středa 1. února 2017

Bláznivý leden

Přesně tak, jak to čtete v názvu článku, takový mi tento měsíc přišel. Dalo by se říct, že to byl měsíc plný emocí. Převážně pozitivních a neuvěřitelných, ale taky negativních a hodně těžkých chvílí, kdy jsem chtěla vším praštit. Pokud platí pravidlo "jak na nový rok, tak po celý rok", tak se mám ještě na co těšit :D Asi bude dávat nejvíc smyslu, když navážu na předchozí článek, kde jsem už jeden malý úspěch nakousla. 


Do Nového Roku jsem si moc předsevzetí nedávala. Dostala jsem ale jeden skvělý a chytrý diář, který má stránku vyhrazenou na cíle, tak jsem si tam nějaké napsala, abych věděla, jakým směrem se chci posouvat. V rekapitulaci roku 2016 jsem zmínila, že jsem pár dní před koncem roku nahrála jedno video na svůj YouTube kanál. Díky tomu videu jsem získala minimální potřebný počet vyplněných dotazníků k diplomce. Jenomže to nebylo všechno. To video doslova explodovalo. Během následujících dní ho viděly tisíce lidí a mě nad tím zůstávala hlava stát. Vůbec jsem to nechápala a jen jsem se smála. V jednu chvíli to bylo opravdu šílené, pak to zase polevilo. Bylo super vidět reakci na něco, co jsem vytvořila i když to byl převážně hodně spontánní počin. Ta horší stránka věci bylo moje menšící se soukromí a čas. Začaly mi na Facebooku chodit stovky zpráv a žádostí o přátelství. Jednoho dne jsem z toho začala mít úzkostný stavy a vrhla jsem se do úpravy mého soukromí na Facebooku. V druhém kroku jsem založila novou stránku pro tyto lidi a všechny na ně přesměrovávala, protože jsem nezvládala ten chaos. Někteří z lidí, co mi psali si to dokonce vzali osobně a naštvali se. Byl to den, kdy jsem si musela na několik hodin na mobilu vypnout internet, abych se mohla uklidnit a abych se mohla učit... a to je ta další věc. Ve chvíli, kdy máte jedno z nejtěžších zkouškových období se prostě nedá číst stovky komentářů denně a odpovídat na desítky zpráv, jenomže já jsem člověk, který nemá rád to číslo, co ukazuje nepřečtené zprávy. Další proces učení, aby mě to neštvalo. Byli lidé, kteří mi vynadali, že si na YouTube nekotroluju komentáře, protože se tam lidi mezi sebou hádali. Pokoušela jsem se je teda průběžně aspoň číst a nevhodné mazat. Můj respekt vůči osobám, které mají mnohem větší publikum o to více vzrostl. Stále pro mě je záhadou, jak se to vlastně stane, že jedno video takhle najednou exploduje...

V souhrnu, za leden video získalo 300 000 shlédnutí. Můj kanál získal 6000 nových odběratelů, kteří jsou z většiny Peruánci a jsou zvědaví, jaký je život v České republice. Přes nějaké nenávistné komentáře na moji osobu a kupu nenávistných komentářů vůči Peruáncům, nebo Chilanům, byla většina komentářů pozitivní.

Můj dotazník k diplomce už zaznamenal přes 4250 odpovědí. Mnohem mnohem víc, než byla moje původní ambice a sen. Je vtipné, že když si vzpomenu, jak jsem plánovala způsob, kterým bych mohla získat ten můj cíl tisíce dotazníků, uvažovala jsem, že kontaktuju nějaké slavné/známé youtubery. To jsem taky udělala. Až na jednoho mi nikdo neodpověděl. To mě dovedlo k tomu počinu vytvořit svoje video, po kterém mi lidé říkají, že jsem slavná. Já se tak necítím, ale jsem vděčná, že to video splnilo hlavní účel.

Další dozvuk onoho videa byl fakt, že o mě vyšel článek v internetové verzi jedněch z největších peruánských novin. To byl další z pro mě nepochopitelných momentů. Když mi o tom napsal první člověk, jeden Peruánec žijící v Čechách, tak jsem byla ve vlaku do Olomouce. Byla to vtipná cesta.


"Líná huba, holý neštěstí." "Odvážnému štěstí přeje." Tato rčení jsem slyšela odmalička. To s tou hubou, to mi často dělá problém, rozhodla jsem se to překonat a zeptala jsem se, jestli by nebyla nějaká možnost nějaké stáže na ambasádě. Když jsem se rozhodovala, kam bych šla na VŠ, hodně jsem uvažovala o diplomacii. Mým snem bylo stát se velvyslankyní. Ráda jsem slýchávala o tom, že jeden známý mamky je velvyslanec a teď žije tam a pak zase jinde. Přišlo mi to fascinující. Zároveň se mi líbila diplomacie. Jako skoro prostřední dítě jsem se tomu učila odmalička, to mi připomněla knížka o rodinných konstelacích. Nacházet společná řešení a vyjednávat, to by mi šlo. Snažit se někoho neurazit, to jsem se většinou ani nemusela snažit, naopak jsem se učila odvaze říkat to, co si myslím. Nakonec jsem ale ve výběru VŠ šla za praktičností. Mohl by se můj dávný sen aspoň částečně splnit? Ještě ten večer jsem posílala životopis na peruánskou ambasádu v Praze a nedočkavě čekala na odpověď. Pár dní na to mi volali, domluvili jsme si schůzku a já skákala nedočkavostí.


Aby ale vše nebylo tak dokonalé, přišel ten těžký týden. Říkala jsem si, jestli to je proto, aby mi nepřišel život tak dokonalý, nebo aby ostatní nezáviděli? Opravdu byla potřeba to vše dobré takhle násilně vyvažovat? Nedala jsem tři zkoušky. Zkoušky, které jsou poměrně náročné, hlavně časově, ale i psychicky. Nejhorší představa toho, že jsem je nedala, byla ta, že jsem nevěděla, kdy je budu opakovat. Můj diář byl už tak nabitý jinými povinnostmi a zkouškami, ale hlavně už jsem potřebovala začít řešit diplomku. Během toho týdne, kdy jsem se tyto věci dozvídala, jsem si mírně sáhla na dno, ale zároveň jsem přišla na to, že si opravdu musím urovnat priority a některé věci pustit. Ne tak důležité věci jsem odložila. Přestala jsem odepisovat na zprávy. Další věci jsem odmítla. Notebook jsem celé dny ani nezapínala a soustředila jsem se na učení. Když se člověk donutí, tak se zvládne učit, ale taky má někde svůj limit, po tolika týdnech zkouškového to je čím dál těžší, takže zkoušky byly částečně zaplacené prostudovanými dny a nocemi, ale taky hlavně Božími zázraky. A tím jsem se z tohoto týdne vyhrabala, došla na opakování jedné z těch zkoušek, zažila si stres jako jsem nezažila od španělské státnice, po více než půlhodině utrpení jsem ze sebe vypotila vše, co jsem o daném tématu věděla, prošla jsem zkouškou a tím se uzavřel ten příšerný týden.


A tím se dostáváme k poslednímu dnu ledna. Jela jsem do Prahy vidět moji milou Maťku, loňskou spolubydlící, která se dostala jako letuška do Dubaje. Měla zrovna let do Prahy, tak jsem ji musela vidět. Mimo to jsem se setkala s bývalou spolužačkou a ... jela jsem na Peruánskou ambasádu. Vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Byla jsem vlastně plná očekávání a zároveň jsem vůbec nevěděla. No a abych to tu zbytečně neprodlužovala, tak velvyslanci jsou vlastně také lidé... Mají to tam takové pěkné, malé... Strávila jsem tam moc hezký čas konverzace s paní velvyslankyní, která viděla moje video a líbilo se jí. Práci tam sice zatím nebudu mít, ale domluvily jsme se na určité vzájemné spolupráci, na kterou se těším a jsem zvědavá, co z toho ještě bude. Vlastně to asi dopadlo úplně nejlíp a tato zkušenost určitě stála za to! :)



A i když teď budu nějaké ze svých sil soustředit na tvoření videí, jsem ráda, že jste tu stále se mnou a že můžu blog využívat jako jiný prostředek komunikace. Potřebovala jsem to tu všechno ze sebe vylít... Stále zažívám, že žádný sen není tak velký, aby nemohl být splněn...ale taky to, že když něco nevyjde přesně tak, jak chceme, neznamená to, že to je špatně. Mé sny se často plní trochu jinak, než jsem je měla naplánované a já jsem za to ráda, protože to je vždy to nejlepší! :) Takže s úsměvem vstupuji do února, který určitě bude zase úplně jiný, já jsem si ho pracovně nazvala měsícem diplomky, protože v tomto měsíci bych ji měla napsat. Držte mi palce a já se zase během dlouhých večerů, nebo po dnech psaní ozvu tady :)

A jaký byl váš leden? :)

úterý 3. ledna 2017

Ohlédnutí za rokem 2016


Tak již se to stává tradicí, že dělám malou rekapitulaci za předchozím rokem. Vždy to ve mně způsobuje obrovskou vděčnost a ráda si tak připomínám, co se vše v uplynulém roce stalo. Dává mi to taky naději do následujícího roku a nadšení do toho, co mě může potkat nového :)

Minulý rok byl úžasný. Nebyl vždy jednoduchý a některé věci přicházely postupně. Zažila jsem úžasné chvíle, ale taky těžké chvíle, které jsem neznala a kterým jsem nevěděla, jak se postavit. Poslední momenty roku 2016 ale byly vtipné a některým věcem se směju doteď. To  všechno vám ale povím v následujícím přehledu po měsících :)

Tak jdeme na to.


Leden - procházím prvním zkouškovým v Olomouci. Nemám toho tolik, ale není to sranda. Systém je jiný, než v Liberci a dozvědět se výsledek zkoušky den před dalším pokusem, mi nepřijde fér. Učím se psát pětistránkové eseje a učím se nedávat zkoušky, věc, kterou jsem překvapivě v Liberci skoro nezažila. Je to zkouška mé pokory a taky trpělivosti. Mám pocit, že to vzdám a zjišťuju možnosti, jak přestoupit jen na jednoobor a zbavit se tak angličtiny, která je hodně těžká. Tato možnost ale znamená dát si přihlášku a začít od znova. Nevzdám to, budu bojovat.

Únor - Dokončuji zkouškové a začínám nový semestr. Mám toho až nad hlavu a v tom kupu anglických předmětů, mezi nimi Historie anglického jazyka, o které všichni říkají, jak je těžká, tak mlátím hlavou o zeď, ale i přes tohle všechno mě všechny předměty docela baví a hezky se mi propojují, což je super, protože to v mém mozku dobře funguje a líp si věci pamatuju :) Taky peču peruánské alfajores a můj peruánský kamarád v Olomouci mi je pochválí, což je nejvyšší ocenění, tak mám radost, hihi.

Březen - S opadající zimou se začínám smiřovat s Olomoucí. Poznávám nové spolužáky, bavím se na hodinách Americké folkové hudby, moc nic nestíhám, ale to nevadí. Přijíždí k nám na návštěvu Justin a Tom z USA, tak jim na Pace ukazujeme, co naše církev dělá a já se bavím s Justinem o mé myšlence někam letos jet. Mluvím o Kubě, on navrhuje, abych to vzala přes USA a strávila s nima čas na jednom víkendovém kempu, takové mini konferenci mladých. Přijde mi to trochu padlý na hlavu, protože lety na Kubu zrovna přes USA nejsou. Ponechávám to ale jako možnost a občas kouknu na letenky.


Duben - Měsíc plný akcí a cest. Dodržuji své předsevzetí navštívit nějaké nové město v ČR a jedu si udělat názor o Ostravě, která předčí moje očekávání. Poprvé točím rozhovor do Radia7 o mých cestách do Peru. Zjišťuju, jak se neumím vyjadřovat, ale je to zajímavá zkušenost. Další z víkendů jedu s dalšími učiteli do Slezska na konferenci Křesťan za katedrou, kde se dozvídám hodně zajímavých podnětů a ještě je to fajn čas s učiteli z Brány. Aby toho nebylo málo, tak následující víkend jedu se ségrou do Svitav zpívat Pavlicovu Missa Brevis, se kterou jsme v roce 2007 s pěveckým sborem UHK byli ve Francii. Je to skvělý kulturní zážitek. V Lydii máme povedenou langoš party a taky píšu svoji první zkoušku letního semestru. Ufff, přežila jsem.

Květen - Navzdory mým vzdorům jsem se nechala přemluvit a poprvé fotím svatbu za peníze. Poprvé navazuji spolupráci s nějakou firmou, která mě oslovila přes blog a testuji jejich brýle. Většina mých spolubydlících státnicuje, já mám zkoušky a mezitím se odreagováváme tím, že chodíme na výlety, třeba na Svatý Kopeček, jdeme se podívat na Muzejní noc, nakoukneme na Olomoucký den kávy nebo se jen procházíme po naší čtvrti a dál do zeleně. Dělá se teplo a já začínám mít ráda Olomouc a nechávám se přemluvit na setkání nad pivem s lidmi z Argentiny, Španělska a Čech, nebo taky vysedávám celé dny v knihovně nad učením.

Červen - Ten předmět Historie angličtiny sice po dlouhém studiu a snaze pochopit ho nedám, ale napodruhé se zadaří. Jedu do Prahy na vyhlášení překladatelské soutěže, kterou sice nevyhraju, ale i tak to je hezký výlet a setkání s Nikčou, se kterou jsem studovala v Liberci. Na Pace otevíráme kavárnu, takže mám oficiálně zase brigádu, která mě trochu děsí, ale hodně baví. Předposlední týden v červnu konečně udělám poslední zkoušku, loučím se s moji Maťkou, která ukončila studium a jde do Dubaje jako letuška u Emirates a jedu domů, přičemž se poprvé podívám do jídelního vozu, kde si se spolubydlou Léňou dáme džus a medovník.


Červenec - Pracuju, pracuju a pracuju. Zjišťuju, že nestihnu všechno, co jsem si chtěla naplánovat na prázdniny. Taky si kupuju letenku do Peru. Ano, do Peru, není to na Kubu. To jsem nedořekla. Jednoho dne mi totiž Justin řekl, jestli nechci jet s týmem pomoct do Peru. Říkala jsem si, proč zase do Peru? Mám to tam ráda, ale ráda bych zas někam jinam. Chtěla jsem na Kubu. Časem mi ale hodně věcí začalo poukazovat na Peru a začalo to dávat smysl. Do poslední chvíle ale nejsou žádný detaily jasný, jakože třeba termín, kdo pojede, kde budeme a jestli vůbec pojedeme. Proto kupuju letenku až tak pozdě. Vzhledem k tomu, že je drahá, vyjde mě za stejnou cenu to vzít přes Chicago, čímž využívám Justinova pozvání. K tomu se ale ještě dostaneme. Mým úkolem v kavárně je vymýšlet akce pro lidi. První takovou je Španělský večer, kde vyrobím pár kýblů sangrie, seženu tanečnice flamenca a se skvělou vedoucí Evou vyrobíme tapas pro nacpanou kavárnu. Ne dlouho potom začíná tábor, kde mám jako vedoucí svěřených 10 holek a ten čas si s nima užívám.

Srpen - Hned zkraje měsíce vyrážím s rodiči do Vídně, kde mě vyhodí a já letím přes Londýn do Chicaga. V Londýně trávím noc na letišti, což je taková vtipná zkušenost. Do Chicaga dolétám šíleně unavená, hledám byt Justina, který tam není, klíč ale najdu a vydávám se prozkoumat trochu Chicago. Mám hlad a posun času a vedro mě dostává, tak se brzo vracím zpět a v osm večer už padám do postele, což ani nevadí, protože mám brzo ráno další let. Letím do Limy přes Cancún, kde mám přestup. První zjistím, že musím projít přes imigraci, tak se bojím, že mě do země nepustí, pak se bojím, že to nestihnu, ale nakonec všechno vyjde, já dostávám razítko Mexika, venku se málem upeču, na letišti skoro umřu hladem, ale pak nasednu do letadla, usínám a přilítám do Limy. Mí hostitelé jsou někde v zácpě, tak čekám před letištěm a tisíckrát odmítám nabídky taxi, až si mě ti taxikáři konečně zapamatujou a přestanou nabízet. Zjišťuju, že v domě není wifi, takže jediný přístup k internetu je na jednom počítači. Sháním sim kartu, když ji mám, tak mi zase nefunguje internet. Mám 4 poměrně depresivní dny (nejen kvůli nepřístupu na internet), ale pak se všechno začne obracet o 180°. Na mé narozeniny mi začne fungovat internet v mobilu a mám schůzku s profesorem na univerzitě PUCP, který mi dá mnoho rad. Další týden přilítají holky z USA, se kterýma vytváříme program a čas v Chiclayu je vůbec super, zažívám mnoho požehnání, takového jasného, hmatatelného a konkrétního, plní se mi sny, jsem plná vděčnosti a stále se mi potvrzuje, že jsem na správném místě. S Bryanem natáčíme hudební video klip, neúspěšně se učím surfovat, jdu na svůj první rugby zápas a přespávám v Limě v hostelu. Víc ale někdy rozeberu do speciálního článku o Peru zase. Poslední den měsíce letím zpět do Chicaga a říkám si, jak to uteklo.

Září - Jsem v Chicagu a vyrážíme na sever do Wisconsinu na onu víkendovku. Jedu s partou lidí v autě a mám pocit, jako bychom jeli na road trip. Víkendovka mi přijde jako setkání s dávnými známými. Je tam strašně moc lidí, co znám. Rhonda z Pensylvánie z Esperanza for Bethlehem, kde jsem byla v roce 2013, Peruánka Angelica z Severní Karolíny, která mě navštívila rok předem, Victor a další kluci a dospělí, co jsem je poznala taky rok před tím v Čechách a k tomu holky, co byly v Peru. Po víkendu jedu do Door County navštívit Sylvii, co pomáhala u nás na Pace předchozí rok, po pár dnech se přesouvám k Jill, která koordinovala můj první výjezd do USA a Peru a plním si další sny (paddleboarding) a zažívám další úžasné požehnané chvíle a skvělé rozhovory. Nakonec navštívím ještě na chvilku Milwaukee a Tricklebee Café a Toma v Kenosha. V USA ochutnávám výborná jídla, poznávám skvělé lidi a zažívám neuvěřitelné věci (v kostýmu maskota atd.). Vracím se do Vídně a následně Čech, sotva se nadechnu, vyfotím jednu svatbu a už letím zase zpět do Olomouce do dalšího semestru.


Říjen - Žiju v šíleném koloběhu školy, práce v kavárně a práce ve škole Brána, kde učím každý pátek španělštinu, angličtinu a hudebku. Během měsíce tam dokonce i přijede inspekce, tak se připravím na hodinu extrémně pořádně, ale oni se nakonec nepřijdou podívat. V kavárně probíhá poměrně úspěšný Italský večer a šílený palačinkový den, při kterém bych asi utekla z kavárny, kdybych si neodchytla švagra, aby mi pomohl smažit. Na večeru, kdy mluvím o mé cestě do Peru mě překvapí Ráďa, o které jsem myslela, že je v Rakousku. Překvapení na jedničku! :) Jinak se teda učím organizovat si čas a nezbláznit se.

Listopad - Pořád stejný koloběh Olomouc škola - kavárna - škola Brána a znova. Do toho povinnosti, další tematické večery v kavárně, psaní první eseje. Končně se mi už trochu daří latte art! :)

Prosinec - Jedu do Brna na svůj druhý rozhovor v Rádiu7, poprvé ale ve studiu, což je mnohem lepší zážitek. Zkouším si práci na baru během Věnečku v Centrálu, odevzdávám další eseje, učím se na šílenou zkoušku, scházím se s Ráďou v Liberci, po zkoušce upadám do stavu vyčerpání a tak Vánoce beru trochu víc jako relax. Trávím čas s rodinou, jdu bruslit s Áňou, jdu ke kamarádce na holčičí večer. Mezitím se mi výzkum k diplomce trochu posouvá, ale zase i trochu poklesá, tak se nechávám nakopnout jedním impulzem a myšlenkou a tvořím video ve španělštině, které dva dny před Silvestrem nahrávám na youtube. Nejenže má video úspěch (dnes, 5 dní poté, má přes 8 tisíc shlédnutí, bez žádné propagace), ale hlavně díky tomu získávám dalších 200 lidí, kteří vyplňují můj dotazník k diplomce a tím pádem viditelně překračuji svůj minimální cíl. Mám obrovskou radost a jen se tomu vlastně celkem nechápavě směju až do Nového roku, který netrávím nikde jinde, než v kavárně :D



Tak jak vidíte, tak tento rok byl plný překvapení až do posledního dne. A jak na to koukám, tak si říkám, co asi může přijít tento rok? Myslím, že to ještě bude vtipné.
Jaký byl váš rok? Děláte si nějaké rekapitulace a dáváte si předsevzetí?