neděle 30. června 2013

jídlo, jídlo a tak dále...

Poslední týden v Burgosu byl plný zajímavých událostí. Chtěla jsem si poslední týden užít, strávit ho s kamarády a mít na Španělsko skvělé vzpomínky. Tak se taky tak stalo.

Jak jsem psala, tak jsem například šla na snídani do kavárny, měla jsem u sebe v bytě rozlučku, chodila jsem nakupovat, dojídala jsem jídlo v bytě, a tak... :)

Ve čtvrtek jsem byla s Johannou pozvaná na oběd do rodiny mé ekvádorské kamarádky Paoly. Bylo to moc milé, Paola byla jedna z mých nejbližších místních, i když vlastně taky není sto procentně místní... :) Jedli jsme jídlo zvané ceviche (čti: sebiče). Měla jsem z toho docela strach, protože jsem se dozvěděla, že v tom jsou krevety, a já mořské plody nemám ráda. Snažila jsem se jich teda nedat na talíř moc, ale nakonec byly dobré. Bylo mi vysvětleno, že ceviche je studená polévka, která se v Ekvádoru (a i v jiných zemích Latinské Ameriky) jí obzvlášť v letních měsících, kdy je teplo. Připomínalo mi to mírně rajčatový salát, co děláme doma. Receptů se dá najít na internetu hodně, řekla bych, že je strašně moc variant. Důležité ingredience, které jsme zaregistrovaly s Johannou, byly rajčata, cibule, krevety, a prý taky šťáva z pomeranče. Bylo to moc dobré. A jí se to s popcornem. Pak jsme ještě měli králíka s bramborem, a odpoledne jsme zakončily hrama na Wii, které mě moc baví. Johanna byla unavená, tak si tam zatím na gauči dala siestu.

Po obědě jsem napsala do skupinové zprávy s mými kamarády Španěly, jestli někdo nechce jít večer na pivo, nebo tak. Říkaly jsme si s Johannou, že by to mohlo být fajn. Šly jsme my dvě, a pak čtyři španělští kamarádi. Když jsme se nad tím pak zamysleli, tak nám to přišlo strašně fajn, že kvůli nám přišli. Byl to fajn večer, naučili jsme se další španělská slova, a hlavně jsem poprvé zkoušela lít sidru. Sidra je pití z Asturias, které se ale nepije na opití, spíš mi to celé přijde jako takový obřad. Do skupiny lidí se koupí jedna sklenice sidry, a nalévá se tak, že ruku s lahví dáte co nejvýše, a ruku se sklenicí co nejníže. A snažíte se toho co nejvíc trefit do sklenice, zatímco hodně toho skončí taky na zemi. Nalije se toho do sklenice tak 2cm, a pije se to. Jakmile se vypije jedna lahev, objednává se další. Stojí 3 eura, a dostali jsme k tomu i nějaký pinchos :) V Burgosu se tadyto asi neděje tak často, tak jsem byla ráda, že jsme to zažily, protože v Asturias jsem se k tomu nedostala. Ulice, ve které se pila sidra, byla plná lidí. První se mi do toho moc nechtělo, přece jenom to znamená mít docela zapatlanou ruku od toho pití, ale rozhodla jsem se, že takový zážitek si nemůžu nechat ujít, a byla to sranda :) Jinak noc byla typicky španělská. Jak jeden z nich, co byl před měsícem v Čechách, poznamenal: "V Čechách se přijde večer do hospody, a odejde se v noci. Za to ve Španělsku se jde do jedné hospody, pak do další, další, a další." Stejně tak s klubama a diskotékama.
Když jsme se rozešli se Španěly, tak jsem šla hledat Čechy, s těmi jsem zašla do vyhlášeného baru Patillas, který je opravdu zajímavý, a pak jsem šla už spát.

V pátek jsem se snažila poklidit byt, a hlavně jsem celé dopoledne čekala na chlápka ze zásilkové služby, který mi měl mezi 10 a 14h vyzvednout balík s věcmi. Chlápek ale dorazil až okolo 16h, kdy jsem já už docela šílela, kde je, snažila se dovolat do té společnosti, a psala jsem jim maily. Prostě jsem asi v tu chvíli zapomněla, že jsem ve Španělsku. Achjo. Hlavně, když ten chlapík dorazil, tak z něho táhlo pivo. Ale jako fakt dost, to jsem vlastně ve Španělsku takhle z nikoho necejtila, úplně mi to připomnělo některé opilce ve vlaku. Nevím, proč ta souvislost, ale když jsem si představila, že smrdí pivem, a jde řídit, tak jsem se v duchu děsila. Francouzská kamarádka Claire, se kterou jsme měly sraz u ní v bytě, musela teda dorazit ke mně, tak jsme se rozloučily, popovídaly si, a bylo to fajn :)

V sobotu jsme si s holkama udělaly piknik. Bylo nádherné počasí, při kterém jsme se trochu připálily - já svojí vlastní blbostí, a Johanna trochu tím, že je světlý typ. K jídlu jsme si koupily už připravené kuře, hostmamka Johanny nám udělala zeleninový salát, ještě jsme donesly nějaké různé jídlo, a musím říct, že jsme teda měly výbornou hostinu! :) Jako obvykle lidé na nás koukali, a jednou jsem si ale všimla, že se tam nějaká stará paní zastavila, a pozorovala nás. Když jsme se na ní otočili, tak na nás zavolala, že jsme si teda připravili hezkou hostinu, a popřála nám dobrou chuť. Tak to bylo vtipný :) Super zakončení mého pobytu, protože v neděli po poledni jsem jela pryč.

Celý týden jsem nevěděla, jaký den odjedu. Přemluvila jsem Johannu, teda ono to tak těžké nebylo, aby mě přijela navštívit do Čech, a díky tomu jsem měla zajímavější cestování. Let jsme ale měly mít z Barcelony hodně brzo ráno, tak jsme sháněly v Barceloně ubytování. Navíc jsme si říkaly, že by bylo hezké to spojit s návštěvou Barcelony, pláží a tak... Bohužel nám to nakonec vůbec nevyšlo, ani hostely se nezdály jako dobrá možnost, takže jsme se dohodly, že pojedeme z Burgosu v neděli. A víc o cestě domů, šílené procházce po Barceloně a noci na letišti příště :)


Follow my blog with Bloglovin

sobota 22. června 2013

fiesta de despedida

Středa byl jeden z mých nejlepších dnů tady ve Španělsku. Vážně jsem si ho naprosto užila :) To teda dokazuje, že když je člověk obklopen těmi nejlepšími lidmi, tak i to nejhnusnější počasí mu je vlastně skoro jedno :)

Lilo od ráno do skoro večera. A hodně. Teplota okolo 10°C. Važte si těch veder v ČR, já bych je brala ;)

V 10h jsem s Claire a s Johannou měla sraz na Plaza Mayor. Šly jsme si dát snídani do nějaké kavárny, nebo panadería, a tím jsem si odškrtla další položku ze seznam věcí, které chci udělat před odjezdem. Večer předtím, když jsme s Johannou jako obvykle koukaly na Friends ve španělštině, zkusily jsme trochu hledat nějaké tipy, kam na tu snídani zajít. Našly jsme jednu kavárnu na Plaza de Catedral, takže naproti katedrále s výhledem na ní. Zdálo se nám to fajn, tak jsme se rozhodly, že pokud na nic lepšího nenarazíme, tak jdeme tam :)
Jak tak šíleně lilo, tak nám bylo jasný, kam jdeme. Navíc jsme už měly hlad, protože to je strašně zažitej zvyk, jít se hned najíst po probuzení :D Já už jsem měla v balerínách v té chvíli louži. Snídaňové menu ve Viva la Pepa, takové milé světlé kavárně, bylo buď za 2,10e - teplé pití (kafe, čaj, kakao,...) + pečivo (toast, croissant, palmera,...), nebo za 3,50e - předchozí menu + džus. Já jsem se sice těšila na džus, ale nakonec se mi za něj nechtělo platit, tak jsem si dala kávu, a všechny jsme si daly croissant. Trochu nás překvapilo, když nám ho donesly jaksi opečený a rozříznutý, to jsem nečekala, ale na chuti mu to vůbec neubralo. Konečně croissant, který nechutnal tolik španělsky, ale víc francouzsky!! :)
Co mi přišlo asi na tom nejlepší, byl prostě ten klid na snídani. Nevím, jak to máte vy, ale já třeba ani snídani nejím tak rychle, ale ani si ji nějak extra nevychutnávám. Vždycky jsem strašně rozptýlená čtením něčeho, koukáním na nějaké video, často mám zaplý notebook, a i když si dělám dobré snídaně, a mám je ráda, tak je často plně nevnímám. Takže snídat hodinu, a pak si ještě v klidu povídat, bylo prostě krásný. Zkuste si to někdy, zajděte se nasnídat do kavárny s vašimi blízkými, a uvidíte, jak si to užijete. Pro mě snad i lepší, než jít na oběd do restaurace :)

Po snídani, jsme se za stále strašného slejváku rozešly, já si šla koupit španělskou vlajku, kterou mi prodali špatnou, protože mi ukázali jednu, a pak mi ji dali zabalenou, a je naní nápis PODEMOS!, takže vyloženě fotbalová vlajka, to ale nechci (nakonec jsem se tam druhý den vrátila a vyměnili mi ji! :) ). Ještě jsem potřebovala koupit nějaké ingredience na večerní jídlo, a šla domů uklidit, a připravit byt na večer.

Po obědě se ke mně přidala Johanna a od té chvíle se má kuchyň pomalu, ale jistě začala stávat pohromou :D Přišla i Barča, která mi ještě dokoupila ubrousky a krupici, tak jsme můj byt přizpůsobily pro party. Dala jsem pryč radši jeden koberec, kvůli tomu dešti, přinesl se gauč z vedlejší místnosti, přesunuly jsme stůl, nanosily židle, daly přič zbytečné věci, a tak. Tyjo, ten obývák se naprosto proměnil :)

V kuchyni se peklo, vařilo, připravovalo, byla to docela šílenost, hlavně, když pak ještě začali chodit lidi. Já jsem pekla české buchty a bramborové knedlíky plněné uzeným. Knedlíky jsem nechala na poslední chvíli, protože jsem je chtěla mít teplé, takže jsem je pak ještě docela dlouho na várky vařila po tom, co začali přicházet hosté. Událost jsem dala na osmou, protože jsem věděla, že typičtí Španělé dorazí později, a měla jsem pravdu, dorazili pozdějc. Ale bylo to dobře.

Večer proběhl skvěle. Na začátku jsem navrhla, aby každý zástupce z každé země představil jídlo, co připravil, tak jsme každý o tom něco řekli, a bylo to fajn, aspoň měl každý ponětí o tom, co tam na stole je. Pak se jedno, povídalo se, bavilo se, a byl to skvělý čas. Já jsem si to naprosto užila. Španělé, obzvlášť někteří mi to jídlo pořád chválili a chodili si přidávat. Jen teda na začátku mi řekli, že jim to připomíná krokety, a že by se to dalo vylepšit sýrem, a osmažit na pánvi. Tak jsem jim vysvětlila, že tím by to ztratilo na českosti a bylo by to skoro španělské jídlo. Ale chutnalo jim to, tímhle si asi chtěli jen rejpnout, nebo se to snažili někam zařadit. Všichni jsme se neuvěřitelně nacpali. Já jsem málem ani neochutnala všechno jídlo včetně těch mých buchet, protože jsem prostě nemohla.
V jednu chvíli jsem ale byla mírně vyděšená, a to ve chvíli, kdy zazvonil zvonek, a když jsem se zeptala, kdo to je, tak slyším: "Policía." Tak jsem otevřela, ztuhla, a šla to říct zbytku. Všichni tak nějak zklidli, já uvažovala, co řeknu, a Andrés do toho prohlásil, že až dorazej, tak mám zařvat "sorpresa!" (překvapení). Myslela jsem, že ho praštím. Naštěstí teda ještě, než dorazili, tak mi někdo řekl, že to není policie, že si jen ze mě Caleb a Petr vystřelili. Tak to jsem je taky chtěla praštit, ale fakt se jim to povedlo :D ani jsem totiž neměla ponětí o čase, tak jsem nevěděla, že bylo relativně brzo. A zdi tu jsou tak hubený, a sousedi starý, že bych se asi nedivila, kdyby zavolali policii, i když mi to přišlo trochu sprostý bez toho, aby nám třeba řekli, ať se zklidníme. A ne, že bychom vyváděli. Ono jen stačí, když 8 Španělů přes sebe nahlas mluví, a to už je docela ruch.

Hosti mě opustili asi v 1 ráno, a já jsem padla. Celý den na nohou mě pěkně unavil, ale měla jsem krásnej pocit, že to byla nejlepší oslava, kterou jsem kdy zažila. Navíc jsem ještě dostala takové ručně vyrobené přání (?), kde mi každý napsal nějaký strašně milý vzkaz.
Tihle lidé mi budou chybět :)
poznávačka: najděte na fotce mě, jednoho američana, a jednoho čecha :) Tak schválně!! ;)

pondělí 17. června 2013

takové všední dny...?

Dnešní článek bude série mých příhod, dnů, a povedeného týdne, prostě tak nějak, co se tu poslední dobou děje mimo extra akce...

jak jsem se učila, učila a učila.... pffff
Takhle nějak jsem se cítila celý týden před zkouškama. Učit se, učit se, až jsem víc nemohla, ale stejně jsem nestíhala a do hlavy mi to nelezlo. A znáte to? Vždycky když jdu na zkoušku, tak vím, že mi chybí ten jeden den učení. Jeden den navíc, a uměla bych to dobře!! Jen ten jeden den... jenomže kdyby ta zkouška byla o den později, bylo by to asi stejné, protože bych začala později. Nevím, jak to dělám. Leda teda se těsně před zkouškou dozvědět, že je až další den, ale já jsem stejně většinou už na takové hranici mé schopnosti se učit, pak už mi hrabe a víc se učit nemůžu...


jak jsem zapomněla doma klíče. nééééé
Ano, den před první zkouškou, v neděli (9.6.2013), jsem naprosto v pohodě, i když vlastně trochu narychlo (to je ten problém) vyrazila z bytu, a jakmile jsem za sebou zabouchla dveře, tak mi najednou bliklo v hlavě. KLÍČE!!!! Můj spolubydlící se tu už přes měsíc neukázal, ale věděla jsme, že klíče má nějaká jeho kamarádka. Psala jsem mu, a nakonec mě zkontaktoval se svojí sestrou, která je majitelka bytu, a tak jsem měla sraz s jejím přítelem či manželem, ten byl sympatický a otevřel mi, a ujišťoval mě, že to je v pohodě, že si stejně potřebovali už nějakou dobu vyzvednout poštu - a to je pravda, protože už toho ve schránce byla kupa.

jak jsem zaspala
To se mi pro změnu podařilo ve středu. V den druhé zkoušky. Pěkné, ne? V úterý jsem šla spát celkem brzo, těsně po půlnoci, protože jsem už víc nemohla, a řekla jsem si, že vstanu v 6:30, a doučím se to všechno na zkoušku. v 9h jsme měly sraz s holkama češkama asi 10minut od mého bytu, abychom šly v klidu do školy, zkouška byla v 11h, takže jsme měly celkem dobrou rezervu. No, tak jsem si večer nařídila budík, šla spát, padla jsem, protože jsem si tu zvykla spát dost, a poslední dny jsem spala opravdu málo. No, jenomže co se nestalo? Probudila jsem se v 8:45. Kouknu na mobil, kolik je hodin, a v tu chvíli jsem vyskočila z postele, nemohla jsem věřit vlastním očím, tak jsem začala pobíhat po bytě, rychle jsem se oblíkla, hodila do sebe něco k jídlu, volala holkám, že sraz musíme o 10minut posunout, odeslala ještě učitelce závěrečnou práci, a 9h jsem úspěšně vyběhla z bytu. Učit jsem se teda už ráno nestihla, něco jsme ale zopakovaly po cestě do školy, a nakonec ani ten test nebyl nejhorší :) no, ještě uvidíme :)

Jinak odpoledne jsme si daly, s Claire (Francie) a Johannou (USA), volno, šly jsme ven, chvíly jsme se jen opalovaly, pak jsme se procházely centrem, a pak jsme si šly sednout na zahrádku do Copas rotas a daly jsme si tinto de verano... :)


jak jsem hodila dopis bez známky
klepete si na čelo? já jo... nevím, jak se mi to mohlo podařit. Tentokrát opět před zkouškou - v pátek, a bylo to skoro stejný, jako ta příhoda s klíčema. Jakmile jsem ten dopis do schránky hodila, tak jsem si uvědomila, že byl bez známky. A to jsem si ještě říkala, že mi tu pár známek zbývá, že je musím dopotřebovat. A aby toho nebylo málo, neměla jsem tam ani zpáteční adresu. Hezké, ne? Nevěděla jsem, co tady ve Španělsku s takovými dopisy dělají, tak jsem odpoledne šla na poštu, a ptala jsem se. Paní nevěděla, tak mě poslala na poštovní středisko v Burgosu. Tam jsme první s Claire hledaly vchod, pak zjistily, že otevírací doba už je dávno pryč, ale že dveře nejsou zamknuté. Mezitím ale přijelo žluté poštovní auto, a paní se nás ptala, co potřebujeme. Tak jsem jí vysvětlila situaci, a říkala, že neví, že ty dopisy ze schránek přímo sváží do Valladolidu. Hmm, pěkné. Mezitím ale přišel další pán od pošty, tak se ptala jeho, a ten konečně věděl, co se děje s dopisy bez známky. Prý je pošlou tak jako tak, a budou po adresátovi požadovat dvakrát tu sumu za známku. Tak aspoň, že dojde, jen musím adresáta upozornit, a omluvit se :D Doufám, že to dorazí dřív, než já :D

jak jsme se opalovaly
A jinak přišlo krásné počasí. Takže jsme sobotní odpoledne s Markét a Claire strávily u řeky na dekách, kde jsme si užívaly sluníčka, zvuk řeky, a nadávaly na peluza, takovej bílej hnus, co tu padá ze stromů :D Zůstal mi na dece, musela jsem ji doma vysát a hodit do pračky. Chytily jsme trochu barvu... teda není to nic moc, ale jsem o odstínek tmavší :) aspoň něco :) Jinak úžasné letní pití je tinto de verano. To je teď můj favorit :)
 to nesněží, to je ta peluza!!!!! lítala tam a padala celý odpoledne...

jak jsme si užili krásný nedělní den
Včera, v neděli, jsem byla pozvaná s Carol (Brazílie) k rodině, ve které bydlí Johanna. Její hostitelská rodina je z Kolumbie, tak jsem se těšila na kolumbijské jídlo. No, najedli jsme se pořádně. Docela jsem si odvykla jíst velká jídla, a zapomněla jsem na to, jak mě vždycky předtím Španělé vykrmovali jejich obrovskými plnými talíři. Já radši jím míň a častěji. Měli jsme výbornou polévku, a pak rýži s yuca (juka), avokádem, nějak speciálně upravovaným banánem, kuřetem, kukuřicí a nějakou omáčkou :) Zmrzlinu jsme si dali až později, tu bych už do sebe nenacpala. Ale bylo to moc milé.
Pak jsme se vydaly na sraz se Španěly, byl krásný slunečný a hodně teplý den, rozdávali jsme Objetí zdarma, bylo to moc milé a já jsem si to poprvé užila, konečně jsem se v tom našla, předtím jsem se toho bála a styděla. Po skončení jsme zašly na zmrzku, já jsem si nedala, protože jsem byla furt nacpaná, pak jsme jen tak seděli, povídali si, pozorovali lidi a tak... Já jsem si fakt skvěle popovídala s dost lidma, se kterýma jsem předtím neměla možnost... (nechci odjíždět!! bude se mi stýskat!!!). Je to smutný, člověk má prostě skvělý vztahy, a pak odjede... ale ono to zůstane, my se ještě uvidíme. Řekla jsem, že určitě ještě přijedu :) Nakonec jsme ještě zašly na zahrádku jednoho podniku, tam jsme si dali pivo, já tinto de verano, a seděli tam skoro až do půlnoci. V krátkých rukávech!!! Zázrak! :) Užila jsem si to, byl to opravdu krásný den. Jeden z mých nejlepších tady :)
(foťák jsem ten den neměla, fotky jsou od Johanny)

Ještě jsem si vzpomněla, že jsem chtěla napsat takové zamyšlení nad těmi událostmi. Nevím, jak to máte vy, ale když mně se dějou takovéhle ne úplně dobré příhody, kdy jich je víc v kratší době, říkám si PROČ??? Jaký to má význam, má mě to v něčem poučit? Tentokrát jsem na nic nepřicházela, až nakonec mě napadlo, že možná ten smysl tentokrát byl v tom Zamyslet se, že to co se mi děje, vlastně není ani tak špatné. Jsou to jen malé příhody. Na světě se dějí mnohem horší věci, a já vlastně můžu být spíš vděčná, že tyto věci, které se mi dějí, jsou prkotiny... Tak si myslím, že je dobře, že jsem takový týden měla. Teď budu mít zase třeba (snad) chvíli klid. Budu si vážit, když se mi věci budou dařit, klíče si nezapomenu, nezaspím, nebo se budu moci vyspat, a nezapomenu nalepit známku na pohled. Přece jenom stále je můj život super, a jsem ráda, za to jaký je. A i když se mi přihodí něco vážnější, než tyto věci, budu se z toho moci sebrat, a pokračovat dál... :)

sobota 15. června 2013

BURGOS: Fiesta de los Curpillos

Minulý pátek, 7.6.2013, jsme tu měli další svátek. Tentokrát se to jmenovalo Fiesta de Curpillos, a pokud jsem to pochopila, tak to je taky speciálně místní akce. Vysvětleno nám to bylo tak, že se nám ukážou Gigantillos, což jsou místní takoví maskoti :) Určitě je k tomu nějaká legenda. Dál taky v obrovském parku u univerzity měly být grily, typické místní tance jotas (chotas) a kupa lidí. I když jsem se potřebovala docela hodně učit, nechtěla jsem si to nechat ujít, tak jsme si s Claire na internetu přečetly program, a rozhodly se jít podívat na procesí, a pak do toho parku.

Procesí bylo v části města Las Huelgas, které je v takové starší části města, blízko univerzity. Vypadá to tam jako takové malé staré městečko, cesta je tam totiž z kočičích hlav, jsou tam nízké baráčky, a pár barů. Tak klášter Las Huelgas, podle kterého se jmenuje ta část. Stouply jsme si s Claire na kraj chodníku, abychom dobře viděly a mohly fotit, celou dobu jsme byly spokojené se svým místem, až do té doby, co to začalo, a nějací rodiče s dětma se tam naplácli před nás a vůbec jim to nevadilo. Ok, chápu, že děti prostě jsou malí, ale my jsme si tam hlídaly místo od začátku, a řeklo se, že na silnici mimo chodník se nemůže. Jo, to ty Španěly nebralo. Navíc oni všichni to procesí ještě uviděj tisíckrát v životě, za to my ani nevíme, jestli se sem vůbec ještě někdy podíváme... (já teda doufám, že jo). No, ale což. Tak jsem tam mezi těmi lidmi snažila vyfotit nějaké fotky, pak začalo docela pršet, tak jsme všichni vytáhli deštníky - teda ti, kdo měli... díky, Claire... :D a nakonec to skončilo, tak jsme šly za davem, do parku Parral. A tam teprve všechna ta šílenost začala.

Fiesta de Curpillos je vlastně taková nahlášená opíječka v Parralu. Potkávali jsme totiž tisíce lidí s obrovskýma lahvema, třeba 5l, s calimocho (cola+víno), myslím. S Claire jsme se šly podívat na ty jotas, ty tance, protože jsem se na to chtěla už delší dobu podívat. Po nějaké době jsme usoudily, že by to mohlo stačit, a začaly jsme se proplétat davem. Jo, to je šílenost. Po pěti minutách v té kupě lidí jsem si myslela, že umřu. Navíc jsem si ani žádný uzený jídlo kupovat nechtělo, ten smrad z toho mi stačil, abych neměla hlad. Šly jsme teda k fontáně vedle parku, kde jsem já měla sraz se španělama. Tentokrát to bylo ale horší, než jindy, protože sice dvě holky přišly včas, ale všichni ostatní tak minimálně o hodinu později, nebo co. Jo, byl samozřejmě problém zaparkovat, ale to bylo jasné od začátku, ne? Já už jsem toho měla dost, do toho parku jsem se vracet nechtěla, ale chtěla jsem ty lidi pozdravit, tak jsem tam s holkama chvíli čekala, mezitím se spusil déšť, tak jsme se tři schovávaly pod jedním deštníkem, potom kroupy, tak to bylo fakt hezký... Viděly jsme, jak se půlka parku přemístila pod jedno kryté parkoviště. A to tak, že když jsme tam pak došly, tak jsme se tam už ani nevešly!! No, naštěstí pak už teda pršet přestalo, a já jsem se vydala domů, abych se mohla učit.

Tahle fiesta mě opravdu nijak nezaujala. Navíc mě i Paola varovala, že každý rok prší :D Možná, kdyby bylo fakt hezky a s kamarády bychom si tam někde sedli na trávu, dali si piknik, a já bych se nemusela učit, tak by to bylo fajn. Ale ani si nejsem jistá, jestli by to v tom množství lidu šlo. Prostě se tam sešel celý Burgos. Ale zažila jsem to, to je důležité :)

Tak a kupa fotek :)