neděle 8. září 2019

O tom, jak si mě adoptovali v Pueble


Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Tak se to říká, že?

Cesta do Puebly bylo jedno z mých spontánnějších rozhodnutí, které dopadly výborně. Byla to taky jedna z nocí, kdy jsem opustila své zaplacené ubytování a přespala u místních. Jak jsem se tam vůbec dostala? Já vlastně ani nevím, jak to začalo, ale myslím, že většina těchto příběhů bude začínat tak, že onen Mexičan viděl moje video na YouTube, myslím, že tohle bylo konkrétně jedno z videí, kde jsem učila nějaké české fráze. Jesus z Puebly totiž minulý školní rok strávil v České republice na místní škole, v místní rodině. Bydlel někde v Lounech a je to vtipné, protože jsme celou dobu byli v kontaktu a celou dobu jsme plánovali, že přijede do Nové Paky nebo že se někde sejdeme. Párkrát jsme se těsně minuli v Praze a nakonec v červenci odletěl a my jsme to setkání nezvládli. Já jsem ale byla v Mexico City, takže asi 2 hodiny od Puebly a protože mě dostatečně přesvědčil o tom, jak je Puebla krásné město a že určitě musím přijet a já jsem měla plánovanou časovou rezervu na to si takový výlet udělat, dohodli jsme se na jedné sobotě. Den předem jsem hledala lístky na autobus, tak jsem s Jesusem domlouvala, jaký je vhodný čas, abych přijela a odjela a v tu chvíli mě začal přesvědčovat, ať zůstanu déle, že mi s rodiči toho chtějí ukázat víc, za den to určitě nestihnu. "Uaaaaaaa", to je složité, to byly moje pocity. Nejsem moc dobrá v rozhodování a navíc jediný den, kdy jsem měla opravdu něco naplánováno, byl další den, na moje narozeniny v neděli. Měla jsem mít piknik s místními. Ale protože ráno je moudřejší večera, řekla jsem Jesusovi, že se na to potřebuji vyspat a ráno před odjezdem mu napíšu. V sobotu ráno jsem teda vstala, sbalila si věci tak, abych mohla případně i přespat a i když jsem nebyla ještě 100% jistá, tušila jsem, že spíš tam zůstanu přes noc. Pocitově to je jedna z takových těch věcí, kdy opouštíš svoji zónu komfortu a nechce se ti, ale víš, že za tou hranicí bude nějaký skvělý zážitek nebo zkušenost. 

Google Mapy mi ukazovaly, že na autobusové nádraží můžu dojet metrem, ale nebyla jsem si jistá, jak metro funguje, tak jsem si radši zavolala Uber a za chvíli, s dostatečným časovým předstihem, jsem byla na nádraží a snažila se v tom chaosu najít svoje nástupiště a koupit si něco k snídani nebo aspoň čaj. Tady je to, co mi v Mexiku přišlo nepochopitelné. Nikde není nějaká centrální cedule, který by říkala, odkud jezdí jaký autobus. V těchto situacích nezbývá než se někoho zeptat. Tak jsem šla k přepážce mé autobusové společnosti a tam mi ochotně poradili, které nástupiště mám najít. Ještě chvíli jsem počkala a pak už nastupovala do hezkého pohodlného autobusu. Ano, většina dálkových autobusů po Mexiku jsou poměrně luxusní (na české podmínky), dají vám tam svačinu a pití a máte luxusní pohodlné sedačky. Cesta trvala přes 2 hodiny, po cestě opravovali silnice a taky vyjet z Mexico City bylo trochu náročnější, tak jsem Jesusovi ještě psala, že máme zpoždění.



Když jsem přijela do Puebly a vylezla z autobusu, veselý klučina na mě zavolal česky, pozdravil mě a objal mě. Za rohem už čekali i jeho rodiče, oba moc sympatičtí. Tady mi došlo, jak bylo super, že jsem přijela v sobotu, že měli čas a nebyli v práci. Původně jsem si myslela, jak budu točit ten den videa, ale nakonec vše bylo tak rychlé, že jsem jen vstřebávala, co se dělo. První věc, kterou jsem ochutnala byla výborná místní horká čokoláda. Moc jsem od toho neočekávala, protože jsem si objednala tu, co není z mléka, ale vody (a taky protože peruánská horká čokoláda mi moc nechutnala), ale byla jsem velmi příjemně překvapena. V Mexiku čokoládu umí dělat. Koupila jsem si zpáteční lístek autobusem na další den ráno a vyrazili jsme do města.

První zastávka byla v jakémsi trhu, kde se dělají slavné cemitas - takové sendviče plněné tím nejlepším, co vás napadne. Je tam jakási slanina nebo maso, sýr, šunka, avokádo,  nějaký salát, mmmm, hned bych si dala, i když v tu chvíli jsem zvládla sníst jen polovinu. Tyhle cemitas se připravují v takové hale, kde je ale zakázáno fotit (i když jednu fotku na tajňačku jsme si s Jesusem udělali). Taky tam prodávají výborné pití... ale!! vše je obrovské!!! To jsem zjistila v Pueble, že vše tam podávají ve velkém, hlavně teda pití. Jejich kelímky mají alespoň tři-čtvrtě litru, nebo opravdu nevím.



Žaludky jsme si naplnili, tak jsme se vydali na něco kulturního. Podívali jsme se do kulturního centra, kde jsme se dozvěděli, jak město vypadalo dávno. Puebla je rozdělena řekou, která dříve rozdělovala město na dvě části. V jedné žila původní indiánská populace a v té druhé španělská kolonizátorská. Na jednom plánku je vidět, jak to bylo i architektonicky uspořádané versus neuspořádané, ale naše průvodkyně nám také řekla, jakým způsobem Španělé diskriminovali původní obyvatelstvo.

Dál jsme se vydali projít centrum, uměleckou část, trh, hlavní náměstí a uměleckou čtvrť. Já jsem jen fotila, Puebla je jedno z těch měst, co mají barevné domky a různě barevné ulice a celé je to strašně moc fotogenické :) Během procházení městem jsme s Jesusem porovnávali naše dojmy. On mi vyprávěl o jeho životě v Česku a já jsem mu říkala svoje poznatky o Mexiku. Občas se mě jeho rodiče zeptali, jestli jsem už něco ochutnala a když ne, tak nařídili, že to musím ochutnat, zatímco já jsem mírně protestovala, že pořád vůbec nemám hlad (na cestách moc nejím). Některé věci jsem ale musela. Tak jsem ochutnala nějaký místní podniky - flan a cremitas, později jsme si zase dali nějaký likér, který se jmenuje pasitas a má své tradiční servírování s rozinkou a sýrem, takže piješ a mezitím střídavě koušeš do sýra.



  

Tak jo, v Pueble jsme to nejdůležitější už prošli, tak přišel čas se přemístit do Cholula. Cholula je město přidružené trochu k Puebla, ale jinak je samostatné. Je to krásné městečko, typem podobné Pueble. Je ale slavné, protože je tam jedna z největších pyramid, podle svých základů, které jsou teda pod zemí. Pokud jsem to pochopila dobře, když to tam Španělé dobyli, tak jak  byli katoličtí, na vrcholu té pyramidy, na vrcholu toho kopce, postavili katolický kostel. Typické. Vtipné v tom kostelíku je, že tam je zakázáno fotit, ale funguje to tak, že tam to oznámení mají opakovaně hlasitě puštěné, takže pokud se přijdete do kostelíka modlit, máte smůlu, pořád vás to tam ruší. Mě osobně kostelík nezaujal, ale výhled odtamtud byl krásný. Výhled na Cholulu, na Pueblu a na okolní sopku - jedna z nich je Popocatepetl. Tam mi Jesus vyprávěl, jak v Čechách zjistil, jak je u nás Popokatepetl slavný, aniž by lidé věděli, že to je mexická sopka. Nemohli jsme si to nechat pro sebe, tak jsme o tom natočili na Facebook video. Také mi vyprávěl o tom, jak neměl rád svoje jméno, ale v Čechách zjistil, jak to je s Ježíškem, tak začal říkat, že je Jesus, česky Ježíšek a jeho jméno se mu zalíbilo. Prý ho dá i svému synovi. 
Pyramidu jsme nakonec prozkoumali i zblízka a vlezli jsme i do vnitřních tunelů a nenápadně jsme odposlouchávali průvodce, co tam vodili skupiny a nakonec jsme našli Jesusovy rodiče venku na pivu. 

Tady jsem si znovu ozkoušela, co to jsou Mexické porce. Nabízeli mi totiž michelada, nebo aspoň myslím, že to bylo ono. Je to pivo s limetkou a solí, případně s chilli. Já jsem ochutnala to s chilli a nakonec jsem se rozhodla pro to s "jen" solí. Když jsem ale viděla ty velikosti, co pili, požádala jsem, jestli bych nemohla dostat nějakou malou porci. Bylo mi vyhověno a dostala jsem "jen" půllitrový kelímek s pivem. Aha. Takže my Češi si myslíme, jak pijeme velké pivo. Pivo se solí je ale zvláštní, navíc to příšerně pění. Mexičané hodně dávají sůl do pití, prý aby člověk v těle nezadržoval vodu, ale já nevím, mně to nechutná. S pivem jsme sledovali voladores (klikni pro video), takový český řetízák, jak to někdo s nadsázkou na mé Facebookové stránce nazval. Je to ale atrakce a lidé se přivázáni provazem spouštějí z kůlu za doprovodu živé hudby jednoho z nich. U piva se Ježíšek rozpovídal víc česky, tak bylo veselo, ale přišel čas to zajíst. Na náměstí v Cholula byla tradičně kupa stánků s jídlem i suvenýry a já jsem přese musela ochutnat chalupas (čti čalupas). Vypadá to jako tacos, ale nejsou to tacos. No a pěkně to pálí, ale je to strašně moc dobrý, obzvlášť po pivu.

levá hora schovaná v mraku je Popocatepetl :)





Tímto naše exkurze v Cholule skončila a my jsme zamířili zpět do Puebly, tentokrát ale do nějaké modernější části. Úžasní rodiče Jesuse mě vzali na estrellu, takové ruské kolo, i když nesouhlasí úplně s vedením města, které to postavilo. Zatímco jsme čekali ve frontě, začalo se nad námi pěkně smrákat a obloha se ztmavila. Vypadalo to děsivě a my jsme čekali, kdy se spustí bouřka. Nebylo to příjemné, protože za bouřky nebo silného deště se prý provoz přerušuje. Došli jsme ale na řadu, nastoupili a měli jsme úžasný výhled na začínající bouřku a blesky. Chvíli po tom, co naše kolečko skončilo a my jsme ve slejváku přeběhli do auta, už kolo zastavili, takže jsme to stihli opravdu tak tak. 



Poslední gurmánskou zastávkou dne byly ještě donas. Pořád se mě ptali, jestli jsem už ochutnala donas. Já jsem nechápala a až když mi je přinesli, tak mi došlo, že se mě ptali na koblihy (donuts, doughnuts), hihi. No nic, dali jsme si různé v Crispy Cream a to už bylo poslední, co jsem ten den do sebe zvládla nacpat. Déšť trochu ustal, tak jsme vyjeli na kopec na výhled na Pueblu, který by za dne byl asi hezčí, ale i tak to bylo milé a pak už jen domů. Dostala jsem pokoj Jesusovy sestry, která pár dní předtím odjela studovat do Argentiny a ještě chvíli jsme s Jesusem probírali jeho vzpomínky z Čech a pak šli spát. 

Budíček byl nepříjemně brzký, protože jsem jela autobusem už v 6:30 ráno, abych se stihla vrátit do Mexico City a připravit piknik. Jesusovi rodiče mi během soboty stihli říct, co všechno bych měla v Mexiku vidět a že určitě mám přijet, že u nich mám dům otevřený. Oni sami ubytovávali různé cizince a věřím, že to mysleli vážně, že tam mám dveře otevřené. Kdo ví, jestli to někdy využiji. Určitě bych se nebála vrátit, moc se mi tam líbilo a bylo mi s nimi příjemně. Teď byl ale čas odjet a vydat se na můj narozeninový piknik s dalšími do té doby cizími lidmi. O tom ale zase příště :)

čtvrtek 5. září 2019

Spropitné v Mexiku

podnik California v Puebla, Mexiko

Pokud je nějaká z věcí, na který jsem v Mexiku nebyla připravena, tak to jsou dýška. Vím, jak to je velké téma v USA, ale netušila jsem, že Mexiko je vede taky a to nejen v restauracích. Myslím, že jsem se ale nakonec s nimi smířila, zvykla si na ně a našla jsem si v nich i to hezké.

V Mexiku je zvykem platit v restauracích a podnicích s obsluhou 10% navíc. Pokud platíte kartou, často se vás zeptají právě i na to, jestli chcete přidat dýško a kolik procent. Pokud jste v hodně turistické oblasti jakože třeba Cancún a Playa del Carmen, kde jsou zvyklí na Američany, může se vám stát, že vám přinesou účet a navrhnou vám přidat dýško 15% nebo 20%. To mi přišlo už trochu blbý, ale vzhledem k tomu, že když jsme si za tu celou dobu našeho pobytu v Playa del Carmen s Johannou jednou zašly do restaurace, měli jsme kvůli jejím alergiím speciální požadavky a dali si s námi hodně práce, takže si těch 20% zasloužili. Další důvod, který mi přijde, že dá o jeden důvod více dát spropitné, je, že před jídlem vám ve většině tradičních podniků donesou jejich typické tortillové chipsy (totopos) a nějaký omáčky k tomu. Líbí se mi, že si tuto službu nijak nenaceňují, osobně mi přijde neslušné, když tohle nějaká restaurace dělá, protože to je služba, kterou si člověk neobjednal. Buď ji nedávejte, nebo ji dejte zadarmo.


Restaurace by byly jasné, na to už jsme skoro všichni zvyklí. Další úroveň jsou ale jiné služby. Takže například Uber (pro ty, co neznají, aplikace pro přivolání auta jako taxi) vám po každé cestě nabídne, že můžete řidiči dát dýško a vy vyberete, kolik chcete. Když platíte menší částku, dýška začínají na 5 pesos (6 Kč), když jedete ale delší trasu, nabízí vám to minimálně 10 pesos. Když jsem to poprvé viděla, byla jsem z toho hodně zmatená, ale říkala jsem si, že 6 korun mě nezabije. Pak jsem někdy měla pocit, že to ten řidič uvidí, tak jsem to potvrzovala třeba až když odjel. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to dám opravdu jen těm, kteří mi přišli fajn a "zaslouží si to". Vlastně nevím, jestli to místní dělají nebo zda je to taková nějaká past pro zahraniční turisty.

Přesuňme se k dalším službám. My z Čech jsme bohužel zvyklí na to, že za záchody  musíme platit. V Mexiku veřejné záchody bývají za poplatek, na autobusových nádražích mají automaty a záchody stojí 6 pesos, ale pak jsou také záchody součástí různých míst, kde platit nemusíte, ale je tam paní, která vám podá toaletní papír a vy jí můžete dát propina (španělsky dýško). Popravdě, já jsem tohle vždy nesnášela, zažila jsem něco takového v Německu a jiných místech Evropy na benzínkách, je to takový psychický nátlak na člověka :D V Mexiku mi to ale zas tak moc nepřišlo. Buď to je tím, že tam celkově ty ceny jsou člověku přístupnější, tím že vydělávám a mám na to, anebo prostě jejich přístupem. Jedna paní to tam takhle někomu vysvětlovala, když se ptali, jestli se záchod platí. Řekla, že prostě když chceš, tak dáš dýško. Vůbec nevypadala naštvaně, když někdo nedal. Prostě dělala svoji práci, rozdávala toaletní papír a lidé dali nebo nedali.

V podobném stylu fungují dýška lidem, kteří vám nakládají kufry do autobusu a pak ještě těm, co vám je vykládají. Anebo taky lidem, co vám zabalí nákup do tašky v supermarketu. Buď vás to může štvát a tak nedáváte nic, anebo si z toho můžete udělat sport. Vlastně je to způsob, jak se průběžně zbavovat malých mincí. Vždy si nějaké dáte do kapsy a pak něco vylovíte a zas tak draze vás to nepřijde. Já jsem se to učila a naučila. Klíč bylo mít něco v kapse, protože vyndávat peněženku a hrabat v ní se vám nechce, v některých situacích to ani není bezpečné. Učila jsem se ale i dávat peníze pouličním umělcům, kteří se mi líbili. Učila jsem se, že kde si vážím služby, kterou pro mě dělají, dám něco, i když je to třeba málo. 



Nicméně je jedna oblast, kde jsem dýška tolik nepochopila a neoblíbila si je. U turistických průvodců. Dobře, možná nejsou dobře placení a z těch peněz, co jsme zaplatili agentuře třeba tolik nedostanou...? Myslela jsem, že jsou placeni slušně a navíc vydělají něco i z toho, co turisté nakoupí v místech, kam je dovezou. Možná jsem se mýlila. Na každé tour nám totiž vždy vysvětlili, jak 60% jejich platu je z dýšek a jestli se nám to líbilo, ať přispějeme, atd. Mně to přišlo zvláštní, protože jsem měla pocit, že to co jsme zaplatili za tour už byla dost vysoká suma, navíc jsme se třeba trmáceli v autobusu plném lidí. Stejně tak nám to třeba řekli i když jsme šli na zip-line v jednom "zábavním" parku (pokud se dá 6 atrakcí počítat jako zábavní park). Tam to bylo zvláštní, protože jsme opět museli kromě vstupu ještě zaplatit docela dost peněz za tu zip-line a pak nám ještě řekli, že pokud se nám to líbilo, můžeme dát dýško. Je to ale asi součástí té kultury a zvyků. Nevím, zůstal mi z toho v hlavě otazník. 

Musím vám ale říct, jak jsem se v jednom nebo dvou případech zachovala naprosto česky a setkala se s nepochopením :D Zaprvé, naše české zaokrouhlovaní cen nahoru je naprosto nedostatečné, co se týče pravidla 10%, protože většinou je to míň, než těch 10%. Dejme ale tomu, že zaokrouhlíme nahoru a je v tom těch 10%. Když to v Mexiku uděláte českým stylem, nepochopí vás. Platila jsem v jedné kavárně snídani, myslím, že mě to vyšlo asi na 54 pesos, tak jsem slečně podala bankovku a řekla 60, jako bych to udělala v ČR. Samozřejmě, že mě buď nepochopila nebo neslyšela a vrátila mi vše, co měla na těch 54 pesos. Já jsem byla chvilku zmatená, proč mi vrátila všechno, ale pak mi došlo, že takhle to asi nefunguje. Musela bych mluvit jasněji ve stylu, ať připočte 10% nebo ji jednoduše nechat, ať mi peníze vrátí a já tam něco pak nechám nebo hodím do krabičky. 

A tak jsem se naučila. Dávat spropitné v Mexiku, dávat zajímavým lidem na ulici peníze😄 a kupu dalších věcí, ale o těch zase napíšu jindy...

Aguachiles v Playa del Carmen s Johannou

neděle 25. srpna 2019

Třítýdenní cesta po Mexiku


Tento týden jsem se vrátila z Mexika. Strávila jsem tam tři týdny, které byly nabyté programem a hlavně přesuny. Dny, které jsem strávila na jednom místě, resp. v jednom městě, bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Možná to ani nebyl tolik můj úmysl, ale ono se to tak všechno nahodilo. Když začnete zjišťovat, co v Mexiku navštívit, zjistíte, že ani rok by vám nestačil, no a já jsem měla tři týdny a 4 státy, takže to dopadlo tak, že v každém jsem měla jen tak 4 celé dny a co se dalo zvládnout, to se dalo zvládnout. A i když to možná bylo trochu fyzicky náročné, pro mě je dovolená vždy hlavně o psychickém odpočinku a vypadnutí z představy, že pořád musím něco dělat. A taky o tom, že překonám svoje osobní hranice, pohodlnost a nepohodu, že se budu hodně hýbat, zkoušet nové věci, nebudu líná, budu se bavit s cizími lidmi, ptát se na hodně věcí a poznávat a poznávat. 

Proč jsem jela zrovna do Mexika? Zhruba před dvěma nebo třemi roky jsem si řekla, že než se zase vrátím do Peru, musím navštívit nějakou jinou zemi Latinské Ameriky. Bylo mi docela jedno kterou, i když mým dlouhodobým snem je Kuba (z mnoha důvodů), ta ale ještě musí počkat. Pamatuji si to, jak jsem studovala historii Latinské Ameriky na státnice a učila se o Mexiku a toužila jsem tam jet. V závěru byl ale výběr podle několika málo faktorů. První jsem vyřadila jih Jižní Ameriky, protože tam je zrovna zima a já miluji léto, takže nechci obětovat svoje léto za zimu. Tím se mi zúžil výběr na země v blízkosti rovníku, Střední a Severní Ameriku. Další faktory se pak sešly dohromady. Zaprvé, znám někoho v té zemi? Vím o té zemi něco? No a nejdůležitější - kolik stojí letenky? Vzhledem k tomu, že jako učitelka jsem limitována na nejdražší cestovací sezónu, je to docela zásadní faktor. Letenky mám zmapované, trochu tuším, kdy je kam výhodné cestovat a vím, že je kupa destinací, kde můžu letenku sehnat za polovinu nebo třetinu ceny, kdybych byla trochu flexibilnější. Nicméně, tuto možnost nemám, tak jsem se naučila pracovat s tím, co se dá. Když jsem si všechno tohle poskládala a začala hledat letenky, nejlevněji na léto vycházela Kuba a pak právě Mexiko. Začala jsem Mexiko sledovat a letenky se různě měnily, záleželo i kam přesně člověk chtěl letět. Trochu jsem sledovala i tento pár, který na jaře v Mexiku byl a svými příběhy na Instagramu mě úplně na některá místa nalákali (vlastně na základě jejich fotek jsem do trasy zařadila Guanajuato). Nebyla jsem si jistá, jestli to je správné rozhodnutí, ale mezitím jsem už začala mluvit s různými lidmi z Mexika, kteří mě lákali, ať přijedu, tak jsem si řekla, že když seženu letenky za nějakou slušnou cenu (za 20 tisíc) koupím je. A tak se taky stalo. Jednou jsem zase takhle koukala na letenky a našla jsem na stránkách Delta letenky do Guadalajara a zpět za necelých 21 tisíc, tak jsem je koupila. 
No a kde jsem na to vzala peníze? Právě v té době, kdy jsem si předsevzala navštívit jinou zemi než Peru, jsem si založila na spořícím účtu obálku s názvem Latinská Amerika. Všechny peníze, které jsem si pak vydělala mimo svoji práci na plný úvazek (takže různé překlady, online výuka češtiny, vrácení daní a něco málo z YouTube) šly do této obálky. A věřte, nevěřte, naskládala se tam docela slušná částka. Sice mi nepokryla celou cestu, ale rozhodně pokryla všechny moje výdaje spojené s dopravou a přepravou, což byla největší částka.

A tak se vydejme do Mexika. Cesta začala 1. srpna a končila 22. srpna na letišti v Praze.  Já jsem ji nazvala svou narozeninovou cestou - důvod, který vždy stačil jako ospravedlnění, když jsem přemýšlela, jestli do něčeho investovat nebo ne :D


TRASA:


Začala jsem druhého srpna v Guadalajara, stát Jalisco. Tam jsem navštívila městečko Tequila, byla to Tour o výrobě tequily. Luxusní a úžasná. Pak jsem čtvrtého sedla na letadlo do Cancúnu s přestupem v Mexico City. V Cancúnu mě čekala kamarádka, přemístily jsme se do Playa del Carmen a místo toho, abychom ležely tři dny na pláži, jsme se o to pokusily jen první den a další dva dny jsme strávily na tour po archeologických památkách. Osmého jsme se na letišti rozloučily, ona letěla zpět do USA a já do Mexico City, kde jsem se setkala s Jorgem. Tam jsem strávila den a další den jsem se plánovaně vydala do Puebly navštívit rodinu Jesúse a trochu neplánovaně tam i přespala. Další den jsem měla narozeninový piknik v parku v Mexico City s (do té doby) cizími lidmi, nejvíc jsem se těšila na Dianu, nevidomou slečnu. V pondělí jsme jeli na tour na Teotihuacán a tam jsme poznali Oscara. Další den jsme vyrazili do Guanajuata. Tam jsme to vzali odpočinkověji a jen si každý po vlastní ose užívali město. Na Jorgeho narozeniny šetnáctého jsme se vydali do San Miguel de Allende a vzhledem k tomu, že jsem už byla na půl cesty, já jsem se večer nevrátila, ale jela jsem do Querétara, kde jsem se sešla s Edgarem, ten mi ukázal město a druhý den venkov a setkala jsem se i s jeho rodiči. Večer jsem se vrátila do Guanajuata. Další den ráno jsme zase sedli na autobus a jeli do Guadalajary na poslední dva celé dny. Já jsem si stihla zajít do místní církve a večer mi Jorge napsal, že pojedeme na improvizovaný výlet, takže mě ráno nabral v hostelu a jeli jsme dvě hodiny někde mimo Guadalajaru do hor, kde jsme šli na zipline a visící most, přespali jsme v chatě v lese a unavení se vrátili dvacátého do Guadalajary, kde jsem nakoupila poslední suvenýry, nadopovali jsme se kávou na to, abychom spali asi jen 4 hodiny a ráno po třetí hodině mě Jorge hodil na letiště a já se vydala na únavnou cestu zpět domů při které mi uletělo poslední letadlo. Tak, to je moje třítýdenní cesta shrnutá do jednoho odstavce. Třeba vás to nalákalo k tomu, že budete číst dál a bude vás zajímat, kdo je Jorge, Edgar nebo Jesús, a kde jsem je vzala, anebo vám to taky bude stačit jako malé shrnutí mé šílenosti a víc vědět nepotřebujete :D 


Několik statistik a faktů cesty:
  • Za celou cestu jsem spala v 8 postelích. Plán byl 5 různých míst, ale naskytly se 3 nečekané výlety navíc přes noc, takže moje hostelová/AirBnb postel byla 3 noci zaplacená a prázdná.
  • Za celou cestu jsem letěla v 10 letadlech. 3 na cestě tam, 3 po Mexiku a 4 na cestě zpět.
  • Vydala jsem se na 7 turistických tour, které jsem si (kromě jedné) zaplatila. Od té, co trvala 1 hodinu po tu, co trvala asi 10 hodin.
  • Jela jsem 9 meziměstskými pohodlnými autobusy.
  • Jednou jsem jela trajektem tam a zpět na ostrov Cozumel.
  • Poznala jsem kupu skvělých nových lidí, z toho jménem aspoň tak 11.
  • Snědla jsem více tacos než za celý svůj život předtím.
  • Za jídlo jsem utratila asi jen tak 1,5 násobek toho, co utratím průměrně za měsíc doma s tím, že jsem si sama vařila asi jen 3x, zbytek jídel jsem jedla na ulici nebo v různých podnicích.
  • Tři ubytování jsem měla zarezervovaná předem, dvě jsem rezervovala po cestě vždy den předem. 
  • Autobusy jsem rezervovala vždy den předem online nebo na autobusovém nádraží. 
  • S sebou jsem vezla dolary, které jsem proměnila, také jsem hodně platila kartou a párkrát vybrala.

Takže pokračování o cestě, příběhy, atd. příště. Zajímá vás něco konkrétního o cestě?

pátek 9. srpna 2019

O tom jak se jí v Tanzanii


Ano, už dlouho tady slibuji článek o jídle v Tanzanii.

Jídlo se totiž při cestování stalo pro mě neodmyslitelnou součástí, často velmi důležitou. Když teda cestuji sama, tak většinou skoro nic nejím, neumím se totiž zastavit a rozhodnout se, co si kde dám.... Ale učím se to, třeba dneska se mi to povedlo :) 
V Tanzanii to ale bylo jednoduché, protože jídla jsme měli v programu a vždy nám je někdo naservíroval. Teda spíš připravil a my jsme si je naservírovali. První dny to bylo v Moravian Hostel, kde jsme mívali schůzky. Místní paní nám tam vařily a my poslušně jedli. Dál už to bylo různě po návštěvách nebo církvích na cestě. Jídlo se ale v podstatě v různých podobách jen obměňovalo a opakovalo.


Poprvé jsem z jídla nadšena nebyla. Nějaké hubené maso na kosit, rýže, zvláštní zelenina a jako dezert banán. Hmm, zajímavé. Hlavně to maso mi moc nejelo. Tak nějak ho odrápat z té kosti nebo okousat, to není úplně můj styl. Bylo to teda kuře, to je tam prý vzácnost.



Podruhé a potřetí jsem si začala nacházet na tom jídle své oblíbence. Vždy jsme si sami nabírali, takže jsem si nabrala méně toho, na co jsem neměla chuť a více toho, co mě zajímalo. Vybrala jsem si masa, která mě lákala, vynechala něco jiného... Počtvrté už mi jídlo začalo chutnat a začala jsem si ho užívat. Všímala jsem si obměn. Když to teda shrnu, tak tanzanské jídlo je jednoduše: nějaký kus masa, omáčka se zeleninou nebo masem, rýže, nějaká vařená zelenina, ještě nějaká zelenina, jako dezert banán nebo ananas. Líbilo se mi, že to jídlo bylo dostatečné tak, že nám stačilo jíst třikrát denně. Sladké ovoce naprosto nahradilo dezert a na sušenky jsem si celý týden skoro nevzpomněla. Když jsme byli v Rungwe u avokádové plantáže, tam jsem si jídlo už naprosto vychutnávala, měli všechno čerstvý a zralý, k tomu to avokádo... ach! Úplně jsem se tam přejedla, až mi z toho pak nebylo dobře :D


A co vy? Myslíte, že by vám takové jídlo chutnalo nebo že byste si zvykli? :)

středa 29. května 2019

Moje neviditelná eReSka


Teď v květnu je to rok, co jsem se dozvěděla, že v mém těle není něco v pořádku. Že se tam něco děje, co se bude muset řešit. Bylo to poprvé, co jsem se dozvěděla možnou diagnózu, která byla potřeba ověřit. Bylo to poprvé, co jsem byla opravdu v nemocnici, co mě hospitalizovali a byla jsem tam dvě noci. Poprvé a snad naposledy, co mi provedli tu příšernou lumbální punkci a co jsem dostala dávky kortikoidů.

Když se ohlédnu zpět, měla jsem tušit, že se něco v mém těle děje. Nejsem ale člověk, co by se  v těchto věcech vyznal. Chodím k doktorům jen, když opravdu není zbytí a vlastně beru ten fakt, že jsem poměrně včas k doktorce došla, jako zázrak.

Možná to všechno začalo ještě trochu předtím, když mi před prvními anglickými státnicemi napuchla noha. Nevím, co to bylo, a samozřejmě jsem čekala dostatečně dlouho, jestli to nesplaskne, i když jsem se už nevešla do žádných mých bot, chodila jsem venku v pantoflích, večer před státnicemi jsem se smála-brečela nad tím, že baleríny si fakt vzít nemůžu a po tom, co jsem státnice "úspěšně podělala", jsem s ubrečená šla na pohotovost na kliniku, která byla vtipně hned vedle budovy naší fakulty. Tam jsem si ještě nechala vynadat za to, že jdu v pátek po poledni na pohotovst, ale s paní na krvi jsme si společně zanadávaly na to, že mám teda "fakt dost dobrej den". Teď na to vzpomínám s úsměvem, pamatuji si ale, že mi tam nějaký doktor na to dal mast, co hezky zabrala a řekl mi, že mám nějakou počínající artritidu a lepší už to nebude. Ani nevím, kdy jsem papírek z vyšetření donesla své doktorce, ale nikdy jsem to víc neřešila. Píšu to pro kontext toho, že artritida je vlastně zánětlivé onemocnění imunitního systému a proto myslím, že to souvisí. 1. epizoda předstátnicového stresu.


Další epizoda totiž začala na Silvestra 2017, dva týdny před opravným termínem státnic, v den, kdy jsem cítila snad nejhorší stres ve svém životě. Nějak to na mě vše v tu chvíli spadlo a pak jsem začala cítit, jak mě brní prsty na rukou a nohou. Ale tak co, že? Vlastně jsem si myslela, že to bude následek toho, že jsem spadla blbě na trampolíně asi dva týdny před tím. Skřípnutý nerv nebo tak něco? Druhý den, na Nový Rok, se brnění-mravenčení začalo rozšiřovat po těle, později se přidala určitá necilivost na břiše, a já jsem nevědomky zažívala asi svoji první ataku.
Po týdnu mi to už přišlo nějaké zvláštní a kamarádka fyzioterapeutka mě ujistila, že skřípnutý nerv by postihl třeba jen jednu moji ruku, ale ne všechny čtyři končetiny. Tak jsem v pátek zamířila k mé doktorce, která mě poslala přednostně na Neurologii do Jičína. Tam mě po nějaké době vzala paní doktorka, provedla se mnou rozhovor a nějaké vyšetření, poznamenala si, že jsem učitelka a čekají mě státnice (já jsem nechápala proč), řekla mi, že mě objednají na Magnetickou resonanci do Hradce a až budu mít termín, ať jim zavolám. Já jsem jí to odkývala, ale hned na to jsem zapomněla, jestli mám zavolat před tou resonancí nebo po resonanci. Nechápala jsem, proč bych jim měla volat před tím, když ještě nebudou mít výsledky. (Až zpětně mi řekli, že to bylo proto, aby mě objednali na další kontrolu. To kdyby mi řekli v tu chvíli, bylo by mi to jasnější.) Tady to pro mě už začalo být trochu uzavřený. S mravenčením jsem udělala státnice a když jsem v únoru jela na Magnetickou resonanci, už jsem skoro nic necítila, jen to doznívalo. Usoudila jsem, že když už nic necítím, tak mi nic není. Žila jsem svůj život dál a občas jsem se snažila dovolat na Neurologii. Není to sranda, když se tam může volat během jedné hodiny denně, kdy jsem většinou učila a většinou zapomněla. Párkrát jsem tam volala, ale buď bylo obsazeno nebo tam nebyla paní doktorka. Já jsem navíc zapomněla, jak se jmenovala ta, u které jsem byla, takže jsem ani nevěděla, na koho se ptát :D

Myslím, že jsem se do nemocnice dovolala 4.5.2018 v pátek. Hurá. K mému překvapení jsem se dozvěděla, že se na MR něco našlo a že mě potřebují hospitalizovat. Tak jsem si domluvila, že hned v pondělí tam přijedu na lumbální punkci a na tři dny dávek kortikoidů. Poprvé hospitalizovaná v nemocnici. Při příjezdu si mě vzala paní doktorka do ordinace, ani mi nevynadala za to, jak mi to volání trvalo, ale řekla mi, že se něco na MR našlo a že je podezření, že mám roztroušenou sklerózu, proto mi provedou lumbální punkci a preventivně mi dají kortikoidy. Tak jsem si došla na pokoj a za chvilku za mnou přišel doktor, který mi dal papíry o lumbální punkci atd. Pokud nevíte, co to je lumbální punkce, vygooglete si to. To jsem udělala já a moje obavy snad nebyly ani tak hrozný jako to, co mě opravdu čekalo. Představte si, že sám ten doktor mi řekl, že by to nedal, že by si vzal prášek na uklidněnou a že jim u toho někdy chlapi odpadávají. V podstatě si vás tam posadí na lehátko a do spodní části páteře vám píchnou injekci, kterou vám vysávají mozkomíšní mok z té páteře. Jen  to tu píšu a není mi z toho dobře. Nechápu, jak jsem o zvládla. Hned se mi ale udělalo blbě, byla mi zima, bylo mi horko, začala jsem se potit a myslela jsem, že budu zvracet. Jakmile to dodělali, tak mě na chvilku položili na bok, já jsem se vzpamatovala, pak mě posadili na vozíček, odvezli do postele a musela jsem 2 hodiny ležet na břiše bez pohnutí. Později mi řekli, že už můžu ležet, ale kdybych chtěla na záchod, měla jsem zavolat sestřičku, abych jim někde nezkolabovala. Mně přišlo, že mi už bylo líp, ale záchoda jsem využila vždycky, když mě přišli zkontrolovat. Napíchli mě na kapačky a dávkovali mi Solumedrol. Měla jsem úžasný štěstí, že jsem na tom dvojlůžkovém pokoji byla dva dny sama, tak jsem mohla neomezeně volat s rodinou a kamarády a číst knížky do noci. Byl to takový pěkný odpočinkový čas až na jeden večer, kdy jsem si začala na mobilu googlit, co to je roztroušená skleróza a skončilo to takovým vnitřním zhroucením, protože jsem samozřejmě našla všechny stádia až na to nejhorší. Po této noci jsem si tohle zakázala googlit a nakázala jsem si nebát se něčeho, co není potvrzené a neřešit to. A tak jsem dál vlastně žila s představou, že asi nic nemám. Ve středu mě propustili domů a já jsem spokojeně šla, jen jsem nečekala, co mě čeká.
Čtvrtek a pátek jsem tak nějak zvládla, jen mě bolela hlava, ale to jsem ve škole zaháněla (dobře) kávou a odpočíváním, kdy to šlo, ale v pátek odpoledne jsem na tom byla tak, že v jiné, než horizontální poloze, mě hlava bolela nesnesitelně. Jo a kromě toho jsem po těch kortikoidech měla strašnou žravou, že jsem si říkala, jestli se takhle cítí těhotná žena? :D V sobotu jsem se chystala do Prahy a přesvědčila jsem se, že to bude lepší. Ještě před odchodem na autobus jsem zvažovala, jestli to zvládnu, ale přemohla jsem se. No a hned za Pakou mi začalo být strašně blbě a ta hlava mě bolela čím dál víc, že jsem v Jičíně vystoupila a zavolala známému, jestli pro mě nepřijede a nehodí mě domů. Zbytek víkendu jsem proležela s tím, že všechno kromě ležení mě bolelo, až jsem brečela. Jeden známý se tím začal zabývat a v neděli večer mi konstatoval, že mám naprosto ukázkový postpunkční syndrom. Vzhledem k ne 100% dobře udělanému vpichu se mi prostě někde tvořil špatný tlak a proto mě tak bolela hlava atd. Kdybych to věděla, tak jsem si dávala více kávy, protože ta právě pomáhá... ale přežila jsem... :)


Ke konci června jsem byla objednaná do RS centra do Hradce Králové, kde mi měli říct, co mi teda je a nabídnout léčbu. Bylo to vtipný, protože jsem se těšila, že budu znát konečný posudek, ale vlastně jsem ho nedostala. Můj papír o lumbální punkci byl prý nečitelný, ale to, co tam mělo být, tam bylo, testy vyšly pozitivně pro nemoc. JENOMŽE moje vyšetření magnetické resonance už zase bylo staré a tak mi prý nemůžou zatím nic nabídnout. Tak nic, zopakujeme MR, ještě uděláme vyšetření zrakového nervu a sejdeme se zase v září, jupí :D

Tak je tu září. V neděli (2.9.) ráno jsem měla resonanci a ve čtvrtek (6.9.) po poledni konzultaci v poradně. Abych stihla něco odučit, jela jsem autem. Byl to takový hezký ještě letní den. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Rozhodla jsem se, že si to musím i natočit, protože vím, že pak zpětně přemýšlím, co mi bylo vlastně řečeno. Pan doktor začal proslovem toho, jak je těžké diagnostikovat takovou nemoc, protože to je finální a doteď neexistuje léčba, která by ji vyléčila (ve smyslu se jí úplně zbavit), atd atd. Nakonec ale teda z něho vylezlo, že moje testy byly pozitivní a že teda mám možnost rozhodnout se pro typ léčby.
1. možnost byla odmítnout léčbu s vyhlídkou pravděpodobně skončit za 15 let na vozíčku (jeho slova).
2. možnost je zvolit biologickou léčbu, dali mi k tomu leták, ukázali, jak na to vypadá to zařízení atd.
3. možnost
"Jak jste na tom vy a děti?" ptá se mě pan doktor.

'Počkat, co jako já a děti?' přemýšlím... Nahlas jen říkám: "no, jsem učitelka, s dětmi pracuji."

"Ale ne, myslel jsem, jestli teď někdy plánujete děti..." doplňuje pan doktor.
"Ahaa, tak to opravdu teď ne."
"No, jak dlouho třeba?"
Vůbec nevím, co na to říct: "No, nikoho nemám, takže určitě několik let ještě ne."
"Tak dobře, máme tady jednu možnost. Je to klinická studie léku Mavenclad (účinná látka Cladribine), během které byste neměla otěhotnět, to je rok a půl. Tento lék by měl být ještě účinnější, než ta biologická léčba, ale má zase jiné vedlejší účinky. Kdybyste přišla před měsícem, ještě bychom vám ji nemohli nabídnout, teď je to právě aktuální. Rozhodnutí je ale naprosto na vás. Můžete to klidně probrat i s někým z rodiny, pokud chcete a zavolat nám."
"Takže říkáte, že je to ta nejúčinnější léčba, co mi můžete nabídnout?"
"V podstatě ano."
"Aha, tak já myslím, že je moje rozhodnutí jasné."
Taky jste čekali, že se pro to rozhodnu, že? Po cestě domů z nemocnice jsem zažívala různé emoce. Smutek z toho, že i když jsem to tušilo, teď je to už konečné. Vděčnost, že mám léčbu a že se to řeší. Vybavuji si, jak jedu autem a koulejí se mi slzy po tváři. Vybavuji si, jak jedu a šťastně si zpívám písničky. Emoce se musí nějak vyplavit.

Tímto začaly mé pravidelné návštěvy Hradce Králové. Od září do února jsem tam byla každý měsíc jednou. Součástí mého typu studie je vyšetření magnetickou resonancí, takže už je to takové moje pravidelné místo relaxu. To víte, zavřou vás na 45 minut do tunelu, kde se zavřenýma očima vleže posloucháte pravidelné zvuky. Nic vás nerozptyluje a pokud jste hodně unavení, podaří se vám usnout. Mám to tam docela ráda :D Součástí té studie mi taky odebírají krev na rozbor, ale když mi nabízeli ještě podstudii lumbální punkce, s díky jsem odmítla. Zkusili to ještě jednou, protože to prý nikdo nechce dělat, dali by mi 6tisíc Kč za odběr. Já vím, zní to lákavě, ale myslím, že ty peníze nepotřebuju. Jen si vzpomenu na ten proces a říkám, že opravdu ne, děkuji. Možná kdyby dali ještě víc? :D Vzhledem k tomu, že částku nezvýšili a už se mě neptali, asi na to někteří lidé za těch 6tisíc přistoupili. Určitě ty peníze potřebují víc, než já a měli třeba lepší zážitek za použití atraumatické jehly nebo tak něco. No nic. 

Teď už se moje návštěvy Hradce Králové rozvolňují, nebude jich už tolik. První fáze mé léčby proběhla v listopadu a prosinci. Představte si, že to celé spočívalo jen v tom, že jsem brala 6 léků 5 dní v listopadu a 5 dní v prosinci. Teď mám celý zbytek roku klid a zopakujeme si to zase v listopadu a prosinci. 

Podle všeho je průběh dobrý. Tento týden jsem mluvila s doktorem a na Magnetické resonanci není žádný nový nález. Pokud se tento stav udrží co nejdéle, bude to ideální.

Tím se vracím k mému stavu vděčnosti. 
Vděčnost za to, že jsem šla včas k doktorovi, abych byla vyšetřena a diagnostikována. Že jsem to nepřešla jen tak.
Vděčnost za to, že jsem byla takový pako a nezavolala jsem včas, tím pádem se všechno protáhlo a mohla jsem dostat tuhle skvělou nabídku nenáročné, ale účinné léčby.
Vděčnost za to, že mě konečně něco dokopalo pravidelně cvičit. Aktivně odpočívat. Nesnažit se být jen výkonář, ale říkat ne.
Vděčnost za to, že i když nemáme dokonalý zdravotní systém, máme velmi dobrý zdravotní systém.
Vděčnost za to, že se nemusím stresovat, kde vezmu peníze na to, abych si zaplatila léčbu, protože by mi ji zaplatila buď pojišťovna nebo u mě v tomto případě společnost Merck, která provádí tuto studii.
Vděčnost za rodinu a okolí, které mě podpořili a podporují. Kteří se ptají, jak se mám, kteří se za mě modlí.
Vděčnost za to, v jakém stádiu této nemoci jsem. Čtu příběhy lidí a jsem v kontaktu s kupou lidí, kteří také mají eresku a jsou na tom mnohem hůř. Přijde mi, že si opravdu nemám na co stěžovat, i když občas bojuju s některými věcmi.

A s tím souvisí právě tento článek, protože teď 30. května je Světový den roztroušené sklerózy s podnázvem "Moje neviditelná RS".
Takže i nejen proto jsem chtěla tento článek vydat. Co můžou zažívat lidé s ereskou a co není vidět. Jak jsem psala, u mě jsou důsledky nemoci hodně mírné, myslím, že většina lidí, je na tom hůř, než já. Mě osobně obtěžuje občas jen brnění končetinznecitlivění části těla nebo obecně větší únava, možná mám i určitým způsobem větší náchylnost k nemocem nebo ke střevním potížím a déle se z něčeho dostávám. Takže se znova a znova učím odpočívat a pak se zase dostávat zpět do cvičební rutiny a pravidelnosti. I to je výzva, ale je to dobrá výzva.


neděle 26. května 2019

O dlouhé africké drncavé cestě a žirafách

"Google mapám v Tanzanii vůbec nemůžete věřit." Do této cesty jsem nechápala. To, co mapy ukazují jako 8 hodin cesty jsme jeli 12 hodin. Vítejte v dnešním cestopisu na cestě po Tanzanii. SAFARI NJEMA! (=přání hezké cesty ve svahilštině)


Jedna z největších výzev Afriky přišla v Tanzanii v pondělí, když jsme strávili den na cestě. Ale pozor, když řeknu na cestě, nemyslím tím to, co si představujete vy jako cestu.

Vyrazili jsme už v 5h ráno ze Sikonge kvůli možným dešťům nebo případnýmu horku po cestě. Hodili jsme kufry do auta, polorozespalí bez snídaně jsme sedli do auta a vydali se na cestu. My tři mladí (já, angličan Phill a jihoafričan David), náš místní průvodce Dick z Tabora a pan řidič. Netušila jsem, jak to bude probíhat, ale nějak jsem vnitřně tušila, že moc zastávek nebude, tak jsem radši po cestě ani moc nepila a to bylo dobře. Vyjeli jsme a začali jsme se drncat. Jestli mě to drncání vadilo den předem, kdy jsme se takhle drncali hodinu a půl, tady jsem si připomínala, že takhle pojedeme asi 12 hodin. Ufff. Tak jsme se drncali. Po hliněné cestě, kamenné, všemožné. Nejvíc mě fascinovalo, když proti nám profičel obrovskou rychlostí nějaký autobus nebo náklaďák. Silniční pravidla tady platí tak, že kdo je silnější má přednost. Takže když naše auto jelo a v cestě jsme měli nějakou motorku nebo kolo, zatroubili jsme na ně a oni se uklidili. Někdy se teda klidili radši dřív ještě bez toho troubení. Když zase jely nějaké náklaďáky nebo autobusy, uhýbali jsme my. Jinak jsme jeli vlevo, vpravo nebo uprostřed, podle toho, kde se cesta zdála být nejrovnější. Po cestě jsme dělali různé věci, ale hlavně jsme spali. Teda kluci spali, mlátili vedle mě hlavama do oken, já jsem seděla uprostřed a tak jsem tak maximálně vrážela do nich, ale já jsem hlavně sledovala cestu. Sice jsem byla hodně unavená, spát jsem ale moc nemohla. Tak jsem koukala, pak jsem si četla Bibli na mobilu, což bylo super, chvíli se bavila s klukama a nakonec jsem poslouchala hudbu z mobilu.



Na co ale všichni čekáte... Asi po dvou nebo třech hodinách cesty náš řidič přibrzdil a začal ukazovat někam do prostoru. Zrovna se pomalu rozednívalo, ale ještě bylo šero, tak se nám moc nedařilo fotit, ani koukat. Kousek od nás ale stálo stádo antilop (teda doufám, že to byly antilopy. Nejsem moc znalec a měly poměrně rovné rohy, ale nic jinýho mě nenapadá. Pokud víte něco lepšího, napište mi). Začali jsme fotit, ale to nebylo všechno. Jeli jsme dál a viděli jsme hejna ptáků, kteří vypadali jako čápi. Hledala jsem, co by to mohlo být a nabízí se mi jen marabu africký, ale nejsem si jistá, jestli to je opravdu on. No nic. Pokračovali jsme a viděli jsme další antilopy a antilopy a pak... náš řidič přibrzdil a začal ukazovat do dálky. Přesně před námi na cestě stála žirafa. Uprostřed cesty. Krásná, obrovská, majestátná. Nevěděla jsem, jestli dřív fotit, natáčet nebo se jenom tak koukat. Bylo to intenzivních několik vteřin, které byly hned pryč. Přešla silnici a pak odběhla. Ach, to bylo krásné, v tom stádu jsem zahlédla i zebru. To byl pro mě zážitek. Byl to pro mě zážitek, protože jsme neprojížděli nějakým speciálním parkem, kde bychom si zaplatili vstupné a jeli na safari. My jsme jen jeli z bodu A do bodu B a po cestě jsme projížděli poblíž nějaké rezervace. Tohle bezpochybně byl největší, i když nejkratší zážitek této drncavé cesty.




V 10h jsme zastavili v jedné vesnici, kde jsme se pozdravili jednoho pastora, jeho rodinu a šli se podívat na budovu jejich společenství. Bylo to jen takové rychlé protáhnutí a jeli jsme dál, až po pěti hodinách na cestě v 11h jsme zastavili, abychom se najedli a odskočili si za keříkem. Vytáhli jsme nějaké nabalené zásoby jídla z předchozích dnů a jedli to tam na kraji cesty vedle auta, kde nebylo zrovna extra čisto. Měli jsme kuřata, nějaké palačinky a zeleninu. K tomu vodu a nějaké příšerně sladké pití, které mi vůbec nechutnalo. Byla jsem opravdu ráda, že jsem moc nepila, protože jedna zastávka za 5 hodin není moc. Tohle nebyla cesta jen tak pro někoho. 


Drncali jsme se dál, krajina se měnila, po cestě nám vždycky tu a tam musel někdo otevřít bránu, abychom jeli dál. To jsem nepochopila. Byl to přejezd regiony? Počítají tam auta, která tam projedou? Nevím. Pokud víte, napište mi prosím.


Do Mbeya se musí přejet přes takový velký kopec. Tam už stavěli novou silnici, ale pro nás to stále znamenalo ji z jedné i druhé strany objíždět po šílené kamenné cestě. Tak snad příště to už bude pohodlnější... Asi hodinu před koncem cesty jsme měli druhou zastávku na benzínce. Místní záchod nebyl o moc lepší, než si skočit za keřík. Prostě kolo v zemi. Dobře, keramické kolo v zemi a vedle toho kyblík s vodou a naběrátkem na spláchnutí. Ruce jsme si umyli zásobou balené vody, co jsme vozili v kufru. A tak jsme poslední hodinu a půl cesty jeli po poměrné silnici. Člověk, co nezažije předchozích 10 hodin nepochopí, jaký to je pocit. 

tak se smrákalo na kopci nad Mbeya

No, tak někdy v 17:30 jsme dojeli do Mbeya. Měli jsme asi 30 minut na ubytování se v hotelu a jeli jsme na večeři s místními vedoucími mládeží a na rozhovor s nimi. Byl to dlouhý, ale hodně zajímavý den. Nejvíc se mi na tom líbilo, jak ho všichni vzali tak dobře s humorem. Nevybavuji si, že by někdo měl kyselý ksicht nebo že by si stěžoval na to, jaká byla cesta. Věděli jsme, že to nemá smysl, tak jsme spíš o tom vtipkovali a bylo to prostě takový naše dobrodružství. No, ale vůbec jsem nezáviděla Dickovi a našemu řidiči tu cestu zpět. Myslím, že takové dobrodružství stačí v malých dávkách a tak jsem byla ráda, že dva dny potom jsme zpět do Dar Es Salaamu letěli letadlem :D Ale o tom zase někdy jindy :)


a jako bonus ještě fotka zadku zebry :D ...jestli ji najdete ;)

pondělí 29. dubna 2019

O tom, jak se ze mě v Africe stal velvyslanec


Kdybych vám měla vyjmenovat, o jakých povoláních jsem za celý život snila, byli bychom tu asi dlouho. Byla ale povolání, který mě držela dýl a která jsem opravdu chtěla dělat. Když jsem byla na konci gymplu, snila jsem o práci velvyslance a hodně mě to ovlivňovalo ve výběru škol. I když mě politika nezajímala, tato práce mě fascinovala. Nakonec jsem ale mezinárodní vztahy, ani diplomacii nešla studovat, protože jsem si dostatečně nevěřila, a protože jsem zvolila něco v mých očích praktičtějšího. Malá skrytá touha poznat tuto oblast tam ale zůstávala, a proto jsem byla tak nadšená, když jsem měla příležitost jít na party na holandské ambasádě, když si peruánská velvyslankyně v ČR všimla mého videa a když byla potenciální možnost tam dělat stáž. Ta stáž nakonec díky Bohu nevyšla. Možná kdybych o ni aktivně bojovala, tak bych toho dosáhla, možná i spíš umístěná v Limě. Já jsem ale cítila, že v tuto chvíli to není pro mě a další telefonát z ambasády jsem měla až když jsem už měla práci na plný úvazek jako učitelka. Vraťme se ale do Tanzánie.

V minulém článku jsem psala, jak jsem se dostala na moji novou pracovní pozici koordinátora. Kromě toho, že hned z kraje uvedení do té práce jsem měla pracovní cestu (cestovat v rámci práce byl jeden z mých snů), později jsem začala zjišťovat, co i taková cesta obnáší. V něčem je to politika, i když jsem se jí bránila. 

Zrovna v Africe jde hodně o to, jak se věci prezentují a je velmi důležité se někde ukázat, hosté jsou tam nesmírně vážení.  Proto jsme i my po dvou dnech jednání začali objíždět všechny možné budovy církve. Proces byl většinou stejný a já jsem se ho po chvilce naučila i bez znalosti svahilštiny. Přišli jsme někam, dostali jsme lahev vody, proběhl oficiální pozdrav od místního pastora a pak naše pozdravení - řekni, kdo jsi, odkud jsi a můžeš přidat nějaký osobní pozdrav nebo dodatek. Dále proběhly nějaké reporty o fungování místní církve, tanec či píseň sboru, zápis do knihy hostů, fotka a "na shledanou". Za první den jsme stihli 4 místa, v posledním ale místní pastor stihl odejít, než jsme přišli. V dalších dnech jsme měli ještě několik více či méně podobných setkání. Byly to takové ty oficiální návštěvy, které byly fajn, ale zároveň opravdu velmi oficiální. 
Pro mě bylo hodně přínosné, když jsme si pak na některých místech mohli sednout s pracovníky s mladými lidmi v Tanzanii a porovnat naše zkušenosti, sdílet nápady, těžkosti a radosti, to byly opravdu skvělé chvíle.


Když jsem si tohle zpětně rekapitulovala a přemýšlela nad tím, co vlastně v Tanzánii děláme, přišlo mi, jako bychom byli taková diplomatická delegace. Program jsme měli dost rozplánovaný a převážně jsme navštěvovali různá důležitá místa, kde jsme utužovali vztahy. V tu chvíli mi došlo, že Bůh mi splnil sen práce velvyslankyně. Sice jsem to vlastně nikdy v reálu nezažila, jaké je to v diplomacii, tady mi to přišlo, že cesta po Africe mi splnila to, co jsem si o práci na velvyslanectví myslela. Takže ne vždy dosáhneme toho, co si v hlavě vysníme, ale často se může stát, že se něco splní nějakým jiným způsobem, než bychom si sami představili. To se v mém životě opakuje a i když je to často spojeno s různýma výzvama, já jsem za to vděčná.