Příběh o milosti


Milí čtenáři nebo náhodní návštěvníci,
věřím, že tu na blogu pro úplnost chybí jeden článek. Část příběhu, která se ještě více, než půl roku dokončovala. Po mém předchozím Příběhu o neúspěchu a Příběhu o vděčnosti přichází můj Příběh o milosti :)
A sice je to všechno už měsíc zpátky, ale zkusím se vrátit v čase a vzpomínkách a všechno to vylíčit, jako by to bylo včera.

Znáte to, když jednou něco nevyjde, dáte si předsevzetí, že se příště na to připravíte mnohem víc. Moje úmysly byly dobré a správné. Chtěla jsem se na anglické státnice dobře připravit, i když jsem někde uvnitř tušila, že to asi jen tak nebude. Od září jsem toho zdaleka neudělala tolik, kolik jsem chtěla. I když jsem třeba učení nebo nějakou knížku vytáhla, vždycky to vše trvalo víc času, než by se mi líbilo, takže to bylo hodně demotivující. V prosinci jsem cítila, že už je hodně pozdě. Jela jsem na studijní víkend do Olomouce, který byl super nejen v tom, že jsem se setkala se spolubydlícíma, které mi chybí, ale i v tom, že jsem zašla do knihovny a nastudovala nějakou odbornou literaturu, která mi moc pomohla a domů jsem si odvezla kupu knížek povinné četby, které jsem chtěla přečíst přes Vánoce (ha ha!). Studijní víkend jsem si další týden zopakovala, tentokrát ale v Liberci, protože je blíž a knihovnu má taky, bohužel ten už ale tak úspěšný nebyl, ale i tak jsem něco zvládla. O Vánocích jsem zabrala víc a uvědomila jsem si, že vůbec nestíhám a přišly mi největší stresy, co jsem v životě asi zažila, vyhrotilo se to hodně okolo Nového Roku, kdy mě do toho všeho z nějakého nevysvětlitelného důvodu začalo brnět skoro celé tělo, takže jsem se během učení ještě honila po doktorech, kteří zatím na nic nepřišli, brnění ale po třech týdnech skoro odešlo. Trochu mi to ale připomnělo napuchlý palec a čas na pohotovosti, který jsem měla při anglických státnicích v květnu (historie se opakuje? ...ne tak zcela)

V těch situacích největšího stresu jsem si znova uvědomila, že na to přece nejsem sama. Hodně mě to emocionálně a psychicky bralo. Fyzicky to taky bylo náročné, protože se mi ve škole, kde učím, od ledna navýšil úvazek, takže jsem tam trávila víc času a studijní volno jsem si nebrala, i když byly chvíle, kdy jsem si našla čas si něco zopakovat. Chodila jsem teda do práce a potom jsem se doma celá odpoledne a večery učila. A neříkám to z důvodu, že bych chtěla obdiv, spíš vlastně sama nechápu, jak jsem to ty dva týdny zvládala a je to pro mě důkaz, že to bylo všechno velký zázrak.

Co mi hodně pomáhalo při studiu, čemu jsem předtím nedala moc času, bylo hledání informací o spisovatelích, koukání na jejich rozhovory, hledání souvislostí a zajímavostí. Taky jsem si snažila skoro všechny otázky zpracovat a ručně vypsat, to je pro mě důležitý způsob, jak si věci zapamatovat... no a pak... opakovat, opakovat a opakovat.
Prošla jsem si i vnitřním bojem, kdy jsem měla chvilkovou myšlenku, co kdybych ty státnice podruhé nedala. Byla to pro mě ta nejděsivější věc, měla jsem až blbé řeči o tom, co bych udělala, kdybych byla zase neúspěšná.

Bezprostředně den před státnicí, v neděli, jsem ráno byla ve stresu. Sdílela jsem se u nás v církvi o tom, co mě čeká a o mém zdravotním boji a bylo úžasný vidět, jakou mám podporu. Odpoledne jsem už na to všechno trochu přestala myslet, protože jsem se snažila rychle dočíst všechnu tu povinnou četbu k literatuře. Klasika na poslední chvíli, achjo.

Pondělí ráno - státnice z literatury. Rozhodla jsem se, že se bezprostředně před zkouškou ráno nebudu učit. Jeden chytrý člověk mi jednou řekl, že 2 hodiny před zkouškou bych se neměla učit, informace se jenom pomíchají a budu si pamatovat jen to, co si přečtu. No a já jsem hlavně věděla, že bych se určitě nenaučila to, co bych si vytáhla. Dalo mi to tím pádem možnost se bavit trochu se spolužáky, i když ti se teda hodně ještě učili, ale zjistila jsem třeba to, že jedna slečna tam šla napotřetí. Obdivovala jsem ji, že to psychicky zvládla, ten stres a všechno, bylo to pro mě velké povzbuzení, ale taky trochu strašák v tom, že tam jsou schopni někoho vyhodit dvakrát. Nicméně, jsem první v abecedě, tak jsem šla první, dostala jsem otázku číslo jedna a knížku, kterou jsem ten den předem. I když to téma nebylo nejhorší, komise do toho ryla, jak jen mohla, takže mě pěkně zmátli, ale nakonec jsme se k něčemu dopracovali. Tři hodiny čekání, až se tam vystřídají všichni, během kterého jsem se modlila za milost. První, co nám řekli, bylo, že jsme všichni uspěli. Vnitřně jsem jásala a největší kámen mi spadl ze srdce! Byli opravdu milostiví, všem nám to dali a my jsme nadšeně odcházeli. Po obědě jsme potkali sekretářku z katedry a ta se divila, cože se to dělo, že všichni filologové ten den, i na lingvistice, úspěšně složili státnici. Je to u nás na katedře hodně neobvyklé, je typičtější, aby polovina lidí od státnice vyletěla. Byl to opravdu den milosti! :)

Úterý - knihovna. Studijní den a příprava na lingvistiku. Dochází mi, že mám před sebou vlastně ještě jednu zkoušku. Kroutím hlavou a uvědomuji si, že umím méně, než jsem myslela. Se spolužačkou si ale hodně věcí vzájemně vysvětlujeme a konzultujeme a to mi hodně pomáhá. Modlím se, abych si nevytáhla Textovou lingvistiku (kde nechápu otázky, na které se vyučující ptá, vždycky mě zmate), ale bych si vytáhla Vývoj angličtiny. Ke konci dne docházím k tomu, že ani ten Vývoj neumím a vlastně ani nevím, jestli nějakou otázku umím tak dobře, abych si ji sama vybrala. Modlím se, abych si vytáhla to nejmenší zlo.

Středa ráno - státnice z lingvistiky. Nějaké papíry ze zvyku do kabelky strčím, ale jsem rozhodnutá se neučit, i když se zase skoro všichni ještě učí. Na některé věci se doptám spolužačky a čekám. Pořadí není jasné a když se s někým přihlásím, že rádi půjdeme, řeknou nám, ať si dáme "kámen, nůžky, papír". Trochu fraška :D Vytahuji si otázku, která je z Vývoje angličtiny a opravdu asi nejmenší zlo, ta mě ani nenapadla. Tentokrát vím, že si vezmou i papír s poznámkami a asi na něj kouknou, tak píšu všechno, co vím, aby věděli, že něco vím. Ta otázka je trochu teda záludná a hodně do ní komise rýpe, zároveň jsou ale dost milí, já chvílemi zmatená tak, že v jednu chvíli ze sebe něco vyplivnu, že se celá komise rozesměje a já odtamtud odcházím s úsměvem, i když netuším, jak to dopadne :D No a hádejte co, když tam všichni nastoupíme, tak nás opět všechny nechají projít! Neuvěřitelné! V obou dnech tam byli studenti, co se tam rozbrečeli, že to určitě nedali a ve všech případech uspěli.



Takže... studium v Olomouci je, díky Bohu, za mnou! I když jsem v prváku nadávala na angličtinu, chtěla jsem z ní odejít, už tenkrát jsem věděla, že to bude oříšek, nakonec jsem zůstala a jsem ráda, že jsem to vybojovala. Učila jsem se prohrám a zkouškám na poněkolikáté, což jsem v Liberci skoro nezažila. Naučila jsem se učit několik dní a týdnů v kuse, naučila jsem se lépe organizovat učení. Naučila jsem se dávat si odpoledních dvacet. Strávila jsem asi tak 500 hodin (21 celých dní) ve vlaku. Naučila jsem se žít s X spolubydlícími a kvůli těm jsem sice říkala, že bych si vážila dvou let v Olomouci, i kdybych tu školu nedostudovala, ale jsem tak moc ráda, že jsem ji dokončila, i když mě to stálo ten nečekaný půlrok navíc. Nejlepší, co jsem mohla zažívat, byl ten vnitřní pokoj během španělských státnic a teď na druhý pokus angličtiny. Ten klid a ta podpora lidí, co se za mě modlili, byly věci, které mě v tom hodně posilovaly.
A tak dál prožívám obrovskou vděčnost a radost. Taky velkou úlevu a užívám si trochu odpočinku, když to jde, protože mě ještě nějaké dostudovávání různých věcí čeká :)


Teď se ale zase přesuneme spíš k cestovním článkům, protože jich tu několik dlužím a zároveň jsem udělala rozhovor s moji bývalou spolubydlící, co je teď letuška a sepsala zajímavé zkušenosti, které její práce skýtá a které budou určitě i pro vás zajímavé :) 
Tak příště! :)

Komentáře