čtvrtek 31. ledna 2019

O nechtěně splněných přáních

Po ztracených letech, odcizeném a vráceném mobilu, kupě dobrodružství, poznávání a objevování a dvou špatně prospaných nocích (jednu jsme mířili na letiště už ve 3:30 a druhou jsme byli v letadle) nás čekala ještě třetí taková noc. Během objevování Dar Es Salaam jsme totiž měli telefonát od jednoho z našich organizátorů/koordinátorů cesty s tím, že pro nás našli řešení, jen s tím, že ten let bude druhý den v 6h ráno a že je nutné, abychom byli na letišti už ve 3:45. Nechtěli jsme dělat problémy a taky jsme byli rádi, že nebudeme muset strávit 21h v nějaké místním autobusu, abychom dojeli do Tabora, tak jsme to odsouhlasili. Sice bychom se rádi vyspali, ale tak aspoň jsme na těch pár hodin spánku měli kvalitní postele v hotelu. Večer před spaním jsme ještě měli telefonát s nějakým místním člověkem, který nám ve zkratce vysvětlil, že letíme někam jinam a tam nás někdo vyzvedne a doveze do Tabora. Moc jsme toho nepochytili, jen že letíme do nějakého města na M, tak jsme si mohli jen tipovat, co to bude. Hlavní bylo ale to, že o nás bude postaráno.

Já jsem si na ráno nařídila několik budíků, z takových situací jsem většinou nervózní a hůř spím, protože se bojím, že se neprobudím. Naštěstí jsem ale dobře vstala, oblékla se a sbalila, byli jsme domluveni, že asi ve 3:40 vyjdeme s Phillem z hotelu. Ano, četli jste dobře, VYJDEME. Z našeho třetího patra hotelu totiž bylo na letiště krásně vidět, odhadli jsme to asi na 15 minut cesty pěšky a nechtěl se nám volat taxík. Vlastně to teď zpětně moc nechápu, jak nás tohle vůbec napadlo a že jsme to udělali, obzvlášť po předchozí zkušenosti na pláži. Phill zaspal, jeho budík nějak nezvonil nebo ho ve spánku vypnul, tak jsem mu ve 3:40 ťukala na dveře, dokud se nevzbudil a nevylezl. Vše ale bylo nakonec rychlé, my jsme na recepci nechali klíče, vyrazili s kufry po silničce/cestě k letišti a opravdu jsme tam do 15 minut byli. Nepřišlo mi to opravdu jako nejlepší nebo nejbezpečnější nápad, překvapilo mě, že někteří lidé tam byli vzhůru, nevím, jestli ještě nebo už... ale důležité teď je to, že jsme došli. Hlavní informace, kterou jsme se řídili, byl odlet v 6:00. Kromě toho jsme ale dostali zprávu, ať si dáme pozor, že číslo našeho letu je TZ100, ale ve stejný čas do stejné destinace letí ještě let TZ110. To fakt asi vymyslel nějaký génius, aby se to nepletlo. Takže u check-inu jsme podle letu a společnosti zjistili, že letíme do Mwanza.

Super, tady se to vše začalo skládat dohromady. Když si otevřete mapu Tanzanie, tak zjistíte, že Mwanza je větší město u břehu Viktoriina jezera. A proto ty nechtěně splněná přání a sny. Já jsem totiž prohlásila, že je škoda, že se během této cesty nepodíváme k Viktoriinu jezeru, že bych ho chtěla vidět. Myslím, že to bylo v tuto chvíli, co jsme začali zkoumat, kde je Mwanza, kdy mě Phill upozornil na to, že jsem si to vlastně přála a že bych si měla dát pozor na to, co si přeji. Já jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že jsem si vlastně před odjezdem jen tak povzdychla, že je škoda, že nepoznáme Dar Es Salaam, že tam nebyl plánovaný žádný čas. A ejhle! Ono se mi to taky vyplnilo, i když to nebylo to, co bych si sama vybrala. Přijde mi, že se mi občas dějí opravdu zvláštní věci.

Vraťme se ale zpět na letiště. Aby nás s těmi lety nemátli málo, dali oba lety ke stejné bráně. Nevím, co tím zkoumali, ale později jsme se dozvěděli, že prý je jeden z těch dvou letů zkušební, tak to je asi dočasné. Jinak by nedávalo smysl, že do Tabora lítají dva lety týdně, ale do Mwanza mají dva za den a ještě ve stejný čas...? Samozřejmě, že když otevřeli nástup na let TZ100, museli nás všechny x-krát upozornit, že to je let TZ100 a že si máme ověřit, jestli nemáme TZ110. Já bych tam šla nastoupit, kdyby mě Phill neupozornil, že to je ten špatný let. Oni to i hodně kontrolovali, tak by se mi asi nepodařilo proklouznout. Náš let teda začal nastupovat asi až v 6:15... Tak fungují tanzanské aerolinky... aby tam něco letělo včas, to by byl asi zázrak.  Náš let byl opravdu v něčem směšný. Obrovské letadlo se 3-4-3 sedadly bylo poloprázdné a za něco málo přes hodinu polospavého letu jsme už z letadla koukali na Viktoriino jezero, které se nám odhalovalo v dálce. Dobře, neviděla jsem ho tak, jak jsem chtěla, ale viděla jsem ho. Z letadla a pak i z auta.


Viktoriino jezero to modré v dálce
Letiště v Mwanza bylo ještě vtipnější než celá ta situace. Tímto krásným jumbo letadlem jsme přistáli někde uprostřed letiště, vylezli jsme po schodech z letadla a nastoupili do autobusu, který nás odvezl kousek k takové mini budově. Tam jsme jen vyšli 3 schody do malé místnosti s jedním pásem, kde já jsem ještě ve dveřích koukala, jak přivezli ty cargo boxy s kufry a jak je nakládali na ten jezdící pás. Skoro bych si tam mohla přijít a rovnou si svůj kufr převzít... ale to by asi bylo neefektivní. S kufrem si pak už člověk jen vyšel z té místnosti a tam už byl zástup čekajících lidí. Tam už na nás čekal pán s cedulkou s našimi jmény. Vzal mi kufr a za chvilku se k nám přidružil nějaký místní pastor, který nás přivítal, poptal se na cestu a za chvilku už nás naložili do auta toho pána s cedulkou s tím, že nás odveze někam na snídani a pak poveze dál. Bylo to letištní taxi, tak mně to jen v hlavě zašrotovalo, kolik tohle asi bude stát, ale víc jsem to neřešila. Místní pastor a další se s námi rozloučili a my byli vydáni napospas našemu řidiči, který neuměl moc anglicky. Opravdu nás ale dovezl na nějaké místo, kde nám řekl, že si můžeme dát snídani, což bylo fajn, tak jsme se v klidu najedli a potom jsme zase nasedli a vydali se na šestihodinovou cestu směrem na jih do Tabora.





Phill hned z kraje cesty poznamenal, že jedeme po dobré silnici, mnohem lepší, než čekal. Já jsem se jen podivila, protože mi přišlo, že tak úžasná nebyla a byly tam moc často umístěné retardéry. Zpětně a se širším kontextem ale musím uznat, že měl pravdu. Tohle byla opravdu moc dobrá cesta... ale o horších cestách bude zase jiné vyprávění... Vlastně na té cestě nebylo už nic tak zajímavého. Střídavě jsme spali a odpočívali. Auto nám zařídili úžasné, mělo totiž dvě řady sedaček vzadu, takže já jsem si odsedla dozadu a roztáhla jsem se, zatímco Phill se mohl roztáhnout v prostřední řadě. Kromě těch retardérů a občasné zastávky místní policií jsme jeli docela plynule. Tu místní policii nebo dopravní policii, nebo co to bylo, jsme moc nepochopili. Vždy nás zastavili, řidič s nimi prohodil pár slov nebo na nás koukli a jeli jsme dál. Jednou vystoupil a sedl si s nimi na chvilku na lavičce, popovídal si a pak jsme jeli dál. Když jsme nespali, sledovali jsme krajinu, vyhublé krávy, děti v uniformách po cestě ze školy a různě potulující se podél silnice, zajímavá uskupení kamenů, osady podél silnice a jejich obyvatele žijící v zajímavém poklidu...


Díky Bohu za Google Mapy. Mohla jsem občas kouknout, kde tak asi jsme a jak dlouho ještě pojedeme. Kousek od Tabora jsem už zbystřila a čekala, co přijde. Řidič se nás zeptal, jestli víme, kam jedeme, po pravdě jsme odpověděli, že netušíme, tak musel někomu zavolat, někde se poptat a nakonec nás dovezl k Orion Tabora Hotel. Tento krásný hotel je z počátku minulého století. Svá nejlepší a nejslavnější léta má asi za sebou, částečně vypadá, jako by se zastavil v čase, ale moc se mi líbil a stal se naším domovem na dalších několik nocí. U tohoto hotelu jsme se rozloučili s řidičem a hned si nás tam zase někdo převzal, tentokrát místní - Dick, který nás odvedl na recepci, tam jsme dostali klíče od našich pokojů, hodili si tam věci a Dick nás odvezl do církevního hostelu-jídelny na oběd. Tam jsem se poprvé setkala s opravdovým tanzanským jídlem, což byla z počátku výzva... ale o tom, co se jí v Tanzanii napíšu zase příště :)

Orion Tabora Hotel, postavený v roce 1914 německým baronem

Musím se ale ještě vrátit k těm splněným přáním. Mně se to totiž takhle stává častěji. Bylo to tak, když jsem v létě letěla do USA a přemýšlela jsem o tom, jak bych ráda někdy letěla v Business Class a pak jsem se v ní nečekaně objevila, pamatuji si, jak jsem v létě 2016 cestovala po Peru a USA, tam se mi to stalo několikrát, má ani nevyslovená přání a myšlenky se mi plnily. Ne vždy doslova a tak, jak jsem si třeba myslela, ale takovým způsobem, že mě to stále překvapovalo. Jsem zvědavá, co mě ještě potká, ale vím, že si opravdu musím začít dávat pozor na to, co si vlastně přeji :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)