněl, že to tam má a dával pozor, dostali jsme pokyny, recept na antibiotika, příkaz odpočívat a berle. A tím naše dobrodružství dočasně v této podobě skončilo...

Musím ještě podotknout, že ty procedury byly pro mě docela záhul psychicky. Už doma, jak se Christopherovi začalo dělat trochu blbě od žaludku, tak já jsem se taky cítila malátně, hlavně z toho stresu, co dělat a tak. Když mu to tam čistili a křičel bolestí, tak jsem se cítila příšerně, protože nebylo skoro nic, čím bych mu mohla pomoct. Začínám více chápat roli rodičů, a celkově vím, že pro chlapy, být u porodu, není nic lehkého.

Ale musím taky říci, že Christopher byl velice statečný a toho si hodně vážím. Kamarádova mamka se minimálně do dopoledne do práce nedostala, ale byla moc milá a říkala, že to je v pořádku. Bylo to super mít ji tam jako podporu a občas taky jako někoho, kdo za mě odpovídal na všechny dotazy. Stále jsem totiž musela vysvětlovat, že nejsem rodič, jsem jen aupair a nic moc a Christopherových možných minulých úrazech, alergiích ani problémech při porodu nevím. Člověk nikdy neví, na co se doktoři nezeptají. Ale všichni se zdáli sympatičtí a i když jsme tam strávili víc, než 4 hodiny, tak si myslím, že to byla dobrá zkušenost :)

Jinak dnešek jsme strávili v klidu, většinu času u televize, nebo s knížkou. On si četl svoji novou, a já již delší dobu vypůjčenou. Tak se mi to líbilo ;)




Yesterday, on my penultimate working day here, happened something none of us would expect. But honestly, who would expect anything like that? these kinds of accidents happen unplanned and mostly in the worst possible moment. I should point out that my hostdad was in Derby (2.5hour ride) and my hostmum in Birmingham (3-4?hours journey by traing+tube).
I woke up a bit earlier than usually. When I am at home alone with Christopher, I wake up around 9 o'clock but yesterday his friend was coming for a playdate at 8:30 so I woke up at 8 to have time to dress up and eat breakfast. The friend with his mum and sister came on time. I was happy about his visit because Christopher would have more fun and someone to play with. The friend's mum just went to the car to bring a bottle of water in case we wanted to go to the park. And in that moment it happened. The friend is very lively so he started running in circles through the kitchen, dining room and living room (it's all connected and small) followed by Christopher. I went towards the front door to take that bottlewhen suddenly I heard a scream and crying. I went there and uderstood that Christpoher kicked something with his foot and his toes hurt. I know that this usually happens and hurts a lot so I thought it was quite ok. But then I came closer and saw his foot that was covered in blood. I was schocked and made him to sit down and tried to calm him down. I brought some paper towels and when the not-knowing mum came, I called her to come inside and told her what happened. She tried to stop the bleeding with the towels and asked me if I thought that we should call an ambulance. I had no idea if it was so serious but since she asked I thought that it was a good idea but I was also very glad when she offered to make that call. She was calling for a while then we all went to her car and went to the hospital. We went to the emergency part of hospital, she dropped us there and went to find a parking slot. I carried Christopher inside, put him on a chair and went to the reception. I had never been in a czech emergency before so I still don't know how does it look but this emergency looked like the one from american movies. "Fill the form please and then somebody will take care of you." I almost laughed :D so I filled the form but didn't know information like GP's name, office and number but it didn't seem to mind that much. Meanwhile the friend, his mum and sister arrived so I felt better - not being there alone. They called us to come in so I carried Christopher again, they asked what had happened which we had to explaing 10 more times later that day to other doctors and nurses, they cleaned the wound which was really painful given to Christopher's expressions and scream, they tried to do something with it but it didn't really work and was also really painful... meanwhile some alarm went off. I had no idea what was going on because in the begining noone seemed to care but after a while they told us to go outside and not to panic. When everything was alright they told us to go inside again, they sent us to an x-ray, then back again, they told us that at least one toe was broken but then they said that it wasn't broken but could be dislocated, they sent us somewhere else, then to the paediatrics, they weighed him, checked the temperature and blood presure, we waited, they cleaned the wound again, we waited, they gave him some painkillers, we waited again, waited, waited and waited, they said he would need stitchess, then that he wouldn't, well-he might need them but they would have to wait till 5 in the afternoon mainly because of the small piece of cake that Christopher had eaten in the morning so they said that they could just put some special glue on it and in the end they didn't even put the glue. They just used some strips to hold the wound because it was quite a deep cut. It was painful again, Christopher was holding and squeezing my hand, we tried to distract him by talking, meanwhile his father came from Derby so he was there, they put a bandage on it so that Christopher wouldn't forget about not using this foot coming days, we got antibiotics, instructions and crutches.
I must say that all the procedures were quite exhausting (not really physically but mentally) for me. Already at home when Christopher started feeling sick and said that he might throw up I felt sick as well. It was a very streeful moment. When he was crying and shouting because it was paiful I felt horrible because there was almost nothing I could do about it. I now understand more the parents' role and I definitely know that it isn't easy for men to be present when their wife is giving birth.
But Christopher was very brave the whole time and I really appreciate it. The friend's mum didn't get to work that day but she was really nice and said that she didn't mind. It was also great to have her support there and someone who would answer questions instead of me. I always had to explain that I am not the parent, I am just an aupair and I don't really know Christopher's medical history, his allergies and troubles he might had had when being born. You never know what would the doctors ask. But everybody there was really nice and althought we spent more than 4 hours there it seemed like a good experience.

Anyway, today we spent relaxing, most of the time watching tv or reading. Christopher was reading his new book and I was reading my borrowed one. That was nice ;)

4 komentáře:

  1. Jsi statečná! :) A co se mu vlastně stalo? Nějak se kluci strkali?
    Péťa H.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak hlavně že si to zvládla a nikdo ti nic nevyčítá.:-)Navíc další zážitek a zkušenost do seznamu :D

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to seš fakt dobrá! Tohle byla moje noční můra vždycky, když sem hlídala nějaký děti, že se jim něco stane.

    OdpovědětVymazat
  4. Péťo, oni jen běhali prostě dokola a on se při tom běhu kopl pravděpodobně do rámu na fotky - takovýho toho skleněnýho obyčejnýho. Je tma totiž na zemi opřený o zeď a je v tom nějaký plakát. Je to docela ostrý, zkoušela jsem to.


    Thera, jo, jsem ráda, že to takhle proběhlo. A teda, kdyby mě to vyčítali, tak teda nevím co :D spíš mi furt děkujou :D jo, a zkušenost to teda je velká :)

    Barča, jo, pro mě to taky byla docela noční můra, když jsem slyšela, že se to jiným stalo. Není to nic, co by člověk chtěl zažít, ale tohle ještě bylo dobrý, bych řekla...

    OdpovědětVymazat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)