čtvrtek 15. července 2021

Bez smartfounu ani ránu aneb kultura mexických restaurací


Do Mexika jsem se těšila hlavně na jídlo. Já si totiž myslím, že v Mexico City toho totiž ani není tolik zajímavýho na to, aby tu člověk strávil moc času. Obzvlášť pokud nepotřebujete každý den chodit do muzea. Týden v Mexiku jsme si rozdělili mezi Taxco, což bylo takové milé, a tři noci v hlavním městě Mexika před odletem na Kostariku. Cílem těchto dní bylo projít všechna místa s dobrým jídlem. Jenomže víte co? Ono se to zase tak moc nedařilo. O to, co jsme ale stihli, bychom se s vámi rádi podělili.


Co nás překvapilo už v restauracích v Taxco, byla absence jídelních lístků. Pokaždé, když jsme přišli do nějaké restaurace, položili před nás QR kód. Já jsem si pořídila místní sim kartu s internetem, tak jsem se na rozdíl od Judy mohla vždycky připojit a začít luštit menu na malé obrazovce mobilu. Původně jsme si mysleli, že to je nějaký výmysl moderní doby, občas jsme si i řekli o papírové menu. Překvapilo nás ale právě to, že tyto QR kódy byly skoro všude, v moderních i tradičních místních restauracích a číšníci byli trochu neochotní nám dávat tištěné menu. Po čase jsme přišli na to, že tyto QR kódy tam nemají jen proto, aby otravovali zákazníky nebo aby vypadali moderně, ale že to má snížit přenos covidu. Víte, v Mexiku milují antibakteriální gely. Dostávali jsme je všude, kdekoliv jsme vešli do nějakého obchodu, autobusu, restaurace… Mexičani s antibakteriálním gelem nešetří, asi si myslí, že čím víc vám ho dají, tím víc covidu zabijí. U vstupu do jednoho autobusového nádraží nám paní na ruku nadávkovala tolik gelu, že jsem si ho musela rozetřít ještě po pažích. Musím říct, že cestování během covidu je otrava s těmi všemi nařízeními, ale zároveň je zajímavé sledovat, jak se s tím každá zem vypořádává svým způsobem. No nic, zpět k jídlu.


Možná to bylo naším výběrem jídla, ale až při odletu z Mexika mi došlo, že jsem za celou dobu neměla žádnou rýži a skoro žádné těstoviny. Pořád jsem jedla nějaká jídla s kukuřičnými tortillami. Možná i proto jsem pak už měla chuť na něco “normálnějšího” a i polévka pozole mě tak potěšila, protože to v podstatě byla nějaká teplá tekutina do žaludku. Je mi teda v závěru trochu líto, že jsem si zdaleka tak neužila tacos al pastor na ulicích hlavního města Mexika, protože jsem se na ně nesmírně těšila… jenomže občas věci vyjdou tak nějak jinak, člověk zrovna nemá hlad nebo mu není dobře, anebo pobíhá někde jinde. I tak to ale bylo super a snad všechno, co jsme ochutnali, jsem si užila, včetně toho, když jsme se snažili si jídlo v AirBnb vytvořit sami. 

enchiladas

enchiladas

koktejly na kopci v Taxco

guacamole

tacos

tostadas

torta de pastor aneb sendvič s náplní nejtypičtějšího taco v Mexico City

snídaňové vejce v tortillách s fazolovou omáčkou, avokádem a sýrem

snídaňové chilaquiles

tuňák v Contramar

PULQUE - fermentovaný nápoj z agáve, v této pulquería ho dělají s různými příchutěmi


pondělí 12. července 2021

Taxco - město, ze kterého by i Liberec bledl závistí



První část našeho pobytu jsme strávili v Taxco. Taxco je jedno z Pueblos Mágicos v Mexiku. Tak se označují městečka, která mají nějakou kulturní, historickou nebo architektonickou hodnotu. Taxco se pyšní dolováním stříbra, a proto na každém rohu najdete nějaký krámek se stříbrnými produkty (převážně šperky), pravděpodobně pravými. Lidé se sem sjíždí z mnoha míst, aby nakupovali nebo překupovali místní stříbro. To si myslíme je i důvod, proč Taxco bylo založeno. Však kostel na hlavním náměstí, s názvem Santa Prisca, byl postaven na objednávku nějakého José de la Borda (každý třetí se tu jmenuje José mimochodem), po kterém se také to náměstí i jmenuje - Plaza Borda - a který ten kostel nechal postavit, aby v něm mohl sloužit jeho syn, který byl knězem. Hezké, ne?


Taxco jsem vybrala, protože jsme nechtěli trávit týden v hlavním městě Mexika. Uvažovala jsem, co by se tak dalo v okolí navštívit, co by nebylo autobusem daleko. Podle mapy jsem našla několik míst, ale když jsem se pro něco rozhodla, dozvěděla jsem se, že tam nic není, že je to nehezké. Dostala jsem ale od svých mexických kamarádů (žáků mých hodin češtiny) tip na Taxco. Hned podle fotek jsem tušila, že se nám tam bude líbit. Víte, to není to stříbro, ani opulentní kostel. Ale prostě malebné městečko plné bílých domečků v kopcích. A když mluvím o kopcích, tak by se Liberec mohl stydět. Toto jsou velmi strmé kopce, kde se zadýchá kdejaký mladý člověk, a když zaprší, tak jste rádi, že nejedete dolu po zadku. Když chodíte podle mapy, tak nikdy nevíte, jestli vaše cesta půjde z kopce nebo do kopce nebo oboje, protože je to trochu nevyzpytatelné. V tom je to ale krásné. Hned jak jsme přijeli, museli jsme jít asi 15 minut do kopce k našemu ubytování. Bohužel jsou v Mexiku povinné roušky všude, tak jsme byli brzo zadýchaní a už jsme je sundávali, když nikdo kolem nešel.


Centrum Taxca jsme za ty naše necelé čtyři dny prošli křížem krážem. Našli jsme si svoji oblíbenou kavárničku, kde jsme si každý den dávali kávu, vyzkoušeli jsme několik restaurací, ztratili jsme se na místním trhu a projeli se jedním z místních taxíků, když jsme se potřebovali dostat z vyhlídky Monumento Christo Rey k lanovce. Totiž většina místních taxi jsou staré Volkswagen Beetle, které se těžko shánějí a tam chvílemi vypadaly, že se rozpadnou. Při té cestě jsem se teda řidiče ptala, proč jich tam je tolik a jak to je vlastně možné, že jich tam je tolik. O strategii shánění aut jsem se nic nedozvěděla, za to důvod vlastnění tohoto auta mě překvapil. Prý je toto auto pro sjíždění těchto šílených kopců úplně nejlepší. To by byla asi poslední věc, co by mě napadla.


I přes to, že jsme první dny opravdu trpěli posunem času a já jsem v jedné hezké restauraci při večeři skoro usínala a nutila jsem se pak vydržet vzhůru až do osmi a v noci strašně moc pršelo a bouchalo nám to do střechy anebo strašně nahlas jezdily auta nebo nám před jedenáctou mlátily na dveře malý děti a lomcovaly s mřížemi, tak jsme si to tam užili. Ochutnali jsme tacos, enchiladas nebo taky pozole blanco ve vyhlášeném podniku Pozolería de Tía Calla. Jednou ze specialit, kterou nám jako pozornost podniku připravili, byla salsa verde s jumiles aneb zelená omáčka s nějakými brouky. Proč ne, že?



Poslední celý den jsme využili, abychom se podívali do Grutas de Cacahuamilpa, protože to všichni doporučovali. Je to národní park, ale vlastně spíš kousek přírody s obrovskou jeskyní. Teda ono je té přírody hodně, jen se k ní vší nedostanete. Do Grutas se dá jet dvěma způsoby. Klasickým autobusem nebo combi (malá dodávka s nejasnými odjezdy). Vzhledem k tomu, že autobus jezdil jen každé dvě hodiny a my jsme přišli na nádraží půl hodiny po jeho odjezdu, šli jsme hledat combi. Ta naštěstí zrovna jela… teda za 20 minut. Cesta byla ale krásná, příroda a výhledy skvělé, koukalo se na to ještě líp, protože dveře vedle nás byly otevřené dokořán. Ty se zásadně nezavírají. A tak jsme takto jeli skoro hodinu. Do Grutas jsme dorazili těsně před tím, než vyrážela skupinová prohlídka do jeskyní. Tyto jeskyně jsou prý v Latinské Americe největší a zdaleka ještě nejsou úplně prozkoumané a zpřístupněné. My jsme šli trasu 2 km tam a 2 zpět. Prvních 500 metrů to bylo hodně působivé, potom už to bylo trochu dlouhé. Pěkné to ale bylo a doporučila bych to. Pak přišla ale ta hlavní zábava. Visutý most přes strž a zpátky zipline. Vše bylo až trochu moc bezpečné, já jsem na most šla první a začalo to být zábavné až když za mnou vstoupil na most i Juda a začalo se to aspoň trochu hezky houpat. Zipline (na které jsem předtím byla jen jednou a taky v Mexiku) se ale rozjela trochu rychleji než jsem čekala, ale byla to super jízda! Škoda, že tak krátká. Šli bychom znova. Hlavní dobrodružství ale přišlo potom. Zjistili jsme, že zpáteční odjezd combi je nejasný a kde chytit autobus jsme přesně nevěděli. “Pokud ale combi přijede,” říkala paní, “bude to asi okolo třetí hodiny.” Bylo půl třetí, tak jsme si sedli na zem, koupili si kokos, pili kokosovou vodu a čekali jsme. Nebylo co ztratit, autobus by případně jel až později. Taxi jsme si brát nechtěli, nebyli jsme si jisti, kolik by po nás za takovou 50minutovou cestu chtěl. Bylo to trochu napínavý, ale combi nakonec přijelo. Ufff. Nebyli jsme sami čekající, s námi jel pár Francouzů a na poslední chvíli dorazili i dva Mexičané. Jinak se zdálo, že Mexičani jezdili buď svými auty nebo taxíky. A tak jsme zase jeli 50 minut s otevřenými dveřmi serpentinami a obdivovali jsme okolí.



Tím a poslední kávou v Café Nueve25 náš pobyt v Taxcu skončil, my jsme sedli do autobusu a zase jeli tři hodiny zpět do Mexico City. A co se děje tady, to zase příště.



středa 7. července 2021

O tom, jak jsme málem neodletěli na svatebku

Čím déle cestuji a zároveň to teď souvisí asi i s tím, že méně cestuji, přijde mi to cestování nějaké komplikovanější. Dobře, může za to i aktuální situace a všechny věci, co vlastně cestování komplikují. Stresy, které jsem měla okolo odletu do Tanzanie v lednu, kdy mi málem nepřišly včas výsledky testu, byly ty poslední cestovní až do naší svatební cesty.


A proč jsme teda málem neodjeli?


Krátká odpověď je asi tato: dezinformace a strašení.

To je nicméně podle mě ale důvod, proč mnoho lidí necestuje.


Delší odpověď je tato:

Před svatbou jsme si s Judou rozdělili role. On bude mít hlavnější roli v organizování svatby a já se postarám o svatební cestu. Dokonalé rozložení sil. Samozřejmě, že jsem začala zase nadšeně hledat letenky. Věděla jsem, že si můžeme dovolit odletět někam na dýl, jsme přece oba učitelé, takže v létě máme delší dovolenou. Zároveň je to svatební cesta a člověk tak nějak počítá s tím, že si může třeba dovolit utratit za to trošku víc. Z loňských zrušených letů jsem měla voucher u Lufthansy, tak jsem trochu koukala, co se dá koupit u nich. Líbila by se mi Latinská Amerika, ať Juda pozná, jaké kultury mě mimo českou formovaly, jaké jídlo miluju. Taky se učí španělsky, to by bylo praktické. No, ale kam se dá letět, aby to nebylo přes USA? Lákalo mě něco nového… třeba Kostarika. Zároveň bych se i někam klidně ráda vrátila…hm… dala bych si tacos. Co třeba Mexiko? No, zkraťme to. Koupili jsme multi-way letenky. To znamená, že let tam byl do Mexika a zpět z Kostariky. Přestup jen jeden v Německu a potřebovali jsme si jen zařídit přelet mezi Mexikem a Kostarikou. Skvělý plán na tři týdny. Mexikem začít, taková gastronomie a pro mě známé místo, pokračovat společným objevováním Kostariky. Cesta až měsíc po svatbě, protože jsme oba učitelé a svatba byla na začátku června. No a tady se to už začalo komplikovat.


První otazník totiž byl, jestli si mám letenku koupit na své rodné příjmení nebo na příjmení, které získám po svatbě. Vyřízení pasu trvá asi měsíc, to by se teoreticky dalo stihnout. Ale co když ne? Rozhodnutí padlo takové, že si letenky objednám na své rodné příjmení, že je to nejjistější možnost. Je to ale opravdu nejjistější možnost?


Po svatbě se všechno začalo nějak komplikovat na úřadech. Oddací list totiž trval déle než obvykle, protože paní na matrice potřebovala dodat nějaké dokumenty, které si předtím neoskenovala nebo je ztratila. Žádat o občanku jsme šli teda až později (dva týdny před cestou). Ptala jsem se rovnou na vydání pasu a paní mi řekla, že to by mi neradila, že by se mi to v systému pak zobrazovalo s novým příjmením a na pasu by bylo staré. To jsem teda radši nechala na později, ale ten její komentář byl zvláštní. Taky jsem se nechala očkovat a řešila jsem, jestli se QR kód na certifikátu (který jsem naštěstí stihla ještě vytisknout za svobodna) bude načítat se starým příjmením nebo aktuálním. Tam se to právě už automaticky systémově změnilo. Česká republika se posunula, protože ani na pojišťovnu jsem nic nemusela hlásit a sama si změnila mé příjmení. Proto jsem začala o to víc přemýšlet, jestli se to nezmění i v té pasové databázi. Nikde na internetu nebyly jasné informace, navíc většina lidí odlítá na svatební cestu hned, takže ještě v systému nemají změnu, anebo až mnohem později a to si vyřídí nový pas. 

Ve stejný měsíc jako my měl svatbu můj bratranec, který se svou manželkou řešil stejný problém a jejich matrikářka je varovala a slíbila, že příjmení v systému změní až po návratu ze svatební cesty. Prý by mohl být i ten problém, že pas po svatbě platí už jen 3 měsíce a většina mimoevropských zemí vyžaduje šestiměsíční platnost (proto taky není možnost dělat si rychlopas). Tak to jsem už byla docela rozhozená. Při žádosti o mezinárodní řidičský průkaz mi paní řekla, že mi to na ten starý nevydá, že tam má nové příjmení a že to nejde. Mohla jsem si jedině požádat o nový. No dobře, to by bylo asi ze strany dokumentů vše. Dodám jen to, že jsem si schválně radši nechávala všechny další kartičky - zdravotní (i když mi přišla nová), debitní a dokonce jsem si i narychlo zařídila kreditní ještě na staré příjmení.


Z druhé strany, ze strany zemí, které jsme se chystali navštívit to taky nebylo jednoduché. Podmínky vstupu nebyly v zásadě složité, až na kostarické připojištění kvůli covidu a karanténě, které vlastně v Čechách nejde sjednat kvůli nedostatečným limitům a musí se řešit ideálně přes kostarické společnosti. Na stránkách Ministerstva zahraničí se ale začaly objevovat různé jiným způsobem děsivé informace. To, že je v Mexiku zhoršená bezpečnostní situace - přepadení, krádeže, atd., to by mě asi ani tolik nepřekvapilo, i když je zajímavé, že o tom varují na stránkách ministerstva. Horší bylo, že tam psali, že v poslední době nebyli někteří cestovatelé vpuštěni do země, že jim odmítli vstup, byli zavřeni do místnosti bez telefonu a museli se na vlastní náklady vrátit zpět. Doporučeno bylo letět jedině pracovně nebo za rodinou a mít všechny možné dokumenty včetně výpisu z banky, potvrzení o příjmu atd. atd. Nechápala jsem, proč by to Mexiko dělalo, ale taky jsem nechápala, proč by to MZV psalo bez důvodu na své stránky. Tak jsme si říkali, že kdyby jim neseděli údaje na mém pasu s databází a ještě by k tomu byl tento problém, tak jsem naprosto jasná. 

Nebylo by jednodušší cestu zrušit, přerezervovat, letět někam jistě po Evropě, vyřešit to jinak?

S touto myšlenkou jsem si hrála celé nedělní odpoledne.  S Judou jsme prošli plán nejhorších možných situací a co bychom dělali. Potom jsme prošli alternativní možný plán. Dopadlo to ale tak, že nás Lufthansa letenky přerezervovat nebo zrušit už nenechala a tak nám nezbylo než pokračovat v našem původní plánu a trochu to risknout. Vlastně jsem nakonec byla ráda, protože by mi bylo líto, kdybychom nejeli.


V pondělí jsem se i docela už i vnitřně zklidnila, ale v úterý na letišti na mě ještě nervozita jednou padla, když jsme si šli pro palubní vstupenky.

No a jak myslíte, že to dopadlo?



Stojíme nervózně u přepážky, zatímco paní zadává můj pas do systému a tiskne mi palubní vstupenku. Za chvilku mi ji podává a ptá se jen na to, jestli máme splněné podmínky vstupu a ať jí ukážu očkovací certifikát. Cože? Takže nic? Ty jo… Bylo mi samozřejmě blbý, jestli se jí náhodou neukázalo někde jiné příjmení, tak jsem to jen vděčně vzala. Prošla jsem takhle bez problému všude.

Letadlo do Mexika minimálně z poloviny plné turistů. To nás přece všechny nemůžou poslat domů. Po příletu jsme se sháněli ještě po nějakém formuláři pro zdravotnictví, ale paní řekla, že to se už vyplňovat nemusí. Aha, a proč to teda všude píšou? Sledovala jsem, jak jde proces u jiných lidí, jednu slečnu poslali do nějaké místnosti, musela tam něco dál vyplňovat. Co to asi bylo? Pustili ji? Jediné, co vím, je, že jsme přišli k přepážce, já jsem se usmála a pozdravila jsem hezky španělsky pána, který u předchozích lidí už vypadal docela unaveně. Ten hned pookřál, pochválil mi španělštinu, později i písmo a vůbec si nás asi za 3 minuty stihl oblíbit, protože Judovi pochválil jméno. Dostali jsme razítko a BUM! Byli jsme v Mexiku. Hmm, takže takhle to mělo vypadat? Zajímavé. Žádný z katastrofických scénářů se nekonal. Jediná nepříjemnost byl náš nekonečný den a jak jsme byli přetažení. A tak jsme si objednali tacos přes Uber Eats a šli jsme spát, protože nás ráno čekal autobus do Taxco, kde jsme teď. A jak to bude dál, to snad zase napíšu, ale obávám se, že největší dobrodružství máme za sebou… anebo ne?



neděle 8. září 2019

O tom, jak si mě adoptovali v Pueble


Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tak se to říká, že?

Cesta do Puebly bylo jedno z mých spontánnějších rozhodnutí, které dopadly výborně. Byla to taky jedna z nocí, kdy jsem opustila své zaplacené ubytování a přespala u místních. Jak jsem se tam vůbec dostala? Já vlastně ani nevím, jak to začalo, ale myslím, že většina těchto příběhů bude začínat tak, že onen Mexičan viděl moje video na YouTube, myslím, že tohle bylo konkrétně jedno z videí, kde jsem učila nějaké české fráze. Jesus z Puebly totiž minulý školní rok strávil v České republice na místní škole, v místní rodině. Bydlel někde v Lounech a je to vtipné, protože jsme celou dobu byli v kontaktu a celou dobu jsme plánovali, že přijede do Nové Paky nebo že se někde sejdeme. Párkrát jsme se těsně minuli v Praze a nakonec v červenci odletěl a my jsme to setkání nezvládli. Já jsem ale byla v Mexico City, takže asi 2 hodiny od Puebly a protože mě dostatečně přesvědčil o tom, jak je Puebla krásné město a že určitě musím přijet a já jsem měla plánovanou časovou rezervu na to si takový výlet udělat, dohodli jsme se na jedné sobotě. Den předem jsem hledala lístky na autobus, tak jsem s Jesusem domlouvala, jaký je vhodný čas, abych přijela a odjela a v tu chvíli mě začal přesvědčovat, ať zůstanu déle, že mi s rodiči toho chtějí ukázat víc, za den to určitě nestihnu. "Uaaaaaaa", to je složité, to byly moje pocity. Nejsem moc dobrá v rozhodování a navíc jediný den, kdy jsem měla opravdu něco naplánováno, byl další den, na moje narozeniny v neděli. Měla jsem mít piknik s místními. Ale protože ráno je moudřejší večera, řekla jsem Jesusovi, že se na to potřebuji vyspat a ráno před odjezdem mu napíšu. V sobotu ráno jsem teda vstala, sbalila si věci tak, abych mohla případně i přespat a i když jsem nebyla ještě 100% jistá, tušila jsem, že spíš tam zůstanu přes noc. Pocitově to je jedna z takových těch věcí, kdy opouštíš svoji zónu komfortu a nechce se ti, ale víš, že za tou hranicí bude nějaký skvělý zážitek nebo zkušenost. 

Google Mapy mi ukazovaly, že na autobusové nádraží můžu dojet metrem, ale nebyla jsem si jistá, jak metro funguje, tak jsem si radši zavolala Uber a za chvíli, s dostatečným časovým předstihem, jsem byla na nádraží a snažila se v tom chaosu najít svoje nástupiště a koupit si něco k snídani nebo aspoň čaj. Tady je to, co mi v Mexiku přišlo nepochopitelné. Nikde není nějaká centrální cedule, který by říkala, odkud jezdí jaký autobus. V těchto situacích nezbývá než se někoho zeptat. Tak jsem šla k přepážce mé autobusové společnosti a tam mi ochotně poradili, které nástupiště mám najít. Ještě chvíli jsem počkala a pak už nastupovala do hezkého pohodlného autobusu. Ano, většina dálkových autobusů po Mexiku jsou poměrně luxusní (na české podmínky), dají vám tam svačinu a pití a máte luxusní pohodlné sedačky. Cesta trvala přes 2 hodiny, po cestě opravovali silnice a taky vyjet z Mexico City bylo trochu náročnější, tak jsem Jesusovi ještě psala, že máme zpoždění.



Když jsem přijela do Puebly a vylezla z autobusu, veselý klučina na mě zavolal česky, pozdravil mě a objal mě. Za rohem už čekali i jeho rodiče, oba moc sympatičtí. Tady mi došlo, jak bylo super, že jsem přijela v sobotu, že měli čas a nebyli v práci. Původně jsem si myslela, jak budu točit ten den videa, ale nakonec vše bylo tak rychlé, že jsem jen vstřebávala, co se dělo. První věc, kterou jsem ochutnala byla výborná místní horká čokoláda. Moc jsem od toho neočekávala, protože jsem si objednala tu, co není z mléka, ale vody (a taky protože peruánská horká čokoláda mi moc nechutnala), ale byla jsem velmi příjemně překvapena. V Mexiku čokoládu umí dělat. Koupila jsem si zpáteční lístek autobusem na další den ráno a vyrazili jsme do města.

První zastávka byla v jakémsi trhu, kde se dělají slavné cemitas - takové sendviče plněné tím nejlepším, co vás napadne. Je tam jakási slanina nebo maso, sýr, šunka, avokádo,  nějaký salát, mmmm, hned bych si dala, i když v tu chvíli jsem zvládla sníst jen polovinu. Tyhle cemitas se připravují v takové hale, kde je ale zakázáno fotit (i když jednu fotku na tajňačku jsme si s Jesusem udělali). Taky tam prodávají výborné pití... ale!! vše je obrovské!!! To jsem zjistila v Pueble, že vše tam podávají ve velkém, hlavně teda pití. Jejich kelímky mají alespoň tři-čtvrtě litru, nebo opravdu nevím.



Žaludky jsme si naplnili, tak jsme se vydali na něco kulturního. Podívali jsme se do kulturního centra, kde jsme se dozvěděli, jak město vypadalo dávno. Puebla je rozdělena řekou, která dříve rozdělovala město na dvě části. V jedné žila původní indiánská populace a v té druhé španělská kolonizátorská. Na jednom plánku je vidět, jak to bylo i architektonicky uspořádané versus neuspořádané, ale naše průvodkyně nám také řekla, jakým způsobem Španělé diskriminovali původní obyvatelstvo.

Dál jsme se vydali projít centrum, uměleckou část, trh, hlavní náměstí a uměleckou čtvrť. Já jsem jen fotila, Puebla je jedno z těch měst, co mají barevné domky a různě barevné ulice a celé je to strašně moc fotogenické :) Během procházení městem jsme s Jesusem porovnávali naše dojmy. On mi vyprávěl o jeho životě v Česku a já jsem mu říkala svoje poznatky o Mexiku. Občas se mě jeho rodiče zeptali, jestli jsem už něco ochutnala a když ne, tak nařídili, že to musím ochutnat, zatímco já jsem mírně protestovala, že pořád vůbec nemám hlad (na cestách moc nejím). Některé věci jsem ale musela. Tak jsem ochutnala nějaký místní podniky - flan a cremitas, později jsme si zase dali nějaký likér, který se jmenuje pasitas a má své tradiční servírování s rozinkou a sýrem, takže piješ a mezitím střídavě koušeš do sýra.



  

Tak jo, v Pueble jsme to nejdůležitější už prošli, tak přišel čas se přemístit do Cholula. Cholula je město přidružené trochu k Puebla, ale jinak je samostatné. Je to krásné městečko, typem podobné Pueble. Je ale slavné, protože je tam jedna z největších pyramid, podle svých základů, které jsou teda pod zemí. Pokud jsem to pochopila dobře, když to tam Španělé dobyli, tak jak  byli katoličtí, na vrcholu té pyramidy, na vrcholu toho kopce, postavili katolický kostel. Typické. Vtipné v tom kostelíku je, že tam je zakázáno fotit, ale funguje to tak, že tam to oznámení mají opakovaně hlasitě puštěné, takže pokud se přijdete do kostelíka modlit, máte smůlu, pořád vás to tam ruší. Mě osobně kostelík nezaujal, ale výhled odtamtud byl krásný. Výhled na Cholulu, na Pueblu a na okolní sopku - jedna z nich je Popocatepetl. Tam mi Jesus vyprávěl, jak v Čechách zjistil, jak je u nás Popokatepetl slavný, aniž by lidé věděli, že to je mexická sopka. Nemohli jsme si to nechat pro sebe, tak jsme o tom natočili na Facebook video. Také mi vyprávěl o tom, jak neměl rád svoje jméno, ale v Čechách zjistil, jak to je s Ježíškem, tak začal říkat, že je Jesus, česky Ježíšek a jeho jméno se mu zalíbilo. Prý ho dá i svému synovi. 
Pyramidu jsme nakonec prozkoumali i zblízka a vlezli jsme i do vnitřních tunelů a nenápadně jsme odposlouchávali průvodce, co tam vodili skupiny a nakonec jsme našli Jesusovy rodiče venku na pivu. 

Tady jsem si znovu ozkoušela, co to jsou Mexické porce. Nabízeli mi totiž michelada, nebo aspoň myslím, že to bylo ono. Je to pivo s limetkou a solí, případně s chilli. Já jsem ochutnala to s chilli a nakonec jsem se rozhodla pro to s "jen" solí. Když jsem ale viděla ty velikosti, co pili, požádala jsem, jestli bych nemohla dostat nějakou malou porci. Bylo mi vyhověno a dostala jsem "jen" půllitrový kelímek s pivem. Aha. Takže my Češi si myslíme, jak pijeme velké pivo. Pivo se solí je ale zvláštní, navíc to příšerně pění. Mexičané hodně dávají sůl do pití, prý aby člověk v těle nezadržoval vodu, ale já nevím, mně to nechutná. S pivem jsme sledovali voladores (klikni pro video), takový český řetízák, jak to někdo s nadsázkou na mé Facebookové stránce nazval. Je to ale atrakce a lidé se přivázáni provazem spouštějí z kůlu za doprovodu živé hudby jednoho z nich. U piva se Ježíšek rozpovídal víc česky, tak bylo veselo, ale přišel čas to zajíst. Na náměstí v Cholula byla tradičně kupa stánků s jídlem i suvenýry a já jsem přese musela ochutnat chalupas (čti čalupas). Vypadá to jako tacos, ale nejsou to tacos. No a pěkně to pálí, ale je to strašně moc dobrý, obzvlášť po pivu.

levá hora schovaná v mraku je Popocatepetl :)





Tímto naše exkurze v Cholule skončila a my jsme zamířili zpět do Puebly, tentokrát ale do nějaké modernější části. Úžasní rodiče Jesuse mě vzali na estrellu, takové ruské kolo, i když nesouhlasí úplně s vedením města, které to postavilo. Zatímco jsme čekali ve frontě, začalo se nad námi pěkně smrákat a obloha se ztmavila. Vypadalo to děsivě a my jsme čekali, kdy se spustí bouřka. Nebylo to příjemné, protože za bouřky nebo silného deště se prý provoz přerušuje. Došli jsme ale na řadu, nastoupili a měli jsme úžasný výhled na začínající bouřku a blesky. Chvíli po tom, co naše kolečko skončilo a my jsme ve slejváku přeběhli do auta, už kolo zastavili, takže jsme to stihli opravdu tak tak. 



Poslední gurmánskou zastávkou dne byly ještě donas. Pořád se mě ptali, jestli jsem už ochutnala donas. Já jsem nechápala a až když mi je přinesli, tak mi došlo, že se mě ptali na koblihy (donuts, doughnuts), hihi. No nic, dali jsme si různé v Crispy Cream a to už bylo poslední, co jsem ten den do sebe zvládla nacpat. Déšť trochu ustal, tak jsme vyjeli na kopec na výhled na Pueblu, který by za dne byl asi hezčí, ale i tak to bylo milé a pak už jen domů. Dostala jsem pokoj Jesusovy sestry, která pár dní předtím odjela studovat do Argentiny a ještě chvíli jsme s Jesusem probírali jeho vzpomínky z Čech a pak šli spát. 

Budíček byl nepříjemně brzký, protože jsem jela autobusem už v 6:30 ráno, abych se stihla vrátit do Mexico City a připravit piknik. Jesusovi rodiče mi během soboty stihli říct, co všechno bych měla v Mexiku vidět a že určitě mám přijet, že u nich mám dům otevřený. Oni sami ubytovávali různé cizince a věřím, že to mysleli vážně, že tam mám dveře otevřené. Kdo ví, jestli to někdy využiji. Určitě bych se nebála vrátit, moc se mi tam líbilo a bylo mi s nimi příjemně. Teď byl ale čas odjet a vydat se na můj narozeninový piknik s dalšími do té doby cizími lidmi. O tom ale zase příště :)

čtvrtek 5. září 2019

Spropitné v Mexiku

podnik California v Puebla, Mexiko

Pokud je nějaká z věcí, na který jsem v Mexiku nebyla připravena, tak to jsou dýška. Vím, jak to je velké téma v USA, ale netušila jsem, že Mexiko je vede taky a to nejen v restauracích. Myslím, že jsem se ale nakonec s nimi smířila, zvykla si na ně a našla jsem si v nich i to hezké.

V Mexiku je zvykem platit v restauracích a podnicích s obsluhou 10% navíc. Pokud platíte kartou, často se vás zeptají právě i na to, jestli chcete přidat dýško a kolik procent. Pokud jste v hodně turistické oblasti jakože třeba Cancún a Playa del Carmen, kde jsou zvyklí na Američany, může se vám stát, že vám přinesou účet a navrhnou vám přidat dýško 15% nebo 20%. To mi přišlo už trochu blbý, ale vzhledem k tomu, že když jsme si za tu celou dobu našeho pobytu v Playa del Carmen s Johannou jednou zašly do restaurace, měli jsme kvůli jejím alergiím speciální požadavky a dali si s námi hodně práce, takže si těch 20% zasloužili. Další důvod, který mi přijde, že dá o jeden důvod více dát spropitné, je, že před jídlem vám ve většině tradičních podniků donesou jejich typické tortillové chipsy (totopos) a nějaký omáčky k tomu. Líbí se mi, že si tuto službu nijak nenaceňují, osobně mi přijde neslušné, když tohle nějaká restaurace dělá, protože to je služba, kterou si člověk neobjednal. Buď ji nedávejte, nebo ji dejte zadarmo.


Restaurace by byly jasné, na to už jsme skoro všichni zvyklí. Další úroveň jsou ale jiné služby. Takže například Uber (pro ty, co neznají, aplikace pro přivolání auta jako taxi) vám po každé cestě nabídne, že můžete řidiči dát dýško a vy vyberete, kolik chcete. Když platíte menší částku, dýška začínají na 5 pesos (6 Kč), když jedete ale delší trasu, nabízí vám to minimálně 10 pesos. Když jsem to poprvé viděla, byla jsem z toho hodně zmatená, ale říkala jsem si, že 6 korun mě nezabije. Pak jsem někdy měla pocit, že to ten řidič uvidí, tak jsem to potvrzovala třeba až když odjel. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to dám opravdu jen těm, kteří mi přišli fajn a "zaslouží si to". Vlastně nevím, jestli to místní dělají nebo zda je to taková nějaká past pro zahraniční turisty.

Přesuňme se k dalším službám. My z Čech jsme bohužel zvyklí na to, že za záchody  musíme platit. V Mexiku veřejné záchody bývají za poplatek, na autobusových nádražích mají automaty a záchody stojí 6 pesos, ale pak jsou také záchody součástí různých míst, kde platit nemusíte, ale je tam paní, která vám podá toaletní papír a vy jí můžete dát propina (španělsky dýško). Popravdě, já jsem tohle vždy nesnášela, zažila jsem něco takového v Německu a jiných místech Evropy na benzínkách, je to takový psychický nátlak na člověka :D V Mexiku mi to ale zas tak moc nepřišlo. Buď to je tím, že tam celkově ty ceny jsou člověku přístupnější, tím že vydělávám a mám na to, anebo prostě jejich přístupem. Jedna paní to tam takhle někomu vysvětlovala, když se ptali, jestli se záchod platí. Řekla, že prostě když chceš, tak dáš dýško. Vůbec nevypadala naštvaně, když někdo nedal. Prostě dělala svoji práci, rozdávala toaletní papír a lidé dali nebo nedali.

V podobném stylu fungují dýška lidem, kteří vám nakládají kufry do autobusu a pak ještě těm, co vám je vykládají. Anebo taky lidem, co vám zabalí nákup do tašky v supermarketu. Buď vás to může štvát a tak nedáváte nic, anebo si z toho můžete udělat sport. Vlastně je to způsob, jak se průběžně zbavovat malých mincí. Vždy si nějaké dáte do kapsy a pak něco vylovíte a zas tak draze vás to nepřijde. Já jsem se to učila a naučila. Klíč bylo mít něco v kapse, protože vyndávat peněženku a hrabat v ní se vám nechce, v některých situacích to ani není bezpečné. Učila jsem se ale i dávat peníze pouličním umělcům, kteří se mi líbili. Učila jsem se, že kde si vážím služby, kterou pro mě dělají, dám něco, i když je to třeba málo. 



Nicméně je jedna oblast, kde jsem dýška tolik nepochopila a neoblíbila si je. U turistických průvodců. Dobře, možná nejsou dobře placení a z těch peněz, co jsme zaplatili agentuře třeba tolik nedostanou...? Myslela jsem, že jsou placeni slušně a navíc vydělají něco i z toho, co turisté nakoupí v místech, kam je dovezou. Možná jsem se mýlila. Na každé tour nám totiž vždy vysvětlili, jak 60% jejich platu je z dýšek a jestli se nám to líbilo, ať přispějeme, atd. Mně to přišlo zvláštní, protože jsem měla pocit, že to co jsme zaplatili za tour už byla dost vysoká suma, navíc jsme se třeba trmáceli v autobusu plném lidí. Stejně tak nám to třeba řekli i když jsme šli na zip-line v jednom "zábavním" parku (pokud se dá 6 atrakcí počítat jako zábavní park). Tam to bylo zvláštní, protože jsme opět museli kromě vstupu ještě zaplatit docela dost peněz za tu zip-line a pak nám ještě řekli, že pokud se nám to líbilo, můžeme dát dýško. Je to ale asi součástí té kultury a zvyků. Nevím, zůstal mi z toho v hlavě otazník. 

Musím vám ale říct, jak jsem se v jednom nebo dvou případech zachovala naprosto česky a setkala se s nepochopením :D Zaprvé, naše české zaokrouhlovaní cen nahoru je naprosto nedostatečné, co se týče pravidla 10%, protože většinou je to míň, než těch 10%. Dejme ale tomu, že zaokrouhlíme nahoru a je v tom těch 10%. Když to v Mexiku uděláte českým stylem, nepochopí vás. Platila jsem v jedné kavárně snídani, myslím, že mě to vyšlo asi na 54 pesos, tak jsem slečně podala bankovku a řekla 60, jako bych to udělala v ČR. Samozřejmě, že mě buď nepochopila nebo neslyšela a vrátila mi vše, co měla na těch 54 pesos. Já jsem byla chvilku zmatená, proč mi vrátila všechno, ale pak mi došlo, že takhle to asi nefunguje. Musela bych mluvit jasněji ve stylu, ať připočte 10% nebo ji jednoduše nechat, ať mi peníze vrátí a já tam něco pak nechám nebo hodím do krabičky. 

A tak jsem se naučila. Dávat spropitné v Mexiku, dávat zajímavým lidem na ulici peníze😄 a kupu dalších věcí, ale o těch zase napíšu jindy...

Aguachiles v Playa del Carmen s Johannou

neděle 25. srpna 2019

Třítýdenní cesta po Mexiku


Tento týden jsem se vrátila z Mexika. Strávila jsem tam tři týdny, které byly nabyté programem a hlavně přesuny. Dny, které jsem strávila na jednom místě, resp. v jednom městě, bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Možná to ani nebyl tolik můj úmysl, ale ono se to tak všechno nahodilo. Když začnete zjišťovat, co v Mexiku navštívit, zjistíte, že ani rok by vám nestačil, no a já jsem měla tři týdny a 4 státy, takže to dopadlo tak, že v každém jsem měla jen tak 4 celé dny a co se dalo zvládnout, to se dalo zvládnout. A i když to možná bylo trochu fyzicky náročné, pro mě je dovolená vždy hlavně o psychickém odpočinku a vypadnutí z představy, že pořád musím něco dělat. A taky o tom, že překonám svoje osobní hranice, pohodlnost a nepohodu, že se budu hodně hýbat, zkoušet nové věci, nebudu líná, budu se bavit s cizími lidmi, ptát se na hodně věcí a poznávat a poznávat. 

Proč jsem jela zrovna do Mexika? Zhruba před dvěma nebo třemi roky jsem si řekla, že než se zase vrátím do Peru, musím navštívit nějakou jinou zemi Latinské Ameriky. Bylo mi docela jedno kterou, i když mým dlouhodobým snem je Kuba (z mnoha důvodů), ta ale ještě musí počkat. Pamatuji si to, jak jsem studovala historii Latinské Ameriky na státnice a učila se o Mexiku a toužila jsem tam jet. V závěru byl ale výběr podle několika málo faktorů. První jsem vyřadila jih Jižní Ameriky, protože tam je zrovna zima a já miluji léto, takže nechci obětovat svoje léto za zimu. Tím se mi zúžil výběr na země v blízkosti rovníku, Střední a Severní Ameriku. Další faktory se pak sešly dohromady. Zaprvé, znám někoho v té zemi? Vím o té zemi něco? No a nejdůležitější - kolik stojí letenky? Vzhledem k tomu, že jako učitelka jsem limitována na nejdražší cestovací sezónu, je to docela zásadní faktor. Letenky mám zmapované, trochu tuším, kdy je kam výhodné cestovat a vím, že je kupa destinací, kde můžu letenku sehnat za polovinu nebo třetinu ceny, kdybych byla trochu flexibilnější. Nicméně, tuto možnost nemám, tak jsem se naučila pracovat s tím, co se dá. Když jsem si všechno tohle poskládala a začala hledat letenky, nejlevněji na léto vycházela Kuba a pak právě Mexiko. Začala jsem Mexiko sledovat a letenky se různě měnily, záleželo i kam přesně člověk chtěl letět. Trochu jsem sledovala i tento pár, který na jaře v Mexiku byl a svými příběhy na Instagramu mě úplně na některá místa nalákali (vlastně na základě jejich fotek jsem do trasy zařadila Guanajuato). Nebyla jsem si jistá, jestli to je správné rozhodnutí, ale mezitím jsem už začala mluvit s různými lidmi z Mexika, kteří mě lákali, ať přijedu, tak jsem si řekla, že když seženu letenky za nějakou slušnou cenu (za 20 tisíc) koupím je. A tak se taky stalo. Jednou jsem zase takhle koukala na letenky a našla jsem na stránkách Delta letenky do Guadalajara a zpět za necelých 21 tisíc, tak jsem je koupila. 
No a kde jsem na to vzala peníze? Právě v té době, kdy jsem si předsevzala navštívit jinou zemi než Peru, jsem si založila na spořícím účtu obálku s názvem Latinská Amerika. Všechny peníze, které jsem si pak vydělala mimo svoji práci na plný úvazek (takže různé překlady, online výuka češtiny, vrácení daní a něco málo z YouTube) šly do této obálky. A věřte, nevěřte, naskládala se tam docela slušná částka. Sice mi nepokryla celou cestu, ale rozhodně pokryla všechny moje výdaje spojené s dopravou a přepravou, což byla největší částka.

A tak se vydejme do Mexika. Cesta začala 1. srpna a končila 22. srpna na letišti v Praze.  Já jsem ji nazvala svou narozeninovou cestou - důvod, který vždy stačil jako ospravedlnění, když jsem přemýšlela, jestli do něčeho investovat nebo ne :D


TRASA:


Začala jsem druhého srpna v Guadalajara, stát Jalisco. Tam jsem navštívila městečko Tequila, byla to Tour o výrobě tequily. Luxusní a úžasná. Pak jsem čtvrtého sedla na letadlo do Cancúnu s přestupem v Mexico City. V Cancúnu mě čekala kamarádka, přemístily jsme se do Playa del Carmen a místo toho, abychom ležely tři dny na pláži, jsme se o to pokusily jen první den a další dva dny jsme strávily na tour po archeologických památkách. Osmého jsme se na letišti rozloučily, ona letěla zpět do USA a já do Mexico City, kde jsem se setkala s Jorgem. Tam jsem strávila den a další den jsem se plánovaně vydala do Puebly navštívit rodinu Jesúse a trochu neplánovaně tam i přespala. Další den jsem měla narozeninový piknik v parku v Mexico City s (do té doby) cizími lidmi, nejvíc jsem se těšila na Dianu, nevidomou slečnu. V pondělí jsme jeli na tour na Teotihuacán a tam jsme poznali Oscara. Další den jsme vyrazili do Guanajuata. Tam jsme to vzali odpočinkověji a jen si každý po vlastní ose užívali město. Na Jorgeho narozeniny šetnáctého jsme se vydali do San Miguel de Allende a vzhledem k tomu, že jsem už byla na půl cesty, já jsem se večer nevrátila, ale jela jsem do Querétara, kde jsem se sešla s Edgarem, ten mi ukázal město a druhý den venkov a setkala jsem se i s jeho rodiči. Večer jsem se vrátila do Guanajuata. Další den ráno jsme zase sedli na autobus a jeli do Guadalajary na poslední dva celé dny. Já jsem si stihla zajít do místní církve a večer mi Jorge napsal, že pojedeme na improvizovaný výlet, takže mě ráno nabral v hostelu a jeli jsme dvě hodiny někde mimo Guadalajaru do hor, kde jsme šli na zipline a visící most, přespali jsme v chatě v lese a unavení se vrátili dvacátého do Guadalajary, kde jsem nakoupila poslední suvenýry, nadopovali jsme se kávou na to, abychom spali asi jen 4 hodiny a ráno po třetí hodině mě Jorge hodil na letiště a já se vydala na únavnou cestu zpět domů při které mi uletělo poslední letadlo. Tak, to je moje třítýdenní cesta shrnutá do jednoho odstavce. Třeba vás to nalákalo k tomu, že budete číst dál a bude vás zajímat, kdo je Jorge, Edgar nebo Jesús, a kde jsem je vzala, anebo vám to taky bude stačit jako malé shrnutí mé šílenosti a víc vědět nepotřebujete :D 


Několik statistik a faktů cesty:
  • Za celou cestu jsem spala v 8 postelích. Plán byl 5 různých míst, ale naskytly se 3 nečekané výlety navíc přes noc, takže moje hostelová/AirBnb postel byla 3 noci zaplacená a prázdná.
  • Za celou cestu jsem letěla v 10 letadlech. 3 na cestě tam, 3 po Mexiku a 4 na cestě zpět.
  • Vydala jsem se na 7 turistických tour, které jsem si (kromě jedné) zaplatila. Od té, co trvala 1 hodinu po tu, co trvala asi 10 hodin.
  • Jela jsem 9 meziměstskými pohodlnými autobusy.
  • Jednou jsem jela trajektem tam a zpět na ostrov Cozumel.
  • Poznala jsem kupu skvělých nových lidí, z toho jménem aspoň tak 11.
  • Snědla jsem více tacos než za celý svůj život předtím.
  • Za jídlo jsem utratila asi jen tak 1,5 násobek toho, co utratím průměrně za měsíc doma s tím, že jsem si sama vařila asi jen 3x, zbytek jídel jsem jedla na ulici nebo v různých podnicích.
  • Tři ubytování jsem měla zarezervovaná předem, dvě jsem rezervovala po cestě vždy den předem. 
  • Autobusy jsem rezervovala vždy den předem online nebo na autobusovém nádraží. 
  • S sebou jsem vezla dolary, které jsem proměnila, také jsem hodně platila kartou a párkrát vybrala.

Takže pokračování o cestě, příběhy, atd. příště. Zajímá vás něco konkrétního o cestě?

pátek 9. srpna 2019

O tom jak se jí v Tanzanii


Ano, už dlouho tady slibuji článek o jídle v Tanzanii.

Jídlo se totiž při cestování stalo pro mě neodmyslitelnou součástí, často velmi důležitou. Když teda cestuji sama, tak většinou skoro nic nejím, neumím se totiž zastavit a rozhodnout se, co si kde dám.... Ale učím se to, třeba dneska se mi to povedlo :) 
V Tanzanii to ale bylo jednoduché, protože jídla jsme měli v programu a vždy nám je někdo naservíroval. Teda spíš připravil a my jsme si je naservírovali. První dny to bylo v Moravian Hostel, kde jsme mívali schůzky. Místní paní nám tam vařily a my poslušně jedli. Dál už to bylo různě po návštěvách nebo církvích na cestě. Jídlo se ale v podstatě v různých podobách jen obměňovalo a opakovalo.


Poprvé jsem z jídla nadšena nebyla. Nějaké hubené maso na kosit, rýže, zvláštní zelenina a jako dezert banán. Hmm, zajímavé. Hlavně to maso mi moc nejelo. Tak nějak ho odrápat z té kosti nebo okousat, to není úplně můj styl. Bylo to teda kuře, to je tam prý vzácnost.



Podruhé a potřetí jsem si začala nacházet na tom jídle své oblíbence. Vždy jsme si sami nabírali, takže jsem si nabrala méně toho, na co jsem neměla chuť a více toho, co mě zajímalo. Vybrala jsem si masa, která mě lákala, vynechala něco jiného... Počtvrté už mi jídlo začalo chutnat a začala jsem si ho užívat. Všímala jsem si obměn. Když to teda shrnu, tak tanzanské jídlo je jednoduše: nějaký kus masa, omáčka se zeleninou nebo masem, rýže, nějaká vařená zelenina, ještě nějaká zelenina, jako dezert banán nebo ananas. Líbilo se mi, že to jídlo bylo dostatečné tak, že nám stačilo jíst třikrát denně. Sladké ovoce naprosto nahradilo dezert a na sušenky jsem si celý týden skoro nevzpomněla. Když jsme byli v Rungwe u avokádové plantáže, tam jsem si jídlo už naprosto vychutnávala, měli všechno čerstvý a zralý, k tomu to avokádo... ach! Úplně jsem se tam přejedla, až mi z toho pak nebylo dobře :D


A co vy? Myslíte, že by vám takové jídlo chutnalo nebo že byste si zvykli? :)