Příběh o vděčnosti

V minulém ne tak veselém příběhu jsem slíbila veselejší pokračování, tak je zde. Sice ve chvíli, kdy jsem ho psala, jsem ještě nevěděla, jak všechno dopadne, ale naděje převládala nad zoufalostí a částečnou dobrou zprávu jsem už měla v kapse.

Začalo to tím, že dva dny po té neúspěšné části anglické státní zkoušky jsem měla obhajobu diplomky. Diplomku jsem psala na španělské katedře, něco z průběhu jsem tady psala na začátku roku, byl obrovský zázrak, že jsem získala 4300 respondentů na můj dotazník, ze kterých jsem posléze vybrala 2770 (redukovala jsem záběr z celého Peru jen na hlavní město) a ty jsem pak ve svém celém volném času a po nocích analyzovala. Byla to neuvěřitelná spousta práce, ale bylo to něco, co mi přišlo strašně zajímavé a bavilo mě to. Původně jsem si také myslela, že diplomku budu mít do konce března napsanou, moje vedoucí mi to tak i naplánovala, nakonec to bohužel tak krásně nevyšlo, ještě poslední noc před termínem odevzdání jsem vylaďovala tabulky, přepočítávala jsem procenta (co kdyby), spala tři hodiny a pak běžela tisknout a odevzdat. Věřte mi, bylo to napínavé, zvlášť, když mi na studijním řekli, že se mi úplně neshodují názvy (přebývající člen, který se ale nakonec vyřešil). Taky jsem si po cestě na katedru všimla další chyby a pak jsem se zařekla, že už do toho radši moc do obhajoby koukat nebudu.

Posudek mé oponentky přišel s týdenním předstihem, ráno po té, co se mi zdála noční můra, že mi diplomku nevzali. Z posudku bylo vidět, že oponentka úplně nepochopila styl nebo záměr práce, měla kupu otázek, několik odůvodněných připomínek a hodnocení bylo průměrné, navrhovala mi C (aneb 2). Trochu mě vzaly některé ty připomínky a otázky, hlavně tím, že jsem měla ten šílený sen. Zajímavé, jak dokážou sny ovlivnit realitu... Posudek vedoucí přišel až v pondělí ráno, takže dva dny před obhajobou, bylo to přesně v tu chvíli, co jsem vyšla z anglické literatury a věděla jsem, že jsem to nedala. Posudek byl moc hezky napsaný, bylo tam několik připomínek, ale také ocenění rozsáhlého výzkumu a navrhovaná známka A (aneb 1). Moc mě to už ten den potěšilo a byla jsem zvědavá na obhajobu. Připravit si řeč, shrnout moji práci do pár minut, říct všechno potřebné, ale nezacházet do detailů bylo nakonec těžší, než jsem čekala a spát jsem šla poměrně pozdě, ale s nadějí, že to dopadne dobře.

V den obhajoby jsem byla nervóznější, než na anglické státnici. Neuvěřitelné. Opravdu mi na této práci záleželo, její výsledek totiž nestojí na náhodné otázce, kterou si člověk v tu chvíli vylosuje, ale na měsících práce. Šla jsem jako první, měla jsem svůj připravený desetiminutový proslov a k němu poznámky, ale hned zkraje mi bylo řečeno, že moc času nemáme, ať to řeknu stručně. Trochu jsem se tam teda zakoktávala a improvizovaně to krátila, ale moje vedoucí i další dva učitelé z lingvistiky se tvářili, že je to zajímavé, odpověděla jsem teda na dotazy vedoucí i oponentky, oni tam nějaké přihodili, zejména je zajímalo, jak jsem sehnala tolik respondentů a tím mě poslali za dveře, aby mě za chvilku zavolali zpět a řekli mi, že mi nakonec dají A (aneb 1), že mi gratulují. Pak se mě začali tak ptát, jestli mám plány po škole a jestli bych náhodou nechtěla pokračovat na doktorát. Říkali, ať to zvážím... téma přece už mám, mohla bych jet dál zkoumat na semestr do Peru... Řekla jsem jim, že to zvážím, ale začala jsem mít pocit, že je ta škola opravdu taková zvláštní fraška... Na jedné katedře z vás udělají blbce a na druhé by si vás tam chtěli nechat... Hlavně ale ze mě všechno v tu chvíli opadlo a radovala jsem se :)

Druhý den jsem ale věděla, že mám 2 týdny na to, abych se naučila na španělskou státní zkoušku s tím, že TY UČITELE NECHCI ZKLAMAT. Myslím si, že tohle byla a je moje největší motivace, jakou jsem měla, ale taky největší strašák. Zažila jsem to v Liberci, zažila jsem to i teď v Olomouci. Je super vědět, že ti učitelé nám věří a čekají od nás dobré výsledky, ale člověk pak opravdu chce ty výsledky podat a možná si to očekávání na sebe pokládá sám o to víc. V tu chvíli to už nebylo jen o tom, dát tu zkoušku, ale pokud možno, dát ji dobře. Během učení se všechno ukázalo trochu těžší a obsáhlejší, než jsem čekala a tak jsem sebedůvěru pomalu ztrácela, až jsem si nebyla vůbec jistá, jestli vůbec něco umím nebo jestli tu zkoušku můžu zvládnout. Hodně se to ve mně vnitřně bylo... všechny možný pocity... no, zkuste si to představit.

Den před zkouškou jsem sedla na vlak do Olomouce. Vyjížděla jsem už v 15h odpoledne, abych tam do 21h byla a mohla se ještě chvilku doučit pár posledních věcí. Takový normální den... teda až do chvíle, kdy jsme asi 10 minut za Pakou s vlakem narazili do nějakých tlustých spadlých větvích na dráze, čekali jsme na hasiče, posléze na nějakého inspektora a na náhradní vlak, který by nás vezl dál, celý ten proces zabral dvě hodiny, takže když jsme dorazili s dvouhodinovým zpožděním do Pardubic, přípoj do Olomouce byl už dávno pryč a já jsem tam musela hodinu čekat na poslední vlak, který ten den jel do Olomouce a dovezl mě tam o půlnoci. Takže sbohem naplánovaný dne. První jsem byla rozladěná s pocitem "to se může stát jenom mně", který střídal "někdo by na státnice nejel, já bych se ale do tý Olomouce ráda dostala", pak jsem si říkala "měla jsem jet v jinej čas", ale nakonec jsem si řekla, že to asi má nějaký význam a musím z toho vytěžit maximum. Tu nečekaně dlouhou cestu jsem si nakonec mimořádně užila :) Chvílema jsem se učila, chvílema jsem odpočívala, chvílema jsem se modlila, chvílema jsem poslouchala hudbu. Co mě ale nejvíc potěšilo byl nádherný západ, který jsem dlouhou dobu obdivovala z vlaku. Moje kamarádka Míša v těchto chvílích nachází čtyřlístky, Noe měl po potopě duhu, já mám západy slunce :) Jak jsem o půlnoci přijela, všichni v domě už spali, tak jsem si přečetla posledních pár poznámek během 5 minut a zaplula jsem do postele, protože jsem opět nastupovala hned jako první v 8h ráno.

No a co říct ke státnicím. To, že to bylo vlastně fajn? Že učitelé byli tak milí, že se nás nesnažili potopit, ale spíš navést na to, co nás třeba samotné nenapadlo zmínit, ale někde to v nás bylo? Že přes to všechno, co jsem neřekla, nebo popletla, nás skvěle ohodnotili? Že celá atmosféra byla moc příjemná a pohodová? Já jsem se bavila, bylo to super. Když jsem prošla přes všechny tři komise, protože ta zkouška měla tři části (literatura + četba, lingvistika: vývoj španělštiny, lingvistika: dialektologie), úplně jsem se usmívala a měla jsem takovou radost, i když jsem ještě nevěděla, jaké jsou výsledky, na které jsme ještě asi tři hodiny čekali. To, že jsme to nakonec všichni dali a mně dali B (aneb 1-), byla jenom třešnička na dortu. Opravdu jsem se upřímně radovala.

Touto zkouškou jsem více méně zakončila svoji dvouletou etapu studií v Olomouci. Sbalila jsem si věci a uspořádala rozlučkové grilování se spolubydlícími a našimi domácími. Ještě se tam objevím, asi na nějakou konzultaci a pak na druhý pokus státnice. Bylo to krásné, ale hodně namáhavé období. Naučila jsem se na tom moc. Učit se nové, prohrávat, bojovat dál, tvořit trvající vztahy, neřešit, co si lidi myslí, růst, objevovat, nebát se... Proces učení není u konce, ještě mi toho hodně chybí, ale já jsem ráda. Kdyby si člověk myslel, že už všechno ví, bylo by to špatné. Nepřestat se učit je důležité.

Tímto končím tento radostný článek a zdravím vás z dlouho touženého odpočinku na dovolené v Chorvatsku, kde si naposledy užívám intenzivní čas se dvěma spolubydlícíma :)

A také děkuji všem, co na mě mysleli, napsali mi ke článku komentář nebo se za mě modlili. Podpora okolí v tomto čase byla pro mě extra moc důležitá a jsem za ni nesmírně vděčná :) a teď jdeme dál! :)