...aneb stěžuji si na český školský systém
Dobře, nikde asi neexistuje ideální školský systém. Nebo ano?
Vím, že jsou horší země, a vím, že v kupě zemí bych nechtěla studovat.
Dnes mně ale nedává vůbec logiku, na co nás vlastně ten český školský systém připravuje. Vážně, co si z té školy odneseme? Zkuste se sami zamyslet, co vás škola naučila. Mě naučila jazyky, základní výpočty matiky, i když trojčlenku mi musela doma vysvětlit mamka, nějaké teoretické vědomosti, a teoretické znalosti, jak napsat esej.
Vůbec nelituji toho, že jsem šla studovat VŠ. Bez ní bych vlastně po gymplu byla naprosto nepoužitelná. A mě můj obor baví. Ale čím víc se blížím ke konci, tak tím víc si uvědomuji některé věci.
Proč nás český školský systém učí memorování místo přemýšlení? Přijímání faktů místo debatování a tvoření si vlastních názorů? K čemu nám to vlastně v budoucnu bude?
Já jsem se celý život, až na nějaké výjimky učila věci nazpaměť. Abych si je pamatovala, abych znala všechny letopočty, autory, díla, teorie, vzorečky... Psala jsem eseje, abych je zpátky dostala červeně označené a věděla, že jsem to mohla napsat mnohem lépe.
Na základní škole se učíme fakta, na střední škole se učíme fakta, na vysoké škole se učíme fakta, a... pak dojdeme do posledního ročníku a máme něco vytvořit. VYTVOŘIT. Jak se to dělá? My máme něco vymyslet? Obhájit si to? Na to mě nikdo nepřipravil!
Musím se přiznat, fakt mě to vyvádí z míry! Mé téma bakalářky je komentovaný překlad povídek Maria Benedetti. Překlad mě moc baví, ale zjistila jsem, že je v tom jeden háček. Neexistuje správné řešení! Cože? To je zvláštní. Jak to je možné?
Celý život jsem byla zvyklá, že jsem věci určitým způsobem vypracovala, a pak mi někdo řekl, jaké bylo správné řešení. Věděla jsem, jestli jsem to měla dobře, či špatně. Teď ale tvořím svoji práci, a správné řešení si musím určit sama. A musím si ho obhájit!
Mimo bakalářku ještě dopisuji jeden projekt. Týká se peruánského slangu. Tam je to o něco jednodušší, výzkum mi dal správné odpovědi a i na tom projektu se učím. Nicméně stále mi nedochází, že mi nikdo nebude opravovat gramatiku větu po větě, když to píšu ve španělštině. Musím se už spoléhat na sebe a na své dovednosti a výsledky. Je to dobrá zkušenost, ale přála bych si, kdyby mě to učili dříve.
Přemýšlet, vytvářet si názory, obhajovat si je dobrými argumenty. To u nás chybí. Jsme naučeni převzít, co slyšíme, či vidíme. A pak to tak vypadá. Oháníme se tím "naším" názorem, neschopni ho podložit smysluplným argumentem, který by šel z naší hlavy.
Mezitím jsou lidé jako já. V rodině uprostřed, ti usmiřovatelé, kteří si ten názor radši neobhajují, stojí v koutě, snaží se nikoho nenaštvat, anebo usmiřují zbylé strany.
Každý den se učím. Přemýšlet. Hledat. Obhajovat. Je to moje škola života.
pozn. Všechny názory jsou moje vlastní. Obsah článku je mírně vyhrocený vzhledem k mému momentálnímu rozpoložení na začátku zkouškového. Nic není černobílé a věřím, že je realita snad i lepší, než jsem ji popsala. Budu ale ráda za vaše komentáře a připomínky.
