Jako celkem již obvykle o zkouškovém se tu chci dneska nad něčím zamyslet :)
Nedávno se mě opět jeden člověk zeptal: "A co plánuješ po škole?" Ta palčivá otázka, která mi byla už nespočetněkrát položena a na kterou doteď nedokážu inteligentně odpovědět. Jednu dobu jsem se snažila vymyslet nějakou reálnou a nezáživnou odpověď, jakože "asi budu v Nové Pace a budu učit", jindy jsem si z toho dělala srandu a říkala jsem: "radši se vdám a půjdu na mateřskou", ale teď už většinou jen pokrčím rameny. Prostě nevím.
Tento poslední člověk se mi snažil pomoci doplňující otázkou: "Jaký je tvůj cíl?" "Za čím jdeš?" To je pravděpodobně mnohem lépe položená otázka, ale pořád na to vlastně nedokážu odpovědět.
Už před několika lety, po neúspěšném semestru na VŠE, kdy se mi zhroutily plány na dalších 10 let, jsem přestala plánovat. Dobře, ne tak úplně, protože bych pořád něco ráda plánovala, mám to prostě v sobě, ale teď to beru spíš jako sny a představy. Sny, které se můžou stát, a často se stávají, skutečností. Některé sny se trochu vylučují, některé se naopak doplňují. A já vím, že si nemusím splnit všechny, ale budu vlastně šťastná, když se po škole vydám jednou ze všech těch možných cest. Anebo se nadchnu zase do něčeho jiného a budu taky šťastná.
A tady začínám narážet...
Za tyto roky, kdy se mě stále lidé ptají více méně na tu stejnou otázku, jsem si v hlavě vytvořila představu toho, co ode mě společnost očekává. Začala jsem si myslet, že bych měla dostudovat, najít si práci, usadit se, nejlépe si koupit dům či byt na hypotéku, založit důchodové spoření, vdát se, mít děti a případně v tom zakoupeném domě v klidu dožít. Byla jsem naštvaná, že má společnost tyto předsudky a že bych se podle nich měla řídit. Vlastně jsem měla pocit, že to nechci, ale že abych zapadla, tak bych se toho měla řídit. Začala jsem se tomu podřizovat. Trochu mě to frustrovalo, nevěděla jsem, co mám dělat. Co je správně. Nechtěla dělat to, co každý, na druhou stranu jsem pořád měla pocit, že pokud to neudělám, tak někdo bude proti.