sobota 26. ledna 2019

cesta > cíl aneb Jak jsem letěla do Tanzanie


Připadá mi, že se to začíná v mém cestování stávat pravidlem, ale často mám takové zajímavé cesty do destinace. Když jsem poprvé letěla do Peru, v Londýně byla mlha a mně uletěly všechny navazující 3 letadla. Když jsem letěla do Kapského Města, uletěl mi přímý spoj ve Francii. Tyto zkušenosti mě rozhodně naučily, jak se v takové situaci zachovat, a i když to nemám ráda a pokud mám na přestup méně, než 2 hodiny, jsem trochu nervózní, už vím, že vždy to je řešitelná záležitost. Nejhorší to zatím bylo v té Francii, kde mi letadlo uletělo z důvodu nekonečný fronty u pasové kontroly a nepřítomnosti žádného dalšího personálu, který by mohl nějak asistovat. Tam mi opravdu ten náhradní let dát nechtěli, ale nakonec dali. Po té zkušenosti vím trochu líp, jak v takových situacích jednat. Nicméně, zpět do přítomnosti.

Moje poslední cesta byla do Tanzanie. A aby to nebylo jen tak, měla jsem na přestup v Amsterdamu asi hodinu a půl. Odtamtud mi ale letěl krásný přímý let až do Dar Es Salaam, tak jsem nějak neprotestovala, když mi rezervace přišla. Později jsem se dozvěděla, že navíc v tom letadle nebudu sama, tak jsem si i říkala, že o to to bude lepší, nepřiletět do cizího města sama. V úterý jsem tedy už ve 3:30 ráno vyrazila do Prahy. Byla jsem ráda, že mám rezervu, protože byla šílená chumelenice, nebylo vidět dál, než na 5-10 metrů a auta teprve začínala ten sníh odklízet. V 6:30 jsem teda byla na letišti, prošla check-inem a vlastně už ani nevím, kdy jsem to zjistila, ale u brány se zobrazilo, že je otevřená, takže všichni vstali, aby nastoupili a za chvilku jsem koukala, že si zase všichni sedají. Říkala jsem si, že je to divný a v tu chvíli jsem zaslechla, že říkají něco o Amsterdamu. Začala jsem pátrat na internetu a zjistila jsem, že je v Amsterdamu silný vítr, takže většina letů má zpoždění, některé jsou zrušené a jenom pár jich letí na čas. Moc mě nepotěšilo, když jsem zjistila, že náš let do Amsterdamu je zpožděn asi o 2 hodiny, ale ten let z Amsterdamu do Dar Es Salaam žádné zpoždění zaznamenáno nemá. Proč?? Asi velká letadla zvládají vítr líp. No co, pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší. Začala jsem komunikovat s kamarádem Phillem, který do Amsterdamu letěl z Birminghamu a ten mi za chvíli psal, že má taky zpoždění. Třetí člověk, který s námi letěl, nás už o zpoždění informoval, jeho samotného se to ale netýkalo, dorazil do Amsterdamu včas.

Do letadla jsme nastoupili pozdě, a ještě jsme tam museli skoro hodinu sedět, než nám dalo Amsterdamské letiště povolení. Prý byla funkční jen jedna přistávací dráha, všechna letadla se tam teda musela nějak vejít. Při přistávání si s námi vítr začal hrát. Naklonil nás doleva, opřel se do nás a poslal nás doprava a pilot oznámil, že přistaneme až za chvíli. Když jsme přistávali napodruhé s různými nárazy větru a drncáním, byla jsem ráda, že jsme to zvládli a s radostí jsem se přidala k přistávacímu potlesku. Hned jsem se připojila na internet a zjistila jsem, že letadlo už uletělo, sice se zpožděním, ale ještě dost před tím, než jsem přistála. Taky jsem zjistila, že Phill přistál chvíli přede mnou a taky to nestihl. Přála jsem si, abychom to stihli, na druhou stranu jsem byla ráda, že nejsem sama, komu to uletělo. No, celkově nás nebylo málo, komu navazující lety uletěly, bylo to krásně přepážky KLM, kam jsme si došli, aby nám dali náhradní let. V té frontě jsme nakonec stáli 5 hodin. To nepřeháním. Vůbec jsem to nečekala, když jsme si do té fronty stoupali. Jako náhradní řešení jsme dostali let přes Keňu s tím, že jsme měli do Dar Es Salaam doletět asi 30 minut před tím, než nám letěl let po Tanzanii.

Přiletěli jsme do Dar Es Salaam a řekli jsme si, že to zkusíme. Seděli jsme ale úplně v poslední řadě, takže jsme hned zkraje ztratili čas na tom, než všichni před námi vystoupili. Pak před námi všichni dlouho zdržovali u víz, překvapilo mě, jak moc se nás vyptávali na to, co budeme v Tanzanii dělat, než nám ty víza dali. Bylo jim trochu těžké rozumět, i kvůli jejich přízvuku v angličtině. Když jsme si šli pro kufry, které na nás už dávno čekaly, tušili jsme, že to nestíháme - už byl čas odletu. Pořád jsme ale byli rozhodnuti, že to zkusíme stihnout, tak jsme šli do odletové haly.

"Skvělé" na tom letišti v Dar Es Salaam je, že první musíte projít přes člověka, co kontroluje, jestli máte letenku (tu jsme neměli), pak musíte dát zavazadla na pás kontroly (tam si mysleli, že mám v kabelce zapalovač a musela jsem tam tím projet asi 3x), a pak se teprve dostanete k odbavovací přepážce. No a u té odbavovací přepážky vám řeknou, že už je pozdě. Tak to všechno poberete a zjistíte, že nikde není východ z letiště. Tak jdete zpět skrze ten detektor a u toho se snažíte vysvětlit těm, co vám 10 minut kontrolovali kabelku, že vám to uletělo. Vyjdete ven a přečtete si zprávu, že prý o nás na letišti vědí, že bychom se měli na let dostat i po času boardingu, tak se zase rozhodnete jít skrze tuhle celou šílenou proceduru, kdy na vás ti stejní lidé nechápavě koukají, znova vás donutí vyndat z batohu notebook, tekutiny a projít přes kontrolu. Doběhnete k přepážce a tam vám řeknou, že letadlo už odletělo. Achjo. Tak jdete zpátky. Přes ten detektor. A ti lidé na vás zase opravdu nechápavě koukají. Tak jen pokrčíte rameny a rozloučíte se slovy, že se ještě uvidíte.

To byla jedna z těch intenzivnějších částí cesty. Uff. V Dar Es Salaam bylo hodně vlhko a vedro. Opravdu pořád. Zapotila jsem se u tohoto pobíhání a pak i jen po cestě na taxi. Naštěstí nás vzali i za dolary, protože bankomat na letišti mně nechtěl vzít kartu a Phillovi zase dát peníze. Ubytovali jsme se v hotelu, který jsme měli zařízený, konečně jsme se po dvou dnech cesty osprchovali a rozhodli se, že se vydáme do města. První jsme ještě udělali trochu průzkumu a zjistili, že letadlo do Tabora, kam jsme mířili, lítá jen 2x týdně. Ajaj, tak to asi nebude jen tak. Zkontrolovali jsme, jaké jsou jiné možnosti - autobusem 18h cesty, vlakem 21h cesty... Věděli jsme, že to stejně sami nevymyslíme, tak jsme to nechali na našich organizátorech, aby nám dali vědět, co by bylo nejlepší a vydali jsme se do města.




Tato příhoda mě donutila se zamyslet nad tím, že občas jsou naše cesty k cíli vlastně zajímavější, dobrodružnější a v něčem důležitější, než ten cíl. Myslím, že se občas zbytečně zaměříme jen na ten cíl, kterého chceme dosáhnout, ale zapomínáme si užít tu cestu. Dobře, ne vždy si člověk může něco takového užít, není to v něco tak příjemného, ale myslím, že v tom můžeme najít hodně malých radostí. Minimálně vnímat ten proces toho, čím procházíme, co zažíváme a co se z toho učíme, je obrovsky cenný. Jen to, že jsme v něm přítomni a uvědomíme si to, co se děje, nás posune blíž k našemu cíli. Co myslíte? :)


Více o dobrodružné návštěvě Dar Es Salaam, o tom, jak jsme se nakonec dostali do Tabora... a o dalších dobrodružstvích zase příště :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Thank you for your lovely comments!! If you have any questions, send me an email on travelwithgeorgie@gmail.com :)