neděle 8. září 2019

O tom, jak si mě adoptovali v Pueble


Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tak se to říká, že?

Cesta do Puebly bylo jedno z mých spontánnějších rozhodnutí, které dopadly výborně. Byla to taky jedna z nocí, kdy jsem opustila své zaplacené ubytování a přespala u místních. Jak jsem se tam vůbec dostala? Já vlastně ani nevím, jak to začalo, ale myslím, že většina těchto příběhů bude začínat tak, že onen Mexičan viděl moje video na YouTube, myslím, že tohle bylo konkrétně jedno z videí, kde jsem učila nějaké české fráze. Jesus z Puebly totiž minulý školní rok strávil v České republice na místní škole, v místní rodině. Bydlel někde v Lounech a je to vtipné, protože jsme celou dobu byli v kontaktu a celou dobu jsme plánovali, že přijede do Nové Paky nebo že se někde sejdeme. Párkrát jsme se těsně minuli v Praze a nakonec v červenci odletěl a my jsme to setkání nezvládli. Já jsem ale byla v Mexico City, takže asi 2 hodiny od Puebly a protože mě dostatečně přesvědčil o tom, jak je Puebla krásné město a že určitě musím přijet a já jsem měla plánovanou časovou rezervu na to si takový výlet udělat, dohodli jsme se na jedné sobotě. Den předem jsem hledala lístky na autobus, tak jsem s Jesusem domlouvala, jaký je vhodný čas, abych přijela a odjela a v tu chvíli mě začal přesvědčovat, ať zůstanu déle, že mi s rodiči toho chtějí ukázat víc, za den to určitě nestihnu. "Uaaaaaaa", to je složité, to byly moje pocity. Nejsem moc dobrá v rozhodování a navíc jediný den, kdy jsem měla opravdu něco naplánováno, byl další den, na moje narozeniny v neděli. Měla jsem mít piknik s místními. Ale protože ráno je moudřejší večera, řekla jsem Jesusovi, že se na to potřebuji vyspat a ráno před odjezdem mu napíšu. V sobotu ráno jsem teda vstala, sbalila si věci tak, abych mohla případně i přespat a i když jsem nebyla ještě 100% jistá, tušila jsem, že spíš tam zůstanu přes noc. Pocitově to je jedna z takových těch věcí, kdy opouštíš svoji zónu komfortu a nechce se ti, ale víš, že za tou hranicí bude nějaký skvělý zážitek nebo zkušenost. 

Google Mapy mi ukazovaly, že na autobusové nádraží můžu dojet metrem, ale nebyla jsem si jistá, jak metro funguje, tak jsem si radši zavolala Uber a za chvíli, s dostatečným časovým předstihem, jsem byla na nádraží a snažila se v tom chaosu najít svoje nástupiště a koupit si něco k snídani nebo aspoň čaj. Tady je to, co mi v Mexiku přišlo nepochopitelné. Nikde není nějaká centrální cedule, který by říkala, odkud jezdí jaký autobus. V těchto situacích nezbývá než se někoho zeptat. Tak jsem šla k přepážce mé autobusové společnosti a tam mi ochotně poradili, které nástupiště mám najít. Ještě chvíli jsem počkala a pak už nastupovala do hezkého pohodlného autobusu. Ano, většina dálkových autobusů po Mexiku jsou poměrně luxusní (na české podmínky), dají vám tam svačinu a pití a máte luxusní pohodlné sedačky. Cesta trvala přes 2 hodiny, po cestě opravovali silnice a taky vyjet z Mexico City bylo trochu náročnější, tak jsem Jesusovi ještě psala, že máme zpoždění.



Když jsem přijela do Puebly a vylezla z autobusu, veselý klučina na mě zavolal česky, pozdravil mě a objal mě. Za rohem už čekali i jeho rodiče, oba moc sympatičtí. Tady mi došlo, jak bylo super, že jsem přijela v sobotu, že měli čas a nebyli v práci. Původně jsem si myslela, jak budu točit ten den videa, ale nakonec vše bylo tak rychlé, že jsem jen vstřebávala, co se dělo. První věc, kterou jsem ochutnala byla výborná místní horká čokoláda. Moc jsem od toho neočekávala, protože jsem si objednala tu, co není z mléka, ale vody (a taky protože peruánská horká čokoláda mi moc nechutnala), ale byla jsem velmi příjemně překvapena. V Mexiku čokoládu umí dělat. Koupila jsem si zpáteční lístek autobusem na další den ráno a vyrazili jsme do města.

První zastávka byla v jakémsi trhu, kde se dělají slavné cemitas - takové sendviče plněné tím nejlepším, co vás napadne. Je tam jakási slanina nebo maso, sýr, šunka, avokádo,  nějaký salát, mmmm, hned bych si dala, i když v tu chvíli jsem zvládla sníst jen polovinu. Tyhle cemitas se připravují v takové hale, kde je ale zakázáno fotit (i když jednu fotku na tajňačku jsme si s Jesusem udělali). Taky tam prodávají výborné pití... ale!! vše je obrovské!!! To jsem zjistila v Pueble, že vše tam podávají ve velkém, hlavně teda pití. Jejich kelímky mají alespoň tři-čtvrtě litru, nebo opravdu nevím.



Žaludky jsme si naplnili, tak jsme se vydali na něco kulturního. Podívali jsme se do kulturního centra, kde jsme se dozvěděli, jak město vypadalo dávno. Puebla je rozdělena řekou, která dříve rozdělovala město na dvě části. V jedné žila původní indiánská populace a v té druhé španělská kolonizátorská. Na jednom plánku je vidět, jak to bylo i architektonicky uspořádané versus neuspořádané, ale naše průvodkyně nám také řekla, jakým způsobem Španělé diskriminovali původní obyvatelstvo.

Dál jsme se vydali projít centrum, uměleckou část, trh, hlavní náměstí a uměleckou čtvrť. Já jsem jen fotila, Puebla je jedno z těch měst, co mají barevné domky a různě barevné ulice a celé je to strašně moc fotogenické :) Během procházení městem jsme s Jesusem porovnávali naše dojmy. On mi vyprávěl o jeho životě v Česku a já jsem mu říkala svoje poznatky o Mexiku. Občas se mě jeho rodiče zeptali, jestli jsem už něco ochutnala a když ne, tak nařídili, že to musím ochutnat, zatímco já jsem mírně protestovala, že pořád vůbec nemám hlad (na cestách moc nejím). Některé věci jsem ale musela. Tak jsem ochutnala nějaký místní podniky - flan a cremitas, později jsme si zase dali nějaký likér, který se jmenuje pasitas a má své tradiční servírování s rozinkou a sýrem, takže piješ a mezitím střídavě koušeš do sýra.



  

Tak jo, v Pueble jsme to nejdůležitější už prošli, tak přišel čas se přemístit do Cholula. Cholula je město přidružené trochu k Puebla, ale jinak je samostatné. Je to krásné městečko, typem podobné Pueble. Je ale slavné, protože je tam jedna z největších pyramid, podle svých základů, které jsou teda pod zemí. Pokud jsem to pochopila dobře, když to tam Španělé dobyli, tak jak  byli katoličtí, na vrcholu té pyramidy, na vrcholu toho kopce, postavili katolický kostel. Typické. Vtipné v tom kostelíku je, že tam je zakázáno fotit, ale funguje to tak, že tam to oznámení mají opakovaně hlasitě puštěné, takže pokud se přijdete do kostelíka modlit, máte smůlu, pořád vás to tam ruší. Mě osobně kostelík nezaujal, ale výhled odtamtud byl krásný. Výhled na Cholulu, na Pueblu a na okolní sopku - jedna z nich je Popocatepetl. Tam mi Jesus vyprávěl, jak v Čechách zjistil, jak je u nás Popokatepetl slavný, aniž by lidé věděli, že to je mexická sopka. Nemohli jsme si to nechat pro sebe, tak jsme o tom natočili na Facebook video. Také mi vyprávěl o tom, jak neměl rád svoje jméno, ale v Čechách zjistil, jak to je s Ježíškem, tak začal říkat, že je Jesus, česky Ježíšek a jeho jméno se mu zalíbilo. Prý ho dá i svému synovi. 
Pyramidu jsme nakonec prozkoumali i zblízka a vlezli jsme i do vnitřních tunelů a nenápadně jsme odposlouchávali průvodce, co tam vodili skupiny a nakonec jsme našli Jesusovy rodiče venku na pivu. 

Tady jsem si znovu ozkoušela, co to jsou Mexické porce. Nabízeli mi totiž michelada, nebo aspoň myslím, že to bylo ono. Je to pivo s limetkou a solí, případně s chilli. Já jsem ochutnala to s chilli a nakonec jsem se rozhodla pro to s "jen" solí. Když jsem ale viděla ty velikosti, co pili, požádala jsem, jestli bych nemohla dostat nějakou malou porci. Bylo mi vyhověno a dostala jsem "jen" půllitrový kelímek s pivem. Aha. Takže my Češi si myslíme, jak pijeme velké pivo. Pivo se solí je ale zvláštní, navíc to příšerně pění. Mexičané hodně dávají sůl do pití, prý aby člověk v těle nezadržoval vodu, ale já nevím, mně to nechutná. S pivem jsme sledovali voladores (klikni pro video), takový český řetízák, jak to někdo s nadsázkou na mé Facebookové stránce nazval. Je to ale atrakce a lidé se přivázáni provazem spouštějí z kůlu za doprovodu živé hudby jednoho z nich. U piva se Ježíšek rozpovídal víc česky, tak bylo veselo, ale přišel čas to zajíst. Na náměstí v Cholula byla tradičně kupa stánků s jídlem i suvenýry a já jsem přese musela ochutnat chalupas (čti čalupas). Vypadá to jako tacos, ale nejsou to tacos. No a pěkně to pálí, ale je to strašně moc dobrý, obzvlášť po pivu.

levá hora schovaná v mraku je Popocatepetl :)





Tímto naše exkurze v Cholule skončila a my jsme zamířili zpět do Puebly, tentokrát ale do nějaké modernější části. Úžasní rodiče Jesuse mě vzali na estrellu, takové ruské kolo, i když nesouhlasí úplně s vedením města, které to postavilo. Zatímco jsme čekali ve frontě, začalo se nad námi pěkně smrákat a obloha se ztmavila. Vypadalo to děsivě a my jsme čekali, kdy se spustí bouřka. Nebylo to příjemné, protože za bouřky nebo silného deště se prý provoz přerušuje. Došli jsme ale na řadu, nastoupili a měli jsme úžasný výhled na začínající bouřku a blesky. Chvíli po tom, co naše kolečko skončilo a my jsme ve slejváku přeběhli do auta, už kolo zastavili, takže jsme to stihli opravdu tak tak. 



Poslední gurmánskou zastávkou dne byly ještě donas. Pořád se mě ptali, jestli jsem už ochutnala donas. Já jsem nechápala a až když mi je přinesli, tak mi došlo, že se mě ptali na koblihy (donuts, doughnuts), hihi. No nic, dali jsme si různé v Crispy Cream a to už bylo poslední, co jsem ten den do sebe zvládla nacpat. Déšť trochu ustal, tak jsme vyjeli na kopec na výhled na Pueblu, který by za dne byl asi hezčí, ale i tak to bylo milé a pak už jen domů. Dostala jsem pokoj Jesusovy sestry, která pár dní předtím odjela studovat do Argentiny a ještě chvíli jsme s Jesusem probírali jeho vzpomínky z Čech a pak šli spát. 

Budíček byl nepříjemně brzký, protože jsem jela autobusem už v 6:30 ráno, abych se stihla vrátit do Mexico City a připravit piknik. Jesusovi rodiče mi během soboty stihli říct, co všechno bych měla v Mexiku vidět a že určitě mám přijet, že u nich mám dům otevřený. Oni sami ubytovávali různé cizince a věřím, že to mysleli vážně, že tam mám dveře otevřené. Kdo ví, jestli to někdy využiji. Určitě bych se nebála vrátit, moc se mi tam líbilo a bylo mi s nimi příjemně. Teď byl ale čas odjet a vydat se na můj narozeninový piknik s dalšími do té doby cizími lidmi. O tom ale zase příště :)

čtvrtek 5. září 2019

Spropitné v Mexiku

podnik California v Puebla, Mexiko

Pokud je nějaká z věcí, na který jsem v Mexiku nebyla připravena, tak to jsou dýška. Vím, jak to je velké téma v USA, ale netušila jsem, že Mexiko je vede taky a to nejen v restauracích. Myslím, že jsem se ale nakonec s nimi smířila, zvykla si na ně a našla jsem si v nich i to hezké.

V Mexiku je zvykem platit v restauracích a podnicích s obsluhou 10% navíc. Pokud platíte kartou, často se vás zeptají právě i na to, jestli chcete přidat dýško a kolik procent. Pokud jste v hodně turistické oblasti jakože třeba Cancún a Playa del Carmen, kde jsou zvyklí na Američany, může se vám stát, že vám přinesou účet a navrhnou vám přidat dýško 15% nebo 20%. To mi přišlo už trochu blbý, ale vzhledem k tomu, že když jsme si za tu celou dobu našeho pobytu v Playa del Carmen s Johannou jednou zašly do restaurace, měli jsme kvůli jejím alergiím speciální požadavky a dali si s námi hodně práce, takže si těch 20% zasloužili. Další důvod, který mi přijde, že dá o jeden důvod více dát spropitné, je, že před jídlem vám ve většině tradičních podniků donesou jejich typické tortillové chipsy (totopos) a nějaký omáčky k tomu. Líbí se mi, že si tuto službu nijak nenaceňují, osobně mi přijde neslušné, když tohle nějaká restaurace dělá, protože to je služba, kterou si člověk neobjednal. Buď ji nedávejte, nebo ji dejte zadarmo.


Restaurace by byly jasné, na to už jsme skoro všichni zvyklí. Další úroveň jsou ale jiné služby. Takže například Uber (pro ty, co neznají, aplikace pro přivolání auta jako taxi) vám po každé cestě nabídne, že můžete řidiči dát dýško a vy vyberete, kolik chcete. Když platíte menší částku, dýška začínají na 5 pesos (6 Kč), když jedete ale delší trasu, nabízí vám to minimálně 10 pesos. Když jsem to poprvé viděla, byla jsem z toho hodně zmatená, ale říkala jsem si, že 6 korun mě nezabije. Pak jsem někdy měla pocit, že to ten řidič uvidí, tak jsem to potvrzovala třeba až když odjel. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to dám opravdu jen těm, kteří mi přišli fajn a "zaslouží si to". Vlastně nevím, jestli to místní dělají nebo zda je to taková nějaká past pro zahraniční turisty.

Přesuňme se k dalším službám. My z Čech jsme bohužel zvyklí na to, že za záchody  musíme platit. V Mexiku veřejné záchody bývají za poplatek, na autobusových nádražích mají automaty a záchody stojí 6 pesos, ale pak jsou také záchody součástí různých míst, kde platit nemusíte, ale je tam paní, která vám podá toaletní papír a vy jí můžete dát propina (španělsky dýško). Popravdě, já jsem tohle vždy nesnášela, zažila jsem něco takového v Německu a jiných místech Evropy na benzínkách, je to takový psychický nátlak na člověka :D V Mexiku mi to ale zas tak moc nepřišlo. Buď to je tím, že tam celkově ty ceny jsou člověku přístupnější, tím že vydělávám a mám na to, anebo prostě jejich přístupem. Jedna paní to tam takhle někomu vysvětlovala, když se ptali, jestli se záchod platí. Řekla, že prostě když chceš, tak dáš dýško. Vůbec nevypadala naštvaně, když někdo nedal. Prostě dělala svoji práci, rozdávala toaletní papír a lidé dali nebo nedali.

V podobném stylu fungují dýška lidem, kteří vám nakládají kufry do autobusu a pak ještě těm, co vám je vykládají. Anebo taky lidem, co vám zabalí nákup do tašky v supermarketu. Buď vás to může štvát a tak nedáváte nic, anebo si z toho můžete udělat sport. Vlastně je to způsob, jak se průběžně zbavovat malých mincí. Vždy si nějaké dáte do kapsy a pak něco vylovíte a zas tak draze vás to nepřijde. Já jsem se to učila a naučila. Klíč bylo mít něco v kapse, protože vyndávat peněženku a hrabat v ní se vám nechce, v některých situacích to ani není bezpečné. Učila jsem se ale i dávat peníze pouličním umělcům, kteří se mi líbili. Učila jsem se, že kde si vážím služby, kterou pro mě dělají, dám něco, i když je to třeba málo. 



Nicméně je jedna oblast, kde jsem dýška tolik nepochopila a neoblíbila si je. U turistických průvodců. Dobře, možná nejsou dobře placení a z těch peněz, co jsme zaplatili agentuře třeba tolik nedostanou...? Myslela jsem, že jsou placeni slušně a navíc vydělají něco i z toho, co turisté nakoupí v místech, kam je dovezou. Možná jsem se mýlila. Na každé tour nám totiž vždy vysvětlili, jak 60% jejich platu je z dýšek a jestli se nám to líbilo, ať přispějeme, atd. Mně to přišlo zvláštní, protože jsem měla pocit, že to co jsme zaplatili za tour už byla dost vysoká suma, navíc jsme se třeba trmáceli v autobusu plném lidí. Stejně tak nám to třeba řekli i když jsme šli na zip-line v jednom "zábavním" parku (pokud se dá 6 atrakcí počítat jako zábavní park). Tam to bylo zvláštní, protože jsme opět museli kromě vstupu ještě zaplatit docela dost peněz za tu zip-line a pak nám ještě řekli, že pokud se nám to líbilo, můžeme dát dýško. Je to ale asi součástí té kultury a zvyků. Nevím, zůstal mi z toho v hlavě otazník. 

Musím vám ale říct, jak jsem se v jednom nebo dvou případech zachovala naprosto česky a setkala se s nepochopením :D Zaprvé, naše české zaokrouhlovaní cen nahoru je naprosto nedostatečné, co se týče pravidla 10%, protože většinou je to míň, než těch 10%. Dejme ale tomu, že zaokrouhlíme nahoru a je v tom těch 10%. Když to v Mexiku uděláte českým stylem, nepochopí vás. Platila jsem v jedné kavárně snídani, myslím, že mě to vyšlo asi na 54 pesos, tak jsem slečně podala bankovku a řekla 60, jako bych to udělala v ČR. Samozřejmě, že mě buď nepochopila nebo neslyšela a vrátila mi vše, co měla na těch 54 pesos. Já jsem byla chvilku zmatená, proč mi vrátila všechno, ale pak mi došlo, že takhle to asi nefunguje. Musela bych mluvit jasněji ve stylu, ať připočte 10% nebo ji jednoduše nechat, ať mi peníze vrátí a já tam něco pak nechám nebo hodím do krabičky. 

A tak jsem se naučila. Dávat spropitné v Mexiku, dávat zajímavým lidem na ulici peníze😄 a kupu dalších věcí, ale o těch zase napíšu jindy...

Aguachiles v Playa del Carmen s Johannou