úterý 23. února 2016

Na pokraji zoufaství a chuti vše vzdát...

...se vyklube pravá podstata člověka.


Jak vlastně čelíte opravdu těžkým situacím, kdy se snažíte, ale něco nejde, něco vám brání, cíl se zdá být až moc vzdálený?



Před jednou takovou zásadní zkouškou, kterou mi v Olomouci podmínili z důvodu, že jsem z jiné školy, jsem si uvědomila, jaká je moje podstata a jakou mám tendenci se v těchto situacích zachovat.

Někteří lidé utíkají, někteří bojují až do konce, další jen proplouvají... a já?




Sedím ve vaně a přemýšlím nad tím, jak tu zkoušku nemůžu dát. Mám teprve druhý pokus, ale fakt, že jsem ty předměty absolvovala v Liberci naprosto jiným způsobem, mě mate při učení možná ještě víc. Vlastně mě na tom nejvíc štve, že jsem v Olomouci ty předměty neměla, tím pádem nevím, jak se na ně učit. Nevím, co je důležité, jaké jsou postupy... Zjišťuji (po těch všech letech studia), že je pro mě docházka na semináře naprosto klíčová. Bez toho si přijdu ztracená. A proto jsem zoufalá už před tím druhým pokusem, na který toho nevím o moc více, než před prvním. A to mě uvádí ještě do většího zoufalství. Fakt, že jsem to chtěla mít za sebou, protože další semestr bude těžký a ten další ještě těžší, mi na tom moc nepřidává. Chtěla jsem přece stihnout dokončit tuto školu včas. Po dvou letech mi bude 26 a nejen, že už prostě studuji moc dlouho, musela bych si začít platit zdravotní pojištění a ztratila bych výhody studenta. Vlastně bych asi musela začít pracovat... Tak jo, tak já o půl roku prodloužím, budu pracovat a do toho se celý semestr učit na tuto zkoušku a pak ještě na státnice. Všechno to mám v hlavě zmapovaný. Mohla bych udělat to, a to, bydlet tam a tak, práci bych mohla mít zde..., ale to by se mi zase nehodilo vzhledem k tomuto... Hmmm. A proč vlastně tu školu studuju? Možná jsem měla jít na peďák, ten by třeba nebyl tak těžkej a aspoň by to bylo praktický. Ale já jsem vlastně chtěla mít blíž k překladu. Dobře, tak snad se pak na tu zkoušku dokážu naučit. Mohla bych teda na ty předměty chodit, když bych prodlužovala... Probírám se ze zamyšlení a vracím se do reality... Chvilku se vzpamatovávám a dochází mi, co dělám. Vždyť já jsem to ještě ani pořádně nezkusila a už tu mám pět záložních plánů. A vždyť se mě to vůbec třeba netýká a stejně budou věci jinak. To mi vlastně nevadí, já si ty plány klidně padesátkrát změním, hlavně, když mám vždy Plán B. Ale ne! Už stačí! Vždyť o tom to vůbec není! Sama jsem na sebe naštvaná, nevím, co dělat. Přesně v tu chvíli si uvědomuji, jaká jsem. Já mám v každé krizové situaci svůj plán B. Mám záložní plány snad na všechno! Proč tohle dělám?

---

Tak... a máme o týden později. Na zkoušku jsem šla s nadějí. Věřila jsem, že druhý pokus určitě vyšel. Sice těsně, ale vyšel. Stejně nemělo smysl se na další pokus učit, když by to ten učitel do dalšího termínu nestihl opravit. Vlastně ten týden naděje byl příjemný. Oddychla jsem si, měla jsem týden prázdnin. Ale pak to přišlo znova a silněji. S překvapeným výrazem koukám do systému, kde se mi právě ukázal výsledek. Nesplněno, chybělo mi 8%. Jak to?? Celé to nechápu a celá ta tíha situace na mě opět padá. Mám toho dost. Dost angličtiny, tohoto předmětu, celého toho stresu ze školy, a následující den mi hlavou proběhne asi padesát různých možností, které více či méně zvážím. Uvažuji o změně oboru, uvažuji o vykašlání se na tuto školu, o přihlášení se na jinou školu... 

Připadám si naprosto jako před 5 lety, když jsem řešila podobný problém na VŠE; nebo když jsem nevěděla ve Španělsku, jestli změnit ubytování; nebo když jsem nevěděla, jestli mám opravdu jet do Peru; nebo... životní rozhodnutí na každém kroku... pořád se to opakuje...

---

S myšlenkou "vzdát to" bojuji několik dní. Propočítávám všechny následky změny oboru i následky pokračování. Hořkost vůči angličtině se ale po pár dnech konečně vytrácí a já se rozhoduji nepokračovat v mém vzorci odcházení, ale jít dál. Pokračovat v tom, v čem jsem začala. Bojovat. Nedělám to už ani tolik kvůli uplatnění, ale kvůli vytrvalosti a důvěře, že to nestojí na mém momentálním rozpoložení.

Ale hlavně... 

Dávám stranou všechny podoby mých plánů B, C, D, E... Jdu dál učím se důvěře... A ať se stane, co se stane, já to teď nevymyslím, ani se na to nechci připravovat. Chci žít dneškem! A to je moje rozhodnutí! :)


Taky máte tendence si vymýšlet záložní plány?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)