Předsudky a "co budeš dělat po škole?"

Jako celkem již obvykle o zkouškovém se tu chci dneska nad něčím zamyslet :)

Nedávno se mě opět jeden člověk zeptal: "A co plánuješ po škole?" Ta palčivá otázka, která mi byla už nespočetněkrát položena a na kterou doteď nedokážu inteligentně odpovědět. Jednu dobu jsem se snažila vymyslet nějakou reálnou a nezáživnou odpověď, jakože "asi budu v Nové Pace a budu učit", jindy jsem si z toho dělala srandu a říkala jsem: "radši se vdám a půjdu na mateřskou", ale teď už většinou jen pokrčím rameny. Prostě nevím.

Tento poslední člověk se mi snažil pomoci doplňující otázkou: "Jaký je tvůj cíl?" "Za čím jdeš?" To je pravděpodobně mnohem lépe položená otázka, ale pořád na to vlastně nedokážu odpovědět.

Už před několika lety, po neúspěšném semestru na VŠE, kdy se mi zhroutily plány na dalších 10 let, jsem přestala plánovat. Dobře, ne tak úplně, protože bych pořád něco ráda plánovala, mám to prostě v sobě, ale teď to beru spíš jako sny a představy. Sny, které se můžou stát, a často se stávají, skutečností. Některé sny se trochu vylučují, některé se naopak doplňují. A já vím, že si nemusím splnit všechny, ale budu vlastně šťastná, když se po škole vydám jednou ze všech těch možných cest. Anebo se nadchnu zase do něčeho jiného a budu taky šťastná.

A tady začínám narážet...

Za tyto roky, kdy se mě stále lidé ptají více méně na tu stejnou otázku, jsem si v hlavě vytvořila představu toho, co ode mě společnost očekává. Začala jsem si myslet, že bych měla dostudovat, najít si práci, usadit se, nejlépe si koupit dům či byt na hypotéku, založit důchodové spoření, vdát se, mít děti a případně v tom zakoupeném domě v klidu dožít. Byla jsem naštvaná, že má společnost tyto předsudky a že bych se podle nich měla řídit. Vlastně jsem měla pocit, že to nechci, ale že abych zapadla, tak bych se toho měla řídit. Začala jsem se tomu podřizovat. Trochu mě to frustrovalo, nevěděla jsem, co mám dělat. Co je správně. Nechtěla dělat to, co každý, na druhou stranu jsem pořád měla pocit, že pokud to neudělám, tak někdo bude proti.

Vlog z Portugalska č.4

Čtvrtý den v Portugalsku byl naprosto výborný! Původně jsme mysleli, že pojedeme do Albufeiry. Tam jsem chtěla já. Nicméně mamka měla větší plány. Tím, že jsme si půjčili auto a měli jsme ho, bylo potřeba toho využít :) Rozhodli jsme se teda jet trochu dál, do Lagos, kde jsou nějaké krásné pláže. Jenomže tam jsme nestihli správě odbočit, tak jsme se nakonec rozhodli dojet až na úplný západ Portugalska do Sagres na Cabo de São Vicente. A to stálo za to! Bylo to tak krásný! Ty útesy, sluníčko, teplo, nekonečné moře a prostě...nádhera! Užili jsme si ty všechny výhledy, vykoupali na krásné schované pláži, dali si piknik na útesech, zajeli na levné kafe ve vedlejší vesnici a pak jeli zase zpět. Času jsme měli ještě dost, tak jsme tentokrát sledovali ty odbočky lépe a dojeli jsme do Lagosu, kde jsme našli krásné uskupení skal, které se jmenuje Ponta da Piedade. Ach! Myslím, že žádná fotka tu krásu nedokáže zachytit! Fakt se tam musíte podívat sami. Akorát nám to vyšlo na západ slunce, takže jsme se pokochali a pak jeli už domů. 

No, koukněte sami :)

Ohlédnutí za rokem 2015

Wow, tak tohle byl neuvěřitelný rok. Plný nových věcí, zážitků, setkání, dobrodružství a změn!

Z cestovního hlediska jsem od toho roku moc nečekala. Věděla jsem jen, že v únoru budu doprovázet, jako tlumočník a vychovatel, pěvecký sbor ZŠ Brána do Barcelony. 

Další možná cesta měla být v červenci, výměnný pobyt s holandskými kamarády, ale celé to leželo na mně, jestli to zorganizuji.

Nakonec obě tyto cesty proběhly skvěle i s tím, že jsem si ve Španělsku odskočila do mého milovaného Burgosu navštívit kamarády :) No, a během následujících měsíců se mi objevily možnosti dvou dalších cest, a různých zahraničních návštěv v ČR, na které jsem kývla a nesmírně se těšila :)

Tak to zrekapitulujme :)

Leden  - Opět zázračně procházím některými zkouškami, nad kterými budu navždy kroutit hlavou. Narodí se mi další neteř. Na koncert před odjezdem do Barcelony připravuji tortillu de patatas. Také peču první macarons. Vše se povede!

Únor - Letíme do Španělska... po všech těch dlouhých přípravách a složité komunikaci! Mají tam zrovna nejstudenější týden zimy, ale nám to zas tak nevadí, je tam tepleji než v ČR. Užíváme si to a některé děti se i koupou v moři. Já je z dostatečné vzdálenosti sleduju a užívám si sluníčka :) Cesta předčila moje očekávání, ale po tom týdnu sedám na autobus a jedu 8 hodin do Burgosu. Po cestě se seznamuji s Kanaďanem, který nerozuměl řidiči. Burgos je úžasný, ale chladný. Připadám si jako zpět doma, ale chybí mi tam Johanna, bez ní to prostě není ono. Jedu spolujízdou na letiště a naštěstí řidič není vrah. Vracím se zpátky domů. Několik dní na to v Liberci na TUL představuji svoji práci o peruánském slangu. Jsem hodně nervózní, ale jakmile stojím před lidmi, dostanu se do jiné sféry a mluvím. Porotu zaujme asi moje nadšení pro práci, tak se dokonce umístím na druhém místě a tím mi mírně zvýší stipendium za ten projekt. Přijíždí Sylvie, dobrovolnice z Wisconsinu, která s námi v Pace stráví tři měsíce.