pondělí 23. října 2017

Chorvatsko je česká vesnice

Chorvatsko mi bylo donedávna známé jako taková ta profláklá destinace českých dovolenkářů. Sbalit si kufry, naplnit auto českým jídlem, vyrazit si někam na pláž, kde se vyvalí, vytáhnou řízek a za týden až dva zas jedou domů. To bylo asi tak všechno, co jsem věděla. Důvod, že tam "všichni" jezdí, jsem přikládala tomu, že to je pro nás blízké moře, tak nějak se tam dá česky domluvit a není tam draho. Sama jsem tam dovolenou neplánovala, z principu mě to nelákalo, mám jiné cestovní sny. Jenomže když mi spolubydlící řekla, že mají místo v autě a apartmánu a jestli bych tam nechtěla s její rodinou a ještě jednou spolubydlící v červnu jet, tolik jsem neváhala. Zaprvé jsem byla hodně unavená z toho všeho koloběhu práce, studium, diplomka, státnice, a také... kdo by odmítl nabídku cesty, odpočinku a ještě k tomu intenzivního času (pravděpodobně naposledy) s mýma úžasnýma spolubydlícíma?



Takže jednoho krásného dne, teda jedné krásné noci, jsme se vydali s plným autem nacpaným jídlem a oblečením ze Vsetína do Chorvatska. Cestu jsme z většiny s holkama prospaly a pak projedly. Když jsme v příkrém kopci hledali apartmán, moře na nás už lákavě koukalo. 



Zabydleli jsme se v apartmánu pro Čechy, ve vesničce Marušići, která je takovou trochu česko-polskou vesnicí, ale je tam krásně a fajnově. Co se mi moc líbilo byl fakt, že i když pláž byla malá, kamenitá a museli jsme k ní sejít 275 schodů, byla taková izolovaná, že by se tam zlodějům ani nevyplatilo chodit. Navíc jsme se tam za chvilku už i s některými znali. Lehátka jsme si tam nechávali přes noc a když jsme šli plavat, nemuseli jsme se bát, že tam na břehu někdo krade. Další skvělou věcí bylo klidné a průhledné moře. Já vlny miluju, ale je pravda, že když je moře klidné, líp se tam plave. V životě jsem toho snad tolik nenaplavala, jako tam. Potápění a skákání z útesů jsme si taky užili :)



Staré kamenné uličky chorvatských měst pro chodce mně připomněli mé milované Španělsko. Omiš jsme navštívili několikrát a jednou jsme si zajeli do Splitu, ten bych nazvala jako instagramovatelné hipsterské město :) Jednou jsme se i plácli přes kapsu a zajeli s pirátskou lodí na ostrov Brač. Po cestě jsme dostali vydatný oběd, kde ta makrela chutnala i mně! :)




Co je ale nejvtipnější na Chorvatsku? Setkání s lidmi. Měla jsem takové tři. Jedno bylo jednou tak na naší pláži, kde se najednou objevila Áňa, kamarádka z Paky, se kterou jsem seděla na gymplu v lavici. V Pace bylo (hlavně pro mě) těžký se sejít, ale najednou se potkáváme v Chorvatsku na pláži a nakonec zjišťujeme, že má apartmán hned vedle nás. Další setkání bylo s klukama, které znám z našeho tábora a roky jsem je neviděla, proto jsem poprve ani nechtěla věřit, že to jsou oni. No a nakonec po tom, co jsem na facebook dala fotku, se mi ozvala kamarádka z Boleslavi, že se chystají do podobných míst v Chorvatsku, takže jsme se jedno odpoledne sešly u nás ve vesnici :) Tak teď už chápete, proč ten název. Ne, že by se Chorvatsko podobala Čechám, možná někde ano, ale vliv středozemního moře a architektury tam je hezky znát. Je ale prostě možné, že na každém kroku potkáte někoho známého.

A protože fotky poví víc, než slova, už přestanu mluvit, ale řekněte mi vy? Byli jste někdy v Chorvatsku? Kde to bylo a jak se vám tam líbilo? :)








pátek 23. června 2017

Příběh o vděčnosti


V minulém ne tak veselém příběhu jsem slíbila veselejší pokračování, tak je zde. Sice ve chvíli, kdy jsem ho psala, jsem ještě nevěděla, jak všechno dopadne, ale naděje převládala nad zoufalostí a částečnou dobrou zprávu jsem už měla v kapse.

Začalo to tím, že dva dny po té neúspěšné části anglické státní zkoušky jsem měla obhajobu diplomky. Diplomku jsem psala na španělské katedře, něco z průběhu jsem tady psala na začátku roku, byl obrovský zázrak, že jsem získala 4300 respondentů na můj dotazník, ze kterých jsem posléze vybrala 2770 (redukovala jsem záběr z celého Peru jen na hlavní město) a ty jsem pak ve svém celém volném času a po nocích analyzovala. Byla to neuvěřitelná spousta práce, ale bylo to něco, co mi přišlo strašně zajímavé a bavilo mě to. Původně jsem si také myslela, že diplomku budu mít do konce března napsanou, moje vedoucí mi to tak i naplánovala, nakonec to bohužel tak krásně nevyšlo, ještě poslední noc před termínem odevzdání jsem vylaďovala tabulky, přepočítávala jsem procenta (co kdyby), spala tři hodiny a pak běžela tisknout a odevzdat. Věřte mi, bylo to napínavé, zvlášť, když mi na studijním řekli, že se mi úplně neshodují názvy (přebývající člen, který se ale nakonec vyřešil). Taky jsem si po cestě na katedru všimla další chyby a pak jsem se zařekla, že už do toho radši moc do obhajoby koukat nebudu.

Posudek mé oponentky přišel s týdenním předstihem, ráno po té, co se mi zdála noční můra, že mi diplomku nevzali. Z posudku bylo vidět, že oponentka úplně nepochopila styl nebo záměr práce, měla kupu otázek, několik odůvodněných připomínek a hodnocení bylo průměrné, navrhovala mi C (aneb 2). Trochu mě vzaly některé ty připomínky a otázky, hlavně tím, že jsem měla ten šílený sen. Zajímavé, jak dokážou sny ovlivnit realitu... Posudek vedoucí přišel až v pondělí ráno, takže dva dny před obhajobou, bylo to přesně v tu chvíli, co jsem vyšla z anglické literatury a věděla jsem, že jsem to nedala. Posudek byl moc hezky napsaný, bylo tam několik připomínek, ale také ocenění rozsáhlého výzkumu a navrhovaná známka A (aneb 1). Moc mě to už ten den potěšilo a byla jsem zvědavá na obhajobu. Připravit si řeč, shrnout moji práci do pár minut, říct všechno potřebné, ale nezacházet do detailů bylo nakonec těžší, než jsem čekala a spát jsem šla poměrně pozdě, ale s nadějí, že to dopadne dobře.

V den obhajoby jsem byla nervóznější, než na anglické státnici. Neuvěřitelné. Opravdu mi na této práci záleželo, její výsledek totiž nestojí na náhodné otázce, kterou si člověk v tu chvíli vylosuje, ale na měsících práce. Šla jsem jako první, měla jsem svůj připravený desetiminutový proslov a k němu poznámky, ale hned zkraje mi bylo řečeno, že moc času nemáme, ať to řeknu stručně. Trochu jsem se tam teda zakoktávala a improvizovaně to krátila, ale moje vedoucí i další dva učitelé z lingvistiky se tvářili, že je to zajímavé, odpověděla jsem teda na dotazy vedoucí i oponentky, oni tam nějaké přihodili, zejména je zajímalo, jak jsem sehnala tolik respondentů a tím mě poslali za dveře, aby mě za chvilku zavolali zpět a řekli mi, že mi nakonec dají A (aneb 1), že mi gratulují. Pak se mě začali tak ptát, jestli mám plány po škole a jestli bych náhodou nechtěla pokračovat na doktorát. Říkali, ať to zvážím... téma přece už mám, mohla bych jet dál zkoumat na semestr do Peru... Řekla jsem jim, že to zvážím, ale začala jsem mít pocit, že je ta škola opravdu taková zvláštní fraška... Na jedné katedře z vás udělají blbce a na druhé by si vás tam chtěli nechat... Hlavně ale ze mě všechno v tu chvíli opadlo a radovala jsem se :)

Druhý den jsem ale věděla, že mám 2 týdny na to, abych se naučila na španělskou státní zkoušku s tím, že TY UČITELE NECHCI ZKLAMAT. Myslím si, že tohle byla a je moje největší motivace, jakou jsem měla, ale taky největší strašák. Zažila jsem to v Liberci, zažila jsem to i teď v Olomouci. Je super vědět, že ti učitelé nám věří a čekají od nás dobré výsledky, ale člověk pak opravdu chce ty výsledky podat a možná si to očekávání na sebe pokládá sám o to víc. V tu chvíli to už nebylo jen o tom, dát tu zkoušku, ale pokud možno, dát ji dobře. Během učení se všechno ukázalo trochu těžší a obsáhlejší, než jsem čekala a tak jsem sebedůvěru pomalu ztrácela, až jsem si nebyla vůbec jistá, jestli vůbec něco umím nebo jestli tu zkoušku můžu zvládnout. Hodně se to ve mně vnitřně bylo... všechny možný pocity... no, zkuste si to představit.

Den před zkouškou jsem sedla na vlak do Olomouce. Vyjížděla jsem už v 15h odpoledne, abych tam do 21h byla a mohla se ještě chvilku doučit pár posledních věcí. Takový normální den... teda až do chvíle, kdy jsme asi 10 minut za Pakou s vlakem narazili do nějakých tlustých spadlých větvích na dráze, čekali jsme na hasiče, posléze na nějakého inspektora a na náhradní vlak, který by nás vezl dál, celý ten proces zabral dvě hodiny, takže když jsme dorazili s dvouhodinovým zpožděním do Pardubic, přípoj do Olomouce byl už dávno pryč a já jsem tam musela hodinu čekat na poslední vlak, který ten den jel do Olomouce a dovezl mě tam o půlnoci. Takže sbohem naplánovaný dne. První jsem byla rozladěná s pocitem "to se může stát jenom mně", který střídal "někdo by na státnice nejel, já bych se ale do tý Olomouce ráda dostala", pak jsem si říkala "měla jsem jet v jinej čas", ale nakonec jsem si řekla, že to asi má nějaký význam a musím z toho vytěžit maximum. Tu nečekaně dlouhou cestu jsem si nakonec mimořádně užila :) Chvílema jsem se učila, chvílema jsem odpočívala, chvílema jsem se modlila, chvílema jsem poslouchala hudbu. Co mě ale nejvíc potěšilo byl nádherný západ, který jsem dlouhou dobu obdivovala z vlaku. Moje kamarádka Míša v těchto chvílích nachází čtyřlístky, Noe měl po potopě duhu, já mám západy slunce :) Jak jsem o půlnoci přijela, všichni v domě už spali, tak jsem si přečetla posledních pár poznámek během 5 minut a zaplula jsem do postele, protože jsem opět nastupovala hned jako první v 8h ráno.


No a co říct ke státnicím. To, že to bylo vlastně fajn? Že učitelé byli tak milí, že se nás nesnažili potopit, ale spíš navést na to, co nás třeba samotné nenapadlo zmínit, ale někde to v nás bylo? Že přes to všechno, co jsem neřekla, nebo popletla, nás skvěle ohodnotili? Že celá atmosféra byla moc příjemná a pohodová? Já jsem se bavila, bylo to super. Když jsem prošla přes všechny tři komise, protože ta zkouška měla tři části (literatura + četba, lingvistika: vývoj španělštiny, lingvistika: dialektologie), úplně jsem se usmívala a měla jsem takovou radost, i když jsem ještě nevěděla, jaké jsou výsledky, na které jsme ještě asi tři hodiny čekali. To, že jsme to nakonec všichni dali a mně dali B (aneb 1-), byla jenom třešnička na dortu. Opravdu jsem se upřímně radovala.

Touto zkouškou jsem více méně zakončila svoji dvouletou etapu studií v Olomouci. Sbalila jsem si věci a uspořádala rozlučkové grilování se spolubydlícími a našimi domácími. Ještě se tam objevím, asi na nějakou konzultaci a pak na druhý pokus státnice. Bylo to krásné, ale hodně namáhavé období. Naučila jsem se na tom moc. Učit se nové, prohrávat, bojovat dál, tvořit trvající vztahy, neřešit, co si lidi myslí, růst, objevovat, nebát se... Proces učení není u konce, ještě mi toho hodně chybí, ale já jsem ráda. Kdyby si člověk myslel, že už všechno ví, bylo by to špatné. Nepřestat se učit je důležité.
Tímto končím tento radostný článek a zdravím vás z dlouho touženého odpočinku na dovolené v Chorvatsku, kde si naposledy užívám intenzivní čas se dvěma spolubydlícíma :)

A také děkuji všem, co na mě mysleli, napsali mi ke článku komentář nebo se za mě modlili. Podpora okolí v tomto čase byla pro mě extra moc důležitá a jsem za ni nesmírně vděčná :) a teď jdeme dál! :) 


úterý 13. června 2017

Příběh o neúspěchu


A je to zase tady... To období, kdy se na mém facebooku objevují radostné statusy se jmény, před kterými jsou nově nabité tituly. Už dva roky se těším, kdy si takový status (možná trochu originálnější) budu zase moct dát já a doufala jsem, že to bude někdy během tohoto měsíce. Nakonec je ale všechno jinak. Mgr. nejsem a ještě nějakou dobu nebudu. Jak jsem se moct těšila na konec školy, tak jsem se ho úplně nedočkala. Takže toto nebude jen radostný článek, ale bude opravdový, protože takový život je...

Po dvou letech magisterského studia v Olomouci, kde mám pocit, že jsem se skoro nezastavila, jsem se po velkém úsilí, několika opakovaných zkouškách a kupě zázraků dostala k odevzdání diplomky a státnicím. 

Dostat se ke státnicím byl opravdu zázrak. Jednu příšernou zkoušku jsem dělala druhým rokem a poněkolikáté, další jsem taky opakovala a diplomku jsem odevzdávala poslední možný den po třech hodinách spánku, protože jsem ještě dolaďovala tabulky a závěr. Udělala jsem si studijní plán a začaly mi tři týdny studia na anglické státnice, které u nás máme rozložené na dvě části - lingvistiku a literaturu.
Lingvistiku mám ráda, začala jsem tím, jenomže jsem zjistila, že jsou otázky úplně jinak uspořádané, než byly u ústní zkoušky. Učení podle plánu jsem nestíhala a přišlo mi, že v hlavě nic nezůstává. S literaturou to bylo ještě horší, říkala jsem si, že jestli literaturu dám, tak to bude vyloženě zázrak. 

Přišel den D a já jsem měla státnice z lingvistiky. Ani jsem si nevytáhla špatnou otázku, ale vyučující mi dávala kupu otázek, u kterých jsem nechápala, co chce slyšet a když jsem vyšla, nebyla jsem si jistá, jestli mi to dají. I tak jsem ale byla překvapená, když jsem slyšela u svého jména F. Slzy mi začaly téct, i když jsem se jim bránila a čím víc jsem začala přemýšlet nad důsledky, tím víc mi to bylo líto. Vůbec tomu nepřidalo, že mě už pátý den bolela noha a měla jsem ji pěkně oteklou, takže jsem se rozhodla, že opravdu tu cestu na pohotovost musím podniknout...

Věděla jsem, že s literaturou jsem na tom vědomostně ještě hůř. Nemá tady ani smysl vypisovat proč, důležité je to, že hned jak jsem si vytáhla otázku, tak jsem věděla, že odejdu opět s neúspěchem. To, co v hlavě možná i bylo, nevyplulo napovrch a výsledek nám byl všem jasný. V tu chvíli začala nad smutkem a sebelítostí převažovat rezignace. Nechápala jsem, proč se tohle děje, ale tenhle výsledek jsem už nějak přijala.

V životě zažíváme kupu neúspěchů, tento nebyl můj první, ale je to velké sousto. Nečekala jsem, že tohle se stane mně.

Co je ale opravdu těžké, je to přiznat. Přiznat, že JSEM TO NEDALA, obzvlášť před lidma, kteří zveřejňují statusy o úspěchu. Těžké je bránit se pocitu, že JSEM BLBÁ. Těžké je znova se ZVEDNOUT A BOJOVAT DÁL, protože mě čeká státnice ze španělštiny a nedat i to by už bylo přece fakt hrozný, že? Těžké bude najít v sobě VŮLI A DISCIPLÍNU, znova ty všechny materiály vytáhnout a připravit se na další pokus.

Dobré je ale uvědomit si, že na každodenním úspěchu život nestojí. Minimálně ne na očividném úspěchu. Někdy člověka čeká delší boj, důležité je neutopit se v té sebelítosti, ale dál plavat. Ke mně v těchto chvílích obrovsky mluví písně, nechápu, jak dokáží někteří interpreti zachytit přesně to, co prožívám nebo to, co potřebuji slyšet.
A další věc je slovo, které mě provází tímto rokem. Vybrala jsem si ho jako něco, čím se chci vést a to jsem ani netušila, co mě všechno potká. VDĚČNOST. Je obrovská a jednoduchá, když se nám dějí dobré věci, ale namáhavá, když procházíme zkouškama. Je ale obrovsky důležitá, protože ať se děje co se děje, vždy je něco, za co můžeme být rádi.

Ráda bych to teda zakončila citací z jedné z mých nejoblíbenějších knih:

Hra na radost spočívá v tom, že je potřeba v každé situaci najít nějaký důvod k radosti. Pollyanna (Eleanor H. Porter)
Tak a příště očekávejte nějaký lépe naladěný článek :)


Buď silný a statečný, neboj se a nestrachuj, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou, kamkoli půjdeš. Jozue 1,9 (B21)

středa 1. února 2017

Bláznivý leden

Přesně tak, jak to čtete v názvu článku, takový mi tento měsíc přišel. Dalo by se říct, že to byl měsíc plný emocí. Převážně pozitivních a neuvěřitelných, ale taky negativních a hodně těžkých chvílí, kdy jsem chtěla vším praštit. Pokud platí pravidlo "jak na nový rok, tak po celý rok", tak se mám ještě na co těšit :D Asi bude dávat nejvíc smyslu, když navážu na předchozí článek, kde jsem už jeden malý úspěch nakousla. 


Do Nového Roku jsem si moc předsevzetí nedávala. Dostala jsem ale jeden skvělý a chytrý diář, který má stránku vyhrazenou na cíle, tak jsem si tam nějaké napsala, abych věděla, jakým směrem se chci posouvat. V rekapitulaci roku 2016 jsem zmínila, že jsem pár dní před koncem roku nahrála jedno video na svůj YouTube kanál. Díky tomu videu jsem získala minimální potřebný počet vyplněných dotazníků k diplomce. Jenomže to nebylo všechno. To video doslova explodovalo. Během následujících dní ho viděly tisíce lidí a mě nad tím zůstávala hlava stát. Vůbec jsem to nechápala a jen jsem se smála. V jednu chvíli to bylo opravdu šílené, pak to zase polevilo. Bylo super vidět reakci na něco, co jsem vytvořila i když to byl převážně hodně spontánní počin. Ta horší stránka věci bylo moje menšící se soukromí a čas. Začaly mi na Facebooku chodit stovky zpráv a žádostí o přátelství. Jednoho dne jsem z toho začala mít úzkostný stavy a vrhla jsem se do úpravy mého soukromí na Facebooku. V druhém kroku jsem založila novou stránku pro tyto lidi a všechny na ně přesměrovávala, protože jsem nezvládala ten chaos. Někteří z lidí, co mi psali si to dokonce vzali osobně a naštvali se. Byl to den, kdy jsem si musela na několik hodin na mobilu vypnout internet, abych se mohla uklidnit a abych se mohla učit... a to je ta další věc. Ve chvíli, kdy máte jedno z nejtěžších zkouškových období se prostě nedá číst stovky komentářů denně a odpovídat na desítky zpráv, jenomže já jsem člověk, který nemá rád to číslo, co ukazuje nepřečtené zprávy. Další proces učení, aby mě to neštvalo. Byli lidé, kteří mi vynadali, že si na YouTube nekotroluju komentáře, protože se tam lidi mezi sebou hádali. Pokoušela jsem se je teda průběžně aspoň číst a nevhodné mazat. Můj respekt vůči osobám, které mají mnohem větší publikum o to více vzrostl. Stále pro mě je záhadou, jak se to vlastně stane, že jedno video takhle najednou exploduje...

V souhrnu, za leden video získalo 300 000 shlédnutí. Můj kanál získal 6000 nových odběratelů, kteří jsou z většiny Peruánci a jsou zvědaví, jaký je život v České republice. Přes nějaké nenávistné komentáře na moji osobu a kupu nenávistných komentářů vůči Peruáncům, nebo Chilanům, byla většina komentářů pozitivní.

Můj dotazník k diplomce už zaznamenal přes 4250 odpovědí. Mnohem mnohem víc, než byla moje původní ambice a sen. Je vtipné, že když si vzpomenu, jak jsem plánovala způsob, kterým bych mohla získat ten můj cíl tisíce dotazníků, uvažovala jsem, že kontaktuju nějaké slavné/známé youtubery. To jsem taky udělala. Až na jednoho mi nikdo neodpověděl. To mě dovedlo k tomu počinu vytvořit svoje video, po kterém mi lidé říkají, že jsem slavná. Já se tak necítím, ale jsem vděčná, že to video splnilo hlavní účel.

Další dozvuk onoho videa byl fakt, že o mě vyšel článek v internetové verzi jedněch z největších peruánských novin. To byl další z pro mě nepochopitelných momentů. Když mi o tom napsal první člověk, jeden Peruánec žijící v Čechách, tak jsem byla ve vlaku do Olomouce. Byla to vtipná cesta.


"Líná huba, holý neštěstí." "Odvážnému štěstí přeje." Tato rčení jsem slyšela odmalička. To s tou hubou, to mi často dělá problém, rozhodla jsem se to překonat a zeptala jsem se, jestli by nebyla nějaká možnost nějaké stáže na ambasádě. Když jsem se rozhodovala, kam bych šla na VŠ, hodně jsem uvažovala o diplomacii. Mým snem bylo stát se velvyslankyní. Ráda jsem slýchávala o tom, že jeden známý mamky je velvyslanec a teď žije tam a pak zase jinde. Přišlo mi to fascinující. Zároveň se mi líbila diplomacie. Jako skoro prostřední dítě jsem se tomu učila odmalička, to mi připomněla knížka o rodinných konstelacích. Nacházet společná řešení a vyjednávat, to by mi šlo. Snažit se někoho neurazit, to jsem se většinou ani nemusela snažit, naopak jsem se učila odvaze říkat to, co si myslím. Nakonec jsem ale ve výběru VŠ šla za praktičností. Mohl by se můj dávný sen aspoň částečně splnit? Ještě ten večer jsem posílala životopis na peruánskou ambasádu v Praze a nedočkavě čekala na odpověď. Pár dní na to mi volali, domluvili jsme si schůzku a já skákala nedočkavostí.


Aby ale vše nebylo tak dokonalé, přišel ten těžký týden. Říkala jsem si, jestli to je proto, aby mi nepřišel život tak dokonalý, nebo aby ostatní nezáviděli? Opravdu byla potřeba to vše dobré takhle násilně vyvažovat? Nedala jsem tři zkoušky. Zkoušky, které jsou poměrně náročné, hlavně časově, ale i psychicky. Nejhorší představa toho, že jsem je nedala, byla ta, že jsem nevěděla, kdy je budu opakovat. Můj diář byl už tak nabitý jinými povinnostmi a zkouškami, ale hlavně už jsem potřebovala začít řešit diplomku. Během toho týdne, kdy jsem se tyto věci dozvídala, jsem si mírně sáhla na dno, ale zároveň jsem přišla na to, že si opravdu musím urovnat priority a některé věci pustit. Ne tak důležité věci jsem odložila. Přestala jsem odepisovat na zprávy. Další věci jsem odmítla. Notebook jsem celé dny ani nezapínala a soustředila jsem se na učení. Když se člověk donutí, tak se zvládne učit, ale taky má někde svůj limit, po tolika týdnech zkouškového to je čím dál těžší, takže zkoušky byly částečně zaplacené prostudovanými dny a nocemi, ale taky hlavně Božími zázraky. A tím jsem se z tohoto týdne vyhrabala, došla na opakování jedné z těch zkoušek, zažila si stres jako jsem nezažila od španělské státnice, po více než půlhodině utrpení jsem ze sebe vypotila vše, co jsem o daném tématu věděla, prošla jsem zkouškou a tím se uzavřel ten příšerný týden.


A tím se dostáváme k poslednímu dnu ledna. Jela jsem do Prahy vidět moji milou Maťku, loňskou spolubydlící, která se dostala jako letuška do Dubaje. Měla zrovna let do Prahy, tak jsem ji musela vidět. Mimo to jsem se setkala s bývalou spolužačkou a ... jela jsem na Peruánskou ambasádu. Vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Byla jsem vlastně plná očekávání a zároveň jsem vůbec nevěděla. No a abych to tu zbytečně neprodlužovala, tak velvyslanci jsou vlastně také lidé... Mají to tam takové pěkné, malé... Strávila jsem tam moc hezký čas konverzace s paní velvyslankyní, která viděla moje video a líbilo se jí. Práci tam sice zatím nebudu mít, ale domluvily jsme se na určité vzájemné spolupráci, na kterou se těším a jsem zvědavá, co z toho ještě bude. Vlastně to asi dopadlo úplně nejlíp a tato zkušenost určitě stála za to! :)



A i když teď budu nějaké ze svých sil soustředit na tvoření videí, jsem ráda, že jste tu stále se mnou a že můžu blog využívat jako jiný prostředek komunikace. Potřebovala jsem to tu všechno ze sebe vylít... Stále zažívám, že žádný sen není tak velký, aby nemohl být splněn...ale taky to, že když něco nevyjde přesně tak, jak chceme, neznamená to, že to je špatně. Mé sny se často plní trochu jinak, než jsem je měla naplánované a já jsem za to ráda, protože to je vždy to nejlepší! :) Takže s úsměvem vstupuji do února, který určitě bude zase úplně jiný, já jsem si ho pracovně nazvala měsícem diplomky, protože v tomto měsíci bych ji měla napsat. Držte mi palce a já se zase během dlouhých večerů, nebo po dnech psaní ozvu tady :)

A jaký byl váš leden? :)

úterý 3. ledna 2017

Ohlédnutí za rokem 2016


Tak již se to stává tradicí, že dělám malou rekapitulaci za předchozím rokem. Vždy to ve mně způsobuje obrovskou vděčnost a ráda si tak připomínám, co se vše v uplynulém roce stalo. Dává mi to taky naději do následujícího roku a nadšení do toho, co mě může potkat nového :)

Minulý rok byl úžasný. Nebyl vždy jednoduchý a některé věci přicházely postupně. Zažila jsem úžasné chvíle, ale taky těžké chvíle, které jsem neznala a kterým jsem nevěděla, jak se postavit. Poslední momenty roku 2016 ale byly vtipné a některým věcem se směju doteď. To  všechno vám ale povím v následujícím přehledu po měsících :)

Tak jdeme na to.


Leden - procházím prvním zkouškovým v Olomouci. Nemám toho tolik, ale není to sranda. Systém je jiný, než v Liberci a dozvědět se výsledek zkoušky den před dalším pokusem, mi nepřijde fér. Učím se psát pětistránkové eseje a učím se nedávat zkoušky, věc, kterou jsem překvapivě v Liberci skoro nezažila. Je to zkouška mé pokory a taky trpělivosti. Mám pocit, že to vzdám a zjišťuju možnosti, jak přestoupit jen na jednoobor a zbavit se tak angličtiny, která je hodně těžká. Tato možnost ale znamená dát si přihlášku a začít od znova. Nevzdám to, budu bojovat.

Únor - Dokončuji zkouškové a začínám nový semestr. Mám toho až nad hlavu a v tom kupu anglických předmětů, mezi nimi Historie anglického jazyka, o které všichni říkají, jak je těžká, tak mlátím hlavou o zeď, ale i přes tohle všechno mě všechny předměty docela baví a hezky se mi propojují, což je super, protože to v mém mozku dobře funguje a líp si věci pamatuju :) Taky peču peruánské alfajores a můj peruánský kamarád v Olomouci mi je pochválí, což je nejvyšší ocenění, tak mám radost, hihi.

Březen - S opadající zimou se začínám smiřovat s Olomoucí. Poznávám nové spolužáky, bavím se na hodinách Americké folkové hudby, moc nic nestíhám, ale to nevadí. Přijíždí k nám na návštěvu Justin a Tom z USA, tak jim na Pace ukazujeme, co naše církev dělá a já se bavím s Justinem o mé myšlence někam letos jet. Mluvím o Kubě, on navrhuje, abych to vzala přes USA a strávila s nima čas na jednom víkendovém kempu, takové mini konferenci mladých. Přijde mi to trochu padlý na hlavu, protože lety na Kubu zrovna přes USA nejsou. Ponechávám to ale jako možnost a občas kouknu na letenky.


Duben - Měsíc plný akcí a cest. Dodržuji své předsevzetí navštívit nějaké nové město v ČR a jedu si udělat názor o Ostravě, která předčí moje očekávání. Poprvé točím rozhovor do Radia7 o mých cestách do Peru. Zjišťuju, jak se neumím vyjadřovat, ale je to zajímavá zkušenost. Další z víkendů jedu s dalšími učiteli do Slezska na konferenci Křesťan za katedrou, kde se dozvídám hodně zajímavých podnětů a ještě je to fajn čas s učiteli z Brány. Aby toho nebylo málo, tak následující víkend jedu se ségrou do Svitav zpívat Pavlicovu Missa Brevis, se kterou jsme v roce 2007 s pěveckým sborem UHK byli ve Francii. Je to skvělý kulturní zážitek. V Lydii máme povedenou langoš party a taky píšu svoji první zkoušku letního semestru. Ufff, přežila jsem.

Květen - Navzdory mým vzdorům jsem se nechala přemluvit a poprvé fotím svatbu za peníze. Poprvé navazuji spolupráci s nějakou firmou, která mě oslovila přes blog a testuji jejich brýle. Většina mých spolubydlících státnicuje, já mám zkoušky a mezitím se odreagováváme tím, že chodíme na výlety, třeba na Svatý Kopeček, jdeme se podívat na Muzejní noc, nakoukneme na Olomoucký den kávy nebo se jen procházíme po naší čtvrti a dál do zeleně. Dělá se teplo a já začínám mít ráda Olomouc a nechávám se přemluvit na setkání nad pivem s lidmi z Argentiny, Španělska a Čech, nebo taky vysedávám celé dny v knihovně nad učením.

Červen - Ten předmět Historie angličtiny sice po dlouhém studiu a snaze pochopit ho nedám, ale napodruhé se zadaří. Jedu do Prahy na vyhlášení překladatelské soutěže, kterou sice nevyhraju, ale i tak to je hezký výlet a setkání s Nikčou, se kterou jsem studovala v Liberci. Na Pace otevíráme kavárnu, takže mám oficiálně zase brigádu, která mě trochu děsí, ale hodně baví. Předposlední týden v červnu konečně udělám poslední zkoušku, loučím se s moji Maťkou, která ukončila studium a jde do Dubaje jako letuška u Emirates a jedu domů, přičemž se poprvé podívám do jídelního vozu, kde si se spolubydlou Léňou dáme džus a medovník.


Červenec - Pracuju, pracuju a pracuju. Zjišťuju, že nestihnu všechno, co jsem si chtěla naplánovat na prázdniny. Taky si kupuju letenku do Peru. Ano, do Peru, není to na Kubu. To jsem nedořekla. Jednoho dne mi totiž Justin řekl, jestli nechci jet s týmem pomoct do Peru. Říkala jsem si, proč zase do Peru? Mám to tam ráda, ale ráda bych zas někam jinam. Chtěla jsem na Kubu. Časem mi ale hodně věcí začalo poukazovat na Peru a začalo to dávat smysl. Do poslední chvíle ale nejsou žádný detaily jasný, jakože třeba termín, kdo pojede, kde budeme a jestli vůbec pojedeme. Proto kupuju letenku až tak pozdě. Vzhledem k tomu, že je drahá, vyjde mě za stejnou cenu to vzít přes Chicago, čímž využívám Justinova pozvání. K tomu se ale ještě dostaneme. Mým úkolem v kavárně je vymýšlet akce pro lidi. První takovou je Španělský večer, kde vyrobím pár kýblů sangrie, seženu tanečnice flamenca a se skvělou vedoucí Evou vyrobíme tapas pro nacpanou kavárnu. Ne dlouho potom začíná tábor, kde mám jako vedoucí svěřených 10 holek a ten čas si s nima užívám.

Srpen - Hned zkraje měsíce vyrážím s rodiči do Vídně, kde mě vyhodí a já letím přes Londýn do Chicaga. V Londýně trávím noc na letišti, což je taková vtipná zkušenost. Do Chicaga dolétám šíleně unavená, hledám byt Justina, který tam není, klíč ale najdu a vydávám se prozkoumat trochu Chicago. Mám hlad a posun času a vedro mě dostává, tak se brzo vracím zpět a v osm večer už padám do postele, což ani nevadí, protože mám brzo ráno další let. Letím do Limy přes Cancún, kde mám přestup. První zjistím, že musím projít přes imigraci, tak se bojím, že mě do země nepustí, pak se bojím, že to nestihnu, ale nakonec všechno vyjde, já dostávám razítko Mexika, venku se málem upeču, na letišti skoro umřu hladem, ale pak nasednu do letadla, usínám a přilítám do Limy. Mí hostitelé jsou někde v zácpě, tak čekám před letištěm a tisíckrát odmítám nabídky taxi, až si mě ti taxikáři konečně zapamatujou a přestanou nabízet. Zjišťuju, že v domě není wifi, takže jediný přístup k internetu je na jednom počítači. Sháním sim kartu, když ji mám, tak mi zase nefunguje internet. Mám 4 poměrně depresivní dny (nejen kvůli nepřístupu na internet), ale pak se všechno začne obracet o 180°. Na mé narozeniny mi začne fungovat internet v mobilu a mám schůzku s profesorem na univerzitě PUCP, který mi dá mnoho rad. Další týden přilítají holky z USA, se kterýma vytváříme program a čas v Chiclayu je vůbec super, zažívám mnoho požehnání, takového jasného, hmatatelného a konkrétního, plní se mi sny, jsem plná vděčnosti a stále se mi potvrzuje, že jsem na správném místě. S Bryanem natáčíme hudební video klip, neúspěšně se učím surfovat, jdu na svůj první rugby zápas a přespávám v Limě v hostelu. Víc ale někdy rozeberu do speciálního článku o Peru zase. Poslední den měsíce letím zpět do Chicaga a říkám si, jak to uteklo.

Září - Jsem v Chicagu a vyrážíme na sever do Wisconsinu na onu víkendovku. Jedu s partou lidí v autě a mám pocit, jako bychom jeli na road trip. Víkendovka mi přijde jako setkání s dávnými známými. Je tam strašně moc lidí, co znám. Rhonda z Pensylvánie z Esperanza for Bethlehem, kde jsem byla v roce 2013, Peruánka Angelica z Severní Karolíny, která mě navštívila rok předem, Victor a další kluci a dospělí, co jsem je poznala taky rok před tím v Čechách a k tomu holky, co byly v Peru. Po víkendu jedu do Door County navštívit Sylvii, co pomáhala u nás na Pace předchozí rok, po pár dnech se přesouvám k Jill, která koordinovala můj první výjezd do USA a Peru a plním si další sny (paddleboarding) a zažívám další úžasné požehnané chvíle a skvělé rozhovory. Nakonec navštívím ještě na chvilku Milwaukee a Tricklebee Café a Toma v Kenosha. V USA ochutnávám výborná jídla, poznávám skvělé lidi a zažívám neuvěřitelné věci (v kostýmu maskota atd.). Vracím se do Vídně a následně Čech, sotva se nadechnu, vyfotím jednu svatbu a už letím zase zpět do Olomouce do dalšího semestru.


Říjen - Žiju v šíleném koloběhu školy, práce v kavárně a práce ve škole Brána, kde učím každý pátek španělštinu, angličtinu a hudebku. Během měsíce tam dokonce i přijede inspekce, tak se připravím na hodinu extrémně pořádně, ale oni se nakonec nepřijdou podívat. V kavárně probíhá poměrně úspěšný Italský večer a šílený palačinkový den, při kterém bych asi utekla z kavárny, kdybych si neodchytla švagra, aby mi pomohl smažit. Na večeru, kdy mluvím o mé cestě do Peru mě překvapí Ráďa, o které jsem myslela, že je v Rakousku. Překvapení na jedničku! :) Jinak se teda učím organizovat si čas a nezbláznit se.

Listopad - Pořád stejný koloběh Olomouc škola - kavárna - škola Brána a znova. Do toho povinnosti, další tematické večery v kavárně, psaní první eseje. Končně se mi už trochu daří latte art! :)

Prosinec - Jedu do Brna na svůj druhý rozhovor v Rádiu7, poprvé ale ve studiu, což je mnohem lepší zážitek. Zkouším si práci na baru během Věnečku v Centrálu, odevzdávám další eseje, učím se na šílenou zkoušku, scházím se s Ráďou v Liberci, po zkoušce upadám do stavu vyčerpání a tak Vánoce beru trochu víc jako relax. Trávím čas s rodinou, jdu bruslit s Áňou, jdu ke kamarádce na holčičí večer. Mezitím se mi výzkum k diplomce trochu posouvá, ale zase i trochu poklesá, tak se nechávám nakopnout jedním impulzem a myšlenkou a tvořím video ve španělštině, které dva dny před Silvestrem nahrávám na youtube. Nejenže má video úspěch (dnes, 5 dní poté, má přes 8 tisíc shlédnutí, bez žádné propagace), ale hlavně díky tomu získávám dalších 200 lidí, kteří vyplňují můj dotazník k diplomce a tím pádem viditelně překračuji svůj minimální cíl. Mám obrovskou radost a jen se tomu vlastně celkem nechápavě směju až do Nového roku, který netrávím nikde jinde, než v kavárně :D



Tak jak vidíte, tak tento rok byl plný překvapení až do posledního dne. A jak na to koukám, tak si říkám, co asi může přijít tento rok? Myslím, že to ještě bude vtipné.
Jaký byl váš rok? Děláte si nějaké rekapitulace a dáváte si předsevzetí?

úterý 13. prosince 2016

Zapomenuté peruánské fotky z analogu

Dneska je to tři roky, co jsem poprvé přistála v Peru. Ráda si ten moment připomínám, protože moje představa o Peru byla... vlastně skoro nijaká. Strašně moc mě ta cesta změnila a pořád se mi nechce věřit, že jsem během tří let byla v Peru třikrát. Dneska jsem si říkala, že zavzpomínám na Peru nějakou fotkou a našla jsem album zapomenutých fotek z analogu. Tak já se s vámi o ně podělím, protože to je zase něco trochu jiného :) Doufám, že se vám budou líbit :)

Stará dobrá auta, která si každý hýčká // Paní na trhu :)

Dům v jedné čtvrti Chiclaya // Paseo de las musas

Mototaxi a další vozítko

Plaza de Armas v Lambayeque
Kostel v Lambayeque // Zeď v Lambayeque blízko muzea, kterou si pokaždé ráda fotím :)


Pohled z Huaca Rajada, kde byl pohřbený Señor de Sipán

Huaca Rajada, co zbylo z pyramid

Muzeum Tumbas Reales, kde jsou vykopané věci, které se našly v Huaca Rajada
Městský úřad v Lambayeque, před ním projíždí colectivo, ze kterého mává pán, protože má ještě volné místo a shání, koho by nabral :)

Pláž v Pimentelu při západu slunce s pohledem na dlouhé molo

Paseo de las Musas - park inspirovaný řeckou mytologií. Příjemné místo na posezení nebo točení hudebního klipu, v Chiclayu


středa 30. listopadu 2016

V Peru jako doma


Mnohokrát se mě někdo zeptal, co se mi nejvíc líbí v Peru. Nebo proč tam vlastně jezdím. Už jsem jednou psala článek o tom, proč ráda cestuju. Můžete si ho přečíst, ale odpovědí byli lidé. I když to není samozřejmě jediný důvod, bývá to můj hlavní důvod. Peru mám moc ráda a lidé mě často těší, ale i vytáčí. Tak tam jsou samozřejmě i jiné faktory, které mám ráda... Na příklad jídlo nebo to úžasný klima (s příchodem zimy mi to peruánské klima chybí čím dál víc) :) Ale jděme zpět k tématu.

Letos jsem byla v Peru už potřetí. Vracela jsem se tam po skoro třech letech. Částečně jsem se neuvěřitelně těšila, ale částečně se mi tam ani moc nechtělo. Tím, že jsem tam letěla už poněkolikáté neznamenalo, že bych už Peru znala nazpaměť. Zase jsem si nebyla úplně jistá, co čekat. Říkala jsem si, proč nejedu na nějaké nové místo. Poznat něco nového. Těšila jsem se na lidi, které tam znám, ale nevěděla jsem, jak mě přijmou, jaké to bude. No, nakonec až na prvních pár krušných dnů v Limě, celá cesta strašně moc předčila moje očekávání. Všichni lidé, které jsem potkala, byli moc milí a šťastní, že mě vidí. Pořád mě zvali na jídlo a abych k nim přišla a trávila čas. Taková pozvání jsem ráda přijímala a sama jsem mohla vidět, že se většina vztahů ohromě prohlubovala. Mohla jsem zároveň vyprávět, ale také moc poslouchat. O tom asi ale ještě trochu napíšu článek.

Při vzpomínce na momenty o kterých chci dneska psát, si vždy vzpomenu na část jedné epizody ze seriálu Přátel. Pokud seriál dobře znáte, tak pochopíte, pokud ne, podívejte se na toto video. Je to z epizody, kdy jsou všichni v Londýně a Joeymu se začne stýskat po New Yorku. Zapne televizi a tam hraje znělka, ve které se zpívá "Where everybody knows your name, and they're always glad you came...". Česky by se to dalo přeložit jako: "Tam kde všichni tě znají a jsou rádi, že tě mají..." Vtipné je, že tak se já cítím v Lambayeque.

Lambayeque, městečko na severu Peru, je moje srdcovka. Je pěkné, mimo Panamericanu celkem klidné (zvlášť v porovnání s většími městy), má zajímavá muzea a historická místa v blízkém okolí, do většího Chiclaya to je jen 15 minut a k moři to taky netrvá dlouho. Přestože má Lambayeque skoro 50 tisíc obyvatel, tak když tam přijedu, mám pocit, jako bych byla v naší malé Nové Pace. Můj pocit takového druhého vzdáleného domova letos umocnilo několik zajímavých setkání. Byly to takové vtipné momentky, které ale okořenily můj pobyt a dodaly mu přidanou hodnotu. Anebo buďme upřímní - byly to nejlepší momenty mé cesty. Všechno bylo krásné, ale tohle udělalo můj pobyt speciálním. A hlavně...měla jsem opravdu pocit, že tam patřím (dávný sen splněn) :D O některé z těch setkání se s vámi teď podělím :)


1. El Rincón del Pato
Když jsem byla poprvé v Peru, byla jsem ty dva měsíce ubytována u majitelů restaurace El Rincón del Pato. Restaurace vlastně zabírá větší část jejich domu, takže i já jsem měla možnost poznat snad všechny zaměstnance, kteří tam pracovali. Vzhledem k tomu, že nejsem úplně extrovertní, trochu mi to trvalo, ale když jsem odjížděla, tak jsme byli kamarádi a po mých českých buchtách se ptali ještě při další návštěvě. Před tím, než jsem tam letos přišla, jsem měla možnost v Lambayeque jít do jiné restaurace - El Cántaro. Nikdy jsme tam nebyla a byla jsem zvědavá. Sama bych tam asi nešla, ale pozval nás tam jeden místní doktor, u kterého jsme byli ubytované. Tak dorazíme do restaurace, vejdeme dovnitř a koho nevidím? Miguela, který předtím pracoval v El Rincón del Pato! Nechtělo se mi tomu věřit! Bylo to srdečné pozdravení, on nechápal, co tam dělám a lidé okolo mě nechápali, odkud se známe. Bylo příjemné být v pro mě neznámé restauraci a mít tam někoho tak známého.
Když jsem se vracela do El Rincón del Pato, tak jsem se nemohla dočkat toho, až všechny uvidím, byla jsem hlavně zvědavá, kdo tam ještě pracuje. Vyšlo to tak krásně, že jsem dorazila ve chvíli, když už byla restaurace zavřená pro příchozí, poslední zákazníci dojídali a zaměstnanci uklízeli. Zazvonila jsem a otevřel mi Carlos, syn mé hostitelky Teresy. Jakmile jsem vešla do restaurace, tak se ozvaly výkřiky a já jsem s radostí běžela pozdravit holky číšnice, které jsem měla moc ráda. Bylo krásné vidět, že ani ony na mě nezapomněly a hned se ptaly, co mě přivádí. O tom, jak srdečné bylo setkání s Teresou ani nemusím mluvit. Když jsem pak vyšla schody do "mého" pokojíčku, prošla jsem okolo místnosti, kde se pere a přivítala mě vůně, která mě vrátila zpátky v čase. Ano, byla jsem zpátky doma :)
Ke konci mého pobytu jsem pak šla po městě a vracela jsem se právě do té restaurace, opět v době, kdy už byla zavřená, a jak jsem šla, tak mě někdo pozdravil a koho jsem to neviděla, další číšnici z restaurace, která tam ten den, co jsem přijela, nebyla. Šla i se svojí mamkou, tak mě představila a tak jsme se daly do řeči. Připadala jsem si, jako starý známý, co zná celé město :D


2. Iván
Když jsem se potřebovala z Chiclaya přesunout do Lambayeque, rozhodla jsem se jet s colectivo, protože je to trochu pohodlnější, než combi, a mnohem levnější, než taxi (o MHD zas někdy jindy). Přišla jsem k autu jen s řidičem, tak jsem si mohla sednout dopředu a zatím, co jsme čekali na další pasažéry, jsme se dali do řeči. Pan řidič se jmenoval Iván a hezky se s ním povídalo, zeptal se na moje jméno a dal mi i svoje číslo, kdybych něco potřebovala.
Druhý den ráno jsem šla po ulici na setkání s kamarádkou a najednou kolem mě projíždí auto, ze kterého někdo řve "Jirina!!" (čti: džirína). Rychle kouknu a kdo tam nejede? Iván! Tak to mi opravdu vytvořilo úsměv na tváři :)

La Cucarda zvenku - nenápadná :)

Lambayeque se vyvíjí, otevírají se tam nové podniky, ale já už tam mám své oblíbené. Jedním z mých asi nejoblíbenějších je La Cucarda. Je to malá kavárna ženy, která to místo dala dohromady a otevřela s láskou. Má to krásné a stylové. Když vejdete, tak vidíte dvorek, kde jsou stolky a můžete sedět na čerstvém vzduchu a pod hvězdami, nebo tam je víc soukromí v takové místnůstce plné retro věcí a suvenýrů z cest, které buď Milagros dovezla sama, nebo je dostala od svých zákazníků a kamarádů. Doporučuju tam jít a za pár korun si dát kávu, čaj nebo nějaké jiné dobré pití a k tomu jíst ten nejlepší "pastel de pollo" v Peru, pokud nechcete slané, tak čokoládový dort je taky výbornáý. V La Cucarda jsem byla asi jen 4x, ale byla to láska na první návštěvu. Letos jsem měla strašně málo času, lítala jsem z místa na místo, ale chtěla jsem tam aspoň jednou zajít, tak jsem si tam dala sraz s kamarádkou Olgou, se kterou jsem se chtěla sejít tak jako tak. Jako správná Češka jsem přišla brzo a Olga jako správná peruánka přišla trochu později, tak jsem chvíli čekala před vchodem, kde jsem málem přišla o mobil (další příběh zase na jindy). Když ale Olga dorazila, tak jsme vešly, ona Milagros znala, tak se pozdravily, já jsem taky pozdravila a v tu chvíli se na mě Milagros zadívala a zeptala se: "Nebyla jsi tady náhodou už někdy s Teresou?" Nemohla jsem věřit svým uším, ona si mě pamatovala :) Potvrdila jsem její domněnku a říkala jsem, že to je už dávno. Ona si myslela, že před rokem, tak jsem ji vyvedla z omylu. Vůbec jsem to ale nečekala a bylo to moc milé, opravdu jsem zírala, že si to pamatuje! Hned jsem se tam cítila mnohem líp, prostě jako doma.

Pastel de pollo, café, La Cucarda, Lambayeque, Perú
Kafe a pastel de pollo :) (všimněte si limetky na talíři, k dispozici k pokapání - nesmí chybět u žádného peruánského jídla :D )

Taková setkání zpestřují život a cesty. Z Lambayeque a Chiclaya se mi nechtělo odjíždět. Bylo tam moc milých lidí, jak starých známých, tak i lidí, které jsem poznala letos. Bylo mi tam z tohoto hlediska moc příjemně.
Nechápu, že si mě někteří lidé takto zapamatovali. Vím, že má výhoda je, že vypadám jinak, takže si mě lidé všimnou a zároveň umím španělsky, takže si můžeme popovídat. Když člověk ale letí přes půl zeměkoule a při cestách městem zjišťuje, že si ještě pořád pamatuje většinu ulic nazpaměť, dokáže používat MHD, jakoby tam naposledy byl včera a má taková přivítání a setkání, opravdu je to další domov. Ne všechno je růžové a další článek by mohl být klidně o negativismech, ale ačkoliv se snažím být realista, ráda vidím to pozitivní a raduji se z toho. Tak se teda raduju i z toho, kolik milých a přívětivých lidí jsem v Peru mohla poznat, kteří mě přijali za svoji, dali mi najevo, že jim na mně záleží a že mě mají rádi. A já je mám taky moc ráda a záleží mi na nich. Nevím, jak jim to vždy ukázat, ale jeden ze způsobů je ten, že se tam pořád vracím. Nedá mi to. A oni to ocení :)

pondělí 24. října 2016

Návštěva Mexika


Když hledám co nejlevnější letenky, často to znamená, že budu třeba víckrát přestupovat, poletím brzo ráno, v noci, anebo budu mít dlouhé přestupy. Tentokrát jsem vlastně dokonce sehnala zpáteční letenky Vídeň-Chicago a pak Chicago-Lima za stejnou cenu, jako kdybych kupovala letenky rovnou do Limy. Každá z těchto letenek měla v sobě ale přestup. Do Chicaga jsem měla noc na letišti v Londýně a z Chicaga jsem zase přestupovala v Cancunu, v Mexiku, nazpět do Chicaga jsem přestupovala v Miami. Kromě té zajímavé zkušenosti přespávání na Heathrow jsem si teda užila, anebo taky "užila" přestup v Cancunu. Nejsem až tak naivní, že bych si nic o přestupu nezjistila. Koukala jsem na stránky Ministerstva zahraničních věcí a snažila jsem se dopátrat, jestli pro vstup do Mexika Češi potřebují víza. Nebyla jsem si jistá, jestli budu muset projít imigračním, doufala jsem že ne, ale jistota je jistota. Ze stránek jsem pochopila, že víza asi nepotřebuji. 


Už letadlo z Chicaga do Cancunu mě překvapilo, protože na tak krátký let tam American Airlines měli obrazovky u každého sedadla (versus devítihodinový let z Londýna do Chicaga, kde nebyly). Všichni pasažéři vypadali velice dovolenkově a v letním oblečení, zatímco já jsem se jako obvykle pořádně navlékla, protože jsem měla před sebou trochu delší cestu a v letadle mi je vždy zima. V polovině letu nám začaly letušky rozdávat formuláře ke vstupu a k proclení a polopatě nám vysvětlili, co zaškrtnout a co vyplnit... Teda vysvětlovaly to Američanům. Já jsem se ptala, jestli potřebuji formulář na přestup, ale každý říkal něco jiného, tak jsem si jeden vzala, druhý ne, ten jsem si pak musela vyzvednout při výstupu z letadla a vyplnit ve frontě na imigračním.

Takže ano, musela jsem si vyzvednout kufr, projít imigračním, prohlásit, že nemám nic k proclení, vylézt z letiště, najít autobus k jinému terminálu, dojet tam, odbavit znova svůj kufr, projít všemi kontrolami a pak v nacpaném letišti čekat na další let.

Když jsem se dozvěděla, že tímto procesem musím projít, byla jsem docela naštvaná. Znamenalo to pro mě kupu práce navíc. U imigračního jsem se modlila, abych opravdu nepotřebovala víza. No a pán za přepážkou mi řekl jenom dobrý den a na shledanou. Nic ho nezajímalo, vzal si můj formulář a dal mi do pasu razítko. Když jsem zmatená vyšla z letiště, tak jsem všude viděla cestovní agentury, delegáty a taxíky. První dojem: mega turismus. Začala jsem hledat bus shuttle, který by mě převezl k dalšímu terminálu, musela jsem ale najít, který vlastně hledám. Hned se mě ujali nějací milí pánové, kteří mi hned poradili a poslali mě tam někam dozadu, kde jsem prý měla nasednout do červeného auta. Po cestě tam jsem si ale všimla, že autobus zadarmo je hned za rohem, jen se na něj musí chvilku počkat. Došlo mi, že mě ti pánové posílali na něco komerčního, což bych možná využila, kdybych pospíchala, protože tento autobus jezdil cca 2x za hodinu. Další věc, která mě v Mexiku praštila, bylo teplo a vlhko. Co jsem měla čekat v srpnu, že? Takže navlečená na klimatizovaná letiště a letadla jsem se začala pěkně pařit. Naštěstí autobus dorazil asi za 15 minut a pak jsem už jen 15 minut stála v tom autobuse a čekala, až dorazíme na můj terminál a doufala jsem, že to všechno stihnu (na přestup jsem měla asi 3 hodiny).


Když jsem prošla všema kontrolama, dál se utvrzoval můj dojem, jak se v Cancunu všechno točí okolo turismu, minimálně v místech dosažitelných pro turisty. Kupa amerických a pár mexických fastfoodů, tanečníci a náhodné flashmoby, a co se mi líbilo nejvíc, byly stánky, kde prodavačky měly bílé tradiční mexické šaty. Letiště bylo ale přecpané a moc nebylo kam si sednout. Chtěla jsem si koupit něco k jídlu v mexickém fastfoodu, ale ceny měli v mexických pesos, tak mi chvilku trvalo, než jsem si to přepočítala a pak jsem to vzdala. Musela jsem si ale koupit aspoň vodu, jinak by mi nebylo dobře, tak jsem zamířila do nějakého malého obchodu, kde měli všechno strašně drahý, ale vodu jsem potřebovala a nechala jsem se zlákat ke koupení mexické vanilkové esence a jednoho pohledu. Nakonec jsem zjistila, že ta lahvička vanilkové esence mě stála stejně jako voda, eh... Internet zdarma letiště nemělo = velké zklamání, tak jsem zbytek času na letišti strávila čtením knížky a koukáním na film.



Moje dojmy z Mexika? Moc jsem toho nezažila, ale na čistě mexické půdě mimo letiště jsem strávila asi 30 minut. Dobré, ne? :D Největší zážitek pro mě ale bylo přistání a ten pohled z letadla. V tu chvíli mi došlo, proč lidé do Mexika lítají, vypadalo to opravdu krásně. Někdy bych ráda navštívila Yucatán, Chichen Itzá a strávila v Mexiku trochu víc času, než pár hodin. Zbourala nějaké stereotypy, ochutnala pravé mexické jídlo a poznala milé lidi. Kdo ví? Třeba se tam někdy podívám! :)