sobota 30. listopadu 2013

Díkuvzdání a Černý Pátek // Thanksgiving and Black Friday


Doufám, že vám nevadí, že tu trochu přeskakuju dny, ale nechci některé zážitky zapomenout. Pokud by vám to vadilo, nebo v tom máte zmatek, tak mi to napište do komentářů, já se to budu snažit psát popořadě, nebo minimálně publikovat popořadě :)


I hope you don't mind me skipping some days and coming to them later but I just don't want to forget some good memories. If you prefer me to save my memories for later and writing the days in order because you are confused here, let me know, and I will try :)



čtvrtek 28. listopadu 2013

Power Up!

V dnešní den díkuvzdání, který mi přijde až moc podobný Štědrému dnu, až na to, že nebalíme dárky (to se z části dělalo už včera se zdobením stromečku :D ), jsem se při tom všem vaření chtěla s vámi podělit o pár fotek z mé páteční procházky městem. Po dnešním večeru budu mít totiž tisíce zase jiných dojmů, a mohla bych zapomenout.

On this day of Thanksgiving, that reminds me too much of Christmas Eve except for not wrapping gifts (well, we did that a bit yesterday while decorating the Christmas tree :D ), I wanted to share with you some of the pictures from my Friday's walk in the city. Tonight, I will have many other new thoughts so I don't want to forget about what happened.


V pátek jsem se přes svoji lenost vykopala z domu, a svezla se kousek autem s Brandonem, přičemž začalo pršet, ale já byla odhodlaná, že mě tentokrát nic neodradí. Prošla jsem si teda opět centrum, jenomže zajímavých ulic tam je bohužel málo, zajímavých obchodů ještě méně (velkou výjimkou je ale teda Moravian Bookshop). Tak jsem si nakonec sedla na takovou zídku u knihovny s výhledem na southside Bethlehem, kde bydlíme a pracujeme my, a chvíli jsem tam přemýšlela, a zapisovala myšlenky, protože jsem měla menší krizi. Řekněme, že Amerika není asi úplně stavěná pro mě v některých ohledech, například v tom, že se tu těžce objevujou nový místa, když člověk nemá auto :) A pojem měst je oproti Evropě hodně rozdílný.

So on Friday, I wanted to overcome my laziness so I got out of the house. Brandon was going somewhere so he took me somewhere nearer to the city center, and it started raining but I decided that nothing would discourage me this time. So I went through the interesting streets there and sadly only few interesting shops (the big exception however is the Moravian Bookshop). So I ended up quite soon next to the library where is a small wall where I sat down and looked at the Southside of Bethlehem where we live and work. I sat there for a while and wrote down my thoughts because I had a small crisis. Let's just say that one of the issues was that the US is not really a place for me in the way that it's very difficult to be discovering new places here as a person who doesn't have a car. And the concept of cities is very different from Europe.







Nakonec jsem se zvedla, a šla jsem do církve. Měli jsme totiž výjimečně páteční akci se programem pro děcka. Přišlo i pár děcek z jiné církve, tak to bylo super. Kluci od nás měli připravený nějaký tanec, hrála se nějaká hra v kruhu, kterou jsem bohužel moc nepochopila, a pak se tancovala Zumba a Just dance přes xbox. A mimo to se ještě jedlo naprosto výborné jídlo!!

After a while, I had to go back, to the church. We had the Friday event for the kids - Power Up! We had even a visit of some people from other church which was great! Our guys prepared a dance for us, we play some games and then danced Zumba and Just dance on Xbox. And we also ate some delicious food!!











Mně ale přišel vtipnej ten závěr - tancování. Většina latinos + já jsme tancovali, a ti Amíci z tý jiný církve seděli. To mně přišla škoda, protože to tancování je fakt sranda. A vím, že sama jsem minule, když jsme tancovali, musela překonat první strach, že budu vypadat trapně, a co si o mě ostatní budou myslet, ale pak jsem zjistila, že mě vůbec nikdo neřeší, i když teda Tracy si nás natáčel do mobilu a dal to na fb stránky Esperanzy, stejně jako všechno ostatní, ale tak jsem se úplně vykašlala na to, co si ostatní myslej, a tancovala jsem :) A to se mi tady prostě líbí. My jsme my. Na nic si nehrajeme. Občas tady mám z Američanů v tomhle ohledu takový divný pocity. Jak se ptaj každého, jak se má, ale je to jen fráze. A prostě tak. Ale možná kdybych s nima víc žila, tak bych viděla víc pod povrch. Mám je ráda, jsou super, ale jsem ráda, že jsem tady v týhle komunitě, kde jsme prostě všichni obyč, a je sranda :)

But the funny part was dancing. Most of the Latinos and I were dancing and the American visitors were sitting. I thought that was a shame because it's so much fun. I know that for the first time, when we danced, I had to overcome first my fear of looking stupid and the thoughts what would other think of me, but then I found out that nobody really cared even though Tracy was making video of it and posted it on fb of Esperanza, but I just decided not to care and enjoy it. And that's what I like here. Nobody seems to be pretending anything. Sometimes that's what many people do. Sometimes we care too much what others think of much while we don't realize that they actually don't care that much, and we could enjoy the things much more. Well anyway, it's fun being here! :)


PS: Některé děti, když přišly do místnosti, přišly ke mně a objaly mě. To bylo moc milý! :) Jsem ráda, že mě mají rády.

PS: Some of the kids when they came to the church came to me and hugged me. That was soooo sweet! :)

pondělí 25. listopadu 2013

NYC is always a good idea :)

Víte, proč je lepší moc neplánovat? Protože potom nejste aspoň tolik zklamaní, když něco nevyjde. A jste volnější. Poslední dobou se snažím moc si nepředstavovat, jak to bude vypadat v místě, kam jedu. Někdy to nejde, člověk si nějaké představy v hlavě tvoří. Ale třeba co se týče Peru, nemám ponětí, jaký to tam bude, tak se tím ani tolik nezabývám. Prostě až to přijde, tak to přijde. Samozřejmě, že musím být připravená, tak vím, že tam bude léto, a tak. Ale jaký bude přesný denní rozvrh, to uvidím na místě. 
Ale o tom jsem dneska psát nechtěla.


Do you know why it is better not to plan much? Because then you are not that disappointed when something doesn't work out that well. And you feel free. Lately, I have been trying not to make a picture of the place where I would be going that much. Sometimes this is really impossible, we all make some assumptions. But when it comes to Peru, I have no idea how it will be there so I try not to care that much. When it comes, it comes. Of course, I need to be prepared, so I try to find out things like what weather can I expect, and what can I buy there and what should I bring with me. But what will be my daily schedule, I will find out later.

But that's not what I wanted to write about today.



Chtěla jsem vám napsat o našem sobotním výletu do New York City. Měli jsme totiž odjíždět v 11:30, a nakonec jsme jeli minimálně o hodinu pozdějc. Brandonovi totiž bylo celou noc a celý ráno špatně. Takže jsem vlastně nakonec byla ráda, že jsme vůbec jeli. Jeli jsme do New Jersey autem, asi hodinu, a tam jsme navštívili Kassandry příbuzný. Chvíli popovídali, a pak sedli na metro/vlak do New York City. No, mezitím jsem se stihla praštit víkem od kufru do čela, tak jsem měla takové zpestření výletu ve formě boule na čele. Člověk se nenudí, a já jsem si v duchu říkala, jak to je typický, mně se vždycky musí něco takovýho stát :D



I was going to tell you about my Saturday trip to New York City. We were supposed to leave from Bethlehem at 11:30 but in the end we left more than an hour later because Brandon was very sick. So in the end I was glad that we got to go in the first place. We drove to New Jersey, and from there we went by train/subway to NYC. Before that, I managed to hit my forehead with the trunk door so there was no way the trip would be boring when a small bump appeared on my forehead and got red-blue-blackish color :D Yea, that's so typical for me; something like that always has to happen. I can never get bored :D





Metro v New Yorku mi přišlo strašně pomalý. Ale možná to byl jen ten vlak "z venku". Pak už to šlo líp. Nicméně jsme prostě do NYC na 33 street dorazili asi tak v půl pátý(?) navečer, a už byla skoro tma. Ale ona vlastně v centru tma není. Svítí tam tolik různých reklam, cedulí, a všeho možnýho, že když vlezete do nějakého obchodu, a kouknete ven, tak vidíte světlo, že vám to ani jako noc nepřijde :)

The train seemed just so slow. But maybe it was just the train and the subway was a bit better. However, we arrived to NYC to the 33rd street at around half past four and it was almost dark. Although, you can't really say it is dark there because there are that many signs, ads, commercials and others, that glow and shine and in the end it doesn't really seem that it's night. Especially if you look from inside of a shop and all you see outside is light :D


pátek 22. listopadu 2013

zapomnětlivá a návštěva nemocnice

Dneska bych ráda pokračovala v rekapitulaci uplynulých dní. Jde tedy jen o neděli a pondělí.
V neděli jsme se totiž vydali s děckama z Esperanzy do Central Moravian Church. Tato církev je přímo v centru města. Je to obrovská krásná jednoduchá budova. Byla jsem ale překvapená, a trochu zklamaná, že tam nebyli skoro žádní mladí lidé. Pěvecký sbor byla teda zrovna mimo město, tak to nemůžu celkově zhodnotit, ale asi tam moc mladých lidí prostě není. Neděle ale asi nebyl zrovna můj nejlepší den. Tracy jel kázat do Bronxu, tak mě poprosil, ať to hlavně vyfotím, abychom to večer mohli promítnout. Ještě jsem si kvůli tomu dala nabíjet baterku do foťáku. A co se ráno nestalo? Zapomněla jsem baterku! Achjo! Tak jsem zaúkolovala všechny ostatní, aby fotili na své mobily, a oni by to dělali teda i tak, tak aspoň nějaká dokumentace byla. Jo, a vlastně proč fotili? Protože děcka v Esperanze každou neděli zpívají s jednou paní, která k nám kvůli tomu chodí, a tvoří jakýsi sbor. A tím, že tu neděli v té církvi ten jejich pěvecký sbor neměli, tak pozvali nás, abychom tam zpívali s pomocí pár jejich dětí. Tak jsme se všichni hezky oblíkli, a děcka zpívali. Myslím, že to bylo pěkné.
Tak aspoň pár fotek z mobilu :)


Today I would like to continue telling you about my past days. Well, mostly about Sunday and Monday.

On Sunday we took the kids of Esperanza to Central Moravian Church. This church is right in the city center. It's a big nice building. I was just a bit surprised that there were almost no young people. The choir was singing in North Carolina so I can't really say but it seems that there are not many young people. Anyway, Sunday wasn't really my best day. Tracy went to preach in Bronx so he asked me several times to take pictures so that we might put it on the screen in the evening. Because of that I had my battery charged. And what happened in the morning? I forgot to take the batter!! Grrfruihgrr! So I told everyone to take pictures on their phones. Well, they would probably do it anyway. So there were some pictures. So why was it so important to be taking pictures there? Because our kids were singing there, substituing for the church choir. Everybody dressed up nicely and I think the kids did a pretty good job. So I will leave you with some pictures from my phone at least :)



Večer jsme měli shromáždění u nás, a měli jsme návštěvu i jiného sboru, tak nás bylo fakt hodně. A specialita ten večer byla ta, že jsme nepřipravovali jídlo my, ale jedna dominikánská rodina se nabídla, že uvaří. Nechtějí jen prý přijímat, ale dávat. To je super! A teda byla to celá hostina!! :) Moc mi to chutnalo, a bylo to moc milé od nich. Pak jsem ještě ochutnala všechny tři druhy moučníků, co připravili, a ovoce. A už jsem se skoro ani nemohla hnout :) 


In the evening, we had our Sunday service and another church came to visit us. The church was packed. So this was a special Sunday because also, this Sunday we weren't preparing the food but a Dominican family offered to cook for everybody. And believe me, it was sensational. I really liked the food, and all three desserts (I had to try a bite of each). Well, that was something.













Ke konci večera mě začalo bolet oko, a pak si Rhonda všimla, že ho mám červené. Po příjezdu domů jsem ho zkontrolovala, vyndala jsem si čočky a usoudila, že mám asi zánět spojivek. Do rána se to nevytratilo, naopak se k tomu přidalo i pravé oko. Tracy jel do lékárny se zeptat, jestli na to nemají kapky, ale řekli mu, že na to jsou antibiotika, a musím první na pohotovst. Zavolala jsem první do pojišťovny, jak mi doporučili, a řekla jim o tom, oni mi poradili, co dělat, a tak jsme se vydali do nemocnice. 



At the end of the evening, my eye started hurting and Rhonda noticed that it was red. After coming home I checked it, took out the contact lenses and after examinign the eye, I came to the conclusion that I had a pinkeye. It didn't disappear till the morning, on the contrary, the right eye was red as well, so Tracy went to the pharmacy to ask for some eye drops but they told him that they didn't have anything and I needed to go to the emergency to get some antibiotics for it. So I called to to my insurance company first and they gave me some advice about what to do.




V nemocnici to bylo vtipný, hned mě přijali, usadili mě do jednoho oddělení, a pak přišla jedna paní, ptala se mě na to, co mi je, a na všechny možný údaje, další člověk se mě ptal na zdraví, alergie, léky, úrazy, a další věci. Pak přišel další člověk, pak jsem musela jít nechat si zkontrolovat oči - číst písmena, a pak asi specialistka na oči, tak ta mi na ně koukla, řekla, že tam mám asi i nějaké škrábance, tak pak mi něco kápla do očí, aby byly necitelný, a něčím je tam testovala, ty znecitelňovací kapky teda štípaly, a pak mi oči ještě vypláchla vodou, pak zas přišla ta první paní, řekla mi, co mám dělat ohledně účtu, ta doktorka mi předepsala kapky, ještě mi něco poradila, a pak mě pustili domů. Ani jsem nic neplatila, prý si mám zavolat, aby mi poslali fakturu. Zajímavý systém teda.

Zajeli jsme teda ještě do lékárny pro ty kapky, a dozvěděli jsme se, že stojí 30 dolarů!! :-O Ale prý, když si zažádám o nějakou členskou kartičku, tak mě budou stát 10 dolarů. Tak jsem dostala formulář, vyplnila jsem ho, a pak jsem chvíli počkala. Dostala jsem členskou kartu, zaplatila kapky, a bylo to. Mají tady fakt zajímavý systém s těma všema členskýma kartama.



It was quite funny in the hospital. They took me in immediately, put me into a room and one woman came, asked me what was happening and took my name and other data, other person came asking about my health, alergies, medicines, injuries, and other things. Then another person came, then I had to go to have my eyes checked - read letters, and then the eye specialist (I guess) came. She looked at my eyes and said that I might have some scratches there, so put some drops into my eyes to numb them and then tested them, it kinda stang, and luckily than they poured water in my eyes to get it out. Then the first woman came, told me how to get the bill, and the doctore perscribed some drops for me and they let me go. I didn't even have to pay anything there, that was quite weird. I have to call them to send me the bill. That's really interesting.

We went to the pharmacy to get the drops and found out that the price was 30 dollars!! :-O But they told me that if I signed up for their discount cart, it would be just 10 dollars. So what did I do? I signed up for their membership card, waited for a while and then got the drops and the card. This is really interesting! :D



Nicméně moje oči už jsou lepší, jen mi trvalo tři dny si zvyknout na nošení brýlí. Ve středu už to bylo docela dobrý. A myslím si, že do soboty už budu v pořádku :) Tenhle zánět spojivek podle mě není takový ten typický infekční, ale buď suchý, nebo alergický. Možná ho mám způsobený částečně i kontaktníma čočkama, vodou, nebo nějakou infekcí, která se mi dostala po čočku, nebo tak. Budu si na to muset dávat trochu víc pozor :)



So my eyes are almost good now, but it took me three days to get used to wearing glasses. So till Wednesday. And I hope on Saturday my eyes will be good. I was doing some research on pinkeye  and I think this one is different from the one I had two years ago. You can have one that is very infectious, or dry or allergic. I think mine is dry or allergic. It might be caused by wearing the contact lenses, different water or something that got into my eyes. I will have to be more careful and I hope it doesn't happen to me again :)

úterý 19. listopadu 2013

něco k uplynulému týdnu // something about last week

Další týden mám za sebou. Vážně to neuvěřitelně letí, tak bych ráda (krátce?) shrnula, co se dělo :)
Co se týče práce v Esperanza, všechno jde tak nějak podobně. Pomáhám děckám s úkoly, hraju s nima americký fotbal, nebo si s nimi aspoň házím, a tak různě.
Minulé úterý jsme měli, ve spolupráci s Villa Clothing a Target, díkuvzdání pro bezdomovce. My jsme vlastně jen poskytovali prostory a dělali dekorace. O jídlo a vaření se postarali dobrovolníci z výše zmíněných obchodů. Já jsem se ujala skládání ubrousků na stoly, byly vážně krásně připraveny, jak můžete vidět na fotkách. Samotné večeře jsem se ale bohužel nezúčastnila, protože jsem byla pozvaná na večeři jinam. Nicméně ten den byla celkem zima, tak moc bezdomovců nedorazilo, ale tak aspoň přišli lidé z okolí, ta latino komunita, a myslím, že to bylo super!
Já jsem byla pozvána na večeři k Judy (ta, co mě přivezla do Bethlehemu). Byl tam také Sam Gray - biskup jižní provincie USA Jednoty bratrské, a manželé Sommersovi, kteří u nás byli asi před šestnácti lety. Večeře byla výborná. Jak jídlo, tak společnost. Bylo to moc fajn, Sommersovi si moje jméno ze začátku s mou rodinou nespojili, ale pak jim to během večeře začalo docházet, tak to bylo vtipné, a bylo moc fajn poznat Sama, protože jsem ho spíš znala tak z vyprávění (stále někde cestuje). Byl i v Peru, a on mi to tam domlouval, tak mi i něco víc řekl, i když stále vlastně nic extra konkrétního nevím. Ale vím, že budu bydlet nad touhle restaurací. Koukněte na to, myslím si, že se tam budu mít skvěle! :)

So another week is behind me. Wow, it just goes so fast! So I would like to make a (short?) recap of what happened :)
As for Esperanza, everything is going more or less the same. I am helping the kids with homework, I play american football with them, or at least throw the ball, and so on.
On Tuesday, we had a Thanksgiving for the homeless in cooperation with Target and Villa Clothing. They provided the food and we offered the space and did the decorations. I was folding the napkins, and then helped Rhonda and Kassandra to prepare the tables. It looked so nice. Unfortunately, I couldn't join the dinner as I was invited somewhere else. However, that day it was freezing so not many of the homeless come but at least the community came and I think that was great! :)
I was invited to dinner to Judy's house (she brought me to Bethlehem from Reading and works in the Moravian Church). There was also Sam Gray (the bishop of the Southern Province of the United States), and Sommers (they visited my family about 16 years ago). The dinner was great. I mean food delicious and the company very nice. It was great to get to know them. Especially Sam because I knew that he is travelling a lot, and something more but never got to meet him in person. He was also in Peru and he arranged my stay there so he was able to tell me more about it although I feel like I still don't know much :) But I know I will be living above this restaurant. Look at it, I think it will be great! :)


Ve středu jsem měla možnost si krátce prohlídnout Moravian College. Je to šestá nejstarší univerzita ve Spojených Státech (1742), a řekla bych, že je asi docela prestižní, i když není tak všeobecně známá jako Yale a Harvard. Řekla bych, že hlavně asi není tak velká. Nicméně mě zaujala natolik, že jsem pak zbytek týdne strávila projížděním jejich stránek, přemýšlením na tím, co bych tam mohla studovat, a hlavně, kdo by mi zaplatil těch 35 tisíc dolarů ročně za školný + 10 tisíc dolarů ročně za ubytování a stravu. Hlásí se někdo? :) Nicméně jsem si řekla, že za zeptání nic nedám, a přes jejich web jsem školu kontaktovala s tím, že bych ráda měla víc info. Zajímá mě, co bych musela splnit, abych na té škole mohla studovat, a celkově, v čem by mi to pomohlo, kdybych tam šla studovat výuku španělštiny. Nebo něco jiného. Mají zajímavé programy, dokonce si můžete svůj studijní obor sestavit sami. No neberte to... ;)

On Wednesday, I had the opportunity to visit shortly the Moravian College. It's America's sixth-oldest college (1742) and I would say it has a really good name although it might not be as well known as Yale and Harvard. Maybe it's because it's not so big. But what I know... However, it made that kind of impression on me that I spent the rest of the week browsing the Moravian College website and thiking about what could I study, what would I have to do to be able to study there, and more importantly - who would pay the 35-thousand-dollar-a-year tution + 10 thousand dollars (a year) for lodging and meals. Is there anyone? :)
Well, I decided that I wouldn't lose anything by asking so I filled in an online form to get more information. I am most interested in what do I have to do to be able to study here (I guess at least an English certificate and SAT's), and generally what would it give me for my future if I studied Spanish Teaching at this university. Or maybe something else. They have interesting majors and you can even desing your own major. Sounds good, doesn't it? :)


Ve středu jsem se stihla seznámit s Mike, který vede časopis Moravian Magazine. Tak ve čtvrtek přišel do Esperanzy zeptat se mě na pár otázek, protože chce napsat o tom, co mě sem přivedlo, a kam jedu dál, článek. Bylo to fajn, jen jsem zjistila, že v takových situacích mám trochu problém se vyjadřovat :D Trochu ho lituju, až si bude tu nahrávku poslouchat a psát to do nějaké srozumitelné formy, já bych ty svoje žblepty poslouchat nechtěla :D Bylo to ale fajn setkání, a jsem zvědavá, co z toho vznikne :)

On Wednesday, I got to knoe Mike who is running the Moravian Magazine. He came on Thursday to Esperanza to ask me some questions to write an article about what am I doing here, what brought me here and what will I do next. It was nice but I found out that I have a problem to express myself verbally in these situation and to make a point. It's easier to write it, I think. So I kinda feel sorry for him when he will be listening to the recording, listening to my twaddle and transforming it into an article. I wouldn't want to listen to myself :) but it was a really nice meeting and I am very curious about the article :)


Sobotu jsme proběhali po obchodech, to víte, Vánoce se blíží, a tady se to fakt prožívá. Tak jsem trochu pomáhala s nákupy, a sama koukala, co kde prodávají. No, a co se nestalo, dostala jsem předčasný Vánoční dárek - úžasný teplý puntíkovaný svetr. Byla to láska na první dotek, ehm pohled :D No, vlastně oboje :) Někdy vám ho vyfotím. Nemohla jsem se od něj odtrhnout, byl ale na mě celkem drahý. A toho si moje hostrodinka všimla, a koupili mi ho. Tak mě bude hřát za studených zimních večerů. V neděli, kdy jsme jeli vyměnit nějaké věci, které byly malé, jsem ale ve slevách ulovila jedny kraťasy. Nechtěla jsem nic nakupovat, ale byly za 3 dolary (60kč), a po vzpomínání, jestli mám doma nějaké kraťasy, jsem je vzala, abych měla v čem chodit v Peru :) takže výbava koupena. Cena byla výborná, protože teď nikdo nemyslí na to, aby kupovali letní oblečení :D
Chtěla jsem to tu dopsat až dodnes, ale už to tu je zase nějaké dlouhé, tak příště :)

On Saturday, we were doing shopping. You know, Christmas is coming and here it's a bif deal. I was helping with the shopping a little. And I got an early Christmas gift from my (host)family! It was a very comfy, polka dot sweater that I couldn't take my hands eyes off. And on Sunday, when we were returning some of the gifts clothes that we bought and getting bigger ones, I found a pair of shorts for 3 dollars so after realizing that I didn't have many pair of shorts at home, I bought them so that I would have something to wear in Peru! :) so now I shouldn't have any problem ;) The price was great. You know, nobody is buing summer clothes now :)
Ok, I wanted to write more but I think there is already enough written for one post, so I will save the rest to the next article. Have a great week! :)

pondělí 18. listopadu 2013

Pravda o strachu // The truth about fear

Začalo to už před čtyřmi roky, když jsem se poprvé vydala do Anglie jako au-pair, a strašně moc lidí se mě ptalo, jestli se nebojím. Já jsem se nebála. Možná jsem v té době byla ještě celkem naivní, a opravdu jsem nevěděla, čeho bych se měla bát. Teď mám už mnohem jasnější představu, čeho se můžu bát, co se může zkazit, jsou to malé, ale zásadní věci. A ještě horší jsou ty věci, které nečekáme a zkazí se.
Tady mi říkají, že jsem odvážná. Odvážná, protože jdu odpoledne do lesa, kam oni nechodí, nebo jdu pěšky do města, i když to je daleko. Nevím, jestli to je odvaha, spíš to je zvědavost, a touha využít volný čas a objevit něco zajímavého.

It started about four years ago when I went for the first time as an aupair to England, and most of the people were asking me if I was afraid. And I wasn't. I think that I must have been quite naive back then but I really had not idea what could I be afraid of. Now I know it better. I know what can go wrong, and those might be just small things but very fundamental. And then there are the things that I don't expect. Those are even worse.

Here, they tell me that I am brave. Brave because I would go for a walk to the forest where they don't go or I walk to the city center even though it's far. I don't know if this really is brave, maybe it's just a curiosity, and the desire to make use of the free time I have and discover something new.


Musím ale přiznat, že když jsem sem do Bethlehemu (PA) jela, tak jsem měla obavy. Když jsem byla u Johanny a měla jsem se tam tak skvěle, tak jsem pochopila, jak se většina lidí cítí. Mají své pohodlné místo, které nechtějí opustit, protože to, že se někam vydají může znamenat, že to tam nebude tak pohodlné, že se budou muset přizpůsobovat něčemu neznámému, třeba to tam nebude tak dobré, jako kdyby nejeli. Ale naopak pokud to tam je skvělé, můžou tím strašně moc získat. Ale stojí ten risk za to? Já věřím, že jo!
Tím, že jsem překonala své předsudky a blbé myšlenky, obavy, které mě napadaly, jsem získala skvělou rodinu, a každý den získám cenné zkušenosti a moc se od nich učím. Zjišťuju, jak jsme si vlastně podobní. Ale stejně tak, jak jsem měla obavy jet sem, tak se trochu děsím Peru. Zároveň se těším, a zároveň se děsím. Nedávno jsem koukala na nějaké fotky od skupiny, se kterou tam budu. Neznám je, neznám tu situaci, nedokážu si to představit, a to je asi ten důvod, proč mám takové pocity. Je to celá neznámá kultura, do které budu vhozená na dva měsíce. Ale já věřím, že to bude stejně dobrá zkušenost, jako to je tady. A čím dál víc se učím bourat předsudky tady, tím míň se bojím Peru. A čím víc se za to modlím, tím víc si jsem jistá, že to je to nejlepší místo, kde můžu ty dva měsíce být.

I have to admit that when I was coming here I was afraid and worried about how would it be here. When I was visiting Johanna, I was having a really great time here and finally understood all the people around me. When we have our nice comfortable spot we don't want to leave it because when we do we face a big risk. The new place might not be as comfortable, and we might have to change and adjust to the new environment and we don't like to change ourselves that much. And so the new place might not be as good as the one we have been living in. But on the other hand, we might gain a lot by taking this risk and going to the unknown! I personally think that we always gain something even if we have to make sacrifices. And the risk is worth it!
By overcoming my prejudice and bad ideas, worries that have been going around in my head, I gota great family and everyday I gain some new valuable experience and I learn a lot from them. I keep finding out that we are actually quite similar. But the same way that I was afraid coming here, I have worries about Peru. I am excited about it and at the same time worried about how would I cope with the new environment that is completely different. I don't know the situation, I can't imagine the life there and I don't know the people, and that is the reason why I might fear being there for two months. But I believe it will be an amazing experience and it will teach me more than I can imagine. And the more I learn to put away my prejudices, the less I fear Peru. And the more I pray, the more I am sure that it will be the right place for me to be those two months :)


Nicméně jsem se tu s vámi chtěla podělit o dvě moudra, které jsem tu různě zahlédla v první týdnu USA, které mě zaujaly, a vlastně docela přesně vystihly.

However, I wanted to share with you two pearls of wisdom that I saw here during my first week in the States, that felt very fitting and are describing my situation very well.


Odvaha je strach, který se pomodlil.

Courage is fear that has said its prayers.


Nech ať je tvá víra silnější, než strach.

Let your faith be more than your fear


Když se něčeho bojím, modlím se. A potom myslím na to, že každá výzva přináší na konci něco dobrého. Vždy se něco naučíme, protože i chybami se učíme. Ale myslím, že když do toho jdeme naplno, vzejde z toho hodně dobrého. Jak pro nás samotné, tak i pro naše okolí :)

When I fear something, I pray. And then I remember that every challenge brings something good at the end. We always learn something because we learn from our mistakes. And I think that if we accept the challenges with good attitude and full commitment something good comes out of it. Not only for ourselves but also for people around us :)



čtvrtek 14. listopadu 2013

Procházka městem // a Saturday walk

V sobotu jsem se vydala do města. Nechtěla jsem nečinně trávit celý den doma. Zároveň jsem usoudila, že už je na čase si pořídit americké číslo pro případ nouze. To jsem ale nevěděla, jak to bude složité. Museli jsme totiž jít do dvou obchodů, a až v tom třetím nám byli schopni poskytnout simkartu. A pak jsem musela zaplatit 10 dolarů za samostatnou simkartu, a k tomu 10 dolarů + taxy, za dobytí kreditu, což mi dá na 30 minut volání, nebo asi 100 SMSek. Další háček v tom ale je, že když někdo pošle SMS mně, tak se mi těch 10 centů za SMS taky odečte. Cožeee?? To si ze mě asi děláte srandu! Od té doby, co mám číslo, tak už mi dvě neznámý čísla napsaly, z toho jedno mi napsalo 3 SMSky. Takže jsem nedobrovolně přišla o 40 centů. Jinak mi bylo nabídnuto mnoho jiných, možná snad i výhodnějších plánů, kde bych asi za příchozí SMS neplatila, ale musela bych zaplatit mnohem víc peněz. Ale vzhledem k tomu, že to číslo potřebuji vážně jen, když se jdu ven sama projít, a něco se mi stane, nebo potřebuji vyzvednout, případně pak třeba na domluvu s Jo, až pojedu k nim na díkuvzdání, tak mi přišlo zbytečný do toho vrážet víc peněz. Nicméně, chtěla jsem vás poinformovat o situaci, a o tom, jak tady člověk může nedobrovolně přicházet o peníze ;) PS: Moje telefonní společnost tady je T-Mobile. Pozor na to.

On Saturday, I went to the city center. I didn't want to spend the whole day not doing anything purposeless at home. At the same time I decided that it was time for me to get an American number for emergency purposes. Well, I didn't know how complicated would it be. We had to go to two shops and only in the third they had a simcard they could sell me. Then, I had to pay 10 bucks for just getting the simcard plus 10 bucks then to top it up + taxes. And that gave me 30 minutes to call or 100 messages, I think. But another hitch was that if anyone texts me I lose 10 cents. Whaaaat?? Are you kidding me?! Since I got the simcard already two unknown numbers texted me, and one of them three times. So I have already involuntarily lost 40 cents off my balance. Otherwise, I was offered many different plans where I might not be paying for the incoming texts but I would have to pay much more money and I think that I don't need that if I have this number just for emergency cases - when I go out alone and need to pick up or something else. So that's my situation :) I hope the people will stop texting me.
PS: My company is T-Mobile.


No, po tom, co jsme s Tracym teda vyřídili ten telefon, tak mě zavezl na Main Street, a já se šla projít. Obešla jsem všechno možné včetně Moravian Bookshop a Visitors Center, kde jsem myslela, že třeba seženu nějaký plánek města, ale bohužel tam nic neměli, tak jsem se musela spolehnout na svůj orientační smysl. Chtěla jsem najít Moravian College a vyfotit si ho, šla jsem správným směrem, ale pak jsem zapochybovala, tak jsem se vrátila, a jen tak různě bloudila uličkama. A to se mi nakonec vyplatilo, protože jsem narazila na krásný malinký antikvariát. Byla to taková malá místnůstka plná různých knih za dolar, nebo dva, a tak podobně. Chvíli jsem si tam brouzdala, nevěděla jsem, co bych si koupila, až nakonec jsem našla jednu z knížek, které jsem si chtěla přečíst, tak jsem ji vzala, šla jsem k tomu pánovi, a ptala jsem se ho ještě na ty další knížky. Tak jsme se zapovídali, protože on mi řekl, že mám hezký hlas, a odkud jsou mí prarodiče. To mi přišlo jako vtipná otázka, tak jsem řekla, že mí prarodiče jsou z Čech, a já jsem taky z Čech. A tak se rozvinula konverzace dál, a bylo to moc milé. Už se ale trochu zpozdilo, tak jsem se dala na cestu domů, protože jsem si nebyla jistá, kdy se začne stmívat, a za tmy tu moc nechci chodit. Navíc cesta pěšky z centra domů trvá přes hodinu, a z toho půlku cesty dost do kopce! Domů jsem teda došla až za tmy, trochu jsem to podcenila, stmívá se fakt už brzo, ale byla jsem teda neuvěřitelně vyčerpaná z toho kopce, protože jsem šla docela rychle :D A rodina nechtěla věřit, že jsem přišla pěšky. 50 metrů totiž před domem mi došla SMSka od Tracyho, jestli má pro mě už přijet - myslel, že mě někde zas vyzvedne. Takže když jsem minutu na to zazvonila u dveří, tak to bylo vtipný :)
Jo, ale západ slunce po cestě stál fakt za to! :)

After that, Tracy took me to Main Street and I went for a walk. I went everywhere including the Moravian Bookshop and Visitors Center where I thought I could get a city map but they didn't have anything like that there so I had to rely on my sense of direction. I wanted to find the Moravian College and take pictures of it, and I did go in the right direction but then I hesitated and went back. I decided to get lost in the streets of downtown and that paid off in the end because I found some very nice places including a small secondhand bookshop. It was a small room full of different books for a dollar or two... I spent a while looking for some book that might be good for me and in the end I found one. I went to buy it and I asked the man if he had one book from C.S.Lewis. He didn't but we started talking a bit. He told me that I had a nice voice and where were my grandparents from. I was surprised by that question so I said that they were from the Czech Republic and so was I. And so we talked about more stuff. It got late so I decided to go back home because I didn't want to walk in the darkness and the journey home takes about an hour at least - and half of the journey is uphill!
So I came home when it was dark already, I thought the sun would set later, and I was quite exhausted from going up that hill. I tried to go fast to get home soon. And the family just laughed that I walked all the way from the Main Street home. When I was almost at home I got a text from Tracy if I am ready so that he would pick me up. So I didn't reply and in a minute I was ringing on the door and they just laughed :D
But the sunset was completely worth it! :)















PS: nevím proč, ale některé fotky tu trochu mění zabarvení, když je nahraju. Nevíte, čím to bude? Jde o tu poslední a předpředposlední.