neděle 25. listopadu 2018

"Proč ne?" teorie


Máte nějakou životní teorii? Já ani nevím, jestli něco mám, nikdy jsem si to nepojmenovala, ani jsem to moc neřešila, i když jsou věci, které mě oslovují.

Tento víkend jsem ale nad něčím přemýšlela. Na YouTube je kanál asi 4 kluků, co se jmenuje YES Theory. Viděla jsem několik jejich videí, jejich poselstvím je pokořovat lidský strach a hledat nepohodu tím, že výzvám říkají ANO. Vědí, že z výzev přichází dobré věci. To jsem za posledních minimálně 5 let taky zjistila. Proto ráda výzvy přijímám. Když se ale na jejich věci koukám, přijde mi to super, ale nemám pocit, že bych to všechno musela dělat. Oni si vlastně ty věci tvoří. Věřím, že by to byly super výzvy i pro mě, ale prostě myslím, že nemusím dělat všechno.

V posledním týdnu, a vlastně nejen teď, jsem dělala určitá rozhodnutí ohledně nějakých mých cest, kupování letenek a došla jsem do bodu, kdy jsem nevěděla, jestli to není šílenství (v mém měřítku), tak jsem se na názor ptala své rodiny. Myslím, že moje rodina mi rozumí, protože i když mi řekli, že to je na mně, taky mi řekli, že dokud můžu, tak ať ty možnosti klidně využiju, protože pro ně už to třeba tak jednoduché není. No a tady jdu k jádru věci... vlastně jsem došla do bodu, že já bych si svoje aktivity mohla nazvat WHY NOT Theory :D 

"Proč ne?"

To bych vlastně mohla odpovídat lidem, které zajímá, proč tolik cestuji... nebo dělám určité věci. Samozřejmě, existuje delší a složitější odpověď, tu většinou říkám, ale občas mi přijde, že ty lidi v polovině ztratím :D
Nepotřebuji dělat všechno, ale když vidím za něčím mnoho pozitiv a minimální negativa, tak mi moje "proč ne" dá zelenou. Řekněte mi...proč ne?
.
.
.
.
.
.
.
No, anebo to je taky všechno velkej blábol, který jsem tu sepsala, protože mi v hlavě vyvstala tahle myšlenka a potřebovala jsem ji ventilovat :D Na to mi svůj názor můžete říct v komentářích ;) já se zatím loučím :)

PS: Chcete se přidat ke mě do "proč ne" týmu? :D

pondělí 20. srpna 2018

Multikulti USA a politická korektnost?


Minulý týden jsem se vrátila z USA, byla jsem tam jen na týden a v podstatě to ani nebyl nějaký poznávací pobyt, spíš jsem praktické spojila s užitečným a víc než cokoliv jiného jsem tam odpočívala a většinu času strávila v domě Johanny, mé milé kamarádky, se kterou jsme se seznámily na Erasmu ve Španělsku. Je ale pár věcí, které mě zaujaly během mé interakce s Američany.

Severní Amerika řeší imigraci už mnoho desítek let, ale pohled na ni se podle mě velmi změnil v posledních letech. Ta zem je tak různorodá, nejen kulturně, ale i co se týče akcentů lidí. Jedno z velkých témat je politická korektnost. Co si tam vlastně člověk může dovolit říci v rámci svobody projevu, ale tak aby neurazil druhého? Kdy může jednoduchá otázka zavánět rasismem anebo kdy může někoho urazit? Tohle je, podle mě, naprosto v rukou interpretace každého jedince. Když jsem byla v USA poprvé před 5 lety, toto téma mě občas zahánělo do úzkých nejen proto, že jsem žila a pohybovala se v komunitě přistěhovalců. Mnozí mezi nimi se v USA narodili, ale další se tam přistěhovali. Nicméně i ti, co se tam narodili měli jiný původ, který mně přišel zajímavý. Ptát se ale každého, odkud jsou, mi ne vždy přišlo vhodné. Dál jsem to už moc neřešila, ale vzpomněla jsem si na tyto situace právě letos.

Dostala jsem se do dvou rozhovorů. První z nich byl ještě na letišti v Zurichu. Tatínek rodiny, se kterou cestoval, se se mnou dal do rozhovoru a když jsme se bavili, odkud kam letíme, jeho otázka byla položena ve stylu, kde předpokládal, že jsem z New Yorku a Evropu jsem navštěvovala. Docela mě to překvapilo, protože s mým přízvukem atd. jsem si přišla jako jasná evropanka. Druhou, podobnou situaci jsem zažila při čekání na autobus z Philadelphie do New Yorku. Přisedl si tam ke mně jeden pán, bavili jsme se o jízdenkách do New Yorku, odkud asi jede ten autobus, a on se mě zeptal, jestli jsem z Philadelphie :D nevím, jestli jsem s batohem a kufrem mohla vypadat tak místně. Vyvedla jsem ho teda z omylu a řekla jsem mu, že jsem z Evropy.

Tyto dva rozhovory ve mně zanechaly nezodpovězenou otázku. Žijí lidé z USA s tímhle myšlením, protože je tam taková rozmanitost, že by si nikdo nevšiml, že tam "nepatřím"? Nebo je to určitá politická korektnost, neurazit, předpokládat, že je člověk odtamtud?  Je možné, že to byla vlastně jenom náhoda. A možná to je taky tím, že "podle sebe soudím tebe", já jsem odsud, tak ty asi taky, to je pravděpodobné, že? 
Myslím, že tato otázka u mě vyvstává z důvodu, že u nás jsou cizinci většinou jasně odlišitelní. Většinou např. nemluví česky, vypadají jinak anebo je to slyšet. Také žijí většinou jen ve velkých městech. No a možná i když tu žijí 10 let, tak by neřekli, že jsou odsud, ale ze své původní země.
Co myslíte vy?


pondělí 18. června 2018

Ze života letušky v Emirates



Milí čtenáři, tak dneska tu mám již dlouho plánovaný článek, který tentokrát není o mně a mých zkušenostech, ale o životě mé bývalé spolubydlící Martiny (anebo jak my jí říkáme, Maťky), která se odstěhovala do Dubaje a stala se letuškou u Emirates. Stát se letuškou byl dlouho můj sen a tak já ho částečně prozívám s ní přes její fotky a příběhy z cest. Rozhodně to není jednoduchá práce a to, co se možná mnohým zdá a proto tu mám pro vás dnes rozhovor s ní o tom, jaké to doopravdy je :) Doufám, že se vám to bude líbit :)

Dubaj: představa vs realita

Co bylo pro tebe nejtěžší, když ses stěhovala do Dubaje a co tě tam nejvíce překvapilo po příjezdu?
Najťažšie pre mňa bolo asi prísť sama do úplného neznáma, nevedela som, čo ma čaká, či to všetko zvládnem a kedy príde šanca dostať sa domov vidieť svoju rodinu a priateľov. Prekvapil ma Dubaj ako mesto. Všade v časopisoch vidíte obrázky veľkolepých moderných mrakodrapov a nádherných pláží, no mnohé časti, aj tá, v ktorej bývam ja, sú priemerné výškové budovy na sídliskách s malými lokálnymi obchodmi a reštauráciami. Samozrejme, moderne vybudovaná časť Dubaja vyráža dych. 


Povolání letušky vypadá jako něco luxusního, lidé si myslí, že je to jen jednoduché obsloužení pasažéra a návštěva krásné exotické destinace. Mohla bys nám říct něco ze zákulisí této práce, co lidé asi nevědí?
Nemôžem netvrdiť, že máme možnosť vidieť nádherné exotické destinácie a mestá, avšak často na ich objavovanie nezostáva veľa času a síl. Nočné lety, posuny času a zotrvanie na jednom mieste menej ako 24 hodín nedovoľuje človeku plne vychutnať krásy, ktoré destinácia ponúka. Niekedy si želáte padnúť do postele a spať. Mne sa však zatiaľ vždy podarilo nájsť sily a aspoň čo to vždy preskúmať. A čo sa týka práce v lietadle, tak to je tiež samostatná kapitola. Okrem čašníčky sme totiž zdravotné sestry pripravené porodiť vám dieťa, či poskytnúť vám kyslík, keď sa rozhodnete pospať si v lietadle na zemi; babysiterky naháňajúce deti po lietadle a odnášajúce plienky, psychológovia počúvajúci problémy ľudí a ich životné príbehy; hasiči pripravení uhasiť každú cigaretu alebo sprej na vlasy, ktorý spustí požiarny alarm; hľadači bômb, ktorí sú schopní postaviť bunker tesniaci výbuch; kuchári, ktorí vykúzlia i nemožné, keď si pasažier silou mocou vymáha jedlo, ktoré nemáme; údržbári, ktorí sa snažia sfunkčniť záchod, keď si niekto pomýli záchodovú misu s odpadkovým košom; a v neposlednom rade musíme i po 17 hodinovom lete vyzerať ako modelky, ktoré práve niekto nalíčil. 

místní děti v Zimbabwe

Co je nejtěžší na práci letušky?
Okrem spánkového deficitu a neschopnosti kvalitného spánku by som asi povedala, že najťažšie je pre mňa vždy ovládať svoje emócie, neustále sa usmievať a prijať každé správanie, či neposlúchanie pasažiera s pokojom a príjemným vystupovaním. Časom sa naučíte aj na poznámky typu „slečna dajte si dole ten klobúk, vyzeráte hrozne a vôbec vám nepristane“ odpovedať „ďakujem, že ste ma to upozornili, budem sa nabudúce snažiť vyzerať lepšie“.


Měla jsi nějakou hodně nepříjemnou zkušenost s pasažérem?
Nepríjemných situácii sa stáva veľa, ale najviac mi asi utkvela v pamäti situácia na lete z Prahy. Ako letušky sme mali pokyn skontrolovať svoju oblasť, uistiť sa, že všetci pasažieri sedia pripútaní na svojich miestach, záchody sú prázdne a zamknuté a všetky veci správne uložené. Pri prechádzaní uličkou som videla, ako sa pasažier snaží ísť na záchod, a tak som ho milo poprosila, aby vydržal do vzlietnutia, lebo sa práve chystáme na vzlet. Pasažier nerád poslúchol. Všetci sme čakali pripútaní na vzlet, keď sa pasažier postavil s úmyslom ísť na záchod. Znovu som sa ho pokúsila poprosiť o vydržanie a zotrvanie pripútaný na mieste. Situácia sa zopakovala nakoniec trikrát. Pri treťom raze mi však uštedril tucet nepríjemných nadávok, pričom sa postavila i jeho žena a vykrikovali na celé lietadlo aká som hrozná osoba, že nemám srdce a dúfam, že sa teraz cítim spokojná. Bolo mi to ľúto, lebo nechcela som im nedovoliť ísť na záchod, ale mám svoje nariadenia, ktoré musím dodržiavať pre celkovú bezpečnosť lietadla a pasažierov. Nakoniec sa spomínaný pasažier znovu postavil, vykričal na moju osobu pár nových nadávok a dobíjal na záchod tak, že sme zavolali kapitánovi, aby počkal so vzlietnutím a ja som mohla odomknúť záchody. Celý let som sa vyhýbala obom pasažierom a obsluhovala len na ľavej strane, i keď im bolo vysvetlené, že takéto správanie by sa nemalo tolerovať a majú sa naučiť rešpektovať nariadenia letušiek.

Machu Picchu, Peru

A co nějaká milá zkušenost?
V jeden mesiac som na začiatku mala let do Hanoja vo Vietname, kde som mala na palube štyroch Čechov, s ktorými som sa hneď dala do reči a príjemne sme sa zabávali. Dozvedela som sa, že majú v pláne trojtýždňovú cestu okolo Vietnamu a potom sa vracajú naspať. Po lete sme sa pekne rozlúčili a išli svojou cestou. Keď tu zrazu na konci mesiaca vítam pri dverách lietadla pasažierov na lete do Prahy a koho nezbadám, mojich štyroch známych Čechov vracajúcich sa naspať domov z Vietnamu. Znovu sme sa zvítali, trochu posmiali a už si nemuseli ani objednávať, lebo som vedela, čo si prosia. Svet je niekedy veľmi malý.


Navštívila jsi už skoro všechny kontinenty. Kolik zemí jsi za dobu tvého létání navštívila a jaká místa se ti nejvíc líbila?
Za dobu môjho lietania som navštívila 37 krajín (nezabudla som počítať naše krásne Slovensko a Českú republiku, do ktorých lietam najradšej) a je ťažké vybrať zopár miest, ktoré sa mi páčili, pretože skoro každé miesto ma niečím zaujalo. Ale veľmi rada lietam do Austrálie a na Nový Zealand, kde je nádherná príroda. Exotické divoké Rio de Janeiro, či piesočnaté pláže na Mauríciu a Seyschelloch nemôžem nespomenúť, ako aj inakosť afrických zemí ako je Uganda.

Hobbiton, Nový Zéland

Často někam létáš s nějakou představou, jaké to tam bude. Zažila jsi nějaká překvapení, že to tam bylo jiné?
Veľmi prijemne ma práve prekvapila spomínaná Uganda. Po navštívení niektorých afrických destináciách som už nemala vysoké očakávania od Afriky, ale Uganda ma veľmi očarila. Kombinácia červeno zemí so zeleňou a jazerom Viktória bola nádherná, aj keď všade môžete vidieť veľkú chudobu. Príjemné prekvapenie bolo pre mňa i mesto Singapure. Svojím vzhľadom sa nepodobá na ostatné ázijské mestá, moderná výstavba kombinovaná s tradičnejšou architektúrou a kopou zelene vytvára príjemnú atmosféru. Výhodou mesta je možnosť dostať sa všade pešo vzhľadom na dobré usporiadanie mestského centra.

Luanda, Angola

Co můžeme při letu jako pasažéři udělat, abychom letuškám zpříjemnili práci?
Z mojej vlastnej skúsenosti ma veľmi poteší, keď mi pri nastupovaní pasažieri odpovedia na môj úsmev a pozdrav. Let sa hneď začína krajšie a letušku usmievajúce tváre prichádzajúc do lietadla potešia tak, že sa z jej umelého úsmevu stáva prirodzený. Zároveň nebojte sa prísť k nám do kuchynky si niečo popýtať, nám tým ušetríte prácu, keď nemusíme chodiť odpovedať na zvonček, vy sa pekne prejdete a popreťahujete kosti a ešte nám aj urobíte spoločnosť. A ešte by mi veľmi pomohlo, keby pri odovzdávaní tácok s jedlom by pasažieri nenakopili čo najviac misiek a tácok na seba, ale nechali všetko uložené v pôvodnom stave pre rýchlejšie spratanie.  


Chceš ještě něco dodat? :)
Určite sa nebojte lietať, je to bezpečné a cestujte najviac, ako sa vám dá. Netreba však zabúdať na krásy našich krajín, ktoré čoraz viac rada navštevujem.

Rio de Janeiro, Brazílie

Tak to je vše z našeho rozhovoru, doufám, že jste se dozvěděli něco nového a pokochali se krásnými fotkami, pokud se vám líbí a chcete jich vidět víc, můžete Maťku sledovat na instagramu pod přezdívkou @martina2nudzikova
Pokud by vás zajímalo něco více o této práci, můžete se ptát v komentářích a já poprosím Maťku, aby vám odpověděla.
Krásný týden přeji! :)

selfie s klokanem v Austrálii

Jordánsko

neděle 3. června 2018

Ach ty české knedlíky

Mnozí z vás už jistě víte, že ráda cestuju s tím, že se setkávám na daných místech s místními lidmi a učím se od nich jejich zvykům. Moc mě baví sledovat, které věci jim přijdou normální a logické a které mi nechápeme a naopak. V poslední době jsem už neměla tolik cest, kde bych jela někam na delší dobu a byla u místních lidí, ale na druhou stranu jsem měla možnost hostovat a věnovat se cizincům u nás. Učit je krásy našeho jazyka, země, jídla a kultury mě moc baví. A tak jsem se vlastně začala i já učit mnoho věcí o nás a pohledu cizinců na nás :)

Tuto sobotu jsem strávila 5 hodin s jedním peruánským párem, oni i jejich syn, kterého jsem poznala loni, mě sledují na YouTube. Setkala jsem se s nimi, protože jsem měla cestu do Prahy a protože mě právě baví poznávat nové lidi. Kromě toho, že jsme si udělali výlet na přecpaný Pražský hrad, jsem je vzala na jejich přání do jedné české restaurace, aby ochutnali typické české jídlo. Dali si svíčkovou a guláš s houskovými knedlíky.

První problém přišel ve chvíli, kdy jsem se jim snažila vysvětlit, že to jsou knedlíky a že naše knedlíky nemají v sobě maso. Pořád se mě ptali, z čeho teda jsou a vysvětlení, že jsou z mouky nějak nevyvrátilo jejich přesvědčení, že je to vlastně chleba. Ze začátku tedy pán nabral brusinkový krém na knedlík a ochutnával ve stylu našeho jedení chleba, pak už ale jedl klasicky vidličkou a nožem. Musím zmínit, že i když jim jídlo přišlo dost těžké a moc toho po polévce už nesnědli, svíčková jim moc chutnala.

Největší sranda ale přišla na konec. U odnášení talířů se pán zeptal číšnice, jestli by jim mohla zabalit s sebou 4 knedlíky. Ale ne ty, které nechal na talíři se zbytkem omáčky, ale nějaké čisté, suché. Číšnice nechápala, nevím, jestli to bylo tou angličtinou s peruánským přízvukem nebo zvláštní situací, tak zmateně odešla a šla nám zavolat jiného číšníka. Mezitím jsem pochopila situaci já, takže jsem to po chvilce snahy pána radši vysvětlila česky. Pan číšník měl profesionální tvář, ale vypadal taky trochu zmateně. Já jsem se jen smála a nechápala jsem, dokud mi pán nevysvětlil, že jim to moc chutnalo a chtějí si vzít domů pár na večeři, aby si na to mohli namazat trochu smetany s jahodami. Když jsem říkala, že ale takový knedlík se dá koupit v obyčejném obchodě, bylo mi odvěceno, že ale jim chutnal tenhle a ani ho nechtějí tolik. Proč by si ho nevzali, když jim chutnal přesně tenhle? Třeba se někteří lidé inspirují a příště si taky odnesou.

Takže moje snaha jim vyvrátit, že to není chleba, byla marná. Když se nad tím ale zamyslím, tak ono to není od věci. Takový hezký měkký chleba, když se nahřeje, tak ani není suchý. Že bychom začali jíst ještě víc knedlíků? :D Co myslíte? Už jste se setkali s takovou nějakou situací? :)

trochu špatné ilustrační foto svíčkové :D

pátek 2. března 2018

Příběh o milosti


Milí čtenáři nebo náhodní návštěvníci,
věřím, že tu na blogu pro úplnost chybí jeden článek. Část příběhu, která se ještě více, než půl roku dokončovala. Po mém předchozím Příběhu o neúspěchu a Příběhu o vděčnosti přichází můj Příběh o milosti :)
A sice je to všechno už měsíc zpátky, ale zkusím se vrátit v čase a vzpomínkách a všechno to vylíčit, jako by to bylo včera.

Znáte to, když jednou něco nevyjde, dáte si předsevzetí, že se příště na to připravíte mnohem víc. Moje úmysly byly dobré a správné. Chtěla jsem se na anglické státnice dobře připravit, i když jsem někde uvnitř tušila, že to asi jen tak nebude. Od září jsem toho zdaleka neudělala tolik, kolik jsem chtěla. I když jsem třeba učení nebo nějakou knížku vytáhla, vždycky to vše trvalo víc času, než by se mi líbilo, takže to bylo hodně demotivující. V prosinci jsem cítila, že už je hodně pozdě. Jela jsem na studijní víkend do Olomouce, který byl super nejen v tom, že jsem se setkala se spolubydlícíma, které mi chybí, ale i v tom, že jsem zašla do knihovny a nastudovala nějakou odbornou literaturu, která mi moc pomohla a domů jsem si odvezla kupu knížek povinné četby, které jsem chtěla přečíst přes Vánoce (ha ha!). Studijní víkend jsem si další týden zopakovala, tentokrát ale v Liberci, protože je blíž a knihovnu má taky, bohužel ten už ale tak úspěšný nebyl, ale i tak jsem něco zvládla. O Vánocích jsem zabrala víc a uvědomila jsem si, že vůbec nestíhám a přišly mi největší stresy, co jsem v životě asi zažila, vyhrotilo se to hodně okolo Nového Roku, kdy mě do toho všeho z nějakého nevysvětlitelného důvodu začalo brnět skoro celé tělo, takže jsem se během učení ještě honila po doktorech, kteří zatím na nic nepřišli, brnění ale po třech týdnech skoro odešlo. Trochu mi to ale připomnělo napuchlý palec a čas na pohotovosti, který jsem měla při anglických státnicích v květnu (historie se opakuje? ...ne tak zcela)

V těch situacích největšího stresu jsem si znova uvědomila, že na to přece nejsem sama. Hodně mě to emocionálně a psychicky bralo. Fyzicky to taky bylo náročné, protože se mi ve škole, kde učím, od ledna navýšil úvazek, takže jsem tam trávila víc času a studijní volno jsem si nebrala, i když byly chvíle, kdy jsem si našla čas si něco zopakovat. Chodila jsem teda do práce a potom jsem se doma celá odpoledne a večery učila. A neříkám to z důvodu, že bych chtěla obdiv, spíš vlastně sama nechápu, jak jsem to ty dva týdny zvládala a je to pro mě důkaz, že to bylo všechno velký zázrak.

Co mi hodně pomáhalo při studiu, čemu jsem předtím nedala moc času, bylo hledání informací o spisovatelích, koukání na jejich rozhovory, hledání souvislostí a zajímavostí. Taky jsem si snažila skoro všechny otázky zpracovat a ručně vypsat, to je pro mě důležitý způsob, jak si věci zapamatovat... no a pak... opakovat, opakovat a opakovat.
Prošla jsem si i vnitřním bojem, kdy jsem měla chvilkovou myšlenku, co kdybych ty státnice podruhé nedala. Byla to pro mě ta nejděsivější věc, měla jsem až blbé řeči o tom, co bych udělala, kdybych byla zase neúspěšná.

Bezprostředně den před státnicí, v neděli, jsem ráno byla ve stresu. Sdílela jsem se u nás v církvi o tom, co mě čeká a o mém zdravotním boji a bylo úžasný vidět, jakou mám podporu. Odpoledne jsem už na to všechno trochu přestala myslet, protože jsem se snažila rychle dočíst všechnu tu povinnou četbu k literatuře. Klasika na poslední chvíli, achjo.

Pondělí ráno - státnice z literatury. Rozhodla jsem se, že se bezprostředně před zkouškou ráno nebudu učit. Jeden chytrý člověk mi jednou řekl, že 2 hodiny před zkouškou bych se neměla učit, informace se jenom pomíchají a budu si pamatovat jen to, co si přečtu. No a já jsem hlavně věděla, že bych se určitě nenaučila to, co bych si vytáhla. Dalo mi to tím pádem možnost se bavit trochu se spolužáky, i když ti se teda hodně ještě učili, ale zjistila jsem třeba to, že jedna slečna tam šla napotřetí. Obdivovala jsem ji, že to psychicky zvládla, ten stres a všechno, bylo to pro mě velké povzbuzení, ale taky trochu strašák v tom, že tam jsou schopni někoho vyhodit dvakrát. Nicméně, jsem první v abecedě, tak jsem šla první, dostala jsem otázku číslo jedna a knížku, kterou jsem ten den předem. I když to téma nebylo nejhorší, komise do toho ryla, jak jen mohla, takže mě pěkně zmátli, ale nakonec jsme se k něčemu dopracovali. Tři hodiny čekání, až se tam vystřídají všichni, během kterého jsem se modlila za milost. První, co nám řekli, bylo, že jsme všichni uspěli. Vnitřně jsem jásala a největší kámen mi spadl ze srdce! Byli opravdu milostiví, všem nám to dali a my jsme nadšeně odcházeli. Po obědě jsme potkali sekretářku z katedry a ta se divila, cože se to dělo, že všichni filologové ten den, i na lingvistice, úspěšně složili státnici. Je to u nás na katedře hodně neobvyklé, je typičtější, aby polovina lidí od státnice vyletěla. Byl to opravdu den milosti! :)

Úterý - knihovna. Studijní den a příprava na lingvistiku. Dochází mi, že mám před sebou vlastně ještě jednu zkoušku. Kroutím hlavou a uvědomuji si, že umím méně, než jsem myslela. Se spolužačkou si ale hodně věcí vzájemně vysvětlujeme a konzultujeme a to mi hodně pomáhá. Modlím se, abych si nevytáhla Textovou lingvistiku (kde nechápu otázky, na které se vyučující ptá, vždycky mě zmate), ale bych si vytáhla Vývoj angličtiny. Ke konci dne docházím k tomu, že ani ten Vývoj neumím a vlastně ani nevím, jestli nějakou otázku umím tak dobře, abych si ji sama vybrala. Modlím se, abych si vytáhla to nejmenší zlo.

Středa ráno - státnice z lingvistiky. Nějaké papíry ze zvyku do kabelky strčím, ale jsem rozhodnutá se neučit, i když se zase skoro všichni ještě učí. Na některé věci se doptám spolužačky a čekám. Pořadí není jasné a když se s někým přihlásím, že rádi půjdeme, řeknou nám, ať si dáme "kámen, nůžky, papír". Trochu fraška :D Vytahuji si otázku, která je z Vývoje angličtiny a opravdu asi nejmenší zlo, ta mě ani nenapadla. Tentokrát vím, že si vezmou i papír s poznámkami a asi na něj kouknou, tak píšu všechno, co vím, aby věděli, že něco vím. Ta otázka je trochu teda záludná a hodně do ní komise rýpe, zároveň jsou ale dost milí, já chvílemi zmatená tak, že v jednu chvíli ze sebe něco vyplivnu, že se celá komise rozesměje a já odtamtud odcházím s úsměvem, i když netuším, jak to dopadne :D No a hádejte co, když tam všichni nastoupíme, tak nás opět všechny nechají projít! Neuvěřitelné! V obou dnech tam byli studenti, co se tam rozbrečeli, že to určitě nedali a ve všech případech uspěli.



Takže... studium v Olomouci je, díky Bohu, za mnou! I když jsem v prváku nadávala na angličtinu, chtěla jsem z ní odejít, už tenkrát jsem věděla, že to bude oříšek, nakonec jsem zůstala a jsem ráda, že jsem to vybojovala. Učila jsem se prohrám a zkouškám na poněkolikáté, což jsem v Liberci skoro nezažila. Naučila jsem se učit několik dní a týdnů v kuse, naučila jsem se lépe organizovat učení. Naučila jsem se dávat si odpoledních dvacet. Strávila jsem asi tak 500 hodin (21 celých dní) ve vlaku. Naučila jsem se žít s X spolubydlícími a kvůli těm jsem sice říkala, že bych si vážila dvou let v Olomouci, i kdybych tu školu nedostudovala, ale jsem tak moc ráda, že jsem ji dokončila, i když mě to stálo ten nečekaný půlrok navíc. Nejlepší, co jsem mohla zažívat, byl ten vnitřní pokoj během španělských státnic a teď na druhý pokus angličtiny. Ten klid a ta podpora lidí, co se za mě modlili, byly věci, které mě v tom hodně posilovaly.
A tak dál prožívám obrovskou vděčnost a radost. Taky velkou úlevu a užívám si trochu odpočinku, když to jde, protože mě ještě nějaké dostudovávání různých věcí čeká :)


Teď se ale zase přesuneme spíš k cestovním článkům, protože jich tu několik dlužím a zároveň jsem udělala rozhovor s moji bývalou spolubydlící, co je teď letuška a sepsala zajímavé zkušenosti, které její práce skýtá a které budou určitě i pro vás zajímavé :) 
Tak příště! :)

pondělí 29. ledna 2018

Ohlédnutí za rokem 2017


Vím, že to je obvyklé, ale tento rok, víc než jakýkoliv jiný, mi přišel jako na houpačce. Neuvěřitelné výkyvy pocitů, emocí i zážitků a to už od prvních minut roku 2017.
A proto, i když jsem na blog poslední dobou moc nepsala, bych ráda chtěla udělat svoje klasické ohlédnutí za uplynulým rokem, projevit vděčnost za všechny úžasné zážitky, ale taky se poučit z těch neúspěšných momentů.



Leden - zkouškové období jako obvykle, kdy se učím překonávat vnitřní boje z neúspěšných výsledků zkoušek. Po padesáti letech jdu do kina, jdu se spolubydlící na La LA Land a vůbec nelitujeme. Koukám, jak se neuvěřitelně rychle šíří mé peruánské video, dostávám se na hlavní stránku online verze jedněch z největších peruánských novin. Nicméně největší zážitek je poslední den ledna, kdy se vydávám do Prahy na peruánskou ambasádu a povídám si s paní velvyslankyní. Nezapomenutelné.

Únor - Končí zkouškové, se spolubydlící začínáme chodit na salsu a já se pouštím do diplomkového maratonu (nebo sprintu?). Po nocích analyzuji dotazníky, kterých se mi díky YouTube a sociálním sítím vrátilo přes 4 tisíce. Analyzuji teda nakonec asi 1600, zaměřuji se na slovník Limy. Nestíhám.

Březen - píšu první placený cestovní článek (ZDE), v Jablonci nad Nisou mám besedu o Peru a poslední víkend v měsíci jdu na kurz latinskoamerických písní. Dozvídám se mnoho nového o různých rytmech a poznávám další muzikanty. Skvělý zážitek, nesmím zapomenout na to, že zpíváme ve španělštině :)



Duben - dokončuji diplomku a píšu zápočty, se spolubydlící bouráme vnitřní předsudky a zkoušíme tvarůžkovou cukrárnu v Olomouci. Mám pocit, že nic nestíhám.

Květen - ehm... na poslední chvíli tisknu a odevzdávám diplomku. Celý měsíc se snažím učit na státnice. Brácha úspěšně skládá maturitu a já úspěšně nedávám anglické státnice. O tom jsem tu už psala. Super na tom je, že několik dní předem mi natekla noha, takže jsem se ani nevešla do balerín a odpoledne po neúspěšné státnici jsem strávila na pohotovosti. Měsíc je ale krásně zakončený super výsledkem z diplomky, příjemnou obhajobou a krásnou letní Olomoucí.

Červen - z učení mi už hrabe a jsem hodně demotivovaná, ale pouštím se do té španělštiny. Musím přiznat, že mě baví mnohem víc. Míša je skvělá a vytahuje mě na konecrt Rend Collective v Praze, což je super odreagování a procházka po letní noční Praze je jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Státnice ze španělštiny nakonec úspěšně skládám a jak ráda zmiňuji, dokonce si je užívám. Po nich se všechno rychle semele - rodinný výlet do Kanic na zámek, teda...no prostě to co z něj zbylo. Tam mám milou besedu o Peru a odjíždím se mýma dvěma milýma spolubydlícíma a rodiči jedné na 10 dní do Chorvatska, kde zažívám mnou dosud neobjevený typ dovolené.



Červenec - rozlučka a svatba kamarádky, hned na to přilítá kamarád Kolumbijec. Zažijeme vtipný ponocování v Praze v parku u Hlaváku a pak v KFC na Václaváku. Znovu objevuji krásy Čech a našeho regionu. Člověk občas zapomene, co má, nepřijde vám? Poslední dva týdny trávíme jako pravidelně na našem Letařovickém táboře.

Srpen - tak už jsem oficiálně mimo studentský věk. Poprvé a naposledy vidím a slyším bráchu hrát v dechovce :) celý měsíc pomáháme s kamarády na dokončení stavby ZŠ Brána, hodně se toho učíme, pořád něco natíráme (od rámů futer, přes stěny až po zábradlí). Já se taky učím sádrou a dalšími materiály zadělávat díry ve stěnách a všude možně :D mimo to podnikáme jiné zábavné věci, jako třeba piknik na Kumburku při západu slunce a letní kino - oboje vřele doporučuji!! a ke konci měsíce nastupuji do práce a poprvé v životě mám opravdovou smlouvu (ne jen dohodu).

Září - 4. září se slavnostně otevírá nová budova ZŠ Brána a já se trochu nervózně stavím před 6.třídu, které jsem třídní učitelka. Učím se novému režimu a překonávám silné bolesti hlavy, které s tím asi souvisí. Jedno odpoledne se mi dostane do rukou suchý led, tak zkouším s Míšou různé pokusy a vyrábíme z toho mangový sorbet :)

Hodina španělštiny s rodilým mluvčím z Peru

Říjen - za zmínku stojí 24 hodinový výlet do Vídně, kde se scházím s moji bývalou spolubydlící a nynější letuškou Maťou. Využívám možnosti, že člověk může za poměrně nevelké peníze odcestovat do jiné země a poznat něco nového. Hlavní je ale fakt, že jsme se mohly po delší době s Maťou sejít. 

Listopad - cestovně nejvýznamnější měsíc - letím do Kapského Města na misijní konferenci, ale letím o pár dnů dřív a setkávám se tam opět s Maťou, kamarádem z Holandska a poznávám místní Hayley. Učím se opět překonávat vlastní předsudky a svoji stydlivost, když se učím oslovovat cizí lidi a seznamovat se, zejména na té konferenci. Je to pro mě obrovská zkušenost, na kterou nezapomenu.

Prosinec - začíná na mě padat tíha blížících se státnic z angličtiny, tak začínám se studijními víkendy, jeden provedu v Olomouci, kde mám skvělé setkání se spolubydlícími, další trávím v Liberci. Taky beru bráchu do FreeStyle Kolbenka, kde se ale nakonec málem přizabiju já, když se snažím dělat salto vzad a pěkně blbě spadnu, že sotva popadám dech. Snažím se odolávat přicházejícímu stresu ze státnic a zakončuji rok poklidně v přátelském kruhu s mnoho předsevzetími, nebo řekněme tomu cíli. Jedním z nich je obnovit aktivitu tohoto blogu :)



Opravdu mi v minulém roce přišlo, že jsem chvíli byla nahoře a chvíli dole. Prošla jsem svými nejtěžšími a nejhoršími momenty, ale zároveň jsem zažila tolik úžasných věcí.
A to je asi v životě normální, že? Člověk se nenudí a zároveň se tím hodně učí.
Co vy? Byl váš rok 2017 klidný nebo plný výkyvů? 
Vstupovali jste do roku 2018 radostně? :)

pondělí 23. října 2017

Chorvatsko je česká vesnice

Chorvatsko mi bylo donedávna známé jako taková ta profláklá destinace českých dovolenkářů. Sbalit si kufry, naplnit auto českým jídlem, vyrazit si někam na pláž, kde se vyvalí, vytáhnou řízek a za týden až dva zas jedou domů. To bylo asi tak všechno, co jsem věděla. Důvod, že tam "všichni" jezdí, jsem přikládala tomu, že to je pro nás blízké moře, tak nějak se tam dá česky domluvit a není tam draho. Sama jsem tam dovolenou neplánovala, z principu mě to nelákalo, mám jiné cestovní sny. Jenomže když mi spolubydlící řekla, že mají místo v autě a apartmánu a jestli bych tam nechtěla s její rodinou a ještě jednou spolubydlící v červnu jet, tolik jsem neváhala. Zaprvé jsem byla hodně unavená z toho všeho koloběhu práce, studium, diplomka, státnice, a také... kdo by odmítl nabídku cesty, odpočinku a ještě k tomu intenzivního času (pravděpodobně naposledy) s mýma úžasnýma spolubydlícíma?



Takže jednoho krásného dne, teda jedné krásné noci, jsme se vydali s plným autem nacpaným jídlem a oblečením ze Vsetína do Chorvatska. Cestu jsme z většiny s holkama prospaly a pak projedly. Když jsme v příkrém kopci hledali apartmán, moře na nás už lákavě koukalo. 



Zabydleli jsme se v apartmánu pro Čechy, ve vesničce Marušići, která je takovou trochu česko-polskou vesnicí, ale je tam krásně a fajnově. Co se mi moc líbilo byl fakt, že i když pláž byla malá, kamenitá a museli jsme k ní sejít 275 schodů, byla taková izolovaná, že by se tam zlodějům ani nevyplatilo chodit. Navíc jsme se tam za chvilku už i s některými znali. Lehátka jsme si tam nechávali přes noc a když jsme šli plavat, nemuseli jsme se bát, že tam na břehu někdo krade. Další skvělou věcí bylo klidné a průhledné moře. Já vlny miluju, ale je pravda, že když je moře klidné, líp se tam plave. V životě jsem toho snad tolik nenaplavala, jako tam. Potápění a skákání z útesů jsme si taky užili :)



Staré kamenné uličky chorvatských měst pro chodce mně připomněli mé milované Španělsko. Omiš jsme navštívili několikrát a jednou jsme si zajeli do Splitu, ten bych nazvala jako instagramovatelné hipsterské město :) Jednou jsme se i plácli přes kapsu a zajeli s pirátskou lodí na ostrov Brač. Po cestě jsme dostali vydatný oběd, kde ta makrela chutnala i mně! :)




Co je ale nejvtipnější na Chorvatsku? Setkání s lidmi. Měla jsem takové tři. Jedno bylo jednou tak na naší pláži, kde se najednou objevila Áňa, kamarádka z Paky, se kterou jsem seděla na gymplu v lavici. V Pace bylo (hlavně pro mě) těžký se sejít, ale najednou se potkáváme v Chorvatsku na pláži a nakonec zjišťujeme, že má apartmán hned vedle nás. Další setkání bylo s klukama, které znám z našeho tábora a roky jsem je neviděla, proto jsem poprve ani nechtěla věřit, že to jsou oni. No a nakonec po tom, co jsem na facebook dala fotku, se mi ozvala kamarádka z Boleslavi, že se chystají do podobných míst v Chorvatsku, takže jsme se jedno odpoledne sešly u nás ve vesnici :) Tak teď už chápete, proč ten název. Ne, že by se Chorvatsko podobala Čechám, možná někde ano, ale vliv středozemního moře a architektury tam je hezky znát. Je ale prostě možné, že na každém kroku potkáte někoho známého.

A protože fotky poví víc, než slova, už přestanu mluvit, ale řekněte mi vy? Byli jste někdy v Chorvatsku? Kde to bylo a jak se vám tam líbilo? :)








pátek 23. června 2017

Příběh o vděčnosti


V minulém ne tak veselém příběhu jsem slíbila veselejší pokračování, tak je zde. Sice ve chvíli, kdy jsem ho psala, jsem ještě nevěděla, jak všechno dopadne, ale naděje převládala nad zoufalostí a částečnou dobrou zprávu jsem už měla v kapse.

Začalo to tím, že dva dny po té neúspěšné části anglické státní zkoušky jsem měla obhajobu diplomky. Diplomku jsem psala na španělské katedře, něco z průběhu jsem tady psala na začátku roku, byl obrovský zázrak, že jsem získala 4300 respondentů na můj dotazník, ze kterých jsem posléze vybrala 2770 (redukovala jsem záběr z celého Peru jen na hlavní město) a ty jsem pak ve svém celém volném času a po nocích analyzovala. Byla to neuvěřitelná spousta práce, ale bylo to něco, co mi přišlo strašně zajímavé a bavilo mě to. Původně jsem si také myslela, že diplomku budu mít do konce března napsanou, moje vedoucí mi to tak i naplánovala, nakonec to bohužel tak krásně nevyšlo, ještě poslední noc před termínem odevzdání jsem vylaďovala tabulky, přepočítávala jsem procenta (co kdyby), spala tři hodiny a pak běžela tisknout a odevzdat. Věřte mi, bylo to napínavé, zvlášť, když mi na studijním řekli, že se mi úplně neshodují názvy (přebývající člen, který se ale nakonec vyřešil). Taky jsem si po cestě na katedru všimla další chyby a pak jsem se zařekla, že už do toho radši moc do obhajoby koukat nebudu.

Posudek mé oponentky přišel s týdenním předstihem, ráno po té, co se mi zdála noční můra, že mi diplomku nevzali. Z posudku bylo vidět, že oponentka úplně nepochopila styl nebo záměr práce, měla kupu otázek, několik odůvodněných připomínek a hodnocení bylo průměrné, navrhovala mi C (aneb 2). Trochu mě vzaly některé ty připomínky a otázky, hlavně tím, že jsem měla ten šílený sen. Zajímavé, jak dokážou sny ovlivnit realitu... Posudek vedoucí přišel až v pondělí ráno, takže dva dny před obhajobou, bylo to přesně v tu chvíli, co jsem vyšla z anglické literatury a věděla jsem, že jsem to nedala. Posudek byl moc hezky napsaný, bylo tam několik připomínek, ale také ocenění rozsáhlého výzkumu a navrhovaná známka A (aneb 1). Moc mě to už ten den potěšilo a byla jsem zvědavá na obhajobu. Připravit si řeč, shrnout moji práci do pár minut, říct všechno potřebné, ale nezacházet do detailů bylo nakonec těžší, než jsem čekala a spát jsem šla poměrně pozdě, ale s nadějí, že to dopadne dobře.

V den obhajoby jsem byla nervóznější, než na anglické státnici. Neuvěřitelné. Opravdu mi na této práci záleželo, její výsledek totiž nestojí na náhodné otázce, kterou si člověk v tu chvíli vylosuje, ale na měsících práce. Šla jsem jako první, měla jsem svůj připravený desetiminutový proslov a k němu poznámky, ale hned zkraje mi bylo řečeno, že moc času nemáme, ať to řeknu stručně. Trochu jsem se tam teda zakoktávala a improvizovaně to krátila, ale moje vedoucí i další dva učitelé z lingvistiky se tvářili, že je to zajímavé, odpověděla jsem teda na dotazy vedoucí i oponentky, oni tam nějaké přihodili, zejména je zajímalo, jak jsem sehnala tolik respondentů a tím mě poslali za dveře, aby mě za chvilku zavolali zpět a řekli mi, že mi nakonec dají A (aneb 1), že mi gratulují. Pak se mě začali tak ptát, jestli mám plány po škole a jestli bych náhodou nechtěla pokračovat na doktorát. Říkali, ať to zvážím... téma přece už mám, mohla bych jet dál zkoumat na semestr do Peru... Řekla jsem jim, že to zvážím, ale začala jsem mít pocit, že je ta škola opravdu taková zvláštní fraška... Na jedné katedře z vás udělají blbce a na druhé by si vás tam chtěli nechat... Hlavně ale ze mě všechno v tu chvíli opadlo a radovala jsem se :)

Druhý den jsem ale věděla, že mám 2 týdny na to, abych se naučila na španělskou státní zkoušku s tím, že TY UČITELE NECHCI ZKLAMAT. Myslím si, že tohle byla a je moje největší motivace, jakou jsem měla, ale taky největší strašák. Zažila jsem to v Liberci, zažila jsem to i teď v Olomouci. Je super vědět, že ti učitelé nám věří a čekají od nás dobré výsledky, ale člověk pak opravdu chce ty výsledky podat a možná si to očekávání na sebe pokládá sám o to víc. V tu chvíli to už nebylo jen o tom, dát tu zkoušku, ale pokud možno, dát ji dobře. Během učení se všechno ukázalo trochu těžší a obsáhlejší, než jsem čekala a tak jsem sebedůvěru pomalu ztrácela, až jsem si nebyla vůbec jistá, jestli vůbec něco umím nebo jestli tu zkoušku můžu zvládnout. Hodně se to ve mně vnitřně bylo... všechny možný pocity... no, zkuste si to představit.

Den před zkouškou jsem sedla na vlak do Olomouce. Vyjížděla jsem už v 15h odpoledne, abych tam do 21h byla a mohla se ještě chvilku doučit pár posledních věcí. Takový normální den... teda až do chvíle, kdy jsme asi 10 minut za Pakou s vlakem narazili do nějakých tlustých spadlých větvích na dráze, čekali jsme na hasiče, posléze na nějakého inspektora a na náhradní vlak, který by nás vezl dál, celý ten proces zabral dvě hodiny, takže když jsme dorazili s dvouhodinovým zpožděním do Pardubic, přípoj do Olomouce byl už dávno pryč a já jsem tam musela hodinu čekat na poslední vlak, který ten den jel do Olomouce a dovezl mě tam o půlnoci. Takže sbohem naplánovaný dne. První jsem byla rozladěná s pocitem "to se může stát jenom mně", který střídal "někdo by na státnice nejel, já bych se ale do tý Olomouce ráda dostala", pak jsem si říkala "měla jsem jet v jinej čas", ale nakonec jsem si řekla, že to asi má nějaký význam a musím z toho vytěžit maximum. Tu nečekaně dlouhou cestu jsem si nakonec mimořádně užila :) Chvílema jsem se učila, chvílema jsem odpočívala, chvílema jsem se modlila, chvílema jsem poslouchala hudbu. Co mě ale nejvíc potěšilo byl nádherný západ, který jsem dlouhou dobu obdivovala z vlaku. Moje kamarádka Míša v těchto chvílích nachází čtyřlístky, Noe měl po potopě duhu, já mám západy slunce :) Jak jsem o půlnoci přijela, všichni v domě už spali, tak jsem si přečetla posledních pár poznámek během 5 minut a zaplula jsem do postele, protože jsem opět nastupovala hned jako první v 8h ráno.


No a co říct ke státnicím. To, že to bylo vlastně fajn? Že učitelé byli tak milí, že se nás nesnažili potopit, ale spíš navést na to, co nás třeba samotné nenapadlo zmínit, ale někde to v nás bylo? Že přes to všechno, co jsem neřekla, nebo popletla, nás skvěle ohodnotili? Že celá atmosféra byla moc příjemná a pohodová? Já jsem se bavila, bylo to super. Když jsem prošla přes všechny tři komise, protože ta zkouška měla tři části (literatura + četba, lingvistika: vývoj španělštiny, lingvistika: dialektologie), úplně jsem se usmívala a měla jsem takovou radost, i když jsem ještě nevěděla, jaké jsou výsledky, na které jsme ještě asi tři hodiny čekali. To, že jsme to nakonec všichni dali a mně dali B (aneb 1-), byla jenom třešnička na dortu. Opravdu jsem se upřímně radovala.

Touto zkouškou jsem více méně zakončila svoji dvouletou etapu studií v Olomouci. Sbalila jsem si věci a uspořádala rozlučkové grilování se spolubydlícími a našimi domácími. Ještě se tam objevím, asi na nějakou konzultaci a pak na druhý pokus státnice. Bylo to krásné, ale hodně namáhavé období. Naučila jsem se na tom moc. Učit se nové, prohrávat, bojovat dál, tvořit trvající vztahy, neřešit, co si lidi myslí, růst, objevovat, nebát se... Proces učení není u konce, ještě mi toho hodně chybí, ale já jsem ráda. Kdyby si člověk myslel, že už všechno ví, bylo by to špatné. Nepřestat se učit je důležité.
Tímto končím tento radostný článek a zdravím vás z dlouho touženého odpočinku na dovolené v Chorvatsku, kde si naposledy užívám intenzivní čas se dvěma spolubydlícíma :)

A také děkuji všem, co na mě mysleli, napsali mi ke článku komentář nebo se za mě modlili. Podpora okolí v tomto čase byla pro mě extra moc důležitá a jsem za ni nesmírně vděčná :) a teď jdeme dál! :) 


úterý 13. června 2017

Příběh o neúspěchu


A je to zase tady... To období, kdy se na mém facebooku objevují radostné statusy se jmény, před kterými jsou nově nabité tituly. Už dva roky se těším, kdy si takový status (možná trochu originálnější) budu zase moct dát já a doufala jsem, že to bude někdy během tohoto měsíce. Nakonec je ale všechno jinak. Mgr. nejsem a ještě nějakou dobu nebudu. Jak jsem se moct těšila na konec školy, tak jsem se ho úplně nedočkala. Takže toto nebude jen radostný článek, ale bude opravdový, protože takový život je...

Po dvou letech magisterského studia v Olomouci, kde mám pocit, že jsem se skoro nezastavila, jsem se po velkém úsilí, několika opakovaných zkouškách a kupě zázraků dostala k odevzdání diplomky a státnicím. 

Dostat se ke státnicím byl opravdu zázrak. Jednu příšernou zkoušku jsem dělala druhým rokem a poněkolikáté, další jsem taky opakovala a diplomku jsem odevzdávala poslední možný den po třech hodinách spánku, protože jsem ještě dolaďovala tabulky a závěr. Udělala jsem si studijní plán a začaly mi tři týdny studia na anglické státnice, které u nás máme rozložené na dvě části - lingvistiku a literaturu.
Lingvistiku mám ráda, začala jsem tím, jenomže jsem zjistila, že jsou otázky úplně jinak uspořádané, než byly u ústní zkoušky. Učení podle plánu jsem nestíhala a přišlo mi, že v hlavě nic nezůstává. S literaturou to bylo ještě horší, říkala jsem si, že jestli literaturu dám, tak to bude vyloženě zázrak. 

Přišel den D a já jsem měla státnice z lingvistiky. Ani jsem si nevytáhla špatnou otázku, ale vyučující mi dávala kupu otázek, u kterých jsem nechápala, co chce slyšet a když jsem vyšla, nebyla jsem si jistá, jestli mi to dají. I tak jsem ale byla překvapená, když jsem slyšela u svého jména F. Slzy mi začaly téct, i když jsem se jim bránila a čím víc jsem začala přemýšlet nad důsledky, tím víc mi to bylo líto. Vůbec tomu nepřidalo, že mě už pátý den bolela noha a měla jsem ji pěkně oteklou, takže jsem se rozhodla, že opravdu tu cestu na pohotovost musím podniknout...

Věděla jsem, že s literaturou jsem na tom vědomostně ještě hůř. Nemá tady ani smysl vypisovat proč, důležité je to, že hned jak jsem si vytáhla otázku, tak jsem věděla, že odejdu opět s neúspěchem. To, co v hlavě možná i bylo, nevyplulo napovrch a výsledek nám byl všem jasný. V tu chvíli začala nad smutkem a sebelítostí převažovat rezignace. Nechápala jsem, proč se tohle děje, ale tenhle výsledek jsem už nějak přijala.

V životě zažíváme kupu neúspěchů, tento nebyl můj první, ale je to velké sousto. Nečekala jsem, že tohle se stane mně.

Co je ale opravdu těžké, je to přiznat. Přiznat, že JSEM TO NEDALA, obzvlášť před lidma, kteří zveřejňují statusy o úspěchu. Těžké je bránit se pocitu, že JSEM BLBÁ. Těžké je znova se ZVEDNOUT A BOJOVAT DÁL, protože mě čeká státnice ze španělštiny a nedat i to by už bylo přece fakt hrozný, že? Těžké bude najít v sobě VŮLI A DISCIPLÍNU, znova ty všechny materiály vytáhnout a připravit se na další pokus.

Dobré je ale uvědomit si, že na každodenním úspěchu život nestojí. Minimálně ne na očividném úspěchu. Někdy člověka čeká delší boj, důležité je neutopit se v té sebelítosti, ale dál plavat. Ke mně v těchto chvílích obrovsky mluví písně, nechápu, jak dokáží někteří interpreti zachytit přesně to, co prožívám nebo to, co potřebuji slyšet.
A další věc je slovo, které mě provází tímto rokem. Vybrala jsem si ho jako něco, čím se chci vést a to jsem ani netušila, co mě všechno potká. VDĚČNOST. Je obrovská a jednoduchá, když se nám dějí dobré věci, ale namáhavá, když procházíme zkouškama. Je ale obrovsky důležitá, protože ať se děje co se děje, vždy je něco, za co můžeme být rádi.

Ráda bych to teda zakončila citací z jedné z mých nejoblíbenějších knih:

Hra na radost spočívá v tom, že je potřeba v každé situaci najít nějaký důvod k radosti. Pollyanna (Eleanor H. Porter)
Tak a příště očekávejte nějaký lépe naladěný článek :)


Buď silný a statečný, neboj se a nestrachuj, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou, kamkoli půjdeš. Jozue 1,9 (B21)

středa 1. února 2017

Bláznivý leden

Přesně tak, jak to čtete v názvu článku, takový mi tento měsíc přišel. Dalo by se říct, že to byl měsíc plný emocí. Převážně pozitivních a neuvěřitelných, ale taky negativních a hodně těžkých chvílí, kdy jsem chtěla vším praštit. Pokud platí pravidlo "jak na nový rok, tak po celý rok", tak se mám ještě na co těšit :D Asi bude dávat nejvíc smyslu, když navážu na předchozí článek, kde jsem už jeden malý úspěch nakousla. 


Do Nového Roku jsem si moc předsevzetí nedávala. Dostala jsem ale jeden skvělý a chytrý diář, který má stránku vyhrazenou na cíle, tak jsem si tam nějaké napsala, abych věděla, jakým směrem se chci posouvat. V rekapitulaci roku 2016 jsem zmínila, že jsem pár dní před koncem roku nahrála jedno video na svůj YouTube kanál. Díky tomu videu jsem získala minimální potřebný počet vyplněných dotazníků k diplomce. Jenomže to nebylo všechno. To video doslova explodovalo. Během následujících dní ho viděly tisíce lidí a mě nad tím zůstávala hlava stát. Vůbec jsem to nechápala a jen jsem se smála. V jednu chvíli to bylo opravdu šílené, pak to zase polevilo. Bylo super vidět reakci na něco, co jsem vytvořila i když to byl převážně hodně spontánní počin. Ta horší stránka věci bylo moje menšící se soukromí a čas. Začaly mi na Facebooku chodit stovky zpráv a žádostí o přátelství. Jednoho dne jsem z toho začala mít úzkostný stavy a vrhla jsem se do úpravy mého soukromí na Facebooku. V druhém kroku jsem založila novou stránku pro tyto lidi a všechny na ně přesměrovávala, protože jsem nezvládala ten chaos. Někteří z lidí, co mi psali si to dokonce vzali osobně a naštvali se. Byl to den, kdy jsem si musela na několik hodin na mobilu vypnout internet, abych se mohla uklidnit a abych se mohla učit... a to je ta další věc. Ve chvíli, kdy máte jedno z nejtěžších zkouškových období se prostě nedá číst stovky komentářů denně a odpovídat na desítky zpráv, jenomže já jsem člověk, který nemá rád to číslo, co ukazuje nepřečtené zprávy. Další proces učení, aby mě to neštvalo. Byli lidé, kteří mi vynadali, že si na YouTube nekotroluju komentáře, protože se tam lidi mezi sebou hádali. Pokoušela jsem se je teda průběžně aspoň číst a nevhodné mazat. Můj respekt vůči osobám, které mají mnohem větší publikum o to více vzrostl. Stále pro mě je záhadou, jak se to vlastně stane, že jedno video takhle najednou exploduje...

V souhrnu, za leden video získalo 300 000 shlédnutí. Můj kanál získal 6000 nových odběratelů, kteří jsou z většiny Peruánci a jsou zvědaví, jaký je život v České republice. Přes nějaké nenávistné komentáře na moji osobu a kupu nenávistných komentářů vůči Peruáncům, nebo Chilanům, byla většina komentářů pozitivní.

Můj dotazník k diplomce už zaznamenal přes 4250 odpovědí. Mnohem mnohem víc, než byla moje původní ambice a sen. Je vtipné, že když si vzpomenu, jak jsem plánovala způsob, kterým bych mohla získat ten můj cíl tisíce dotazníků, uvažovala jsem, že kontaktuju nějaké slavné/známé youtubery. To jsem taky udělala. Až na jednoho mi nikdo neodpověděl. To mě dovedlo k tomu počinu vytvořit svoje video, po kterém mi lidé říkají, že jsem slavná. Já se tak necítím, ale jsem vděčná, že to video splnilo hlavní účel.

Další dozvuk onoho videa byl fakt, že o mě vyšel článek v internetové verzi jedněch z největších peruánských novin. To byl další z pro mě nepochopitelných momentů. Když mi o tom napsal první člověk, jeden Peruánec žijící v Čechách, tak jsem byla ve vlaku do Olomouce. Byla to vtipná cesta.


"Líná huba, holý neštěstí." "Odvážnému štěstí přeje." Tato rčení jsem slyšela odmalička. To s tou hubou, to mi často dělá problém, rozhodla jsem se to překonat a zeptala jsem se, jestli by nebyla nějaká možnost nějaké stáže na ambasádě. Když jsem se rozhodovala, kam bych šla na VŠ, hodně jsem uvažovala o diplomacii. Mým snem bylo stát se velvyslankyní. Ráda jsem slýchávala o tom, že jeden známý mamky je velvyslanec a teď žije tam a pak zase jinde. Přišlo mi to fascinující. Zároveň se mi líbila diplomacie. Jako skoro prostřední dítě jsem se tomu učila odmalička, to mi připomněla knížka o rodinných konstelacích. Nacházet společná řešení a vyjednávat, to by mi šlo. Snažit se někoho neurazit, to jsem se většinou ani nemusela snažit, naopak jsem se učila odvaze říkat to, co si myslím. Nakonec jsem ale ve výběru VŠ šla za praktičností. Mohl by se můj dávný sen aspoň částečně splnit? Ještě ten večer jsem posílala životopis na peruánskou ambasádu v Praze a nedočkavě čekala na odpověď. Pár dní na to mi volali, domluvili jsme si schůzku a já skákala nedočkavostí.


Aby ale vše nebylo tak dokonalé, přišel ten těžký týden. Říkala jsem si, jestli to je proto, aby mi nepřišel život tak dokonalý, nebo aby ostatní nezáviděli? Opravdu byla potřeba to vše dobré takhle násilně vyvažovat? Nedala jsem tři zkoušky. Zkoušky, které jsou poměrně náročné, hlavně časově, ale i psychicky. Nejhorší představa toho, že jsem je nedala, byla ta, že jsem nevěděla, kdy je budu opakovat. Můj diář byl už tak nabitý jinými povinnostmi a zkouškami, ale hlavně už jsem potřebovala začít řešit diplomku. Během toho týdne, kdy jsem se tyto věci dozvídala, jsem si mírně sáhla na dno, ale zároveň jsem přišla na to, že si opravdu musím urovnat priority a některé věci pustit. Ne tak důležité věci jsem odložila. Přestala jsem odepisovat na zprávy. Další věci jsem odmítla. Notebook jsem celé dny ani nezapínala a soustředila jsem se na učení. Když se člověk donutí, tak se zvládne učit, ale taky má někde svůj limit, po tolika týdnech zkouškového to je čím dál těžší, takže zkoušky byly částečně zaplacené prostudovanými dny a nocemi, ale taky hlavně Božími zázraky. A tím jsem se z tohoto týdne vyhrabala, došla na opakování jedné z těch zkoušek, zažila si stres jako jsem nezažila od španělské státnice, po více než půlhodině utrpení jsem ze sebe vypotila vše, co jsem o daném tématu věděla, prošla jsem zkouškou a tím se uzavřel ten příšerný týden.


A tím se dostáváme k poslednímu dnu ledna. Jela jsem do Prahy vidět moji milou Maťku, loňskou spolubydlící, která se dostala jako letuška do Dubaje. Měla zrovna let do Prahy, tak jsem ji musela vidět. Mimo to jsem se setkala s bývalou spolužačkou a ... jela jsem na Peruánskou ambasádu. Vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Byla jsem vlastně plná očekávání a zároveň jsem vůbec nevěděla. No a abych to tu zbytečně neprodlužovala, tak velvyslanci jsou vlastně také lidé... Mají to tam takové pěkné, malé... Strávila jsem tam moc hezký čas konverzace s paní velvyslankyní, která viděla moje video a líbilo se jí. Práci tam sice zatím nebudu mít, ale domluvily jsme se na určité vzájemné spolupráci, na kterou se těším a jsem zvědavá, co z toho ještě bude. Vlastně to asi dopadlo úplně nejlíp a tato zkušenost určitě stála za to! :)



A i když teď budu nějaké ze svých sil soustředit na tvoření videí, jsem ráda, že jste tu stále se mnou a že můžu blog využívat jako jiný prostředek komunikace. Potřebovala jsem to tu všechno ze sebe vylít... Stále zažívám, že žádný sen není tak velký, aby nemohl být splněn...ale taky to, že když něco nevyjde přesně tak, jak chceme, neznamená to, že to je špatně. Mé sny se často plní trochu jinak, než jsem je měla naplánované a já jsem za to ráda, protože to je vždy to nejlepší! :) Takže s úsměvem vstupuji do února, který určitě bude zase úplně jiný, já jsem si ho pracovně nazvala měsícem diplomky, protože v tomto měsíci bych ji měla napsat. Držte mi palce a já se zase během dlouhých večerů, nebo po dnech psaní ozvu tady :)

A jaký byl váš leden? :)