pondělí 20. srpna 2018

Multikulti USA a politická korektnost?


Minulý týden jsem se vrátila z USA, byla jsem tam jen na týden a v podstatě to ani nebyl nějaký poznávací pobyt, spíš jsem praktické spojila s užitečným a víc než cokoliv jiného jsem tam odpočívala a většinu času strávila v domě Johanny, mé milé kamarádky, se kterou jsme se seznámily na Erasmu ve Španělsku. Je ale pár věcí, které mě zaujaly během mé interakce s Američany.

Severní Amerika řeší imigraci už mnoho desítek let, ale pohled na ni se podle mě velmi změnil v posledních letech. Ta zem je tak různorodá, nejen kulturně, ale i co se týče akcentů lidí. Jedno z velkých témat je politická korektnost. Co si tam vlastně člověk může dovolit říci v rámci svobody projevu, ale tak aby neurazil druhého? Kdy může jednoduchá otázka zavánět rasismem anebo kdy může někoho urazit? Tohle je, podle mě, naprosto v rukou interpretace každého jedince. Když jsem byla v USA poprvé před 5 lety, toto téma mě občas zahánělo do úzkých nejen proto, že jsem žila a pohybovala se v komunitě přistěhovalců. Mnozí mezi nimi se v USA narodili, ale další se tam přistěhovali. Nicméně i ti, co se tam narodili měli jiný původ, který mně přišel zajímavý. Ptát se ale každého, odkud jsou, mi ne vždy přišlo vhodné. Dál jsem to už moc neřešila, ale vzpomněla jsem si na tyto situace právě letos.

Dostala jsem se do dvou rozhovorů. První z nich byl ještě na letišti v Zurichu. Tatínek rodiny, se kterou cestoval, se se mnou dal do rozhovoru a když jsme se bavili, odkud kam letíme, jeho otázka byla položena ve stylu, kde předpokládal, že jsem z New Yorku a Evropu jsem navštěvovala. Docela mě to překvapilo, protože s mým přízvukem atd. jsem si přišla jako jasná evropanka. Druhou, podobnou situaci jsem zažila při čekání na autobus z Philadelphie do New Yorku. Přisedl si tam ke mně jeden pán, bavili jsme se o jízdenkách do New Yorku, odkud asi jede ten autobus, a on se mě zeptal, jestli jsem z Philadelphie :D nevím, jestli jsem s batohem a kufrem mohla vypadat tak místně. Vyvedla jsem ho teda z omylu a řekla jsem mu, že jsem z Evropy.

Tyto dva rozhovory ve mně zanechaly nezodpovězenou otázku. Žijí lidé z USA s tímhle myšlením, protože je tam taková rozmanitost, že by si nikdo nevšiml, že tam "nepatřím"? Nebo je to určitá politická korektnost, neurazit, předpokládat, že je člověk odtamtud?  Je možné, že to byla vlastně jenom náhoda. A možná to je taky tím, že "podle sebe soudím tebe", já jsem odsud, tak ty asi taky, to je pravděpodobné, že? 
Myslím, že tato otázka u mě vyvstává z důvodu, že u nás jsou cizinci většinou jasně odlišitelní. Většinou např. nemluví česky, vypadají jinak anebo je to slyšet. Také žijí většinou jen ve velkých městech. No a možná i když tu žijí 10 let, tak by neřekli, že jsou odsud, ale ze své původní země.
Co myslíte vy?


pondělí 18. června 2018

Ze života letušky v Emirates



Milí čtenáři, tak dneska tu mám již dlouho plánovaný článek, který tentokrát není o mně a mých zkušenostech, ale o životě mé bývalé spolubydlící Martiny (anebo jak my jí říkáme, Maťky), která se odstěhovala do Dubaje a stala se letuškou u Emirates. Stát se letuškou byl dlouho můj sen a tak já ho částečně prozívám s ní přes její fotky a příběhy z cest. Rozhodně to není jednoduchá práce a to, co se možná mnohým zdá a proto tu mám pro vás dnes rozhovor s ní o tom, jaké to doopravdy je :) Doufám, že se vám to bude líbit :)

Dubaj: představa vs realita

Co bylo pro tebe nejtěžší, když ses stěhovala do Dubaje a co tě tam nejvíce překvapilo po příjezdu?
Najťažšie pre mňa bolo asi prísť sama do úplného neznáma, nevedela som, čo ma čaká, či to všetko zvládnem a kedy príde šanca dostať sa domov vidieť svoju rodinu a priateľov. Prekvapil ma Dubaj ako mesto. Všade v časopisoch vidíte obrázky veľkolepých moderných mrakodrapov a nádherných pláží, no mnohé časti, aj tá, v ktorej bývam ja, sú priemerné výškové budovy na sídliskách s malými lokálnymi obchodmi a reštauráciami. Samozrejme, moderne vybudovaná časť Dubaja vyráža dych. 


Povolání letušky vypadá jako něco luxusního, lidé si myslí, že je to jen jednoduché obsloužení pasažéra a návštěva krásné exotické destinace. Mohla bys nám říct něco ze zákulisí této práce, co lidé asi nevědí?
Nemôžem netvrdiť, že máme možnosť vidieť nádherné exotické destinácie a mestá, avšak často na ich objavovanie nezostáva veľa času a síl. Nočné lety, posuny času a zotrvanie na jednom mieste menej ako 24 hodín nedovoľuje človeku plne vychutnať krásy, ktoré destinácia ponúka. Niekedy si želáte padnúť do postele a spať. Mne sa však zatiaľ vždy podarilo nájsť sily a aspoň čo to vždy preskúmať. A čo sa týka práce v lietadle, tak to je tiež samostatná kapitola. Okrem čašníčky sme totiž zdravotné sestry pripravené porodiť vám dieťa, či poskytnúť vám kyslík, keď sa rozhodnete pospať si v lietadle na zemi; babysiterky naháňajúce deti po lietadle a odnášajúce plienky, psychológovia počúvajúci problémy ľudí a ich životné príbehy; hasiči pripravení uhasiť každú cigaretu alebo sprej na vlasy, ktorý spustí požiarny alarm; hľadači bômb, ktorí sú schopní postaviť bunker tesniaci výbuch; kuchári, ktorí vykúzlia i nemožné, keď si pasažier silou mocou vymáha jedlo, ktoré nemáme; údržbári, ktorí sa snažia sfunkčniť záchod, keď si niekto pomýli záchodovú misu s odpadkovým košom; a v neposlednom rade musíme i po 17 hodinovom lete vyzerať ako modelky, ktoré práve niekto nalíčil. 

místní děti v Zimbabwe

Co je nejtěžší na práci letušky?
Okrem spánkového deficitu a neschopnosti kvalitného spánku by som asi povedala, že najťažšie je pre mňa vždy ovládať svoje emócie, neustále sa usmievať a prijať každé správanie, či neposlúchanie pasažiera s pokojom a príjemným vystupovaním. Časom sa naučíte aj na poznámky typu „slečna dajte si dole ten klobúk, vyzeráte hrozne a vôbec vám nepristane“ odpovedať „ďakujem, že ste ma to upozornili, budem sa nabudúce snažiť vyzerať lepšie“.


Měla jsi nějakou hodně nepříjemnou zkušenost s pasažérem?
Nepríjemných situácii sa stáva veľa, ale najviac mi asi utkvela v pamäti situácia na lete z Prahy. Ako letušky sme mali pokyn skontrolovať svoju oblasť, uistiť sa, že všetci pasažieri sedia pripútaní na svojich miestach, záchody sú prázdne a zamknuté a všetky veci správne uložené. Pri prechádzaní uličkou som videla, ako sa pasažier snaží ísť na záchod, a tak som ho milo poprosila, aby vydržal do vzlietnutia, lebo sa práve chystáme na vzlet. Pasažier nerád poslúchol. Všetci sme čakali pripútaní na vzlet, keď sa pasažier postavil s úmyslom ísť na záchod. Znovu som sa ho pokúsila poprosiť o vydržanie a zotrvanie pripútaný na mieste. Situácia sa zopakovala nakoniec trikrát. Pri treťom raze mi však uštedril tucet nepríjemných nadávok, pričom sa postavila i jeho žena a vykrikovali na celé lietadlo aká som hrozná osoba, že nemám srdce a dúfam, že sa teraz cítim spokojná. Bolo mi to ľúto, lebo nechcela som im nedovoliť ísť na záchod, ale mám svoje nariadenia, ktoré musím dodržiavať pre celkovú bezpečnosť lietadla a pasažierov. Nakoniec sa spomínaný pasažier znovu postavil, vykričal na moju osobu pár nových nadávok a dobíjal na záchod tak, že sme zavolali kapitánovi, aby počkal so vzlietnutím a ja som mohla odomknúť záchody. Celý let som sa vyhýbala obom pasažierom a obsluhovala len na ľavej strane, i keď im bolo vysvetlené, že takéto správanie by sa nemalo tolerovať a majú sa naučiť rešpektovať nariadenia letušiek.

Machu Picchu, Peru

A co nějaká milá zkušenost?
V jeden mesiac som na začiatku mala let do Hanoja vo Vietname, kde som mala na palube štyroch Čechov, s ktorými som sa hneď dala do reči a príjemne sme sa zabávali. Dozvedela som sa, že majú v pláne trojtýždňovú cestu okolo Vietnamu a potom sa vracajú naspať. Po lete sme sa pekne rozlúčili a išli svojou cestou. Keď tu zrazu na konci mesiaca vítam pri dverách lietadla pasažierov na lete do Prahy a koho nezbadám, mojich štyroch známych Čechov vracajúcich sa naspať domov z Vietnamu. Znovu sme sa zvítali, trochu posmiali a už si nemuseli ani objednávať, lebo som vedela, čo si prosia. Svet je niekedy veľmi malý.


Navštívila jsi už skoro všechny kontinenty. Kolik zemí jsi za dobu tvého létání navštívila a jaká místa se ti nejvíc líbila?
Za dobu môjho lietania som navštívila 37 krajín (nezabudla som počítať naše krásne Slovensko a Českú republiku, do ktorých lietam najradšej) a je ťažké vybrať zopár miest, ktoré sa mi páčili, pretože skoro každé miesto ma niečím zaujalo. Ale veľmi rada lietam do Austrálie a na Nový Zealand, kde je nádherná príroda. Exotické divoké Rio de Janeiro, či piesočnaté pláže na Mauríciu a Seyschelloch nemôžem nespomenúť, ako aj inakosť afrických zemí ako je Uganda.

Hobbiton, Nový Zéland

Často někam létáš s nějakou představou, jaké to tam bude. Zažila jsi nějaká překvapení, že to tam bylo jiné?
Veľmi prijemne ma práve prekvapila spomínaná Uganda. Po navštívení niektorých afrických destináciách som už nemala vysoké očakávania od Afriky, ale Uganda ma veľmi očarila. Kombinácia červeno zemí so zeleňou a jazerom Viktória bola nádherná, aj keď všade môžete vidieť veľkú chudobu. Príjemné prekvapenie bolo pre mňa i mesto Singapure. Svojím vzhľadom sa nepodobá na ostatné ázijské mestá, moderná výstavba kombinovaná s tradičnejšou architektúrou a kopou zelene vytvára príjemnú atmosféru. Výhodou mesta je možnosť dostať sa všade pešo vzhľadom na dobré usporiadanie mestského centra.

Luanda, Angola

Co můžeme při letu jako pasažéři udělat, abychom letuškám zpříjemnili práci?
Z mojej vlastnej skúsenosti ma veľmi poteší, keď mi pri nastupovaní pasažieri odpovedia na môj úsmev a pozdrav. Let sa hneď začína krajšie a letušku usmievajúce tváre prichádzajúc do lietadla potešia tak, že sa z jej umelého úsmevu stáva prirodzený. Zároveň nebojte sa prísť k nám do kuchynky si niečo popýtať, nám tým ušetríte prácu, keď nemusíme chodiť odpovedať na zvonček, vy sa pekne prejdete a popreťahujete kosti a ešte nám aj urobíte spoločnosť. A ešte by mi veľmi pomohlo, keby pri odovzdávaní tácok s jedlom by pasažieri nenakopili čo najviac misiek a tácok na seba, ale nechali všetko uložené v pôvodnom stave pre rýchlejšie spratanie.  


Chceš ještě něco dodat? :)
Určite sa nebojte lietať, je to bezpečné a cestujte najviac, ako sa vám dá. Netreba však zabúdať na krásy našich krajín, ktoré čoraz viac rada navštevujem.

Rio de Janeiro, Brazílie

Tak to je vše z našeho rozhovoru, doufám, že jste se dozvěděli něco nového a pokochali se krásnými fotkami, pokud se vám líbí a chcete jich vidět víc, můžete Maťku sledovat na instagramu pod přezdívkou @martina2nudzikova
Pokud by vás zajímalo něco více o této práci, můžete se ptát v komentářích a já poprosím Maťku, aby vám odpověděla.
Krásný týden přeji! :)

selfie s klokanem v Austrálii

Jordánsko

neděle 3. června 2018

Ach ty české knedlíky

Mnozí z vás už jistě víte, že ráda cestuju s tím, že se setkávám na daných místech s místními lidmi a učím se od nich jejich zvykům. Moc mě baví sledovat, které věci jim přijdou normální a logické a které mi nechápeme a naopak. V poslední době jsem už neměla tolik cest, kde bych jela někam na delší dobu a byla u místních lidí, ale na druhou stranu jsem měla možnost hostovat a věnovat se cizincům u nás. Učit je krásy našeho jazyka, země, jídla a kultury mě moc baví. A tak jsem se vlastně začala i já učit mnoho věcí o nás a pohledu cizinců na nás :)

Tuto sobotu jsem strávila 5 hodin s jedním peruánským párem, oni i jejich syn, kterého jsem poznala loni, mě sledují na YouTube. Setkala jsem se s nimi, protože jsem měla cestu do Prahy a protože mě právě baví poznávat nové lidi. Kromě toho, že jsme si udělali výlet na přecpaný Pražský hrad, jsem je vzala na jejich přání do jedné české restaurace, aby ochutnali typické české jídlo. Dali si svíčkovou a guláš s houskovými knedlíky.

První problém přišel ve chvíli, kdy jsem se jim snažila vysvětlit, že to jsou knedlíky a že naše knedlíky nemají v sobě maso. Pořád se mě ptali, z čeho teda jsou a vysvětlení, že jsou z mouky nějak nevyvrátilo jejich přesvědčení, že je to vlastně chleba. Ze začátku tedy pán nabral brusinkový krém na knedlík a ochutnával ve stylu našeho jedení chleba, pak už ale jedl klasicky vidličkou a nožem. Musím zmínit, že i když jim jídlo přišlo dost těžké a moc toho po polévce už nesnědli, svíčková jim moc chutnala.

Největší sranda ale přišla na konec. U odnášení talířů se pán zeptal číšnice, jestli by jim mohla zabalit s sebou 4 knedlíky. Ale ne ty, které nechal na talíři se zbytkem omáčky, ale nějaké čisté, suché. Číšnice nechápala, nevím, jestli to bylo tou angličtinou s peruánským přízvukem nebo zvláštní situací, tak zmateně odešla a šla nám zavolat jiného číšníka. Mezitím jsem pochopila situaci já, takže jsem to po chvilce snahy pána radši vysvětlila česky. Pan číšník měl profesionální tvář, ale vypadal taky trochu zmateně. Já jsem se jen smála a nechápala jsem, dokud mi pán nevysvětlil, že jim to moc chutnalo a chtějí si vzít domů pár na večeři, aby si na to mohli namazat trochu smetany s jahodami. Když jsem říkala, že ale takový knedlík se dá koupit v obyčejném obchodě, bylo mi odvěceno, že ale jim chutnal tenhle a ani ho nechtějí tolik. Proč by si ho nevzali, když jim chutnal přesně tenhle? Třeba se někteří lidé inspirují a příště si taky odnesou.

Takže moje snaha jim vyvrátit, že to není chleba, byla marná. Když se nad tím ale zamyslím, tak ono to není od věci. Takový hezký měkký chleba, když se nahřeje, tak ani není suchý. Že bychom začali jíst ještě víc knedlíků? :D Co myslíte? Už jste se setkali s takovou nějakou situací? :)

trochu špatné ilustrační foto svíčkové :D

pátek 2. března 2018

Příběh o milosti


Milí čtenáři nebo náhodní návštěvníci,
věřím, že tu na blogu pro úplnost chybí jeden článek. Část příběhu, která se ještě více, než půl roku dokončovala. Po mém předchozím Příběhu o neúspěchu a Příběhu o vděčnosti přichází můj Příběh o milosti :)
A sice je to všechno už měsíc zpátky, ale zkusím se vrátit v čase a vzpomínkách a všechno to vylíčit, jako by to bylo včera.

Znáte to, když jednou něco nevyjde, dáte si předsevzetí, že se příště na to připravíte mnohem víc. Moje úmysly byly dobré a správné. Chtěla jsem se na anglické státnice dobře připravit, i když jsem někde uvnitř tušila, že to asi jen tak nebude. Od září jsem toho zdaleka neudělala tolik, kolik jsem chtěla. I když jsem třeba učení nebo nějakou knížku vytáhla, vždycky to vše trvalo víc času, než by se mi líbilo, takže to bylo hodně demotivující. V prosinci jsem cítila, že už je hodně pozdě. Jela jsem na studijní víkend do Olomouce, který byl super nejen v tom, že jsem se setkala se spolubydlícíma, které mi chybí, ale i v tom, že jsem zašla do knihovny a nastudovala nějakou odbornou literaturu, která mi moc pomohla a domů jsem si odvezla kupu knížek povinné četby, které jsem chtěla přečíst přes Vánoce (ha ha!). Studijní víkend jsem si další týden zopakovala, tentokrát ale v Liberci, protože je blíž a knihovnu má taky, bohužel ten už ale tak úspěšný nebyl, ale i tak jsem něco zvládla. O Vánocích jsem zabrala víc a uvědomila jsem si, že vůbec nestíhám a přišly mi největší stresy, co jsem v životě asi zažila, vyhrotilo se to hodně okolo Nového Roku, kdy mě do toho všeho z nějakého nevysvětlitelného důvodu začalo brnět skoro celé tělo, takže jsem se během učení ještě honila po doktorech, kteří zatím na nic nepřišli, brnění ale po třech týdnech skoro odešlo. Trochu mi to ale připomnělo napuchlý palec a čas na pohotovosti, který jsem měla při anglických státnicích v květnu (historie se opakuje? ...ne tak zcela)

V těch situacích největšího stresu jsem si znova uvědomila, že na to přece nejsem sama. Hodně mě to emocionálně a psychicky bralo. Fyzicky to taky bylo náročné, protože se mi ve škole, kde učím, od ledna navýšil úvazek, takže jsem tam trávila víc času a studijní volno jsem si nebrala, i když byly chvíle, kdy jsem si našla čas si něco zopakovat. Chodila jsem teda do práce a potom jsem se doma celá odpoledne a večery učila. A neříkám to z důvodu, že bych chtěla obdiv, spíš vlastně sama nechápu, jak jsem to ty dva týdny zvládala a je to pro mě důkaz, že to bylo všechno velký zázrak.

Co mi hodně pomáhalo při studiu, čemu jsem předtím nedala moc času, bylo hledání informací o spisovatelích, koukání na jejich rozhovory, hledání souvislostí a zajímavostí. Taky jsem si snažila skoro všechny otázky zpracovat a ručně vypsat, to je pro mě důležitý způsob, jak si věci zapamatovat... no a pak... opakovat, opakovat a opakovat.
Prošla jsem si i vnitřním bojem, kdy jsem měla chvilkovou myšlenku, co kdybych ty státnice podruhé nedala. Byla to pro mě ta nejděsivější věc, měla jsem až blbé řeči o tom, co bych udělala, kdybych byla zase neúspěšná.

Bezprostředně den před státnicí, v neděli, jsem ráno byla ve stresu. Sdílela jsem se u nás v církvi o tom, co mě čeká a o mém zdravotním boji a bylo úžasný vidět, jakou mám podporu. Odpoledne jsem už na to všechno trochu přestala myslet, protože jsem se snažila rychle dočíst všechnu tu povinnou četbu k literatuře. Klasika na poslední chvíli, achjo.

Pondělí ráno - státnice z literatury. Rozhodla jsem se, že se bezprostředně před zkouškou ráno nebudu učit. Jeden chytrý člověk mi jednou řekl, že 2 hodiny před zkouškou bych se neměla učit, informace se jenom pomíchají a budu si pamatovat jen to, co si přečtu. No a já jsem hlavně věděla, že bych se určitě nenaučila to, co bych si vytáhla. Dalo mi to tím pádem možnost se bavit trochu se spolužáky, i když ti se teda hodně ještě učili, ale zjistila jsem třeba to, že jedna slečna tam šla napotřetí. Obdivovala jsem ji, že to psychicky zvládla, ten stres a všechno, bylo to pro mě velké povzbuzení, ale taky trochu strašák v tom, že tam jsou schopni někoho vyhodit dvakrát. Nicméně, jsem první v abecedě, tak jsem šla první, dostala jsem otázku číslo jedna a knížku, kterou jsem ten den předem. I když to téma nebylo nejhorší, komise do toho ryla, jak jen mohla, takže mě pěkně zmátli, ale nakonec jsme se k něčemu dopracovali. Tři hodiny čekání, až se tam vystřídají všichni, během kterého jsem se modlila za milost. První, co nám řekli, bylo, že jsme všichni uspěli. Vnitřně jsem jásala a největší kámen mi spadl ze srdce! Byli opravdu milostiví, všem nám to dali a my jsme nadšeně odcházeli. Po obědě jsme potkali sekretářku z katedry a ta se divila, cože se to dělo, že všichni filologové ten den, i na lingvistice, úspěšně složili státnici. Je to u nás na katedře hodně neobvyklé, je typičtější, aby polovina lidí od státnice vyletěla. Byl to opravdu den milosti! :)

Úterý - knihovna. Studijní den a příprava na lingvistiku. Dochází mi, že mám před sebou vlastně ještě jednu zkoušku. Kroutím hlavou a uvědomuji si, že umím méně, než jsem myslela. Se spolužačkou si ale hodně věcí vzájemně vysvětlujeme a konzultujeme a to mi hodně pomáhá. Modlím se, abych si nevytáhla Textovou lingvistiku (kde nechápu otázky, na které se vyučující ptá, vždycky mě zmate), ale bych si vytáhla Vývoj angličtiny. Ke konci dne docházím k tomu, že ani ten Vývoj neumím a vlastně ani nevím, jestli nějakou otázku umím tak dobře, abych si ji sama vybrala. Modlím se, abych si vytáhla to nejmenší zlo.

Středa ráno - státnice z lingvistiky. Nějaké papíry ze zvyku do kabelky strčím, ale jsem rozhodnutá se neučit, i když se zase skoro všichni ještě učí. Na některé věci se doptám spolužačky a čekám. Pořadí není jasné a když se s někým přihlásím, že rádi půjdeme, řeknou nám, ať si dáme "kámen, nůžky, papír". Trochu fraška :D Vytahuji si otázku, která je z Vývoje angličtiny a opravdu asi nejmenší zlo, ta mě ani nenapadla. Tentokrát vím, že si vezmou i papír s poznámkami a asi na něj kouknou, tak píšu všechno, co vím, aby věděli, že něco vím. Ta otázka je trochu teda záludná a hodně do ní komise rýpe, zároveň jsou ale dost milí, já chvílemi zmatená tak, že v jednu chvíli ze sebe něco vyplivnu, že se celá komise rozesměje a já odtamtud odcházím s úsměvem, i když netuším, jak to dopadne :D No a hádejte co, když tam všichni nastoupíme, tak nás opět všechny nechají projít! Neuvěřitelné! V obou dnech tam byli studenti, co se tam rozbrečeli, že to určitě nedali a ve všech případech uspěli.



Takže... studium v Olomouci je, díky Bohu, za mnou! I když jsem v prváku nadávala na angličtinu, chtěla jsem z ní odejít, už tenkrát jsem věděla, že to bude oříšek, nakonec jsem zůstala a jsem ráda, že jsem to vybojovala. Učila jsem se prohrám a zkouškám na poněkolikáté, což jsem v Liberci skoro nezažila. Naučila jsem se učit několik dní a týdnů v kuse, naučila jsem se lépe organizovat učení. Naučila jsem se dávat si odpoledních dvacet. Strávila jsem asi tak 500 hodin (21 celých dní) ve vlaku. Naučila jsem se žít s X spolubydlícími a kvůli těm jsem sice říkala, že bych si vážila dvou let v Olomouci, i kdybych tu školu nedostudovala, ale jsem tak moc ráda, že jsem ji dokončila, i když mě to stálo ten nečekaný půlrok navíc. Nejlepší, co jsem mohla zažívat, byl ten vnitřní pokoj během španělských státnic a teď na druhý pokus angličtiny. Ten klid a ta podpora lidí, co se za mě modlili, byly věci, které mě v tom hodně posilovaly.
A tak dál prožívám obrovskou vděčnost a radost. Taky velkou úlevu a užívám si trochu odpočinku, když to jde, protože mě ještě nějaké dostudovávání různých věcí čeká :)


Teď se ale zase přesuneme spíš k cestovním článkům, protože jich tu několik dlužím a zároveň jsem udělala rozhovor s moji bývalou spolubydlící, co je teď letuška a sepsala zajímavé zkušenosti, které její práce skýtá a které budou určitě i pro vás zajímavé :) 
Tak příště! :)

pondělí 29. ledna 2018

Ohlédnutí za rokem 2017


Vím, že to je obvyklé, ale tento rok, víc než jakýkoliv jiný, mi přišel jako na houpačce. Neuvěřitelné výkyvy pocitů, emocí i zážitků a to už od prvních minut roku 2017.
A proto, i když jsem na blog poslední dobou moc nepsala, bych ráda chtěla udělat svoje klasické ohlédnutí za uplynulým rokem, projevit vděčnost za všechny úžasné zážitky, ale taky se poučit z těch neúspěšných momentů.



Leden - zkouškové období jako obvykle, kdy se učím překonávat vnitřní boje z neúspěšných výsledků zkoušek. Po padesáti letech jdu do kina, jdu se spolubydlící na La LA Land a vůbec nelitujeme. Koukám, jak se neuvěřitelně rychle šíří mé peruánské video, dostávám se na hlavní stránku online verze jedněch z největších peruánských novin. Nicméně největší zážitek je poslední den ledna, kdy se vydávám do Prahy na peruánskou ambasádu a povídám si s paní velvyslankyní. Nezapomenutelné.

Únor - Končí zkouškové, se spolubydlící začínáme chodit na salsu a já se pouštím do diplomkového maratonu (nebo sprintu?). Po nocích analyzuji dotazníky, kterých se mi díky YouTube a sociálním sítím vrátilo přes 4 tisíce. Analyzuji teda nakonec asi 1600, zaměřuji se na slovník Limy. Nestíhám.

Březen - píšu první placený cestovní článek (ZDE), v Jablonci nad Nisou mám besedu o Peru a poslední víkend v měsíci jdu na kurz latinskoamerických písní. Dozvídám se mnoho nového o různých rytmech a poznávám další muzikanty. Skvělý zážitek, nesmím zapomenout na to, že zpíváme ve španělštině :)



Duben - dokončuji diplomku a píšu zápočty, se spolubydlící bouráme vnitřní předsudky a zkoušíme tvarůžkovou cukrárnu v Olomouci. Mám pocit, že nic nestíhám.

Květen - ehm... na poslední chvíli tisknu a odevzdávám diplomku. Celý měsíc se snažím učit na státnice. Brácha úspěšně skládá maturitu a já úspěšně nedávám anglické státnice. O tom jsem tu už psala. Super na tom je, že několik dní předem mi natekla noha, takže jsem se ani nevešla do balerín a odpoledne po neúspěšné státnici jsem strávila na pohotovosti. Měsíc je ale krásně zakončený super výsledkem z diplomky, příjemnou obhajobou a krásnou letní Olomoucí.

Červen - z učení mi už hrabe a jsem hodně demotivovaná, ale pouštím se do té španělštiny. Musím přiznat, že mě baví mnohem víc. Míša je skvělá a vytahuje mě na konecrt Rend Collective v Praze, což je super odreagování a procházka po letní noční Praze je jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Státnice ze španělštiny nakonec úspěšně skládám a jak ráda zmiňuji, dokonce si je užívám. Po nich se všechno rychle semele - rodinný výlet do Kanic na zámek, teda...no prostě to co z něj zbylo. Tam mám milou besedu o Peru a odjíždím se mýma dvěma milýma spolubydlícíma a rodiči jedné na 10 dní do Chorvatska, kde zažívám mnou dosud neobjevený typ dovolené.



Červenec - rozlučka a svatba kamarádky, hned na to přilítá kamarád Kolumbijec. Zažijeme vtipný ponocování v Praze v parku u Hlaváku a pak v KFC na Václaváku. Znovu objevuji krásy Čech a našeho regionu. Člověk občas zapomene, co má, nepřijde vám? Poslední dva týdny trávíme jako pravidelně na našem Letařovickém táboře.

Srpen - tak už jsem oficiálně mimo studentský věk. Poprvé a naposledy vidím a slyším bráchu hrát v dechovce :) celý měsíc pomáháme s kamarády na dokončení stavby ZŠ Brána, hodně se toho učíme, pořád něco natíráme (od rámů futer, přes stěny až po zábradlí). Já se taky učím sádrou a dalšími materiály zadělávat díry ve stěnách a všude možně :D mimo to podnikáme jiné zábavné věci, jako třeba piknik na Kumburku při západu slunce a letní kino - oboje vřele doporučuji!! a ke konci měsíce nastupuji do práce a poprvé v životě mám opravdovou smlouvu (ne jen dohodu).

Září - 4. září se slavnostně otevírá nová budova ZŠ Brána a já se trochu nervózně stavím před 6.třídu, které jsem třídní učitelka. Učím se novému režimu a překonávám silné bolesti hlavy, které s tím asi souvisí. Jedno odpoledne se mi dostane do rukou suchý led, tak zkouším s Míšou různé pokusy a vyrábíme z toho mangový sorbet :)

Hodina španělštiny s rodilým mluvčím z Peru

Říjen - za zmínku stojí 24 hodinový výlet do Vídně, kde se scházím s moji bývalou spolubydlící a nynější letuškou Maťou. Využívám možnosti, že člověk může za poměrně nevelké peníze odcestovat do jiné země a poznat něco nového. Hlavní je ale fakt, že jsme se mohly po delší době s Maťou sejít. 

Listopad - cestovně nejvýznamnější měsíc - letím do Kapského Města na misijní konferenci, ale letím o pár dnů dřív a setkávám se tam opět s Maťou, kamarádem z Holandska a poznávám místní Hayley. Učím se opět překonávat vlastní předsudky a svoji stydlivost, když se učím oslovovat cizí lidi a seznamovat se, zejména na té konferenci. Je to pro mě obrovská zkušenost, na kterou nezapomenu.

Prosinec - začíná na mě padat tíha blížících se státnic z angličtiny, tak začínám se studijními víkendy, jeden provedu v Olomouci, kde mám skvělé setkání se spolubydlícími, další trávím v Liberci. Taky beru bráchu do FreeStyle Kolbenka, kde se ale nakonec málem přizabiju já, když se snažím dělat salto vzad a pěkně blbě spadnu, že sotva popadám dech. Snažím se odolávat přicházejícímu stresu ze státnic a zakončuji rok poklidně v přátelském kruhu s mnoho předsevzetími, nebo řekněme tomu cíli. Jedním z nich je obnovit aktivitu tohoto blogu :)



Opravdu mi v minulém roce přišlo, že jsem chvíli byla nahoře a chvíli dole. Prošla jsem svými nejtěžšími a nejhoršími momenty, ale zároveň jsem zažila tolik úžasných věcí.
A to je asi v životě normální, že? Člověk se nenudí a zároveň se tím hodně učí.
Co vy? Byl váš rok 2017 klidný nebo plný výkyvů? 
Vstupovali jste do roku 2018 radostně? :)