pondělí 11. února 2019

Proč Tanzanie?

V předchozích článcích jsem vás seznámila s mými cestovními zážitky cesty do Tanzanie a s prvním dobrodružstvím v Tanzanii. Co jsem ale vlastně dělala v Tanzanii?

Před nějakou dobou (léto 2017) jsem byla oslovena českým vedením Jednoty bratrské, jestli bych se nechtěla přihlásit na jednu pracovní pozici v církvi na mezinárodní úrovni. Jednota bratrská totiž hlavně v 18. století začala mířit do zahraničí a rozšířila se po mnoha místech na celém světě. Nejsme tedy všude, ale člověk může cestovat daleko a potkat "moravany" (v mnoha zemích se název změnil na Moravian Church/Iglesia Morava/Kanisa la Moravian = Moravská církev). Však starší čtenáři tohoto blogu vědí, že v Peru i v USA jsem byla pomáhat ve společenstvích Jednoty bratrské. V listopadu 2017 jsem byla taky na jedné konferenci v Kapském Městě, takže to jsou některá z míst, kam jsem se díky církvi dostala. Vraťme se zpět. Přihlásila jsem se na tu pozici, protože mně to přišlo velmi zajímavé - částečný úvazek, práce z domova, práce s mladými lidmi, hodně administrativní, ale zároveň kreativní... prostě od všeho něco. Podle požadavků mi přišlo, že byla z půlky tvořena pro mě. Výběrové řízení se trochu protáhlo, ale loni jsem se dozvěděla, že jsem se dostala mezi dva finalisty na tuto pozici a proto jsem v srpnu letěla do New Yorku na pohovor. Na podzim jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána a nějakou dobu potom mi přišla informace o tom, že bude setkání týmu, se kterým spolupracuji, v Tanzanii v lednu 2019. No a takovým zprávám a nabídkám se neříká ne. V Tanzanii je právě nejvíc členů Jednoty bratrské celosvětově. Je to vtipné, protože jich je asi 60-70% a v okolních zemích taky kupa. Nás evropanů je trošička...
V plánu cesty bylo setkání - porada výboru pro mládež a ustanovení mě do funkce koordinátora. To byly dva náročný dny, kdy jsem musela dávat nepřetržitě pozor na to, co se říkalo a zapisovat si. Zajímavá zkušenost. Dál jsme měli v plánu cestování po Tanzanii a poznávání různých míst, lidí, společenství, atd. Plánujeme tam totiž za 3 roky takovou poznávací cestu pro vybranou skupinu mladých lidí. Nicméně, tohle vše vysvětluje, proč jsem já sama neplánovala nic na této cestě, od nakupování letenek, přes rezervace hotelů, program i to, co budeme jíst, vše to bylo v nějaké vyšší režii a my jsme se jen vezli :D Byla to pro mě naprosto nová zkušenost a v něčem psychicky strašně velký oddech, protože ono se to nezdá, ale dělat stále nějaká rozhodnutí, když jste na místě, které neznáte, taky vyčerpává. V tomto ohledu to byla skvěle odpočinková cesta. Na spánek samotný tam ale tolik času nebylo a odpočinkové to taky nebylo, protože náš program byl často nabitý od rána do večera. O tom a o jídle jsem slíbila, že povím, ale tak teda zase příště :)

Kanisa la moravian, Tabora, Tanzania
místo, kde jsme měli setkání (uvnitř) :D

čtvrtek 31. ledna 2019

O nechtěně splněných přáních

Po ztracených letech, odcizeném a vráceném mobilu, kupě dobrodružství, poznávání a objevování a dvou špatně prospaných nocích (jednu jsme mířili na letiště už ve 3:30 a druhou jsme byli v letadle) nás čekala ještě třetí taková noc. Během objevování Dar Es Salaam jsme totiž měli telefonát od jednoho z našich organizátorů/koordinátorů cesty s tím, že pro nás našli řešení, jen s tím, že ten let bude druhý den v 6h ráno a že je nutné, abychom byli na letišti už ve 3:45. Nechtěli jsme dělat problémy a taky jsme byli rádi, že nebudeme muset strávit 21h v nějaké místním autobusu, abychom dojeli do Tabora, tak jsme to odsouhlasili. Sice bychom se rádi vyspali, ale tak aspoň jsme na těch pár hodin spánku měli kvalitní postele v hotelu. Večer před spaním jsme ještě měli telefonát s nějakým místním člověkem, který nám ve zkratce vysvětlil, že letíme někam jinam a tam nás někdo vyzvedne a doveze do Tabora. Moc jsme toho nepochytili, jen že letíme do nějakého města na M, tak jsme si mohli jen tipovat, co to bude. Hlavní bylo ale to, že o nás bude postaráno.

Já jsem si na ráno nařídila několik budíků, z takových situací jsem většinou nervózní a hůř spím, protože se bojím, že se neprobudím. Naštěstí jsem ale dobře vstala, oblékla se a sbalila, byli jsme domluveni, že asi ve 3:40 vyjdeme s Phillem z hotelu. Ano, četli jste dobře, VYJDEME. Z našeho třetího patra hotelu totiž bylo na letiště krásně vidět, odhadli jsme to asi na 15 minut cesty pěšky a nechtěl se nám volat taxík. Vlastně to teď zpětně moc nechápu, jak nás tohle vůbec napadlo a že jsme to udělali, obzvlášť po předchozí zkušenosti na pláži. Phill zaspal, jeho budík nějak nezvonil nebo ho ve spánku vypnul, tak jsem mu ve 3:40 ťukala na dveře, dokud se nevzbudil a nevylezl. Vše ale bylo nakonec rychlé, my jsme na recepci nechali klíče, vyrazili s kufry po silničce/cestě k letišti a opravdu jsme tam do 15 minut byli. Nepřišlo mi to opravdu jako nejlepší nebo nejbezpečnější nápad, překvapilo mě, že někteří lidé tam byli vzhůru, nevím, jestli ještě nebo už... ale důležité teď je to, že jsme došli. Hlavní informace, kterou jsme se řídili, byl odlet v 6:00. Kromě toho jsme ale dostali zprávu, ať si dáme pozor, že číslo našeho letu je TZ100, ale ve stejný čas do stejné destinace letí ještě let TZ110. To fakt asi vymyslel nějaký génius, aby se to nepletlo. Takže u check-inu jsme podle letu a společnosti zjistili, že letíme do Mwanza.

Super, tady se to vše začalo skládat dohromady. Když si otevřete mapu Tanzanie, tak zjistíte, že Mwanza je větší město u břehu Viktoriina jezera. A proto ty nechtěně splněná přání a sny. Já jsem totiž prohlásila, že je škoda, že se během této cesty nepodíváme k Viktoriinu jezeru, že bych ho chtěla vidět. Myslím, že to bylo v tuto chvíli, co jsme začali zkoumat, kde je Mwanza, kdy mě Phill upozornil na to, že jsem si to vlastně přála a že bych si měla dát pozor na to, co si přeji. Já jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že jsem si vlastně před odjezdem jen tak povzdychla, že je škoda, že nepoznáme Dar Es Salaam, že tam nebyl plánovaný žádný čas. A ejhle! Ono se mi to taky vyplnilo, i když to nebylo to, co bych si sama vybrala. Přijde mi, že se mi občas dějí opravdu zvláštní věci.

Vraťme se ale zpět na letiště. Aby nás s těmi lety nemátli málo, dali oba lety ke stejné bráně. Nevím, co tím zkoumali, ale později jsme se dozvěděli, že prý je jeden z těch dvou letů zkušební, tak to je asi dočasné. Jinak by nedávalo smysl, že do Tabora lítají dva lety týdně, ale do Mwanza mají dva za den a ještě ve stejný čas...? Samozřejmě, že když otevřeli nástup na let TZ100, museli nás všechny x-krát upozornit, že to je let TZ100 a že si máme ověřit, jestli nemáme TZ110. Já bych tam šla nastoupit, kdyby mě Phill neupozornil, že to je ten špatný let. Oni to i hodně kontrolovali, tak by se mi asi nepodařilo proklouznout. Náš let teda začal nastupovat asi až v 6:15... Tak fungují tanzanské aerolinky... aby tam něco letělo včas, to by byl asi zázrak.  Náš let byl opravdu v něčem směšný. Obrovské letadlo se 3-4-3 sedadly bylo poloprázdné a za něco málo přes hodinu polospavého letu jsme už z letadla koukali na Viktoriino jezero, které se nám odhalovalo v dálce. Dobře, neviděla jsem ho tak, jak jsem chtěla, ale viděla jsem ho. Z letadla a pak i z auta.


Viktoriino jezero to modré v dálce
Letiště v Mwanza bylo ještě vtipnější než celá ta situace. Tímto krásným jumbo letadlem jsme přistáli někde uprostřed letiště, vylezli jsme po schodech z letadla a nastoupili do autobusu, který nás odvezl kousek k takové mini budově. Tam jsme jen vyšli 3 schody do malé místnosti s jedním pásem, kde já jsem ještě ve dveřích koukala, jak přivezli ty cargo boxy s kufry a jak je nakládali na ten jezdící pás. Skoro bych si tam mohla přijít a rovnou si svůj kufr převzít... ale to by asi bylo neefektivní. S kufrem si pak už člověk jen vyšel z té místnosti a tam už byl zástup čekajících lidí. Tam už na nás čekal pán s cedulkou s našimi jmény. Vzal mi kufr a za chvilku se k nám přidružil nějaký místní pastor, který nás přivítal, poptal se na cestu a za chvilku už nás naložili do auta toho pána s cedulkou s tím, že nás odveze někam na snídani a pak poveze dál. Bylo to letištní taxi, tak mně to jen v hlavě zašrotovalo, kolik tohle asi bude stát, ale víc jsem to neřešila. Místní pastor a další se s námi rozloučili a my byli vydáni napospas našemu řidiči, který neuměl moc anglicky. Opravdu nás ale dovezl na nějaké místo, kde nám řekl, že si můžeme dát snídani, což bylo fajn, tak jsme se v klidu najedli a potom jsme zase nasedli a vydali se na šestihodinovou cestu směrem na jih do Tabora.





Phill hned z kraje cesty poznamenal, že jedeme po dobré silnici, mnohem lepší, než čekal. Já jsem se jen podivila, protože mi přišlo, že tak úžasná nebyla a byly tam moc často umístěné retardéry. Zpětně a se širším kontextem ale musím uznat, že měl pravdu. Tohle byla opravdu moc dobrá cesta... ale o horších cestách bude zase jiné vyprávění... Vlastně na té cestě nebylo už nic tak zajímavého. Střídavě jsme spali a odpočívali. Auto nám zařídili úžasné, mělo totiž dvě řady sedaček vzadu, takže já jsem si odsedla dozadu a roztáhla jsem se, zatímco Phill se mohl roztáhnout v prostřední řadě. Kromě těch retardérů a občasné zastávky místní policií jsme jeli docela plynule. Tu místní policii nebo dopravní policii, nebo co to bylo, jsme moc nepochopili. Vždy nás zastavili, řidič s nimi prohodil pár slov nebo na nás koukli a jeli jsme dál. Jednou vystoupil a sedl si s nimi na chvilku na lavičce, popovídal si a pak jsme jeli dál. Když jsme nespali, sledovali jsme krajinu, vyhublé krávy, děti v uniformách po cestě ze školy a různě potulující se podél silnice, zajímavá uskupení kamenů, osady podél silnice a jejich obyvatele žijící v zajímavém poklidu...


Díky Bohu za Google Mapy. Mohla jsem občas kouknout, kde tak asi jsme a jak dlouho ještě pojedeme. Kousek od Tabora jsem už zbystřila a čekala, co přijde. Řidič se nás zeptal, jestli víme, kam jedeme, po pravdě jsme odpověděli, že netušíme, tak musel někomu zavolat, někde se poptat a nakonec nás dovezl k Orion Tabora Hotel. Tento krásný hotel je z počátku minulého století. Svá nejlepší a nejslavnější léta má asi za sebou, částečně vypadá, jako by se zastavil v čase, ale moc se mi líbil a stal se naším domovem na dalších několik nocí. U tohoto hotelu jsme se rozloučili s řidičem a hned si nás tam zase někdo převzal, tentokrát místní - Dick, který nás odvedl na recepci, tam jsme dostali klíče od našich pokojů, hodili si tam věci a Dick nás odvezl do církevního hostelu-jídelny na oběd. Tam jsem se poprvé setkala s opravdovým tanzanským jídlem, což byla z počátku výzva... ale o tom, co se jí v Tanzanii napíšu zase příště :)

Orion Tabora Hotel, postavený v roce 1914 německým baronem

Musím se ale ještě vrátit k těm splněným přáním. Mně se to totiž takhle stává častěji. Bylo to tak, když jsem v létě letěla do USA a přemýšlela jsem o tom, jak bych ráda někdy letěla v Business Class a pak jsem se v ní nečekaně objevila, pamatuji si, jak jsem v létě 2016 cestovala po Peru a USA, tam se mi to stalo několikrát, má ani nevyslovená přání a myšlenky se mi plnily. Ne vždy doslova a tak, jak jsem si třeba myslela, ale takovým způsobem, že mě to stále překvapovalo. Jsem zvědavá, co mě ještě potká, ale vím, že si opravdu musím začít dávat pozor na to, co si vlastně přeji :)

pondělí 28. ledna 2019

Jak mi v Tanzanii ukradli mobil

Stalo se to pár vteřin po tom, co jsem vyfotila tuto fotku... ale vraťme se zpět a vezměme to všechno hezky popořadě :)


Jak si možná pamatujete z mého minulého vyprávění, v Amsterdamu nám uletělo jedno letadlo a v Dar Es Salaam další. To nám mírně zkomplikovalo život a taky to znamenalo, že jsme měli jeden den, nebo spíše jedno odpoledne, volna v Dar Es Salaam. Vydali jsme se teda s Phillem na průzkum. Bylo krásně, slunce pařilo a my jsme byli asi trochu naivní. Pořád jsme měli jen dolary a neměli jsme tušení, kolik co stojí. Po celém dnu a noci cestování a hodně sezení jsme se chtěli projít a bláhově jsme vyšli s představou, že bychom se mohli pokusit dojít do centra... Jak je ale známo, letiště bývá většinou trochu dál od centra, takže jsme si po půl hodině chůze uvědomili, že to asi jen tak nedojdeme. Taky jsme cítili, že se nám asi za krkem trochu připaluje kůže :D Tak přišla na řadu naše hlavní mise: sehnat taxi. Víte, sehnat taxi v Dar Es Salaam, když máte jen dolary a nejste na letišti, není jen tak. Kromě toho platí pravidlo, že když je nepotřebujete, jsou všude a jakmile je potřebujete, nikde nikdo. Z těch, co jsme našli, někteří nemluvili anglicky, jiní nechtěli naše dolary a když jsme se je snažili ukecat, řekli nějakou naprosto směšně vysokou částku. Autobus hromadné dopravy nás taky odmítl. Už jsme moc nevěděli co, tak jsme se schovali pod jedním stromem ve stínu a přemýšleli... a tam se konečně všechno obrátilo trochu k lepšímu. Jeden taxikář svolil, že nás odveze do města s tím, že nás doveze ke směnárně, abychom si ty dolary sami vyměnili a zaplatili mu v tanzanských šilincích. Super! Domluvili jsme cenu 20 000 TZS (= cca 200 Kč) a jeli jsme. Po cestě nám došlo, jak naivní byla ta naše myšlenka to dojít pěšky, *ťukám si na čelo*. Nakonec jsme se teda nechali dovézt k bankomatu a já jsem konečně úspěšně vybrala peníze, Phillovi se to podařilo až později. 

(Neplacená reklama: Používám banku Revolut, kde mimo to, že mají lepší kurz, než jakákoliv česká banka, kterou znám, tak mám i výběry v zahraničí do 200 euro měsíčně zdarma. Všem cestovatelům doporučuji!)


Super, do centra jsme se dostali, tak přišla na řadu naše další mise. Poznat trochu centrum, zjistit, jak to tu vlastně vypadá a časem najít něco k jídlu. Naše poznatky skončily u toho, že toho v centru vlastně moc není, když se zamyslím, tak jsme vlastně nenašli ani žádné hlavní náměstí, ale potkali jsme kupu pouličních prodejců, kde se nás pak jeden chytl a strašně nás přesvědčoval, že nás zadarmo zavede do nějakého podniku, kde bychom se mohli najíst. Tak dobře. Měla jsem chuť mu radši utéct, ale k mému překvapení nás doopravdy někam zavedl a nic za to nechtěl, těžko říct, jestli mu majitel něco nedal. Pořád jsme si nebyli úplně jisti, jak to je s kurzem a kolik ty věci vlastně stojí, ale později se nám podařilo připojit se na wifi, tak jsme zjistili, že podnik není drahý. Konečně jsme se pročetli nabídkou a vybrali si sendvič, načež nám obsluha řekla, že ho nemají, ani ten druhý sendvič a že se máme jít podívat, co mají uvnitř. Já jsem to po chvíli vzdala a šla se podívat, jenomže nic mě tam nezaujalo. Zklamaně jsem se vrátila na terasu a Phill mi už oznamoval, že nakonec prý ten sendvič mají. Aha, tak dobře. Po dlouhé době nám ho i donesli, zapomněli nám ale zase donést objednanou vodu. No, obsluhu v Tanzanii nemají na vysoké úrovni, jak jsme i později zjistili. Nicméně vtipné na tom sendviči bylo to, co mělo být salát. Byla to totiž jen nastrouhaná mrkev poházená po sendviči a po talíři. Nojo, jiný kraj, jiný mrav :D


Posilněni jídlem jsme se vydali opět do toho vedra venku, tentokrát s předsevzetím najít nějakou pláž. Hned z kraje se na nás nalepil nějaký místní umělec, který nám drze skočil do hovoru a začal nám dělat jakoby tour, na konci které chtěl, abychom si koupili nějaké jeho "umělecké dílo". Když jsme nechtěli, tak nás nechtěl pustit a chtěl jít s námi, tak jsem mu rovnou řekla, že ztrácí čas, že si nic nekoupíme, na což on reagoval, že už ten čas ztratil, tak jsem ho odbyla tím, že to je ale teda jeho rozhodnutí na nás zkoušet takovou strategii. Rozloučili jsme se, prošli jsme rybí trh, kde byla hlava na hlavě a pokračovali dál směrem, kde by nebyl přístup k moři oplocen a plný odpadků. Naše snaha ale najít něco takového byla marná, protože jsme došli ke slepé uličce. Tam, kde už to začalo vypadat nadějně, se najednou objevila zátrasa, kamera a nápis "Barack Obama Drive". Nemělo smysl se tam snažit dostat. Zvláštní na tom ale bylo to, že jsem v tu chvíli zažila naprosté "déjà vu". Měla jsem takový silný pocit, že jsem toto místo někde už viděla a skoro bych i řekla, že jsem si ho někde fotila. Pořád to nemůžu vyhnat z hlavy, zvláštní.


Poměrně unaveni jsem se začali vracet a Phill si vzpomněl na trajekty, okolo kterých jsme šli a o kterých nám říkal onen "průvodce". Navrhl, že bychom to mohli zkusit, tak jsme šli, zaplatili 200 TZS (= 2 Kč) a za chvilku jsme se plavili na protější břeh zálivu. Viděla jsem krásné parky u vody a zeleň, ale všechno to opět byla taková lež. Nikde k tomu nebyl přístup, jediný přístup, co jsme našli, byl skrze pozemek nějaké školy, jenomže nás nechtěli pustit přes bránu do jejich areálu, prý je to jen pro studenty. Tak jsme se prošli několika uličkami a už jsme se chtěli vracet, když jsme zahlédli ceduli "Beach Resort". Nadějně jsme tedy zahnuli, i když už ta samotná ulička k pláži byla docela pochybná. Nenašli jsme žádný beach resort, tím tam možná něco původně bylo, ale teď to bylo opuštěné, pláž byla plná odpadků a posedávajících asi rybářů už po práci. 

Došli jsme k vodě a zrovna zapadalo slunko, tak jsme si u jedné loďky fotili ten pěkný západ slunce. Koutkem oka jsem zahlédla dva kluky, jak se jdou fotit z druhé strany loďky, u které jsme stáli, ale nevěnovala jsem jim pozornost. A pak se to všechno stalo, v několika vteřinách. Ve chvilce, která je tak rychlá, že člověk nechápe, jak se to všechno stalo, ale tak dlouhá, že toho člověku proběhne hlavou milion. Někdo mi z levé ruky začal tahat mobil. Nechtěla jsem ho pustit, ale uvědomila jsem si, že mám na druhé straně batoh, který si musím chránit a proto jsem se dál nesnažila, mobil jsem pustila a chytla batoh. Kluk s mobilem se vzdaloval a mně v hlavě běželo, jestli nabídnout peníze, ať mi mobil vrátí, zároveň jsem se ale bála, že jakmile bych vytáhla peněženku, přišla bych o ni i s kartami a doklady. Phill na mě zavolal: "Pozor, má nůž!" a v tu chvíli jsem se koukla před sebe a viděla toho druhého kluka s nožem v ruce. Úplně mám tu scénu před sebou, měl v ruce poměrně dlouhý nůž, zvláštní ale bylo, že byl na konci zaoblený. V tu chvíli jsem na 100% věděla, že mi nic neudělá. Myslím, že vteřinu po tom, se tento kluk otočil a začal odcházet nebo možná odbíhat. V mém myšlenkovém procesu jsem si začala vybavovat vše, co jsem kdy četla o přepadení a krádežích a taky o tom, co mi říkala mamka. Věděla jsem, že musím něco zkusit, nemůžu to jen tak vzdát! Začala jsem tedy za nimi anglicky křičet, ať mi ten mobil vrátí. "Vraťte mi ten telefon, no tak! Vždyť je stejně starý, nic na něm není. Vraťte mi ten mobil!" Když byli daleko, vzdala jsem to a začala jsem to všechno vstřebávat. Byla jsem nesmírně vděčná za to, že jsem nepřišla o batoh, až později mě Phill upozornil na to, že mi tím nožem přeřízli jednu šňůrku. Naštěstí jen jednu ze čtyř. Přemýšlela jsem, nakolik je to  pro mě ztráta, že jsem přišla o mobil. Nebyl nejnovější, ale vždycky je to nepříjemné o něj přijít, hlavně kvůli fotkám, které jsem nestihla zazálohovat a nějakým informacím. Pomalu jsem to všechno vstřebávala, zatímco jsme odcházeli z pláže. Věděli jsme, že tam už vůbec nemáme co dělat a lidé, kteří tam seděli, nám to posunky naznačovali. V tu chvíli na nás někdo začal posunkovat ve stylu, ať počkáme. Něco nesl v ruce. Já jsem nechápala. Chtěl nám něco říci? On se k nám přibližoval a my jsme pomalu šli k němu. Natahoval ke mně ruku a já jsem tomu opravdu nevěřila, nevím, proč jsem si myslela, že mi třeba dá nějaký jiný telefon jako náhradu, když jsem zahlédla něco v tom tvaru. Byl to totiž jiný člověk... ale on mi podával můj telefon. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem ho držela v ruce. Poděkovala jsem mu anglicky, protože jsem byla ještě mírně v šoku. U východu z pláže na nás další pánové posunkovali, že máme radši jít pryč a těm jsem už poděkovala svahilsky, na což oni odpověděli překvapeným výrazem.
Ufff, to byl neuvěřitelný sled událostí během několika minut. Celé jsem to ještě zpracovávala a děkovala jsem Bohu za to, jak to dopadlo. Neuvěřitelná zkušenost, to bylo poprvé... Ještě trochu v šoku jsme nasedli na trajekt zpět a užívali si poslední zbytky toho západu slunce.


Tak...a více zase příště :)

sobota 26. ledna 2019

cesta > cíl aneb Jak jsem letěla do Tanzanie


Připadá mi, že se to začíná v mém cestování stávat pravidlem, ale často mám takové zajímavé cesty do destinace. Když jsem poprvé letěla do Peru, v Londýně byla mlha a mně uletěly všechny navazující 3 letadla. Když jsem letěla do Kapského Města, uletěl mi přímý spoj ve Francii. Tyto zkušenosti mě rozhodně naučily, jak se v takové situaci zachovat, a i když to nemám ráda a pokud mám na přestup méně, než 2 hodiny, jsem trochu nervózní, už vím, že vždy to je řešitelná záležitost. Nejhorší to zatím bylo v té Francii, kde mi letadlo uletělo z důvodu nekonečný fronty u pasové kontroly a nepřítomnosti žádného dalšího personálu, který by mohl nějak asistovat. Tam mi opravdu ten náhradní let dát nechtěli, ale nakonec dali. Po té zkušenosti vím trochu líp, jak v takových situacích jednat. Nicméně, zpět do přítomnosti.

Moje poslední cesta byla do Tanzanie. A aby to nebylo jen tak, měla jsem na přestup v Amsterdamu asi hodinu a půl. Odtamtud mi ale letěl krásný přímý let až do Dar Es Salaam, tak jsem nějak neprotestovala, když mi rezervace přišla. Později jsem se dozvěděla, že navíc v tom letadle nebudu sama, tak jsem si i říkala, že o to to bude lepší, nepřiletět do cizího města sama. V úterý jsem tedy už ve 3:30 ráno vyrazila do Prahy. Byla jsem ráda, že mám rezervu, protože byla šílená chumelenice, nebylo vidět dál, než na 5-10 metrů a auta teprve začínala ten sníh odklízet. V 6:30 jsem teda byla na letišti, prošla check-inem a vlastně už ani nevím, kdy jsem to zjistila, ale u brány se zobrazilo, že je otevřená, takže všichni vstali, aby nastoupili a za chvilku jsem koukala, že si zase všichni sedají. Říkala jsem si, že je to divný a v tu chvíli jsem zaslechla, že říkají něco o Amsterdamu. Začala jsem pátrat na internetu a zjistila jsem, že je v Amsterdamu silný vítr, takže většina letů má zpoždění, některé jsou zrušené a jenom pár jich letí na čas. Moc mě nepotěšilo, když jsem zjistila, že náš let do Amsterdamu je zpožděn asi o 2 hodiny, ale ten let z Amsterdamu do Dar Es Salaam žádné zpoždění zaznamenáno nemá. Proč?? Asi velká letadla zvládají vítr líp. No co, pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší. Začala jsem komunikovat s kamarádem Phillem, který do Amsterdamu letěl z Birminghamu a ten mi za chvíli psal, že má taky zpoždění. Třetí člověk, který s námi letěl, nás už o zpoždění informoval, jeho samotného se to ale netýkalo, dorazil do Amsterdamu včas.

Do letadla jsme nastoupili pozdě, a ještě jsme tam museli skoro hodinu sedět, než nám dalo Amsterdamské letiště povolení. Prý byla funkční jen jedna přistávací dráha, všechna letadla se tam teda musela nějak vejít. Při přistávání si s námi vítr začal hrát. Naklonil nás doleva, opřel se do nás a poslal nás doprava a pilot oznámil, že přistaneme až za chvíli. Když jsme přistávali napodruhé s různými nárazy větru a drncáním, byla jsem ráda, že jsme to zvládli a s radostí jsem se přidala k přistávacímu potlesku. Hned jsem se připojila na internet a zjistila jsem, že letadlo už uletělo, sice se zpožděním, ale ještě dost před tím, než jsem přistála. Taky jsem zjistila, že Phill přistál chvíli přede mnou a taky to nestihl. Přála jsem si, abychom to stihli, na druhou stranu jsem byla ráda, že nejsem sama, komu to uletělo. No, celkově nás nebylo málo, komu navazující lety uletěly, bylo to krásně přepážky KLM, kam jsme si došli, aby nám dali náhradní let. V té frontě jsme nakonec stáli 5 hodin. To nepřeháním. Vůbec jsem to nečekala, když jsme si do té fronty stoupali. Jako náhradní řešení jsme dostali let přes Keňu s tím, že jsme měli do Dar Es Salaam doletět asi 30 minut před tím, než nám letěl let po Tanzanii.

Přiletěli jsme do Dar Es Salaam a řekli jsme si, že to zkusíme. Seděli jsme ale úplně v poslední řadě, takže jsme hned zkraje ztratili čas na tom, než všichni před námi vystoupili. Pak před námi všichni dlouho zdržovali u víz, překvapilo mě, jak moc se nás vyptávali na to, co budeme v Tanzanii dělat, než nám ty víza dali. Bylo jim trochu těžké rozumět, i kvůli jejich přízvuku v angličtině. Když jsme si šli pro kufry, které na nás už dávno čekaly, tušili jsme, že to nestíháme - už byl čas odletu. Pořád jsme ale byli rozhodnuti, že to zkusíme stihnout, tak jsme šli do odletové haly.

"Skvělé" na tom letišti v Dar Es Salaam je, že první musíte projít přes člověka, co kontroluje, jestli máte letenku (tu jsme neměli), pak musíte dát zavazadla na pás kontroly (tam si mysleli, že mám v kabelce zapalovač a musela jsem tam tím projet asi 3x), a pak se teprve dostanete k odbavovací přepážce. No a u té odbavovací přepážky vám řeknou, že už je pozdě. Tak to všechno poberete a zjistíte, že nikde není východ z letiště. Tak jdete zpět skrze ten detektor a u toho se snažíte vysvětlit těm, co vám 10 minut kontrolovali kabelku, že vám to uletělo. Vyjdete ven a přečtete si zprávu, že prý o nás na letišti vědí, že bychom se měli na let dostat i po času boardingu, tak se zase rozhodnete jít skrze tuhle celou šílenou proceduru, kdy na vás ti stejní lidé nechápavě koukají, znova vás donutí vyndat z batohu notebook, tekutiny a projít přes kontrolu. Doběhnete k přepážce a tam vám řeknou, že letadlo už odletělo. Achjo. Tak jdete zpátky. Přes ten detektor. A ti lidé na vás zase opravdu nechápavě koukají. Tak jen pokrčíte rameny a rozloučíte se slovy, že se ještě uvidíte.

To byla jedna z těch intenzivnějších částí cesty. Uff. V Dar Es Salaam bylo hodně vlhko a vedro. Opravdu pořád. Zapotila jsem se u tohoto pobíhání a pak i jen po cestě na taxi. Naštěstí nás vzali i za dolary, protože bankomat na letišti mně nechtěl vzít kartu a Phillovi zase dát peníze. Ubytovali jsme se v hotelu, který jsme měli zařízený, konečně jsme se po dvou dnech cesty osprchovali a rozhodli se, že se vydáme do města. První jsme ještě udělali trochu průzkumu a zjistili, že letadlo do Tabora, kam jsme mířili, lítá jen 2x týdně. Ajaj, tak to asi nebude jen tak. Zkontrolovali jsme, jaké jsou jiné možnosti - autobusem 18h cesty, vlakem 21h cesty... Věděli jsme, že to stejně sami nevymyslíme, tak jsme to nechali na našich organizátorech, aby nám dali vědět, co by bylo nejlepší a vydali jsme se do města.




Tato příhoda mě donutila se zamyslet nad tím, že občas jsou naše cesty k cíli vlastně zajímavější, dobrodružnější a v něčem důležitější, než ten cíl. Myslím, že se občas zbytečně zaměříme jen na ten cíl, kterého chceme dosáhnout, ale zapomínáme si užít tu cestu. Dobře, ne vždy si člověk může něco takového užít, není to v něco tak příjemného, ale myslím, že v tom můžeme najít hodně malých radostí. Minimálně vnímat ten proces toho, čím procházíme, co zažíváme a co se z toho učíme, je obrovsky cenný. Jen to, že jsme v něm přítomni a uvědomíme si to, co se děje, nás posune blíž k našemu cíli. Co myslíte? :)


Více o dobrodružné návštěvě Dar Es Salaam, o tom, jak jsme se nakonec dostali do Tabora... a o dalších dobrodružstvích zase příště :)