Místa na která narazíte náhodou // Accidental places

Na mém blogu se pravděpodobně nedočtete, jaká jsou nejlepší turistická místa, nebo v jaké restauraci se nejlépe najíte. Pokud by vás to zajímalo, tak vám moje doporučení můžu sdělit osobně přes email, nebo na facebooku. Na blog ale takové články moc psát neumím, i když bych ráda třeba napsala něco o místech, kde jsme v Hongkongu jedli a chutnalo mi. Možná časem? Nicméně, na tomto blogu můžete najít zážitky z různých dobrodružství, zamyšlení nad cestováním či dalšími životními otázkami, poznatky o různých kulturách a zemích, a v neposlední řadě taky náhodná místa ve světě, která mně učarovala. O jednom takovém bych chtěla mluvit dnes.


You might not find many reviews of touristic places on my blog or tips for restaurants to visit. If you want these tips, you can email me or send me a message on facebook. I am not good at writing this kind of articles on the blog, although I would like to share the places where I enjoyed eating in Hong Kong. Maybe later? However, you may notice that this blog is filled with experiences, adventures, thoughts about travelling, discussion about life's questions, notes on different cultures and countries, and last but not least, random places in the world that captivated me. And today, I would like to tell you about one of those.

Většina mých zážitků z Portugalska jsou z méně známých míst. Do hlavního města Lisabonu jsem se nikdy nepodívala. Když se tedy řekne Algarve, všude jsem nacházela doporučení jet do Albufeiry. Tam jsme nakonec taky nedojeli. Naše ubytování bylo z méně známých a i když jsme navštívili několik turistických míst (Cabo de Sao Vicente, Ponta da Piedade, Tavira), ani nám tak turistické nepřišly, protože jsme tam byli velmi mimo sezónu.

Poslední den našeho pobytu jsme po návštěvě pláže a rybí restaurace (o které bych ale měla napsat zvlášť, protože to stálo za to) vyjeli do sousedního městečka Luz. Původní myšlenka byla projít si Luz a pak zajet do Taviry, nebo na nějaké zajímavé místo. V Luz jsme dostali chuť na zmrzlinu, tak jsme se ji pokusili sehnat a potom rodiče řekli, že by rádi zajeli trochu do vnitrozemí. Prostě se podívat. Tak jsme jeli. Kam? Prostě za nosem.


Most of the places we visited in Portugal were less known. I have never been to Lisbon, the capital. When I asked for recommendation for visiting Algarve, I was told by several people to visit Albufeira. I planned to do it, but in the end we passed the exit on the highway and decided no to go. Our accommodation wasn't by the beach nor any famous touristic place. And although we did visit some of the more known places (Cabo de Sao Vicente, Ponta da Piedade, Tavira), we didn't feel claustrophobic, because the season was already over.

The last day of our stay, we went to the beach, a fish restaurant (that would be worh writing an article about) and then we visited a village nearby called Luz. The idea was to walk around and then go to Tavira once more, or find another interesting place. In Luz, we got some ice cream and then our parents decided that they would like to explore more of the inland, just to see the landscape. And so we went. Where? Just following our instinct.

RECEPT: Alfajores

Dneska přicházím s trochu jiným obsahem, než jindy. Dlouho jsem tady nepřidala žádný recept, a to přitom experimentuji skoro pořád :) Ráda bych to tedy změnila. Měla jsem i nápad vydat mini kuchařku s recepty, které jsem posbírala kolem světa a ozkoušela s českými ingrediencemi. Co myslíte? :)

Již dlouho sleduji skvělý blog s peruánskými recepty a tak jsem si vybrala tento recept na vyzkoušení jako první, protože se v podstatě všechny ingredience dají sehnat v českých obchodech.

Alfajores (čti: alfachores) vám možná na první pohled přijdou jako obyčejné linecké a při mém prvním ochutnání jsem si myslela to samé. Tyto jsou ale speciální. Dají se totiž dělat buď z mouky, nebo z kukuřičného škrobu. A věřte mi, když vám řeknu, že určitě stojí za to vrazit pár korun do toho kukuřičného škrobu, protože výsledek bude mnohem lehčí, křehčí a určitě rychle zmizí.

 Tak a jdeme na ten recept!

Proč ráda cestuji? // Why do I travel?

Proč ráda cestuji? To je otázka, kterou jsem si začala pokládat před několika lety. Opravdu jsem přemýšlela, proč vlastně utrácím skoro všechny své našetřené peníze za letenky, když vše co mi pak zbyde jsou fotky a vzpomínky... Někde jsem ale zahlédla článek, který vysvětloval, že každý člověk má jiný důvod k cestování a vlastně nezáleží na tom, jaký přesně máte důvod. Je naprosto v pořádku chtít cestovat za cílem nafoti krásné fotky, ochutnat různá jídla, navštívit různé pláže světa, nebo jet za odpočinkem. Každý jsme jiný, takže vlastně nepotřebujeme nějaký "správný" důvod k cestování. Prostě můžeme jen tak cestovat. Tento článek mě vlastně strašně uklidnil.

Takže... proč ráda cestuji?

Když jsem tuto otázku řešila tenkrát, kromě procvičování cizího jazyka, mým velkým důvodem bylo focení. Zrovna jsem měla novou zrcadlovku, o které jsem snila dlouho a skoro tak dlouho jsem na ni šetřila. V tu chvíli jsem chtěla zachytit každý moment a každé zákoutí, a vytvořit si dokonalé vzpomínky. Po dvou letech jsem ale začala mít určitou krizi. Nebyla jsem spokojená se svými fotkami, koukala jsem na profesionální fotografy a měla pocit, že takové záběry se mi nikdy nepovedou. Tahat zrcadlovku všude mě přestalo bavit, byla velká a těžká a raději jsem začala fotit momentky mobilem...

Za poslední dobu jsem přečetla kupu článků o cestování jednotlivců (solo travel). Je to zajímavé! Člověk někam jede, pozná to místo a potká velmi zajímavé lidi. Ale někdy třeba taky ne. Věřím, že to musí být zajímavá zkušenost, ale podle mě to není pro každého. Loni jsem se o tom bavila s Kallen, která převážně sama procestovala skoro půl Evropy, a tak mi vyprávěla svoje zážitky z cest. Ty příběhy byly zajímavé a donutily mě přemýšlet, jestli bych to taky neměla zkusit. A vlastně v tu chvíli jsem si začala uvědomovat, proč ráda cestuji. Kdykoliv přemýšlím o nějaké destinaci, neřeším ani tak, kde je co zajímavého, ale která jsou místa, kde mám kamarády, kde někoho znám, nebo kde bych se mohla zapojit do nějaké dobrovolnické činnosti. Co miluji na cestování jsou LIDÉ! Ocenit něco pořádně můžu teprve, když odložím foťák. A jak nejlépe využít přítomnost, než komunikací a aktivitami s lidmi okolo mě? Lidé, které potkám, jsou víc, než razítka v pasu. Tito lidé se mnou sdílejí zajímavosti o jejich kultuře, doporučí mi ta nejlepší jídla, naučí mě jejich zvyky. Učí mě rozšiřovat si obzory a uvědomovat si, že naše zvyky nejsou ty jediné správné. Tito lidé obohatí můj život navždy a s velkým množství z nich třeba zůstanu v kontaktu i nadále. A to je to, do čeho ráda investuji. Ne do fotografování, i když to mě baví. Ne do jídla a oblečení, i když tím se ráda zabývám. Ne do drahých muzeí nebo památek, i když mám ráda umění a architekturu. Nemůžu dostatečně ocenit architekturu, pokud k ní nemůžu přiřadit něčí obličej. Proto taky má nejoblíbenější místa na světě jsou mnohem více spojená s tím, s kým jsem tam byla a jaké zážitky jsem s těmi lidmi prožila, než jak bylo to místo objektivně krásné. Ráda nechávám své blízké, aby na mně zanechali svou stopu a naopak. Je to vzájemný proces.

CESTUJI KVŮLI LIDEM.

Dobře, tím nechci zpochybňovat, že lidé, co cestují sami na neznámá místa, nemají podobné zkušenosti. A třeba se k tomu taky jednou dostanu. Ale já jsem poměrně stydlivý člověk na to, abych se na potkání seznamovala s lidmi. Už se mi to sice párkrát podařilo, když jsem jela na nějaké kratší výlety sama, ale málokdy jsem se s těmito lidmi udržela v kontaktu, i když bych ráda.

Takže... toto vlastně i vysvětluje místa, kam jezdím. Proč jsem už byla xkrát na stejném místě v Barceloně, nebo proč bych si raději koupila letenku do Peru, než do jiné jihoamerické země, i když bych to tam ráda navštívila vše. Cením si přátel, které mám. V září jsem mnohem raději letěla do Hongkongu, než abych letěla do jinak velmi populárního Thajska nebo na Srí Lanku (která je mým snem už odmalička). Mám mnohem větší vztah k Hongkongu, protože tam mám blízkou kamarádku a její milou rodinu. Byla perfektní průvodkyní, která mi ukázala jak místní, tak i turistický pohled na Hongkong. A seznámila mě s dalšími místními...

Lidé jsou pro mě zajímavější, než místa.

A co vy?