čtvrtek 15. července 2021

Bez smartfounu ani ránu aneb kultura mexických restaurací


Do Mexika jsem se těšila hlavně na jídlo. Já si totiž myslím, že v Mexico City toho totiž ani není tolik zajímavýho na to, aby tu člověk strávil moc času. Obzvlášť pokud nepotřebujete každý den chodit do muzea. Týden v Mexiku jsme si rozdělili mezi Taxco, což bylo takové milé, a tři noci v hlavním městě Mexika před odletem na Kostariku. Cílem těchto dní bylo projít všechna místa s dobrým jídlem. Jenomže víte co? Ono se to zase tak moc nedařilo. O to, co jsme ale stihli, bychom se s vámi rádi podělili.


Co nás překvapilo už v restauracích v Taxco, byla absence jídelních lístků. Pokaždé, když jsme přišli do nějaké restaurace, položili před nás QR kód. Já jsem si pořídila místní sim kartu s internetem, tak jsem se na rozdíl od Judy mohla vždycky připojit a začít luštit menu na malé obrazovce mobilu. Původně jsme si mysleli, že to je nějaký výmysl moderní doby, občas jsme si i řekli o papírové menu. Překvapilo nás ale právě to, že tyto QR kódy byly skoro všude, v moderních i tradičních místních restauracích a číšníci byli trochu neochotní nám dávat tištěné menu. Po čase jsme přišli na to, že tyto QR kódy tam nemají jen proto, aby otravovali zákazníky nebo aby vypadali moderně, ale že to má snížit přenos covidu. Víte, v Mexiku milují antibakteriální gely. Dostávali jsme je všude, kdekoliv jsme vešli do nějakého obchodu, autobusu, restaurace… Mexičani s antibakteriálním gelem nešetří, asi si myslí, že čím víc vám ho dají, tím víc covidu zabijí. U vstupu do jednoho autobusového nádraží nám paní na ruku nadávkovala tolik gelu, že jsem si ho musela rozetřít ještě po pažích. Musím říct, že cestování během covidu je otrava s těmi všemi nařízeními, ale zároveň je zajímavé sledovat, jak se s tím každá zem vypořádává svým způsobem. No nic, zpět k jídlu.


Možná to bylo naším výběrem jídla, ale až při odletu z Mexika mi došlo, že jsem za celou dobu neměla žádnou rýži a skoro žádné těstoviny. Pořád jsem jedla nějaká jídla s kukuřičnými tortillami. Možná i proto jsem pak už měla chuť na něco “normálnějšího” a i polévka pozole mě tak potěšila, protože to v podstatě byla nějaká teplá tekutina do žaludku. Je mi teda v závěru trochu líto, že jsem si zdaleka tak neužila tacos al pastor na ulicích hlavního města Mexika, protože jsem se na ně nesmírně těšila… jenomže občas věci vyjdou tak nějak jinak, člověk zrovna nemá hlad nebo mu není dobře, anebo pobíhá někde jinde. I tak to ale bylo super a snad všechno, co jsme ochutnali, jsem si užila, včetně toho, když jsme se snažili si jídlo v AirBnb vytvořit sami. 

enchiladas

enchiladas

koktejly na kopci v Taxco

guacamole

tacos

tostadas

torta de pastor aneb sendvič s náplní nejtypičtějšího taco v Mexico City

snídaňové vejce v tortillách s fazolovou omáčkou, avokádem a sýrem

snídaňové chilaquiles

tuňák v Contramar

PULQUE - fermentovaný nápoj z agáve, v této pulquería ho dělají s různými příchutěmi


pondělí 12. července 2021

Taxco - město, ze kterého by i Liberec bledl závistí



První část našeho pobytu jsme strávili v Taxco. Taxco je jedno z Pueblos Mágicos v Mexiku. Tak se označují městečka, která mají nějakou kulturní, historickou nebo architektonickou hodnotu. Taxco se pyšní dolováním stříbra, a proto na každém rohu najdete nějaký krámek se stříbrnými produkty (převážně šperky), pravděpodobně pravými. Lidé se sem sjíždí z mnoha míst, aby nakupovali nebo překupovali místní stříbro. To si myslíme je i důvod, proč Taxco bylo založeno. Však kostel na hlavním náměstí, s názvem Santa Prisca, byl postaven na objednávku nějakého José de la Borda (každý třetí se tu jmenuje José mimochodem), po kterém se také to náměstí i jmenuje - Plaza Borda - a který ten kostel nechal postavit, aby v něm mohl sloužit jeho syn, který byl knězem. Hezké, ne?


Taxco jsem vybrala, protože jsme nechtěli trávit týden v hlavním městě Mexika. Uvažovala jsem, co by se tak dalo v okolí navštívit, co by nebylo autobusem daleko. Podle mapy jsem našla několik míst, ale když jsem se pro něco rozhodla, dozvěděla jsem se, že tam nic není, že je to nehezké. Dostala jsem ale od svých mexických kamarádů (žáků mých hodin češtiny) tip na Taxco. Hned podle fotek jsem tušila, že se nám tam bude líbit. Víte, to není to stříbro, ani opulentní kostel. Ale prostě malebné městečko plné bílých domečků v kopcích. A když mluvím o kopcích, tak by se Liberec mohl stydět. Toto jsou velmi strmé kopce, kde se zadýchá kdejaký mladý člověk, a když zaprší, tak jste rádi, že nejedete dolu po zadku. Když chodíte podle mapy, tak nikdy nevíte, jestli vaše cesta půjde z kopce nebo do kopce nebo oboje, protože je to trochu nevyzpytatelné. V tom je to ale krásné. Hned jak jsme přijeli, museli jsme jít asi 15 minut do kopce k našemu ubytování. Bohužel jsou v Mexiku povinné roušky všude, tak jsme byli brzo zadýchaní a už jsme je sundávali, když nikdo kolem nešel.


Centrum Taxca jsme za ty naše necelé čtyři dny prošli křížem krážem. Našli jsme si svoji oblíbenou kavárničku, kde jsme si každý den dávali kávu, vyzkoušeli jsme několik restaurací, ztratili jsme se na místním trhu a projeli se jedním z místních taxíků, když jsme se potřebovali dostat z vyhlídky Monumento Christo Rey k lanovce. Totiž většina místních taxi jsou staré Volkswagen Beetle, které se těžko shánějí a tam chvílemi vypadaly, že se rozpadnou. Při té cestě jsem se teda řidiče ptala, proč jich tam je tolik a jak to je vlastně možné, že jich tam je tolik. O strategii shánění aut jsem se nic nedozvěděla, za to důvod vlastnění tohoto auta mě překvapil. Prý je toto auto pro sjíždění těchto šílených kopců úplně nejlepší. To by byla asi poslední věc, co by mě napadla.


I přes to, že jsme první dny opravdu trpěli posunem času a já jsem v jedné hezké restauraci při večeři skoro usínala a nutila jsem se pak vydržet vzhůru až do osmi a v noci strašně moc pršelo a bouchalo nám to do střechy anebo strašně nahlas jezdily auta nebo nám před jedenáctou mlátily na dveře malý děti a lomcovaly s mřížemi, tak jsme si to tam užili. Ochutnali jsme tacos, enchiladas nebo taky pozole blanco ve vyhlášeném podniku Pozolería de Tía Calla. Jednou ze specialit, kterou nám jako pozornost podniku připravili, byla salsa verde s jumiles aneb zelená omáčka s nějakými brouky. Proč ne, že?



Poslední celý den jsme využili, abychom se podívali do Grutas de Cacahuamilpa, protože to všichni doporučovali. Je to národní park, ale vlastně spíš kousek přírody s obrovskou jeskyní. Teda ono je té přírody hodně, jen se k ní vší nedostanete. Do Grutas se dá jet dvěma způsoby. Klasickým autobusem nebo combi (malá dodávka s nejasnými odjezdy). Vzhledem k tomu, že autobus jezdil jen každé dvě hodiny a my jsme přišli na nádraží půl hodiny po jeho odjezdu, šli jsme hledat combi. Ta naštěstí zrovna jela… teda za 20 minut. Cesta byla ale krásná, příroda a výhledy skvělé, koukalo se na to ještě líp, protože dveře vedle nás byly otevřené dokořán. Ty se zásadně nezavírají. A tak jsme takto jeli skoro hodinu. Do Grutas jsme dorazili těsně před tím, než vyrážela skupinová prohlídka do jeskyní. Tyto jeskyně jsou prý v Latinské Americe největší a zdaleka ještě nejsou úplně prozkoumané a zpřístupněné. My jsme šli trasu 2 km tam a 2 zpět. Prvních 500 metrů to bylo hodně působivé, potom už to bylo trochu dlouhé. Pěkné to ale bylo a doporučila bych to. Pak přišla ale ta hlavní zábava. Visutý most přes strž a zpátky zipline. Vše bylo až trochu moc bezpečné, já jsem na most šla první a začalo to být zábavné až když za mnou vstoupil na most i Juda a začalo se to aspoň trochu hezky houpat. Zipline (na které jsem předtím byla jen jednou a taky v Mexiku) se ale rozjela trochu rychleji než jsem čekala, ale byla to super jízda! Škoda, že tak krátká. Šli bychom znova. Hlavní dobrodružství ale přišlo potom. Zjistili jsme, že zpáteční odjezd combi je nejasný a kde chytit autobus jsme přesně nevěděli. “Pokud ale combi přijede,” říkala paní, “bude to asi okolo třetí hodiny.” Bylo půl třetí, tak jsme si sedli na zem, koupili si kokos, pili kokosovou vodu a čekali jsme. Nebylo co ztratit, autobus by případně jel až později. Taxi jsme si brát nechtěli, nebyli jsme si jisti, kolik by po nás za takovou 50minutovou cestu chtěl. Bylo to trochu napínavý, ale combi nakonec přijelo. Ufff. Nebyli jsme sami čekající, s námi jel pár Francouzů a na poslední chvíli dorazili i dva Mexičané. Jinak se zdálo, že Mexičani jezdili buď svými auty nebo taxíky. A tak jsme zase jeli 50 minut s otevřenými dveřmi serpentinami a obdivovali jsme okolí.



Tím a poslední kávou v Café Nueve25 náš pobyt v Taxcu skončil, my jsme sedli do autobusu a zase jeli tři hodiny zpět do Mexico City. A co se děje tady, to zase příště.



středa 7. července 2021

O tom, jak jsme málem neodletěli na svatebku

Čím déle cestuji a zároveň to teď souvisí asi i s tím, že méně cestuji, přijde mi to cestování nějaké komplikovanější. Dobře, může za to i aktuální situace a všechny věci, co vlastně cestování komplikují. Stresy, které jsem měla okolo odletu do Tanzanie v lednu, kdy mi málem nepřišly včas výsledky testu, byly ty poslední cestovní až do naší svatební cesty.


A proč jsme teda málem neodjeli?


Krátká odpověď je asi tato: dezinformace a strašení.

To je nicméně podle mě ale důvod, proč mnoho lidí necestuje.


Delší odpověď je tato:

Před svatbou jsme si s Judou rozdělili role. On bude mít hlavnější roli v organizování svatby a já se postarám o svatební cestu. Dokonalé rozložení sil. Samozřejmě, že jsem začala zase nadšeně hledat letenky. Věděla jsem, že si můžeme dovolit odletět někam na dýl, jsme přece oba učitelé, takže v létě máme delší dovolenou. Zároveň je to svatební cesta a člověk tak nějak počítá s tím, že si může třeba dovolit utratit za to trošku víc. Z loňských zrušených letů jsem měla voucher u Lufthansy, tak jsem trochu koukala, co se dá koupit u nich. Líbila by se mi Latinská Amerika, ať Juda pozná, jaké kultury mě mimo českou formovaly, jaké jídlo miluju. Taky se učí španělsky, to by bylo praktické. No, ale kam se dá letět, aby to nebylo přes USA? Lákalo mě něco nového… třeba Kostarika. Zároveň bych se i někam klidně ráda vrátila…hm… dala bych si tacos. Co třeba Mexiko? No, zkraťme to. Koupili jsme multi-way letenky. To znamená, že let tam byl do Mexika a zpět z Kostariky. Přestup jen jeden v Německu a potřebovali jsme si jen zařídit přelet mezi Mexikem a Kostarikou. Skvělý plán na tři týdny. Mexikem začít, taková gastronomie a pro mě známé místo, pokračovat společným objevováním Kostariky. Cesta až měsíc po svatbě, protože jsme oba učitelé a svatba byla na začátku června. No a tady se to už začalo komplikovat.


První otazník totiž byl, jestli si mám letenku koupit na své rodné příjmení nebo na příjmení, které získám po svatbě. Vyřízení pasu trvá asi měsíc, to by se teoreticky dalo stihnout. Ale co když ne? Rozhodnutí padlo takové, že si letenky objednám na své rodné příjmení, že je to nejjistější možnost. Je to ale opravdu nejjistější možnost?


Po svatbě se všechno začalo nějak komplikovat na úřadech. Oddací list totiž trval déle než obvykle, protože paní na matrice potřebovala dodat nějaké dokumenty, které si předtím neoskenovala nebo je ztratila. Žádat o občanku jsme šli teda až později (dva týdny před cestou). Ptala jsem se rovnou na vydání pasu a paní mi řekla, že to by mi neradila, že by se mi to v systému pak zobrazovalo s novým příjmením a na pasu by bylo staré. To jsem teda radši nechala na později, ale ten její komentář byl zvláštní. Taky jsem se nechala očkovat a řešila jsem, jestli se QR kód na certifikátu (který jsem naštěstí stihla ještě vytisknout za svobodna) bude načítat se starým příjmením nebo aktuálním. Tam se to právě už automaticky systémově změnilo. Česká republika se posunula, protože ani na pojišťovnu jsem nic nemusela hlásit a sama si změnila mé příjmení. Proto jsem začala o to víc přemýšlet, jestli se to nezmění i v té pasové databázi. Nikde na internetu nebyly jasné informace, navíc většina lidí odlítá na svatební cestu hned, takže ještě v systému nemají změnu, anebo až mnohem později a to si vyřídí nový pas. 

Ve stejný měsíc jako my měl svatbu můj bratranec, který se svou manželkou řešil stejný problém a jejich matrikářka je varovala a slíbila, že příjmení v systému změní až po návratu ze svatební cesty. Prý by mohl být i ten problém, že pas po svatbě platí už jen 3 měsíce a většina mimoevropských zemí vyžaduje šestiměsíční platnost (proto taky není možnost dělat si rychlopas). Tak to jsem už byla docela rozhozená. Při žádosti o mezinárodní řidičský průkaz mi paní řekla, že mi to na ten starý nevydá, že tam má nové příjmení a že to nejde. Mohla jsem si jedině požádat o nový. No dobře, to by bylo asi ze strany dokumentů vše. Dodám jen to, že jsem si schválně radši nechávala všechny další kartičky - zdravotní (i když mi přišla nová), debitní a dokonce jsem si i narychlo zařídila kreditní ještě na staré příjmení.


Z druhé strany, ze strany zemí, které jsme se chystali navštívit to taky nebylo jednoduché. Podmínky vstupu nebyly v zásadě složité, až na kostarické připojištění kvůli covidu a karanténě, které vlastně v Čechách nejde sjednat kvůli nedostatečným limitům a musí se řešit ideálně přes kostarické společnosti. Na stránkách Ministerstva zahraničí se ale začaly objevovat různé jiným způsobem děsivé informace. To, že je v Mexiku zhoršená bezpečnostní situace - přepadení, krádeže, atd., to by mě asi ani tolik nepřekvapilo, i když je zajímavé, že o tom varují na stránkách ministerstva. Horší bylo, že tam psali, že v poslední době nebyli někteří cestovatelé vpuštěni do země, že jim odmítli vstup, byli zavřeni do místnosti bez telefonu a museli se na vlastní náklady vrátit zpět. Doporučeno bylo letět jedině pracovně nebo za rodinou a mít všechny možné dokumenty včetně výpisu z banky, potvrzení o příjmu atd. atd. Nechápala jsem, proč by to Mexiko dělalo, ale taky jsem nechápala, proč by to MZV psalo bez důvodu na své stránky. Tak jsme si říkali, že kdyby jim neseděli údaje na mém pasu s databází a ještě by k tomu byl tento problém, tak jsem naprosto jasná. 

Nebylo by jednodušší cestu zrušit, přerezervovat, letět někam jistě po Evropě, vyřešit to jinak?

S touto myšlenkou jsem si hrála celé nedělní odpoledne.  S Judou jsme prošli plán nejhorších možných situací a co bychom dělali. Potom jsme prošli alternativní možný plán. Dopadlo to ale tak, že nás Lufthansa letenky přerezervovat nebo zrušit už nenechala a tak nám nezbylo než pokračovat v našem původní plánu a trochu to risknout. Vlastně jsem nakonec byla ráda, protože by mi bylo líto, kdybychom nejeli.


V pondělí jsem se i docela už i vnitřně zklidnila, ale v úterý na letišti na mě ještě nervozita jednou padla, když jsme si šli pro palubní vstupenky.

No a jak myslíte, že to dopadlo?



Stojíme nervózně u přepážky, zatímco paní zadává můj pas do systému a tiskne mi palubní vstupenku. Za chvilku mi ji podává a ptá se jen na to, jestli máme splněné podmínky vstupu a ať jí ukážu očkovací certifikát. Cože? Takže nic? Ty jo… Bylo mi samozřejmě blbý, jestli se jí náhodou neukázalo někde jiné příjmení, tak jsem to jen vděčně vzala. Prošla jsem takhle bez problému všude.

Letadlo do Mexika minimálně z poloviny plné turistů. To nás přece všechny nemůžou poslat domů. Po příletu jsme se sháněli ještě po nějakém formuláři pro zdravotnictví, ale paní řekla, že to se už vyplňovat nemusí. Aha, a proč to teda všude píšou? Sledovala jsem, jak jde proces u jiných lidí, jednu slečnu poslali do nějaké místnosti, musela tam něco dál vyplňovat. Co to asi bylo? Pustili ji? Jediné, co vím, je, že jsme přišli k přepážce, já jsem se usmála a pozdravila jsem hezky španělsky pána, který u předchozích lidí už vypadal docela unaveně. Ten hned pookřál, pochválil mi španělštinu, později i písmo a vůbec si nás asi za 3 minuty stihl oblíbit, protože Judovi pochválil jméno. Dostali jsme razítko a BUM! Byli jsme v Mexiku. Hmm, takže takhle to mělo vypadat? Zajímavé. Žádný z katastrofických scénářů se nekonal. Jediná nepříjemnost byl náš nekonečný den a jak jsme byli přetažení. A tak jsme si objednali tacos přes Uber Eats a šli jsme spát, protože nás ráno čekal autobus do Taxco, kde jsme teď. A jak to bude dál, to snad zase napíšu, ale obávám se, že největší dobrodružství máme za sebou… anebo ne?