sobota 6. června 2015

Jak jsem obhájila bakalářku

... a taky odstátnicovala ze španělštiny

Vzhledem k tomu, že jsem vám tu mírně popisovala proces mého psaní bakalářky, chtěla jsem se s vámi podělit i o výsledek.

Jsem z toho totiž stále trochu v šoku...

Po necelých čtyřech týdnech studia nastaly ty dva osudné dny. Ve čtvrtek (4.6) jsme měli písemnou část státnic, která zkoušela naši znalost jazyka, lexikologie, syntaxu, fonetiky a morfologie. Z tohoto testu jsme mohli dostat 55b ze 100b možných za celé státnice. 
I když to znamenalo více, než polovinu možných bodů, nějak nervózní jsem z toho nebyla. Věděla jsem, že když člověk píše, tak prostě může něco nevědět a není to problém. Navíc mě tyto předměty bavily a z velké části šlo o praktické znalosti - rozbory vět, slov, fonetický přepis, poslech, čtení, gramatika...

Po testu jsme šli na oběd a pak zpět domů. Já jsem si chtěla to odpoledne ještě projet všechno, z čeho byla ústní část v pátek. Týkalo se to španělské a latinskoamerické literatury, historie a povinné četby - 40 knížek. Začala jsem knížkama, protože některé jsem četla před delší dobou a nepamatovala jsem si dobře děje a jména. To mi zabralo mnohem víc času, než jsem čekala, tak jsem věděla, že moc nestíhám. Španělská literatura celkem šla, dějiny na tom byly hůř. Bylo půl druhé ráno a já jsem věděla, že už nic nezvládnu. Nastavila jsem si teda budík na 6h ráno, probudila jsem se 5 minut před tím, než zazvonil a hned jsem se pustila do latinskoamerické literatury a historie. Nakonec jsem si ještě v ruce napsala seznam těch 40 knížek, protože jsem je ještě trochu měnila. Moje dušička byla hodně sevřená. Věděla jsem, že prvních 30 vteřin rozhodne = jaké otázky si vytáhnu... Měla jsem hlad, ale vůbec jsem neměla chuť jíst, to se u mě nestává, ale věděla jsem, že bych do tý školy nedošla, tak jsem do sebe něco nacpala. Před půl desátou jsem už vycházela z bytu. Lítačku jsem už neměla, tak jsem šla do školy pěšky, trvá to asi 15-20 minut. Celou cestu, jsem si musela zpívat a modlit se... Moje hlavní modlitba byla, ať jsem v klidu a ať si nevytáhnu španělskou historii. Do sedmého patra jsem skoro nevyšla, říkala jsem si, že jsem se opravdu měla víc najíst. Srdce mi tlouklo jako o život a já nevěděla, jestli to je těmi sedmi patry, nebo tou zkouškou, která mě čekala.


V 10h jsem vešla do té třídy, šlo to podle abecedy, tak jsem byla první. Byly tam pěkné lístečky ve třech skupinkách a já jsem byla vyzvána, ať si z každé jeden vyberu. Španělská literatura - č. 5, to asi nebude špatné. Latinskoamerická literatura - č.1, to by mohlo jít. U třetí hromádky jsem se zastavila a ptala jsem se našeho vedoucího katedry, kde asi najdu spíš latinskoamerickou historii (byla to buď ta, nebo mnou obávaná španělská). Řekl mi, že je to promíchané a ať se nebojím. Zatajil se mi dech a vzala jsem jeden lísteček - č.16. "Vidíte, to je zrovna historie Latinské Ameriky!" mi s radostí oznámil pan docent a já přemýšlela, co to je za otázku. "Nee, to jsou ty diktatury, jedna z nejhorších! Chtěla jsem dvojku!" pomyslela jsem si. Ale byla jsem ráda. Mohlo to být horší.



Na potítku jsem si začala psát poznámky raději hned k té historii, aby se mi to náhodou nevypařilo z hlavy. Nevěděla jsem, jak si ty poznámky inteligentně zorganizovat, abych o tom dokázala mluvit, ale nezabralo mi to tolik času. 20 minut uteklo jako nic. Pozvali dalšího, aby si šel vytáhnout otázky. 



Sedla jsem si před komisi a nevěděla jsem, co dělat. Pozdravila jsem je, a zeptala se, jestli budou otázku číst. Přečetli ji a já začala mluvit. Nevěděla jsem, jak mluvit, jak si to zorganizovat, ale věděla jsem, že se musím rozpovídat o tom, co vím, protože jsem měla nějaké mezery. Takže jsem mluvila o více o dějích knížek, méně o autorech, koukala jsem se na ně a oni moc nereagovali, občas mě opravili, nebo se na něco zeptali. Knížka z povinné četby, co mi vybrali, byla jedna z těch, o kterých jsem věděla nejvíc. Nejen o ději, ale také o vlivech jiných děl. Pamatovala jsem si přesně, jak o tomto díle loni v hodině náš učitel (španěl) vyprávěl, tak jsem ho částečně doslovně citovala. Bylo vidět, že je spokojený, že tohle chtěl slyšet. U těch diktatur to bylo nejzvláštnější, vlastně jsme to ani moc neprobírali, jen jména. Vymyslela jsem si definici, pak řekla jména, na která jsem si vzpomněla (peruánský diktátor se mi pamatoval dobře, protože v Peru se po něm jmenovala ulice, kterou tam "nabírači" z combi stále vyřvávali. "Leguía" se mi zaryl do paměti). Na konec otázky jsem přidala polemiku o tom, že někteří lidé se nedokáží shodnout nad tím, kdo přesně je diktátor, někteří prezidenti totiž byli zvoleni a pak se stali diktátory a tak. Pan docent spokojeně kýval hlavou... 



Vyvedli mě z místnosti i se spolužákem, co byl na potítku, aby se mohli poradit o hodnocení, a vyučující, co tam s námi čekala, mi říkala, že to bylo dobré, navíc ty diktatury jsou velice těžká otázka. Velice jsem si oddychla a děkovala jsem Bohu.Spolužáci se na mě sesypali a klasicky se mě na všechno vyptali. Já jsem se pak sebrala a šla do knihovny. Nestihla jsem si totiž připravit obhajobu bakalářky. Stáhla jsem si ji na tablet a trochu jsem si pročítala, co jsem to tam vlastně napsala. Vymyslela si odpovědi na otázky, ale pak mě to tam přestalo bavit samotnou, tak jsem šla zase do kolektivu.



Ve 14h byl konečně konec. Všechny si nás tam zavolali. Začali nám číst podle abecedy výsledky, tak jsem byla opět první. Z testu jsem dostala 50 bodů - cože? Výsledná známka výborně. Cožeee?? Opravdu to jsem já? Spolužák po mně v abecedě měl stejný výsledek, významně jsme na sebe mrkli (od prváku jsme si dělali ze sebe srandu a vždycky jsme se jeden druhýmu chlubili, když jsme měli o procento z testu víc... byla to taková ta zdravá soupeřivost, která mě nutila snažit se o co nejlepší výsledky v některých předmětech).



Nadšeně jsme odešly ze třídy a začali si gratulovat. Komise šla na oběd a měla se vrátit v 15h na obhajobu bakalářek. Většina lidí se šla někam najíst, ale já jsem stále neměla hlad, snědla jsem jen pár rýžových pufovaných chlebíčků. Sedla jsem si na té klidné chodbě a začala jsem si psát na papírek body k mé obhajobě, věci které jsem chtěla v těch pěti minutách zmínit. Žádnou prezentaci jsme naštěstí tvořit nemuseli. Posudek od oponentky i vedoucí jsem měla výborný, čemuž jsem vlastně nemohla uvěřit po tom, jaké jsem z té bakalářky měla pocity při odevzdávání. Nicméně byl tam jeden háček. V komisi byla jako přísedící vedoucí katedry z překladatelství na jiné velice prestižní univerzitě. Téma mé bakalářky byl komentovaný překlad. Ajéje. Doufala jsem, že nebude mít nějaké zákeřné otázky. Ona je člověk, který tomu opravdu rozumí a já jsem veliký amatér. Znova jsem se modlila. "Jen ať se mě neptá na teorii překladu!"



Prezentace mé bakalářky podle mě byla lepší, než co jsem jim tam říkala dopoledne. Tak, a čas na diskuzi... Byly mi přeneseny otázky z posudků, na ty jsem byla připravená. Otázka od pana docenta, jestli jsem si všimla nějakého rozdílu v překladu jmen, když jsem objevila publikovaný slovenský překlad jedné z povídek. To jsem si nemohla vůbec vzpomenout, ale vzpomněla jsem si, že jsem tam v překladu našla jednu chybu, tak jsem na ni poukázala. A přišla chvíle, kdy se dostala ke slovu mnou ona obávaná paní. Její otázka byla, jestli jsem přemýšlela nad tím, poslat ten můj překlad do překladatelské soutěže Jiřího Levého. Cožeeeee?? Upřímně jsem jí řekla, že jsem nad tím neuvažovala, ale že se nad tím určitě zamyslím. Že by tento překlad, nad kterým jsem se tak rozčilovala, mohl být hoden poslání do soutěže?? Tak za zkoušku nic nedám. Poděkovali mi a já jsem odešla z místnosti.


Po hodině jsme už odprezentovali my čtyři, kteří jsme psali bakalářku ze španělštiny. Zavolali si nás opět do místnosti a začali číst výsledky. "Jiřina Čančíková, víte, jaké jste měla posudky, a komise vás ohodnotila známkou výborně." Dobře, to jsem asi čekala, ale on pokračoval. "A navíc jsme se s komisí shodli, že vaši bakalářskou práci nominujeme na cenu děkana za bakalářskou práci." Tohle byl můj třetí "cožeee???" moment toho dne. Opravdu jsem to nečekala. Začala jsem si připadat jako šprt :D Kdybyste mě znali na střední škole, tak byste věděli, proč mě to tak překvapilo. Tam jsem nikdy nevynikala. Tím je ale pro mě jasnější, že tato škola byla pro mě, ve studiu jazyků jsem se našla, opravdu mě to baví.


Když jsme ze třídy odcházely, tak jsme s holkama radostí skákaly :) nakonec jsme si ještě vyžádaly fotku s komisí, ochotně nám zapózovali, jen nevím, jestli je vhodné tady fotku zveřejňovat, tak vám bude muset stačit fotka státnicujících :)



Tento den byl pro mě plný velkých a příjemných překvapení! Tohle bych si ve snu nepředstavila ani nevymyslela. Jsem neskutečně vděčná za to, jak to dopadlo, i když bych byla šťastná s jakoukoliv známkou :) Děkuju Bohu, že mě tím provedl a i když jsem byla částečně ve stresu, vím, že jsem mohla být mnohem ve větším. Bylo to neuvěřitelné.




Tady můžete přestat číst, pokud vám to přijde dlouhé, ale já chci ještě přidat krátký doslov.



Po katedře románských jazyků se mi bude stýskat. Ty učitele jsem se bez výjimky opravdu oblíbila. Myslím, že ještě malé zamyšlení o studiu napíšu.


Večer jsme si šli sednout do restaurace, státnicující a učitelé. Probírali jsme naši budoucnost, státnice, kvalitu vína na Moravě, sporty, vše možné. Byl to fajn čas a mimo jiné jsem se dozvěděla ještě ze zákulisí něco, jak to vše probíhalo.


Moje oponentka mi přišla ještě pochválit bakalářku a říkala mi, že jsem tam odvedla jeden z nejlepších výkonů ten den. Říkala, že tím, jak jsem šla jako první, tak jsem byla v nevýhodě, že sami ti učitelé mi vlastně pořádně neřekli, co dělat.

Tohle už nevím, kdo mi to přesně říkal, ale prý, jak se vrátila komise z oběda, tak si ta paní z překladatelství vyžádala moji bakalářku, aby se na ní podívala. Všichni z toho byli celkem napjatí, protože ona je opravdu profesionál a ví, na co se podívat. Prý ji ale chválila, a to byl důvod pro tu cenu. Sice s něčím nesouhlasila, ale pozitivně ohodnotila fakt, že jsem komentovala určité jevy k překladu, které by třeba někoho nenapadly.
Děkovala jsem mé vedoucí, že si se mnou dala takovou práci. Tím, že mi to tolikrát vrátila, tak mě donutila dostat ze sebe co nejvíc. Toto ohodnocení je prý pro ni taky radost.
Bylo mi doporučeno, že mám opravdu zkusit tu soutěž. Prý bych snad mohla od poroty dostat nějakou zpětnou vazbu. Tak si ji půjdu vygooglit. Za zkoušku nic nedám, přeloženo to už je.



Tuto moji zkušenost jsem vám tu nechtěla vyprávět proto, že bych se chtěla chlubit a chtěla bych od vás chválu. Toto všechno jsem napsala, protože to pro mě byla obrovská zkušenost a za všechno jsem opravdu vděčná Bohu. On vždycky předčí má očekávání a dá mi víc, než bych si sama vymyslela. A tak i tohle byla další situace, kdy mi toto připomněl. Tak chci i vás tím povzbudit :)



PS: Taky bych chtěla poděkovat básnickému střevu Míše, která mi pomáhala s formulací některých vět a výrazů v překladu  a kontrolovala, jestli je překlad dostatečně český. Také mamce, která mi taky dávala zpětnou vazbu a mazala nadbytečné čárky v textu :D



PS2: Teď mě nečekají prázdniny, v pondělí mám jednu z nejděsivějších zkoušek angličtiny, ze syntaxu, a v úterý příjmačky do Olomouce. Myslete na mě. Druhé státnice, z angličtiny, budu mít v září, tak to bude ještě taky výzva. Opravdové prázdniny budu mít tedy až v září, asi 3 týdny, než nastoupím na navazující studium :)

3 komentáře:

  1. Holka, jsi hlavička! Gratuluju!
    Škoda, že nejsi v Praze, potřebovala bych lekce španělštiny jak sůl...
    Držím palce do dalších státnic!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je škoda!! Baví mě učit španělštinu! :) a jinak děkuju! :)

      Vymazat
    2. A nebudeš se stěhovat do Prahy??? :D

      Vymazat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)