pondělí 11. února 2019

Proč Tanzanie?

V předchozích článcích jsem vás seznámila s mými cestovními zážitky cesty do Tanzanie a s prvním dobrodružstvím v Tanzanii. Co jsem ale vlastně dělala v Tanzanii?

Před nějakou dobou (léto 2017) jsem byla oslovena českým vedením Jednoty bratrské, jestli bych se nechtěla přihlásit na jednu pracovní pozici v církvi na mezinárodní úrovni. Jednota bratrská totiž hlavně v 18. století začala mířit do zahraničí a rozšířila se po mnoha místech na celém světě. Nejsme tedy všude, ale člověk může cestovat daleko a potkat "moravany" (v mnoha zemích se název změnil na Moravian Church/Iglesia Morava/Kanisa la Moravian = Moravská církev). Však starší čtenáři tohoto blogu vědí, že v Peru i v USA jsem byla pomáhat ve společenstvích Jednoty bratrské. V listopadu 2017 jsem byla taky na jedné konferenci v Kapském Městě, takže to jsou některá z míst, kam jsem se díky církvi dostala. Vraťme se zpět. Přihlásila jsem se na tu pozici, protože mně to přišlo velmi zajímavé - částečný úvazek, práce z domova, práce s mladými lidmi, hodně administrativní, ale zároveň kreativní... prostě od všeho něco. Podle požadavků mi přišlo, že byla z půlky tvořena pro mě. Výběrové řízení se trochu protáhlo, ale loni jsem se dozvěděla, že jsem se dostala mezi dva finalisty na tuto pozici a proto jsem v srpnu letěla do New Yorku na pohovor. Na podzim jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána a nějakou dobu potom mi přišla informace o tom, že bude setkání týmu, se kterým spolupracuji, v Tanzanii v lednu 2019. No a takovým zprávám a nabídkám se neříká ne. V Tanzanii je právě nejvíc členů Jednoty bratrské celosvětově. Je to vtipné, protože jich je asi 60-70% a v okolních zemích taky kupa. Nás evropanů je trošička...
V plánu cesty bylo setkání - porada výboru pro mládež a ustanovení mě do funkce koordinátora. To byly dva náročný dny, kdy jsem musela dávat nepřetržitě pozor na to, co se říkalo a zapisovat si. Zajímavá zkušenost. Dál jsme měli v plánu cestování po Tanzanii a poznávání různých míst, lidí, společenství, atd. Plánujeme tam totiž za 3 roky takovou poznávací cestu pro vybranou skupinu mladých lidí. Nicméně, tohle vše vysvětluje, proč jsem já sama neplánovala nic na této cestě, od nakupování letenek, přes rezervace hotelů, program i to, co budeme jíst, vše to bylo v nějaké vyšší režii a my jsme se jen vezli :D Byla to pro mě naprosto nová zkušenost a v něčem psychicky strašně velký oddech, protože ono se to nezdá, ale dělat stále nějaká rozhodnutí, když jste na místě, které neznáte, taky vyčerpává. V tomto ohledu to byla skvěle odpočinková cesta. Na spánek samotný tam ale tolik času nebylo a odpočinkové to taky nebylo, protože náš program byl často nabitý od rána do večera. O tom a o jídle jsem slíbila, že povím, ale tak teda zase příště :)

Kanisa la moravian, Tabora, Tanzania
místo, kde jsme měli setkání (uvnitř) :D

čtvrtek 31. ledna 2019

O nechtěně splněných přáních

Po ztracených letech, odcizeném a vráceném mobilu, kupě dobrodružství, poznávání a objevování a dvou špatně prospaných nocích (jednu jsme mířili na letiště už ve 3:30 a druhou jsme byli v letadle) nás čekala ještě třetí taková noc. Během objevování Dar Es Salaam jsme totiž měli telefonát od jednoho z našich organizátorů/koordinátorů cesty s tím, že pro nás našli řešení, jen s tím, že ten let bude druhý den v 6h ráno a že je nutné, abychom byli na letišti už ve 3:45. Nechtěli jsme dělat problémy a taky jsme byli rádi, že nebudeme muset strávit 21h v nějaké místním autobusu, abychom dojeli do Tabora, tak jsme to odsouhlasili. Sice bychom se rádi vyspali, ale tak aspoň jsme na těch pár hodin spánku měli kvalitní postele v hotelu. Večer před spaním jsme ještě měli telefonát s nějakým místním člověkem, který nám ve zkratce vysvětlil, že letíme někam jinam a tam nás někdo vyzvedne a doveze do Tabora. Moc jsme toho nepochytili, jen že letíme do nějakého města na M, tak jsme si mohli jen tipovat, co to bude. Hlavní bylo ale to, že o nás bude postaráno.

Já jsem si na ráno nařídila několik budíků, z takových situací jsem většinou nervózní a hůř spím, protože se bojím, že se neprobudím. Naštěstí jsem ale dobře vstala, oblékla se a sbalila, byli jsme domluveni, že asi ve 3:40 vyjdeme s Phillem z hotelu. Ano, četli jste dobře, VYJDEME. Z našeho třetího patra hotelu totiž bylo na letiště krásně vidět, odhadli jsme to asi na 15 minut cesty pěšky a nechtěl se nám volat taxík. Vlastně to teď zpětně moc nechápu, jak nás tohle vůbec napadlo a že jsme to udělali, obzvlášť po předchozí zkušenosti na pláži. Phill zaspal, jeho budík nějak nezvonil nebo ho ve spánku vypnul, tak jsem mu ve 3:40 ťukala na dveře, dokud se nevzbudil a nevylezl. Vše ale bylo nakonec rychlé, my jsme na recepci nechali klíče, vyrazili s kufry po silničce/cestě k letišti a opravdu jsme tam do 15 minut byli. Nepřišlo mi to opravdu jako nejlepší nebo nejbezpečnější nápad, překvapilo mě, že někteří lidé tam byli vzhůru, nevím, jestli ještě nebo už... ale důležité teď je to, že jsme došli. Hlavní informace, kterou jsme se řídili, byl odlet v 6:00. Kromě toho jsme ale dostali zprávu, ať si dáme pozor, že číslo našeho letu je TZ100, ale ve stejný čas do stejné destinace letí ještě let TZ110. To fakt asi vymyslel nějaký génius, aby se to nepletlo. Takže u check-inu jsme podle letu a společnosti zjistili, že letíme do Mwanza.

Super, tady se to vše začalo skládat dohromady. Když si otevřete mapu Tanzanie, tak zjistíte, že Mwanza je větší město u břehu Viktoriina jezera. A proto ty nechtěně splněná přání a sny. Já jsem totiž prohlásila, že je škoda, že se během této cesty nepodíváme k Viktoriinu jezeru, že bych ho chtěla vidět. Myslím, že to bylo v tuto chvíli, co jsme začali zkoumat, kde je Mwanza, kdy mě Phill upozornil na to, že jsem si to vlastně přála a že bych si měla dát pozor na to, co si přeji. Já jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že jsem si vlastně před odjezdem jen tak povzdychla, že je škoda, že nepoznáme Dar Es Salaam, že tam nebyl plánovaný žádný čas. A ejhle! Ono se mi to taky vyplnilo, i když to nebylo to, co bych si sama vybrala. Přijde mi, že se mi občas dějí opravdu zvláštní věci.

Vraťme se ale zpět na letiště. Aby nás s těmi lety nemátli málo, dali oba lety ke stejné bráně. Nevím, co tím zkoumali, ale později jsme se dozvěděli, že prý je jeden z těch dvou letů zkušební, tak to je asi dočasné. Jinak by nedávalo smysl, že do Tabora lítají dva lety týdně, ale do Mwanza mají dva za den a ještě ve stejný čas...? Samozřejmě, že když otevřeli nástup na let TZ100, museli nás všechny x-krát upozornit, že to je let TZ100 a že si máme ověřit, jestli nemáme TZ110. Já bych tam šla nastoupit, kdyby mě Phill neupozornil, že to je ten špatný let. Oni to i hodně kontrolovali, tak by se mi asi nepodařilo proklouznout. Náš let teda začal nastupovat asi až v 6:15... Tak fungují tanzanské aerolinky... aby tam něco letělo včas, to by byl asi zázrak.  Náš let byl opravdu v něčem směšný. Obrovské letadlo se 3-4-3 sedadly bylo poloprázdné a za něco málo přes hodinu polospavého letu jsme už z letadla koukali na Viktoriino jezero, které se nám odhalovalo v dálce. Dobře, neviděla jsem ho tak, jak jsem chtěla, ale viděla jsem ho. Z letadla a pak i z auta.


Viktoriino jezero to modré v dálce
Letiště v Mwanza bylo ještě vtipnější než celá ta situace. Tímto krásným jumbo letadlem jsme přistáli někde uprostřed letiště, vylezli jsme po schodech z letadla a nastoupili do autobusu, který nás odvezl kousek k takové mini budově. Tam jsme jen vyšli 3 schody do malé místnosti s jedním pásem, kde já jsem ještě ve dveřích koukala, jak přivezli ty cargo boxy s kufry a jak je nakládali na ten jezdící pás. Skoro bych si tam mohla přijít a rovnou si svůj kufr převzít... ale to by asi bylo neefektivní. S kufrem si pak už člověk jen vyšel z té místnosti a tam už byl zástup čekajících lidí. Tam už na nás čekal pán s cedulkou s našimi jmény. Vzal mi kufr a za chvilku se k nám přidružil nějaký místní pastor, který nás přivítal, poptal se na cestu a za chvilku už nás naložili do auta toho pána s cedulkou s tím, že nás odveze někam na snídani a pak poveze dál. Bylo to letištní taxi, tak mně to jen v hlavě zašrotovalo, kolik tohle asi bude stát, ale víc jsem to neřešila. Místní pastor a další se s námi rozloučili a my byli vydáni napospas našemu řidiči, který neuměl moc anglicky. Opravdu nás ale dovezl na nějaké místo, kde nám řekl, že si můžeme dát snídani, což bylo fajn, tak jsme se v klidu najedli a potom jsme zase nasedli a vydali se na šestihodinovou cestu směrem na jih do Tabora.





Phill hned z kraje cesty poznamenal, že jedeme po dobré silnici, mnohem lepší, než čekal. Já jsem se jen podivila, protože mi přišlo, že tak úžasná nebyla a byly tam moc často umístěné retardéry. Zpětně a se širším kontextem ale musím uznat, že měl pravdu. Tohle byla opravdu moc dobrá cesta... ale o horších cestách bude zase jiné vyprávění... Vlastně na té cestě nebylo už nic tak zajímavého. Střídavě jsme spali a odpočívali. Auto nám zařídili úžasné, mělo totiž dvě řady sedaček vzadu, takže já jsem si odsedla dozadu a roztáhla jsem se, zatímco Phill se mohl roztáhnout v prostřední řadě. Kromě těch retardérů a občasné zastávky místní policií jsme jeli docela plynule. Tu místní policii nebo dopravní policii, nebo co to bylo, jsme moc nepochopili. Vždy nás zastavili, řidič s nimi prohodil pár slov nebo na nás koukli a jeli jsme dál. Jednou vystoupil a sedl si s nimi na chvilku na lavičce, popovídal si a pak jsme jeli dál. Když jsme nespali, sledovali jsme krajinu, vyhublé krávy, děti v uniformách po cestě ze školy a různě potulující se podél silnice, zajímavá uskupení kamenů, osady podél silnice a jejich obyvatele žijící v zajímavém poklidu...


Díky Bohu za Google Mapy. Mohla jsem občas kouknout, kde tak asi jsme a jak dlouho ještě pojedeme. Kousek od Tabora jsem už zbystřila a čekala, co přijde. Řidič se nás zeptal, jestli víme, kam jedeme, po pravdě jsme odpověděli, že netušíme, tak musel někomu zavolat, někde se poptat a nakonec nás dovezl k Orion Tabora Hotel. Tento krásný hotel je z počátku minulého století. Svá nejlepší a nejslavnější léta má asi za sebou, částečně vypadá, jako by se zastavil v čase, ale moc se mi líbil a stal se naším domovem na dalších několik nocí. U tohoto hotelu jsme se rozloučili s řidičem a hned si nás tam zase někdo převzal, tentokrát místní - Dick, který nás odvedl na recepci, tam jsme dostali klíče od našich pokojů, hodili si tam věci a Dick nás odvezl do církevního hostelu-jídelny na oběd. Tam jsem se poprvé setkala s opravdovým tanzanským jídlem, což byla z počátku výzva... ale o tom, co se jí v Tanzanii napíšu zase příště :)

Orion Tabora Hotel, postavený v roce 1914 německým baronem

Musím se ale ještě vrátit k těm splněným přáním. Mně se to totiž takhle stává častěji. Bylo to tak, když jsem v létě letěla do USA a přemýšlela jsem o tom, jak bych ráda někdy letěla v Business Class a pak jsem se v ní nečekaně objevila, pamatuji si, jak jsem v létě 2016 cestovala po Peru a USA, tam se mi to stalo několikrát, má ani nevyslovená přání a myšlenky se mi plnily. Ne vždy doslova a tak, jak jsem si třeba myslela, ale takovým způsobem, že mě to stále překvapovalo. Jsem zvědavá, co mě ještě potká, ale vím, že si opravdu musím začít dávat pozor na to, co si vlastně přeji :)

pondělí 28. ledna 2019

Jak mi v Tanzanii ukradli mobil

Stalo se to pár vteřin po tom, co jsem vyfotila tuto fotku... ale vraťme se zpět a vezměme to všechno hezky popořadě :)


Jak si možná pamatujete z mého minulého vyprávění, v Amsterdamu nám uletělo jedno letadlo a v Dar Es Salaam další. To nám mírně zkomplikovalo život a taky to znamenalo, že jsme měli jeden den, nebo spíše jedno odpoledne, volna v Dar Es Salaam. Vydali jsme se teda s Phillem na průzkum. Bylo krásně, slunce pařilo a my jsme byli asi trochu naivní. Pořád jsme měli jen dolary a neměli jsme tušení, kolik co stojí. Po celém dnu a noci cestování a hodně sezení jsme se chtěli projít a bláhově jsme vyšli s představou, že bychom se mohli pokusit dojít do centra... Jak je ale známo, letiště bývá většinou trochu dál od centra, takže jsme si po půl hodině chůze uvědomili, že to asi jen tak nedojdeme. Taky jsme cítili, že se nám asi za krkem trochu připaluje kůže :D Tak přišla na řadu naše hlavní mise: sehnat taxi. Víte, sehnat taxi v Dar Es Salaam, když máte jen dolary a nejste na letišti, není jen tak. Kromě toho platí pravidlo, že když je nepotřebujete, jsou všude a jakmile je potřebujete, nikde nikdo. Z těch, co jsme našli, někteří nemluvili anglicky, jiní nechtěli naše dolary a když jsme se je snažili ukecat, řekli nějakou naprosto směšně vysokou částku. Autobus hromadné dopravy nás taky odmítl. Už jsme moc nevěděli co, tak jsme se schovali pod jedním stromem ve stínu a přemýšleli... a tam se konečně všechno obrátilo trochu k lepšímu. Jeden taxikář svolil, že nás odveze do města s tím, že nás doveze ke směnárně, abychom si ty dolary sami vyměnili a zaplatili mu v tanzanských šilincích. Super! Domluvili jsme cenu 20 000 TZS (= cca 200 Kč) a jeli jsme. Po cestě nám došlo, jak naivní byla ta naše myšlenka to dojít pěšky, *ťukám si na čelo*. Nakonec jsme se teda nechali dovézt k bankomatu a já jsem konečně úspěšně vybrala peníze, Phillovi se to podařilo až později. 

(Neplacená reklama: Používám banku Revolut, kde mimo to, že mají lepší kurz, než jakákoliv česká banka, kterou znám, tak mám i výběry v zahraničí do 200 euro měsíčně zdarma. Všem cestovatelům doporučuji!)


Super, do centra jsme se dostali, tak přišla na řadu naše další mise. Poznat trochu centrum, zjistit, jak to tu vlastně vypadá a časem najít něco k jídlu. Naše poznatky skončily u toho, že toho v centru vlastně moc není, když se zamyslím, tak jsme vlastně nenašli ani žádné hlavní náměstí, ale potkali jsme kupu pouličních prodejců, kde se nás pak jeden chytl a strašně nás přesvědčoval, že nás zadarmo zavede do nějakého podniku, kde bychom se mohli najíst. Tak dobře. Měla jsem chuť mu radši utéct, ale k mému překvapení nás doopravdy někam zavedl a nic za to nechtěl, těžko říct, jestli mu majitel něco nedal. Pořád jsme si nebyli úplně jisti, jak to je s kurzem a kolik ty věci vlastně stojí, ale později se nám podařilo připojit se na wifi, tak jsme zjistili, že podnik není drahý. Konečně jsme se pročetli nabídkou a vybrali si sendvič, načež nám obsluha řekla, že ho nemají, ani ten druhý sendvič a že se máme jít podívat, co mají uvnitř. Já jsem to po chvíli vzdala a šla se podívat, jenomže nic mě tam nezaujalo. Zklamaně jsem se vrátila na terasu a Phill mi už oznamoval, že nakonec prý ten sendvič mají. Aha, tak dobře. Po dlouhé době nám ho i donesli, zapomněli nám ale zase donést objednanou vodu. No, obsluhu v Tanzanii nemají na vysoké úrovni, jak jsme i později zjistili. Nicméně vtipné na tom sendviči bylo to, co mělo být salát. Byla to totiž jen nastrouhaná mrkev poházená po sendviči a po talíři. Nojo, jiný kraj, jiný mrav :D


Posilněni jídlem jsme se vydali opět do toho vedra venku, tentokrát s předsevzetím najít nějakou pláž. Hned z kraje se na nás nalepil nějaký místní umělec, který nám drze skočil do hovoru a začal nám dělat jakoby tour, na konci které chtěl, abychom si koupili nějaké jeho "umělecké dílo". Když jsme nechtěli, tak nás nechtěl pustit a chtěl jít s námi, tak jsem mu rovnou řekla, že ztrácí čas, že si nic nekoupíme, na což on reagoval, že už ten čas ztratil, tak jsem ho odbyla tím, že to je ale teda jeho rozhodnutí na nás zkoušet takovou strategii. Rozloučili jsme se, prošli jsme rybí trh, kde byla hlava na hlavě a pokračovali dál směrem, kde by nebyl přístup k moři oplocen a plný odpadků. Naše snaha ale najít něco takového byla marná, protože jsme došli ke slepé uličce. Tam, kde už to začalo vypadat nadějně, se najednou objevila zátrasa, kamera a nápis "Barack Obama Drive". Nemělo smysl se tam snažit dostat. Zvláštní na tom ale bylo to, že jsem v tu chvíli zažila naprosté "déjà vu". Měla jsem takový silný pocit, že jsem toto místo někde už viděla a skoro bych i řekla, že jsem si ho někde fotila. Pořád to nemůžu vyhnat z hlavy, zvláštní.


Poměrně unaveni jsem se začali vracet a Phill si vzpomněl na trajekty, okolo kterých jsme šli a o kterých nám říkal onen "průvodce". Navrhl, že bychom to mohli zkusit, tak jsme šli, zaplatili 200 TZS (= 2 Kč) a za chvilku jsme se plavili na protější břeh zálivu. Viděla jsem krásné parky u vody a zeleň, ale všechno to opět byla taková lež. Nikde k tomu nebyl přístup, jediný přístup, co jsme našli, byl skrze pozemek nějaké školy, jenomže nás nechtěli pustit přes bránu do jejich areálu, prý je to jen pro studenty. Tak jsme se prošli několika uličkami a už jsme se chtěli vracet, když jsme zahlédli ceduli "Beach Resort". Nadějně jsme tedy zahnuli, i když už ta samotná ulička k pláži byla docela pochybná. Nenašli jsme žádný beach resort, tím tam možná něco původně bylo, ale teď to bylo opuštěné, pláž byla plná odpadků a posedávajících asi rybářů už po práci. 

Došli jsme k vodě a zrovna zapadalo slunko, tak jsme si u jedné loďky fotili ten pěkný západ slunce. Koutkem oka jsem zahlédla dva kluky, jak se jdou fotit z druhé strany loďky, u které jsme stáli, ale nevěnovala jsem jim pozornost. A pak se to všechno stalo, v několika vteřinách. Ve chvilce, která je tak rychlá, že člověk nechápe, jak se to všechno stalo, ale tak dlouhá, že toho člověku proběhne hlavou milion. Někdo mi z levé ruky začal tahat mobil. Nechtěla jsem ho pustit, ale uvědomila jsem si, že mám na druhé straně batoh, který si musím chránit a proto jsem se dál nesnažila, mobil jsem pustila a chytla batoh. Kluk s mobilem se vzdaloval a mně v hlavě běželo, jestli nabídnout peníze, ať mi mobil vrátí, zároveň jsem se ale bála, že jakmile bych vytáhla peněženku, přišla bych o ni i s kartami a doklady. Phill na mě zavolal: "Pozor, má nůž!" a v tu chvíli jsem se koukla před sebe a viděla toho druhého kluka s nožem v ruce. Úplně mám tu scénu před sebou, měl v ruce poměrně dlouhý nůž, zvláštní ale bylo, že byl na konci zaoblený. V tu chvíli jsem na 100% věděla, že mi nic neudělá. Myslím, že vteřinu po tom, se tento kluk otočil a začal odcházet nebo možná odbíhat. V mém myšlenkovém procesu jsem si začala vybavovat vše, co jsem kdy četla o přepadení a krádežích a taky o tom, co mi říkala mamka. Věděla jsem, že musím něco zkusit, nemůžu to jen tak vzdát! Začala jsem tedy za nimi anglicky křičet, ať mi ten mobil vrátí. "Vraťte mi ten telefon, no tak! Vždyť je stejně starý, nic na něm není. Vraťte mi ten mobil!" Když byli daleko, vzdala jsem to a začala jsem to všechno vstřebávat. Byla jsem nesmírně vděčná za to, že jsem nepřišla o batoh, až později mě Phill upozornil na to, že mi tím nožem přeřízli jednu šňůrku. Naštěstí jen jednu ze čtyř. Přemýšlela jsem, nakolik je to  pro mě ztráta, že jsem přišla o mobil. Nebyl nejnovější, ale vždycky je to nepříjemné o něj přijít, hlavně kvůli fotkám, které jsem nestihla zazálohovat a nějakým informacím. Pomalu jsem to všechno vstřebávala, zatímco jsme odcházeli z pláže. Věděli jsme, že tam už vůbec nemáme co dělat a lidé, kteří tam seděli, nám to posunky naznačovali. V tu chvíli na nás někdo začal posunkovat ve stylu, ať počkáme. Něco nesl v ruce. Já jsem nechápala. Chtěl nám něco říci? On se k nám přibližoval a my jsme pomalu šli k němu. Natahoval ke mně ruku a já jsem tomu opravdu nevěřila, nevím, proč jsem si myslela, že mi třeba dá nějaký jiný telefon jako náhradu, když jsem zahlédla něco v tom tvaru. Byl to totiž jiný člověk... ale on mi podával můj telefon. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem ho držela v ruce. Poděkovala jsem mu anglicky, protože jsem byla ještě mírně v šoku. U východu z pláže na nás další pánové posunkovali, že máme radši jít pryč a těm jsem už poděkovala svahilsky, na což oni odpověděli překvapeným výrazem.
Ufff, to byl neuvěřitelný sled událostí během několika minut. Celé jsem to ještě zpracovávala a děkovala jsem Bohu za to, jak to dopadlo. Neuvěřitelná zkušenost, to bylo poprvé... Ještě trochu v šoku jsme nasedli na trajekt zpět a užívali si poslední zbytky toho západu slunce.


Tak...a více zase příště :)

sobota 26. ledna 2019

cesta > cíl aneb Jak jsem letěla do Tanzanie


Připadá mi, že se to začíná v mém cestování stávat pravidlem, ale často mám takové zajímavé cesty do destinace. Když jsem poprvé letěla do Peru, v Londýně byla mlha a mně uletěly všechny navazující 3 letadla. Když jsem letěla do Kapského Města, uletěl mi přímý spoj ve Francii. Tyto zkušenosti mě rozhodně naučily, jak se v takové situaci zachovat, a i když to nemám ráda a pokud mám na přestup méně, než 2 hodiny, jsem trochu nervózní, už vím, že vždy to je řešitelná záležitost. Nejhorší to zatím bylo v té Francii, kde mi letadlo uletělo z důvodu nekonečný fronty u pasové kontroly a nepřítomnosti žádného dalšího personálu, který by mohl nějak asistovat. Tam mi opravdu ten náhradní let dát nechtěli, ale nakonec dali. Po té zkušenosti vím trochu líp, jak v takových situacích jednat. Nicméně, zpět do přítomnosti.

Moje poslední cesta byla do Tanzanie. A aby to nebylo jen tak, měla jsem na přestup v Amsterdamu asi hodinu a půl. Odtamtud mi ale letěl krásný přímý let až do Dar Es Salaam, tak jsem nějak neprotestovala, když mi rezervace přišla. Později jsem se dozvěděla, že navíc v tom letadle nebudu sama, tak jsem si i říkala, že o to to bude lepší, nepřiletět do cizího města sama. V úterý jsem tedy už ve 3:30 ráno vyrazila do Prahy. Byla jsem ráda, že mám rezervu, protože byla šílená chumelenice, nebylo vidět dál, než na 5-10 metrů a auta teprve začínala ten sníh odklízet. V 6:30 jsem teda byla na letišti, prošla check-inem a vlastně už ani nevím, kdy jsem to zjistila, ale u brány se zobrazilo, že je otevřená, takže všichni vstali, aby nastoupili a za chvilku jsem koukala, že si zase všichni sedají. Říkala jsem si, že je to divný a v tu chvíli jsem zaslechla, že říkají něco o Amsterdamu. Začala jsem pátrat na internetu a zjistila jsem, že je v Amsterdamu silný vítr, takže většina letů má zpoždění, některé jsou zrušené a jenom pár jich letí na čas. Moc mě nepotěšilo, když jsem zjistila, že náš let do Amsterdamu je zpožděn asi o 2 hodiny, ale ten let z Amsterdamu do Dar Es Salaam žádné zpoždění zaznamenáno nemá. Proč?? Asi velká letadla zvládají vítr líp. No co, pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší. Začala jsem komunikovat s kamarádem Phillem, který do Amsterdamu letěl z Birminghamu a ten mi za chvíli psal, že má taky zpoždění. Třetí člověk, který s námi letěl, nás už o zpoždění informoval, jeho samotného se to ale netýkalo, dorazil do Amsterdamu včas.

Do letadla jsme nastoupili pozdě, a ještě jsme tam museli skoro hodinu sedět, než nám dalo Amsterdamské letiště povolení. Prý byla funkční jen jedna přistávací dráha, všechna letadla se tam teda musela nějak vejít. Při přistávání si s námi vítr začal hrát. Naklonil nás doleva, opřel se do nás a poslal nás doprava a pilot oznámil, že přistaneme až za chvíli. Když jsme přistávali napodruhé s různými nárazy větru a drncáním, byla jsem ráda, že jsme to zvládli a s radostí jsem se přidala k přistávacímu potlesku. Hned jsem se připojila na internet a zjistila jsem, že letadlo už uletělo, sice se zpožděním, ale ještě dost před tím, než jsem přistála. Taky jsem zjistila, že Phill přistál chvíli přede mnou a taky to nestihl. Přála jsem si, abychom to stihli, na druhou stranu jsem byla ráda, že nejsem sama, komu to uletělo. No, celkově nás nebylo málo, komu navazující lety uletěly, bylo to krásně přepážky KLM, kam jsme si došli, aby nám dali náhradní let. V té frontě jsme nakonec stáli 5 hodin. To nepřeháním. Vůbec jsem to nečekala, když jsme si do té fronty stoupali. Jako náhradní řešení jsme dostali let přes Keňu s tím, že jsme měli do Dar Es Salaam doletět asi 30 minut před tím, než nám letěl let po Tanzanii.

Přiletěli jsme do Dar Es Salaam a řekli jsme si, že to zkusíme. Seděli jsme ale úplně v poslední řadě, takže jsme hned zkraje ztratili čas na tom, než všichni před námi vystoupili. Pak před námi všichni dlouho zdržovali u víz, překvapilo mě, jak moc se nás vyptávali na to, co budeme v Tanzanii dělat, než nám ty víza dali. Bylo jim trochu těžké rozumět, i kvůli jejich přízvuku v angličtině. Když jsme si šli pro kufry, které na nás už dávno čekaly, tušili jsme, že to nestíháme - už byl čas odletu. Pořád jsme ale byli rozhodnuti, že to zkusíme stihnout, tak jsme šli do odletové haly.

"Skvělé" na tom letišti v Dar Es Salaam je, že první musíte projít přes člověka, co kontroluje, jestli máte letenku (tu jsme neměli), pak musíte dát zavazadla na pás kontroly (tam si mysleli, že mám v kabelce zapalovač a musela jsem tam tím projet asi 3x), a pak se teprve dostanete k odbavovací přepážce. No a u té odbavovací přepážky vám řeknou, že už je pozdě. Tak to všechno poberete a zjistíte, že nikde není východ z letiště. Tak jdete zpět skrze ten detektor a u toho se snažíte vysvětlit těm, co vám 10 minut kontrolovali kabelku, že vám to uletělo. Vyjdete ven a přečtete si zprávu, že prý o nás na letišti vědí, že bychom se měli na let dostat i po času boardingu, tak se zase rozhodnete jít skrze tuhle celou šílenou proceduru, kdy na vás ti stejní lidé nechápavě koukají, znova vás donutí vyndat z batohu notebook, tekutiny a projít přes kontrolu. Doběhnete k přepážce a tam vám řeknou, že letadlo už odletělo. Achjo. Tak jdete zpátky. Přes ten detektor. A ti lidé na vás zase opravdu nechápavě koukají. Tak jen pokrčíte rameny a rozloučíte se slovy, že se ještě uvidíte.

To byla jedna z těch intenzivnějších částí cesty. Uff. V Dar Es Salaam bylo hodně vlhko a vedro. Opravdu pořád. Zapotila jsem se u tohoto pobíhání a pak i jen po cestě na taxi. Naštěstí nás vzali i za dolary, protože bankomat na letišti mně nechtěl vzít kartu a Phillovi zase dát peníze. Ubytovali jsme se v hotelu, který jsme měli zařízený, konečně jsme se po dvou dnech cesty osprchovali a rozhodli se, že se vydáme do města. První jsme ještě udělali trochu průzkumu a zjistili, že letadlo do Tabora, kam jsme mířili, lítá jen 2x týdně. Ajaj, tak to asi nebude jen tak. Zkontrolovali jsme, jaké jsou jiné možnosti - autobusem 18h cesty, vlakem 21h cesty... Věděli jsme, že to stejně sami nevymyslíme, tak jsme to nechali na našich organizátorech, aby nám dali vědět, co by bylo nejlepší a vydali jsme se do města.




Tato příhoda mě donutila se zamyslet nad tím, že občas jsou naše cesty k cíli vlastně zajímavější, dobrodružnější a v něčem důležitější, než ten cíl. Myslím, že se občas zbytečně zaměříme jen na ten cíl, kterého chceme dosáhnout, ale zapomínáme si užít tu cestu. Dobře, ne vždy si člověk může něco takového užít, není to v něco tak příjemného, ale myslím, že v tom můžeme najít hodně malých radostí. Minimálně vnímat ten proces toho, čím procházíme, co zažíváme a co se z toho učíme, je obrovsky cenný. Jen to, že jsme v něm přítomni a uvědomíme si to, co se děje, nás posune blíž k našemu cíli. Co myslíte? :)


Více o dobrodružné návštěvě Dar Es Salaam, o tom, jak jsme se nakonec dostali do Tabora... a o dalších dobrodružstvích zase příště :)

neděle 30. prosince 2018

Ohlédnutí za rokem 2018 + 7 ponaučení



Wow, to byl rok!
Jak moc se ráda dívám dopředu a užívám si přítomnost, letos jsem se mnohokrát zamyslela nad tím, co se stalo a nepřestávala jsem se divit. Některé věci mi přijdou jako něco, co se stalo dávno. Byl to rok plný pádů, bolestivých momentů a chvílí, které nebyly příjemné, ale taky rok plný požehnání, úžasných chvílí a vděčnosti... no a taky poměrně dost cestování. I tuto rekapitulaci píšu z Dubaje, kde jsem tentokrát spíš na takové odpočinkové dovolené právě proto, abych měla čas i na blog a čtení knížek :)
Tak jdeme na to!


YouTube Space v Berlíně

Leden - do prvního měsíce roku vstupuji s velkým stresem. Zaprvé se mi v práci zvyšuje úvazek poměrně o dost a zadruhé se učím na opravné státnice z angličtiny. Do těch jsem mám asi dva týdny a nemám pocit, že bych toho uměla víc, než napoprvé... Mám ale lepší strategii a je to vše trochu usazenější. Naučím se docela rychločíst a státnice nakonec díky Bohu dávám. Mezitím se ale dějí ještě jiné věci, kdy  kvůli brnění/mravenčení skoro v celém těle musím obíhat doktory.

Únor - s bráchou začínáme chodit do pokročilých tanečních a víc si toho nevzpomínám. Jediné, co mě napadá je moje první magnetická resonance v životě při které usnu (spánkový deficit ze státnic?) a promoce. V Olomouci mají takový ty šílený hábity a čepičky, ve kterých je nakonec vlastně jedno, jak se člověk na promoci oblékne a je v nich vedro. I tak to ale je hezká událost, jeden z pánů má vtipný proslov, vidím některé spolubydlící a můžu s rodinou opět trochu projít Olomouc.

Březen - jarní prázdniny využívám k tomu, že s kamarádkou projíždím kus Španělska. Naplánovala jsem takovej šílenej výlet autobusy, kde se skoro každý den někam přesunujeme (3-8h v autobuse). Začínáme i končíme v Barceloně a mimo to během toho týdne navštívíme další 4 města. Je to hodně zajímavý, pro mě zase úplně jiná zkušenost. Nejvíc se nám ale nakonec líbí asi v Burgosu, protože i když tam skoro celou dobu prší a je zima, mám tam kamarády a lidský faktor dělá hodně. Více o tom výletu zase jindy :)


před a po operaci... sice jsem předtím nosila čočky a brýle často ne, i tak to byla změna, minimálně u mě vnitřní

Duben - v dubnu mě navštěvují postupně dvě mé bývalé olomoucké spolubydlící a se třetí (Maťkou) se na konci měsíce setkávám už podruhé ve Vídni. Jdeme do Schmetterling Garten, moc doporučuji, je to tam skvělé!

Květen - měsíc doktorů? Začínám 1. května v Praze na klinice Gemini, protože mým dlouhodobým snem je laserová operace očí. Trávím tam ten den asi 3-4 hodiny, protože mám slabou rohovku a na některá měření mě radši posílají dvakrát, aby si byli jisti, že mě na operaci můžou doporučit. Oceňuji jejich přístup a doporučení nakonec dostávám. V tom týdnu se dovolám na výsledky z MR a jsem hospitalizovaná v Jičíně (poprvé v životě v nemocnici), kde mi dělají lumbální punkci a pak tam ležím 3 dny na kortikoidech. Je to docela odpočinek a přečtu nějaké knížky. Další dva dny s bolestí hlavy učím a v sobotu na mě útočí postlumbální syndrom v plné síle tak, že musím už v Jičíně vystoupit z autobusu, kterým jedu do Prahy a zavolat známému, jestli mě nedoveze domů. Netuším, co mi je, ale můžu jen ležet, jinak mě nesnesitelně bolí hlava a oči, až brečím. Můžu si dojít tak akorát na záchod. Až v pondělí, kdy se už cítím líp, to jeden známý identifikuje a pojmenuje. 

Červen - v Praze na latinskoamerickém Merkádo si dávám výborné tacos a alfajor a druhý den se setkávám s peruánským párem, co sleduje můj YouTube kanál. V Praze jsem ten měsíc víckrát a setkávám se takhle ještě s jedním argentinským párem, s jedním peruáncem a taky v Praze poznávám nová zajímavá místa. 21. června mám ve Zlíně operaci očí. Je to silný zážitek, při východu z operační místnosti se mi chce radostí brečet. Ten den mi změnil život. Pár dní na to jedu se školou na cyklisťák, kde vlastní chybou krásně přeletím přes řidítka, no dejme tomu, že ten klidový režim dodržuji v rámci možností :D


výhled z kostelní věže v Derbyshire na hrad Elvaston a zahrady

Červenec - není nad to, než jít do lesa a nacpat se borůvkama a ještě si jich kupu donést domů, že? Na červenec jsem ulovila nějaké levné letenky, jedny do Anglie, kde se v Londýně konečně podívám do The Globe na Shakespearovu komedii, jeden z nejlepších zážitků, moc doporučuji, pokud máte jeho hry rádi. Taky zjišťuji, že mají nějaké peníze nové. Automat mi nebral jedno-librové mince :D Vydávám se kousek na sever do Derbyshire navštívit kamaráda, opět - lidský faktor dělá cestování mnohem lepší a můžu poznat místa, kam bych si sama nezašla. Abych ten lidský faktor zvýšila, scházím se před odletem v Londýně ještě s Ráďou, která tam zrovna taky je a ten samý večer odlítá zpět do ČR. Vlastně je neuvěřitelné, že se známe už 9 let, tak spolu zavzpomínáme na ten den, co jsme se v Anglii poznaly.
Hned na to s bráchou podnikáme rychlovýlet do Berlína (opět levné letenky) a v YouTube Space spolu natočíme 2 videa a zároveň se naučíme něco o osvětlování atd. Je to hodně zajímavé. No a nemůže chybět tábor, místo, kde se vracím do dětství a nemusím řešit okolní svět :)

Srpen - mi plní další z mých snů a to letět v Business Class. Letím na pracovní pohovor do New Yorku na jednu pozici v církvi (spoiler: vybrali mě). To, že je pohovor v NYC ale neznamená, že práce je tam ;) Nicméně z nějakého zvláštního důvodu mě paní v Praze dá na druhou část cesty do business class, aniž by mi to řekla, takže já to zjišťuji až při přestupu v Zurichu. Je to snad můj první takový oficiálnější pracovní pohovor v životě (z toho, co si vybavuji... skype s aupair rodinami nepočítám) a myslím, že probíhá dobře. Z New Yorku pak mám dobrodružnou cestu do Pennsylvánie, kde týden trávím u rodiny mé kamarádky Johanny. Ráda je zase po 5 letech vidím, jsou úžasní a cítím se tam jako doma. Oslavím tam i svoje narozeniny. Kupuji si tam dron. Před odletem si naplánuji denní dobrodružství v New Yorku a navštívím nějaká pro mě nová místa a letím domů, tentokrát už normálně :D
V přípravném školním týdnu trávím dva dny v Krkonoších na workshopu o zážitkové pedagogice v angličtině s Broňou a je to skvělé nakopnutí do dalšího školního roku. Je to asi nejlepší workshop, na kterém jsem byla, maximálně praktický a navíc se můžu sdílet i s dalšími učiteli a inspirovat se od nich.

Září - tím nám začíná další školní rok, pro mě opravdu velký rozdíl oproti tomu prvnímu. Člověk se v tom učení víc usazuje a nachází si svoje cesty, strašně mě to baví, i když zároveň vyčerpává. No a taky se dozvídám svoji diagnózu toho, co se táhlo od ledna. Mám roztroušenou sklerózu. Po cestě domů z Hradce (kam teď budu ještě hodně jezdit) to trochu obrečím, ale není to už to zoufalství, co jsem zažila jeden večer v nemocnici v květnu, kdy jsem věděla, že to je podezření a googlila jsem si, co to znamená (nejhorší možná věc v takovou chvíli). Teď to je spíš takové vyplavení emocí. V tom všem zažívám neuvěřitelnou vděčnost - za to, že se to zjistilo brzo, že rozhodně podle mě nejsem v nějakém závažném stadiu, že mám dobrou zdravotní péči, že dostanu léčbu, a v závěru to, že dostanu možnost účastnit se klinické studie, která by mi měla nabídnou účinnější léčbu než ta, co je klasicky nabízená novým pacientům. S tímto konečně i dostávám motivaci začít pravidelně cvičit, což mi pomáhá cítit se lépe. Když už se ale cítím lépe, tak mě začínají příšerně bolet zuby, že na to je i ibalgin slabý a já si minimálně týden zažívám peklo... No a taky se mi rozbije dron... no, ale oproti bolesti zubů se to zdá jako úplná malichernost :D


Johanna, její mamka a já natíráme židle do Johanny nového bytu :)

Říjen - učím, učím, cvičím, začíná být zima a o podzimních prázdninách letím do Dubaje za mou milou letuškou bývalou spolubydlící Maťkou na pár dní. Na nočním letu se seznámím se spolusedícím Egypťanem a propovídáme polovinu letu, takže toho moc nenaspím. První den v Dubaji je tedy po asi hodině spánku hodně dobrodružný, ale s Maťkou, která je na tom docela podobně, ho zvládneme bravurně, vidíme Burj Khalifa, Dubai Mall a stihneme i odpolední safari. Další dny jsou podobně plné aktivit, že mám pocit, že jsem snad viděla všechno. Když Maťka musí opět pracovat, rezervuji si turistickou tour (zase nový cestovní zážitek, ale už prosím ne) do Abu Dhabi a zbytek dne mě provádí ten Egypťan z letu. Je super znát někoho místního. Po nevelkém očekávání z Dubaje a smíšených pocitech z ní odlétám docela spokojená, opět - lidský faktor hrál velkou roli, Maťku jsem strašně ráda viděla.

Listopad - navštěvuji jednu konferenci o roztroušené skleróze a jsem zase o hodně chytřejší a povzbuzena. Na poli medicíny jsou stále nové objevy, ale hlavně vím, že se může stát zázrak. Tady musím prozradit, že mám takový skoro až týdenní rituál, který zahrnuje mě, počítač a nějaký letenkový server. Možná si to budu muset zakázat, protože občas mi je strašně líto, že nemám dovolenou, když najdu nějaké úžasné letenky. Moje starost jsou ale Vánoce. Těžce snáším zimu a je to delší volný úsek času v kuse, tak mám pocit, že to musím využít, jinak budu celý týden sedět doma na gauči a jíst :D je potřeba letět do tepla, ale letenky přes Vánoce jsem nepříčetně drahé. Nakonec to ale vyhrává Dubaj... opět :D po minimálně týdnu rozvažování letenky kupuji, dokonce s bratrem, který mi bude dělat společnost.

Prosinec - před Vánocemi je vždy nějaké šílené období, i když člověk neshání dárky. Mám ale příležitost zúčastnit se jedné akce s nakladatelstvím, od kterých mám učebnice angličtiny a zúčastním se Vánočního posezení v krásné restauraci V zátiší. Výborný zážitek. S dětmi ze školy jedeme na lyžák, kde společně objevujeme krásy Krkonoš a běžkování, ale celkově je super moct se s nimi bavit mimo budovu školy, je to zase něco jiného. A tak jsme tady, je konec prosince a já sedím v letuškovském bytě v Dubaji a píšu tento článek. Přemýšlím nad tím, co mě tento rok naučil. Nevím, po kolikáté už píšu tuto svoji roční rekapitulaci. Dělám to ráda ne proto, že bych se chtěla chlubit, ale protože když to píšu sem, tak mě to udržuje v takové vykazatelnosti, že to udělám a budu vděčná za všechno, co se stalo. Taky je to už taková moje tradice. Předevčírem jsem se bavila s Maťkou, jak si začínáme připadat dospělé, když mluvíme o práci a když se podíváme x let zpět a říkáme si, jak jsme si v té době myslely, že jsme byly vyspělé, tak se tomu musíme smát... tak si uvědomujeme, že možná se za pár let zase ohlédneme zpátky na tento rok a řekneme si, jaká jsme to byly ještě děcka a naivní a jak už jsme dál. O tom život je.

s Maťkou v Dubaji :)


Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o pár věcí, které jsem se letos naučila.


  • Zdraví musím řešit brzy a neodkládat to. Prevence je mnohem lepší, než pohotovost.

  • Zvyk se dá naučit, stačí tomu dát chvíli času a nepřestat. Pro mě v mnoha věcech to nejtěžší je začít, pak už to jde dobře - týká se to učení, cvičení, denních návyků...

  • Určitá rutina v životě není ke škodě. Dobře, řekněme tomu zvyk. Jako třeba chodit včas spát. To bylo pro mě letos životní změna. Vlastně až tak nějak ke konci roku. Naučila jsem se chodit spát mezi 22-23h a naprosto to změnilo mé životní fungování. Dřív jsem byla ráno ve škole přejetá, dávala jsem si kafe a ke konci týdne jsem si chodila odpoledne na 20 minut lehnout. Teď dopoledne zvládám v klidu bez kafe a odpoledne už spát nechodím. Spát 7:30-8 hodin denně je důležité, minimálně pro mě. 

  • Odpočinek je důležitý a pro workoholiky je dobré si ho třeba i naplánovat. Letos jsem si uvědomila, že jsem kombinací workoholika-lenocha a to je blbý. Když nepracuji, tak mám pocit, že se flákám, vždy mám někde napsaných aspoň 5 věcí, které potřebuji udělat. Zároveň jsem ale schopná den proflákat, když chci odpočívat a vlastně nemám ani pocit, že jsem něco udělala, ani si neodpočinu. Učím se v tom najít rovnováhu a odpočívat "efektivně". Velkým psychickým odpočinkem pro mě je cestování a proto jsem letos i uskutečnila některé cesty, jako třeba teď tu do Dubaje, protože doma mám pořád pocit, že musím něco dělat. Tady lépe vypnu, zvlášť když chodím po městě a nemám internet.

  • Ne všechno musí být zdokumentované, anebo to nemusí být zdokumentované dokonale. Často je osvobozující něco jen stoprocentně prožít tak, že to zůstane jen ve vzpomínkách nebo v nějaké nekvalitní "ilustrační" fotce v mobilu.

  • Někdy něco/někoho ztratíme a bolí to. Zároveň to ale může sloužit k vlastnímu růstu a rozvíjení jiných dovedností/vztahů. Zhodnocení důležitých věcí a priorit. No a někdy není od škody něco přestat dělat, dát si pauzu neznamená neúspěch nebo selhání, ale může to znamenat načerpání energie a inspirace.

  • Výzvy a těžké zprávy je dobré přijímat s pokorou, protože z nich může vzejít něco dobrého, i když možná bude chvilku trvat, než to člověk objeví. Hodně pomáhá jít do nich s nadějí, protože zázraky se dějí a i když se zrovna nedějí, pomáhá to projít tou zkušeností mnohem lépe.

Pokud jste někdo článek dočetli až sem, doufám, že jste měli úžasný rok 2018! I když třeba nebyl takový, jak jste si ho představovali nebo plánovali (můj určitě nebyl), tak doufám, že předčil vaše očekávání (to se v mém případě určitě stalo). 
Přeji vám krásný a požehnaný rok 2019! Žijte radostně a vděčně za každou chvíli života, kterou můžeme mít! :)


Oculus stanice v New Yorku

středa 26. prosince 2018

Jak jsme se (ne)ztratili v Dubaji


Přes Vánoce jsem se vydala podruhé do Dubaje. Dlouho jsem koukala po letenkách na Vánoce, všechny jsou totiž asi 2-3x dražší, než jindy, ale pro mě to jsou prázdniny, které jsem chtěla využít na nějakou cestu do teplých krajů. Nejlíp v tom právě nakonec vyšla Dubaj. Je tam teplo a mám tam kamarádku. I když nejsem fixovaná na Vánoční tradice a sníh za okny, úplně se mi nechce trávit Vánoce někde v hostelu "sama". V závěru to dopadlo tak, že se se mnou vydal i brácha :)

Na Štědrý večer jsme přiletěli a na 1. hod Vánoční jsme se vydali na Vánoční trhy do jednoho obchoďáku. Vzhledem k tomu, že je trochu dál a nechtěl se nám platit taxík, rozhodli jsme se zkusit místní městské autobusy. Nevím, jestli to bylo to nejlepší 
rozhodnutí.


Začalo to tím, že Maťka zjistila, že nemá nabitou kartu, nakonec ale zjistila, že tam má 6 dirhamů a autobus měl stát 3. Tak to by mělo stačit. Čekali jsme na autobus 24 a najednou vidíme, že už přijíždí. Nějak nám nepřišlo zvláštní, že na autobusu bylo napsáno F24. Chyba byla ta, že jsme první nastoupili já a brácha a pak až Maťka. No a té to nahlásilo, že nemá dostatek peněz na té kartě na to, aby jela autobusem a tím pádem nemohla nastoupit. Bylo to všechno tak rychlý, že jsme nikdo nevěděli moc, jak reagovat. Maťka vystoupila a my zůstali s tím, že se sejdeme v tom obchoďáku, tam bude wifi. Tady je důležité zmínit, že internet v mobilu tu nemáme, SMS jsou drahé a volání ještě dražší. Tak jedeme, autobus není špatný, dokonce dvoupatrový a my ukořistili sedačku vepředu nahoře. Jenomže...po chvilce mi něco nesedí. Autobus zastavuje častěji, než měl, odbočuje, kde se mi to nezdá a když staví u metra, které k nám je nejblíž, říkám bráchovi, jestli bychom radši neměli vystoupit. Začíná mi docházet, že to F v názvu se nám asi stalo osudným a určitě jsme tu neměli být. Brácha je v klidu, v důvěře, že nás autobus zaveze někam podobně blízko, chce dál sedět v autobusu. Já ustoupím, čehož pak lituji, protože autobus se začne vracet. Zeptáme se tedy spolusedících, kteří nám potvrdí, že autobus teď už jede na sever, zatímco my potřebujeme na jih. Ach jo. Další zastávku teda už bez kompromisu vystupujeme. Kus od domu a kus od metra. Rozhodneme se spíš dojít k metru, kde po delším zkoumání plánku naplánujeme cestu. Sedneme na metro, pak přesedneme na další linii a na skoro konečné zastávce nasedneme na ten původní autobus, tentokrát už správný. Tak tedy jedeme a ze začátku se nám daří. Cesta je to sice dlouhá, ale klidná. Na konci najdeme i správnou autobusovou zastávku, jenomže autobus jezdí každých 20 minut, tak nevíme, jestli právě před minutou jel nebo jestli za 3 minuty přijede :) Chvilku studujeme jízdní řád a koukáme, že autobus, co právě přijíždí, má taky zastávku Festival City Mall, tak na něj sedneme s nadějí, že nás doveze na patřičné místo. Aby to nebyl konec našeho dobrodružství, přeslechneme název zastávky, když se blížíme k danému místu, brácha zahlásí, že to určitě zastaví ještě někde blíž, ale místo toho koukáme, jak se autobus jenom vzdaluje. Tím, že jsme váhaví, nezastaví nám autobus ani na další  zastávce, tak si už zoufale v autobuse stoupáme a vystupujeme na další zastávce. Takže dvě zastávky od Mallu. Vydáváme se směrem zpět, brácha jde sebevědomě přes silnice, kde není přechod, pod podjezdem, přes udržované trávníky a okolo květin, já ho s nadáváním následuju. Základní orientaci zvládáme, tak jdeme tím směrem, já umírám, protože se mi zkraje cesty sedřely nohy a asi tam mám puchýře. Po asi 15 minutách konečně docházíme do obrovského obchoďáku a čeká nás mise č. 2. Najít stromeček, u kterého nás čeká Maťka a pokud možno se po cestě připojit na wifi a napsat jí. Ona se tam samozřejmě svým způsobem dopravila asi o hodinu dříve :D 


Tento příběh má šťastný konec, Maťku jsme našly, koledy jsme si poslechly a zbytky Vánočních trhů jsme viděli. Dokonce jsme si i něco koupili a dali k jídlu - já cupcake v Magnolia Bakery (pokud jste o nich neslyšeli, o hodně přicházíte) a tacos někde jinde. Brácha si zašel na donut (koblihu) a Maťka na kafe. Vlastně jsme všichni byli spokojeni.

Jestli si ale myslíte, že zpět jeli konečně tím busem 24, to se nám úplně nepodařilo. Maťku to opět nepustilo kvůli nedostatečnému množství peněz na MHD kartě, tak jsme museli jet taxíkem k metru, kde si kartu dobila a pak jsme tu cestu autobusem konečně dokončili. Přece jenom tady je vše docela daleko a autobusy, ačkoliv nejsou nejpříjemnější nebo nejprestižnější dopravou, jsou bezkonkurenčně pro nás nejlevnější.

PS: Píšu tu o druhé cestě do Dubaje, aniž bych byla schopná napsat o té první. Mám tu rozepsaný článek....má tu rozepsaných asi 8 článků, tak doufám, že mě chytne slina a dokončím to :)

neděle 25. listopadu 2018

"Proč ne?" teorie


Máte nějakou životní teorii? Já ani nevím, jestli něco mám, nikdy jsem si to nepojmenovala, ani jsem to moc neřešila, i když jsou věci, které mě oslovují.

Tento víkend jsem ale nad něčím přemýšlela. Na YouTube je kanál asi 4 kluků, co se jmenuje YES Theory. Viděla jsem několik jejich videí, jejich poselstvím je pokořovat lidský strach a hledat nepohodu tím, že výzvám říkají ANO. Vědí, že z výzev přichází dobré věci. To jsem za posledních minimálně 5 let taky zjistila. Proto ráda výzvy přijímám. Když se ale na jejich věci koukám, přijde mi to super, ale nemám pocit, že bych to všechno musela dělat. Oni si vlastně ty věci tvoří. Věřím, že by to byly super výzvy i pro mě, ale prostě myslím, že nemusím dělat všechno.

V posledním týdnu, a vlastně nejen teď, jsem dělala určitá rozhodnutí ohledně nějakých mých cest, kupování letenek a došla jsem do bodu, kdy jsem nevěděla, jestli to není šílenství (v mém měřítku), tak jsem se na názor ptala své rodiny. Myslím, že moje rodina mi rozumí, protože i když mi řekli, že to je na mně, taky mi řekli, že dokud můžu, tak ať ty možnosti klidně využiju, protože pro ně už to třeba tak jednoduché není. No a tady jdu k jádru věci... vlastně jsem došla do bodu, že já bych si svoje aktivity mohla nazvat WHY NOT Theory :D 

"Proč ne?"

To bych vlastně mohla odpovídat lidem, které zajímá, proč tolik cestuji... nebo dělám určité věci. Samozřejmě, existuje delší a složitější odpověď, tu většinou říkám, ale občas mi přijde, že ty lidi v polovině ztratím :D
Nepotřebuji dělat všechno, ale když vidím za něčím mnoho pozitiv a minimální negativa, tak mi moje "proč ne" dá zelenou. Řekněte mi...proč ne?
.
.
.
.
.
.
.
No, anebo to je taky všechno velkej blábol, který jsem tu sepsala, protože mi v hlavě vyvstala tahle myšlenka a potřebovala jsem ji ventilovat :D Na to mi svůj názor můžete říct v komentářích ;) já se zatím loučím :)

PS: Chcete se přidat ke mě do "proč ne" týmu? :D

pondělí 20. srpna 2018

Multikulti USA a politická korektnost?


Minulý týden jsem se vrátila z USA, byla jsem tam jen na týden a v podstatě to ani nebyl nějaký poznávací pobyt, spíš jsem praktické spojila s užitečným a víc než cokoliv jiného jsem tam odpočívala a většinu času strávila v domě Johanny, mé milé kamarádky, se kterou jsme se seznámily na Erasmu ve Španělsku. Je ale pár věcí, které mě zaujaly během mé interakce s Američany.

Severní Amerika řeší imigraci už mnoho desítek let, ale pohled na ni se podle mě velmi změnil v posledních letech. Ta zem je tak různorodá, nejen kulturně, ale i co se týče akcentů lidí. Jedno z velkých témat je politická korektnost. Co si tam vlastně člověk může dovolit říci v rámci svobody projevu, ale tak aby neurazil druhého? Kdy může jednoduchá otázka zavánět rasismem anebo kdy může někoho urazit? Tohle je, podle mě, naprosto v rukou interpretace každého jedince. Když jsem byla v USA poprvé před 5 lety, toto téma mě občas zahánělo do úzkých nejen proto, že jsem žila a pohybovala se v komunitě přistěhovalců. Mnozí mezi nimi se v USA narodili, ale další se tam přistěhovali. Nicméně i ti, co se tam narodili měli jiný původ, který mně přišel zajímavý. Ptát se ale každého, odkud jsou, mi ne vždy přišlo vhodné. Dál jsem to už moc neřešila, ale vzpomněla jsem si na tyto situace právě letos.

Dostala jsem se do dvou rozhovorů. První z nich byl ještě na letišti v Zurichu. Tatínek rodiny, se kterou cestoval, se se mnou dal do rozhovoru a když jsme se bavili, odkud kam letíme, jeho otázka byla položena ve stylu, kde předpokládal, že jsem z New Yorku a Evropu jsem navštěvovala. Docela mě to překvapilo, protože s mým přízvukem atd. jsem si přišla jako jasná evropanka. Druhou, podobnou situaci jsem zažila při čekání na autobus z Philadelphie do New Yorku. Přisedl si tam ke mně jeden pán, bavili jsme se o jízdenkách do New Yorku, odkud asi jede ten autobus, a on se mě zeptal, jestli jsem z Philadelphie :D nevím, jestli jsem s batohem a kufrem mohla vypadat tak místně. Vyvedla jsem ho teda z omylu a řekla jsem mu, že jsem z Evropy.

Tyto dva rozhovory ve mně zanechaly nezodpovězenou otázku. Žijí lidé z USA s tímhle myšlením, protože je tam taková rozmanitost, že by si nikdo nevšiml, že tam "nepatřím"? Nebo je to určitá politická korektnost, neurazit, předpokládat, že je člověk odtamtud?  Je možné, že to byla vlastně jenom náhoda. A možná to je taky tím, že "podle sebe soudím tebe", já jsem odsud, tak ty asi taky, to je pravděpodobné, že? 
Myslím, že tato otázka u mě vyvstává z důvodu, že u nás jsou cizinci většinou jasně odlišitelní. Většinou např. nemluví česky, vypadají jinak anebo je to slyšet. Také žijí většinou jen ve velkých městech. No a možná i když tu žijí 10 let, tak by neřekli, že jsou odsud, ale ze své původní země.
Co myslíte vy?


pondělí 18. června 2018

Ze života letušky v Emirates



Milí čtenáři, tak dneska tu mám již dlouho plánovaný článek, který tentokrát není o mně a mých zkušenostech, ale o životě mé bývalé spolubydlící Martiny (anebo jak my jí říkáme, Maťky), která se odstěhovala do Dubaje a stala se letuškou u Emirates. Stát se letuškou byl dlouho můj sen a tak já ho částečně prozívám s ní přes její fotky a příběhy z cest. Rozhodně to není jednoduchá práce a to, co se možná mnohým zdá a proto tu mám pro vás dnes rozhovor s ní o tom, jaké to doopravdy je :) Doufám, že se vám to bude líbit :)

Dubaj: představa vs realita

Co bylo pro tebe nejtěžší, když ses stěhovala do Dubaje a co tě tam nejvíce překvapilo po příjezdu?
Najťažšie pre mňa bolo asi prísť sama do úplného neznáma, nevedela som, čo ma čaká, či to všetko zvládnem a kedy príde šanca dostať sa domov vidieť svoju rodinu a priateľov. Prekvapil ma Dubaj ako mesto. Všade v časopisoch vidíte obrázky veľkolepých moderných mrakodrapov a nádherných pláží, no mnohé časti, aj tá, v ktorej bývam ja, sú priemerné výškové budovy na sídliskách s malými lokálnymi obchodmi a reštauráciami. Samozrejme, moderne vybudovaná časť Dubaja vyráža dych. 


Povolání letušky vypadá jako něco luxusního, lidé si myslí, že je to jen jednoduché obsloužení pasažéra a návštěva krásné exotické destinace. Mohla bys nám říct něco ze zákulisí této práce, co lidé asi nevědí?
Nemôžem netvrdiť, že máme možnosť vidieť nádherné exotické destinácie a mestá, avšak často na ich objavovanie nezostáva veľa času a síl. Nočné lety, posuny času a zotrvanie na jednom mieste menej ako 24 hodín nedovoľuje človeku plne vychutnať krásy, ktoré destinácia ponúka. Niekedy si želáte padnúť do postele a spať. Mne sa však zatiaľ vždy podarilo nájsť sily a aspoň čo to vždy preskúmať. A čo sa týka práce v lietadle, tak to je tiež samostatná kapitola. Okrem čašníčky sme totiž zdravotné sestry pripravené porodiť vám dieťa, či poskytnúť vám kyslík, keď sa rozhodnete pospať si v lietadle na zemi; babysiterky naháňajúce deti po lietadle a odnášajúce plienky, psychológovia počúvajúci problémy ľudí a ich životné príbehy; hasiči pripravení uhasiť každú cigaretu alebo sprej na vlasy, ktorý spustí požiarny alarm; hľadači bômb, ktorí sú schopní postaviť bunker tesniaci výbuch; kuchári, ktorí vykúzlia i nemožné, keď si pasažier silou mocou vymáha jedlo, ktoré nemáme; údržbári, ktorí sa snažia sfunkčniť záchod, keď si niekto pomýli záchodovú misu s odpadkovým košom; a v neposlednom rade musíme i po 17 hodinovom lete vyzerať ako modelky, ktoré práve niekto nalíčil. 

místní děti v Zimbabwe

Co je nejtěžší na práci letušky?
Okrem spánkového deficitu a neschopnosti kvalitného spánku by som asi povedala, že najťažšie je pre mňa vždy ovládať svoje emócie, neustále sa usmievať a prijať každé správanie, či neposlúchanie pasažiera s pokojom a príjemným vystupovaním. Časom sa naučíte aj na poznámky typu „slečna dajte si dole ten klobúk, vyzeráte hrozne a vôbec vám nepristane“ odpovedať „ďakujem, že ste ma to upozornili, budem sa nabudúce snažiť vyzerať lepšie“.


Měla jsi nějakou hodně nepříjemnou zkušenost s pasažérem?
Nepríjemných situácii sa stáva veľa, ale najviac mi asi utkvela v pamäti situácia na lete z Prahy. Ako letušky sme mali pokyn skontrolovať svoju oblasť, uistiť sa, že všetci pasažieri sedia pripútaní na svojich miestach, záchody sú prázdne a zamknuté a všetky veci správne uložené. Pri prechádzaní uličkou som videla, ako sa pasažier snaží ísť na záchod, a tak som ho milo poprosila, aby vydržal do vzlietnutia, lebo sa práve chystáme na vzlet. Pasažier nerád poslúchol. Všetci sme čakali pripútaní na vzlet, keď sa pasažier postavil s úmyslom ísť na záchod. Znovu som sa ho pokúsila poprosiť o vydržanie a zotrvanie pripútaný na mieste. Situácia sa zopakovala nakoniec trikrát. Pri treťom raze mi však uštedril tucet nepríjemných nadávok, pričom sa postavila i jeho žena a vykrikovali na celé lietadlo aká som hrozná osoba, že nemám srdce a dúfam, že sa teraz cítim spokojná. Bolo mi to ľúto, lebo nechcela som im nedovoliť ísť na záchod, ale mám svoje nariadenia, ktoré musím dodržiavať pre celkovú bezpečnosť lietadla a pasažierov. Nakoniec sa spomínaný pasažier znovu postavil, vykričal na moju osobu pár nových nadávok a dobíjal na záchod tak, že sme zavolali kapitánovi, aby počkal so vzlietnutím a ja som mohla odomknúť záchody. Celý let som sa vyhýbala obom pasažierom a obsluhovala len na ľavej strane, i keď im bolo vysvetlené, že takéto správanie by sa nemalo tolerovať a majú sa naučiť rešpektovať nariadenia letušiek.

Machu Picchu, Peru

A co nějaká milá zkušenost?
V jeden mesiac som na začiatku mala let do Hanoja vo Vietname, kde som mala na palube štyroch Čechov, s ktorými som sa hneď dala do reči a príjemne sme sa zabávali. Dozvedela som sa, že majú v pláne trojtýždňovú cestu okolo Vietnamu a potom sa vracajú naspať. Po lete sme sa pekne rozlúčili a išli svojou cestou. Keď tu zrazu na konci mesiaca vítam pri dverách lietadla pasažierov na lete do Prahy a koho nezbadám, mojich štyroch známych Čechov vracajúcich sa naspať domov z Vietnamu. Znovu sme sa zvítali, trochu posmiali a už si nemuseli ani objednávať, lebo som vedela, čo si prosia. Svet je niekedy veľmi malý.


Navštívila jsi už skoro všechny kontinenty. Kolik zemí jsi za dobu tvého létání navštívila a jaká místa se ti nejvíc líbila?
Za dobu môjho lietania som navštívila 37 krajín (nezabudla som počítať naše krásne Slovensko a Českú republiku, do ktorých lietam najradšej) a je ťažké vybrať zopár miest, ktoré sa mi páčili, pretože skoro každé miesto ma niečím zaujalo. Ale veľmi rada lietam do Austrálie a na Nový Zealand, kde je nádherná príroda. Exotické divoké Rio de Janeiro, či piesočnaté pláže na Mauríciu a Seyschelloch nemôžem nespomenúť, ako aj inakosť afrických zemí ako je Uganda.

Hobbiton, Nový Zéland

Často někam létáš s nějakou představou, jaké to tam bude. Zažila jsi nějaká překvapení, že to tam bylo jiné?
Veľmi prijemne ma práve prekvapila spomínaná Uganda. Po navštívení niektorých afrických destináciách som už nemala vysoké očakávania od Afriky, ale Uganda ma veľmi očarila. Kombinácia červeno zemí so zeleňou a jazerom Viktória bola nádherná, aj keď všade môžete vidieť veľkú chudobu. Príjemné prekvapenie bolo pre mňa i mesto Singapure. Svojím vzhľadom sa nepodobá na ostatné ázijské mestá, moderná výstavba kombinovaná s tradičnejšou architektúrou a kopou zelene vytvára príjemnú atmosféru. Výhodou mesta je možnosť dostať sa všade pešo vzhľadom na dobré usporiadanie mestského centra.

Luanda, Angola

Co můžeme při letu jako pasažéři udělat, abychom letuškám zpříjemnili práci?
Z mojej vlastnej skúsenosti ma veľmi poteší, keď mi pri nastupovaní pasažieri odpovedia na môj úsmev a pozdrav. Let sa hneď začína krajšie a letušku usmievajúce tváre prichádzajúc do lietadla potešia tak, že sa z jej umelého úsmevu stáva prirodzený. Zároveň nebojte sa prísť k nám do kuchynky si niečo popýtať, nám tým ušetríte prácu, keď nemusíme chodiť odpovedať na zvonček, vy sa pekne prejdete a popreťahujete kosti a ešte nám aj urobíte spoločnosť. A ešte by mi veľmi pomohlo, keby pri odovzdávaní tácok s jedlom by pasažieri nenakopili čo najviac misiek a tácok na seba, ale nechali všetko uložené v pôvodnom stave pre rýchlejšie spratanie.  


Chceš ještě něco dodat? :)
Určite sa nebojte lietať, je to bezpečné a cestujte najviac, ako sa vám dá. Netreba však zabúdať na krásy našich krajín, ktoré čoraz viac rada navštevujem.

Rio de Janeiro, Brazílie

Tak to je vše z našeho rozhovoru, doufám, že jste se dozvěděli něco nového a pokochali se krásnými fotkami, pokud se vám líbí a chcete jich vidět víc, můžete Maťku sledovat na instagramu pod přezdívkou @martina2nudzikova
Pokud by vás zajímalo něco více o této práci, můžete se ptát v komentářích a já poprosím Maťku, aby vám odpověděla.
Krásný týden přeji! :)

selfie s klokanem v Austrálii

Jordánsko