pondělí 28. ledna 2019

Jak mi v Tanzanii ukradli mobil

Stalo se to pár vteřin po tom, co jsem vyfotila tuto fotku... ale vraťme se zpět a vezměme to všechno hezky popořadě :)


Jak si možná pamatujete z mého minulého vyprávění, v Amsterdamu nám uletělo jedno letadlo a v Dar Es Salaam další. To nám mírně zkomplikovalo život a taky to znamenalo, že jsme měli jeden den, nebo spíše jedno odpoledne, volna v Dar Es Salaam. Vydali jsme se teda s Phillem na průzkum. Bylo krásně, slunce pařilo a my jsme byli asi trochu naivní. Pořád jsme měli jen dolary a neměli jsme tušení, kolik co stojí. Po celém dnu a noci cestování a hodně sezení jsme se chtěli projít a bláhově jsme vyšli s představou, že bychom se mohli pokusit dojít do centra... Jak je ale známo, letiště bývá většinou trochu dál od centra, takže jsme si po půl hodině chůze uvědomili, že to asi jen tak nedojdeme. Taky jsme cítili, že se nám asi za krkem trochu připaluje kůže :D Tak přišla na řadu naše hlavní mise: sehnat taxi. Víte, sehnat taxi v Dar Es Salaam, když máte jen dolary a nejste na letišti, není jen tak. Kromě toho platí pravidlo, že když je nepotřebujete, jsou všude a jakmile je potřebujete, nikde nikdo. Z těch, co jsme našli, někteří nemluvili anglicky, jiní nechtěli naše dolary a když jsme se je snažili ukecat, řekli nějakou naprosto směšně vysokou částku. Autobus hromadné dopravy nás taky odmítl. Už jsme moc nevěděli co, tak jsme se schovali pod jedním stromem ve stínu a přemýšleli... a tam se konečně všechno obrátilo trochu k lepšímu. Jeden taxikář svolil, že nás odveze do města s tím, že nás doveze ke směnárně, abychom si ty dolary sami vyměnili a zaplatili mu v tanzanských šilincích. Super! Domluvili jsme cenu 20 000 TZS (= cca 200 Kč) a jeli jsme. Po cestě nám došlo, jak naivní byla ta naše myšlenka to dojít pěšky, *ťukám si na čelo*. Nakonec jsme se teda nechali dovézt k bankomatu a já jsem konečně úspěšně vybrala peníze, Phillovi se to podařilo až později. 

(Neplacená reklama: Používám banku Revolut, kde mimo to, že mají lepší kurz, než jakákoliv česká banka, kterou znám, tak mám i výběry v zahraničí do 200 euro měsíčně zdarma. Všem cestovatelům doporučuji!)


Super, do centra jsme se dostali, tak přišla na řadu naše další mise. Poznat trochu centrum, zjistit, jak to tu vlastně vypadá a časem najít něco k jídlu. Naše poznatky skončily u toho, že toho v centru vlastně moc není, když se zamyslím, tak jsme vlastně nenašli ani žádné hlavní náměstí, ale potkali jsme kupu pouličních prodejců, kde se nás pak jeden chytl a strašně nás přesvědčoval, že nás zadarmo zavede do nějakého podniku, kde bychom se mohli najíst. Tak dobře. Měla jsem chuť mu radši utéct, ale k mému překvapení nás doopravdy někam zavedl a nic za to nechtěl, těžko říct, jestli mu majitel něco nedal. Pořád jsme si nebyli úplně jisti, jak to je s kurzem a kolik ty věci vlastně stojí, ale později se nám podařilo připojit se na wifi, tak jsme zjistili, že podnik není drahý. Konečně jsme se pročetli nabídkou a vybrali si sendvič, načež nám obsluha řekla, že ho nemají, ani ten druhý sendvič a že se máme jít podívat, co mají uvnitř. Já jsem to po chvíli vzdala a šla se podívat, jenomže nic mě tam nezaujalo. Zklamaně jsem se vrátila na terasu a Phill mi už oznamoval, že nakonec prý ten sendvič mají. Aha, tak dobře. Po dlouhé době nám ho i donesli, zapomněli nám ale zase donést objednanou vodu. No, obsluhu v Tanzanii nemají na vysoké úrovni, jak jsme i později zjistili. Nicméně vtipné na tom sendviči bylo to, co mělo být salát. Byla to totiž jen nastrouhaná mrkev poházená po sendviči a po talíři. Nojo, jiný kraj, jiný mrav :D


Posilněni jídlem jsme se vydali opět do toho vedra venku, tentokrát s předsevzetím najít nějakou pláž. Hned z kraje se na nás nalepil nějaký místní umělec, který nám drze skočil do hovoru a začal nám dělat jakoby tour, na konci které chtěl, abychom si koupili nějaké jeho "umělecké dílo". Když jsme nechtěli, tak nás nechtěl pustit a chtěl jít s námi, tak jsem mu rovnou řekla, že ztrácí čas, že si nic nekoupíme, na což on reagoval, že už ten čas ztratil, tak jsem ho odbyla tím, že to je ale teda jeho rozhodnutí na nás zkoušet takovou strategii. Rozloučili jsme se, prošli jsme rybí trh, kde byla hlava na hlavě a pokračovali dál směrem, kde by nebyl přístup k moři oplocen a plný odpadků. Naše snaha ale najít něco takového byla marná, protože jsme došli ke slepé uličce. Tam, kde už to začalo vypadat nadějně, se najednou objevila zátrasa, kamera a nápis "Barack Obama Drive". Nemělo smysl se tam snažit dostat. Zvláštní na tom ale bylo to, že jsem v tu chvíli zažila naprosté "déjà vu". Měla jsem takový silný pocit, že jsem toto místo někde už viděla a skoro bych i řekla, že jsem si ho někde fotila. Pořád to nemůžu vyhnat z hlavy, zvláštní.


Poměrně unaveni jsem se začali vracet a Phill si vzpomněl na trajekty, okolo kterých jsme šli a o kterých nám říkal onen "průvodce". Navrhl, že bychom to mohli zkusit, tak jsme šli, zaplatili 200 TZS (= 2 Kč) a za chvilku jsme se plavili na protější břeh zálivu. Viděla jsem krásné parky u vody a zeleň, ale všechno to opět byla taková lež. Nikde k tomu nebyl přístup, jediný přístup, co jsme našli, byl skrze pozemek nějaké školy, jenomže nás nechtěli pustit přes bránu do jejich areálu, prý je to jen pro studenty. Tak jsme se prošli několika uličkami a už jsme se chtěli vracet, když jsme zahlédli ceduli "Beach Resort". Nadějně jsme tedy zahnuli, i když už ta samotná ulička k pláži byla docela pochybná. Nenašli jsme žádný beach resort, tím tam možná něco původně bylo, ale teď to bylo opuštěné, pláž byla plná odpadků a posedávajících asi rybářů už po práci. 

Došli jsme k vodě a zrovna zapadalo slunko, tak jsme si u jedné loďky fotili ten pěkný západ slunce. Koutkem oka jsem zahlédla dva kluky, jak se jdou fotit z druhé strany loďky, u které jsme stáli, ale nevěnovala jsem jim pozornost. A pak se to všechno stalo, v několika vteřinách. Ve chvilce, která je tak rychlá, že člověk nechápe, jak se to všechno stalo, ale tak dlouhá, že toho člověku proběhne hlavou milion. Někdo mi z levé ruky začal tahat mobil. Nechtěla jsem ho pustit, ale uvědomila jsem si, že mám na druhé straně batoh, který si musím chránit a proto jsem se dál nesnažila, mobil jsem pustila a chytla batoh. Kluk s mobilem se vzdaloval a mně v hlavě běželo, jestli nabídnout peníze, ať mi mobil vrátí, zároveň jsem se ale bála, že jakmile bych vytáhla peněženku, přišla bych o ni i s kartami a doklady. Phill na mě zavolal: "Pozor, má nůž!" a v tu chvíli jsem se koukla před sebe a viděla toho druhého kluka s nožem v ruce. Úplně mám tu scénu před sebou, měl v ruce poměrně dlouhý nůž, zvláštní ale bylo, že byl na konci zaoblený. V tu chvíli jsem na 100% věděla, že mi nic neudělá. Myslím, že vteřinu po tom, se tento kluk otočil a začal odcházet nebo možná odbíhat. V mém myšlenkovém procesu jsem si začala vybavovat vše, co jsem kdy četla o přepadení a krádežích a taky o tom, co mi říkala mamka. Věděla jsem, že musím něco zkusit, nemůžu to jen tak vzdát! Začala jsem tedy za nimi anglicky křičet, ať mi ten mobil vrátí. "Vraťte mi ten telefon, no tak! Vždyť je stejně starý, nic na něm není. Vraťte mi ten mobil!" Když byli daleko, vzdala jsem to a začala jsem to všechno vstřebávat. Byla jsem nesmírně vděčná za to, že jsem nepřišla o batoh, až později mě Phill upozornil na to, že mi tím nožem přeřízli jednu šňůrku. Naštěstí jen jednu ze čtyř. Přemýšlela jsem, nakolik je to  pro mě ztráta, že jsem přišla o mobil. Nebyl nejnovější, ale vždycky je to nepříjemné o něj přijít, hlavně kvůli fotkám, které jsem nestihla zazálohovat a nějakým informacím. Pomalu jsem to všechno vstřebávala, zatímco jsme odcházeli z pláže. Věděli jsme, že tam už vůbec nemáme co dělat a lidé, kteří tam seděli, nám to posunky naznačovali. V tu chvíli na nás někdo začal posunkovat ve stylu, ať počkáme. Něco nesl v ruce. Já jsem nechápala. Chtěl nám něco říci? On se k nám přibližoval a my jsme pomalu šli k němu. Natahoval ke mně ruku a já jsem tomu opravdu nevěřila, nevím, proč jsem si myslela, že mi třeba dá nějaký jiný telefon jako náhradu, když jsem zahlédla něco v tom tvaru. Byl to totiž jiný člověk... ale on mi podával můj telefon. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem ho držela v ruce. Poděkovala jsem mu anglicky, protože jsem byla ještě mírně v šoku. U východu z pláže na nás další pánové posunkovali, že máme radši jít pryč a těm jsem už poděkovala svahilsky, na což oni odpověděli překvapeným výrazem.
Ufff, to byl neuvěřitelný sled událostí během několika minut. Celé jsem to ještě zpracovávala a děkovala jsem Bohu za to, jak to dopadlo. Neuvěřitelná zkušenost, to bylo poprvé... Ještě trochu v šoku jsme nasedli na trajekt zpět a užívali si poslední zbytky toho západu slunce.


Tak...a více zase příště :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)