neděle 30. prosince 2018

Ohlédnutí za rokem 2018 + 7 ponaučení



Wow, to byl rok!
Jak moc se ráda dívám dopředu a užívám si přítomnost, letos jsem se mnohokrát zamyslela nad tím, co se stalo a nepřestávala jsem se divit. Některé věci mi přijdou jako něco, co se stalo dávno. Byl to rok plný pádů, bolestivých momentů a chvílí, které nebyly příjemné, ale taky rok plný požehnání, úžasných chvílí a vděčnosti... no a taky poměrně dost cestování. I tuto rekapitulaci píšu z Dubaje, kde jsem tentokrát spíš na takové odpočinkové dovolené právě proto, abych měla čas i na blog a čtení knížek :)
Tak jdeme na to!


YouTube Space v Berlíně

Leden - do prvního měsíce roku vstupuji s velkým stresem. Zaprvé se mi v práci zvyšuje úvazek poměrně o dost a zadruhé se učím na opravné státnice z angličtiny. Do těch jsem mám asi dva týdny a nemám pocit, že bych toho uměla víc, než napoprvé... Mám ale lepší strategii a je to vše trochu usazenější. Naučím se docela rychločíst a státnice nakonec díky Bohu dávám. Mezitím se ale dějí ještě jiné věci, kdy  kvůli brnění/mravenčení skoro v celém těle musím obíhat doktory.

Únor - s bráchou začínáme chodit do pokročilých tanečních a víc si toho nevzpomínám. Jediné, co mě napadá je moje první magnetická resonance v životě při které usnu (spánkový deficit ze státnic?) a promoce. V Olomouci mají takový ty šílený hábity a čepičky, ve kterých je nakonec vlastně jedno, jak se člověk na promoci oblékne a je v nich vedro. I tak to ale je hezká událost, jeden z pánů má vtipný proslov, vidím některé spolubydlící a můžu s rodinou opět trochu projít Olomouc.

Březen - jarní prázdniny využívám k tomu, že s kamarádkou projíždím kus Španělska. Naplánovala jsem takovej šílenej výlet autobusy, kde se skoro každý den někam přesunujeme (3-8h v autobuse). Začínáme i končíme v Barceloně a mimo to během toho týdne navštívíme další 4 města. Je to hodně zajímavý, pro mě zase úplně jiná zkušenost. Nejvíc se nám ale nakonec líbí asi v Burgosu, protože i když tam skoro celou dobu prší a je zima, mám tam kamarády a lidský faktor dělá hodně. Více o tom výletu zase jindy :)


před a po operaci... sice jsem předtím nosila čočky a brýle často ne, i tak to byla změna, minimálně u mě vnitřní

Duben - v dubnu mě navštěvují postupně dvě mé bývalé olomoucké spolubydlící a se třetí (Maťkou) se na konci měsíce setkávám už podruhé ve Vídni. Jdeme do Schmetterling Garten, moc doporučuji, je to tam skvělé!

Květen - měsíc doktorů? Začínám 1. května v Praze na klinice Gemini, protože mým dlouhodobým snem je laserová operace očí. Trávím tam ten den asi 3-4 hodiny, protože mám slabou rohovku a na některá měření mě radši posílají dvakrát, aby si byli jisti, že mě na operaci můžou doporučit. Oceňuji jejich přístup a doporučení nakonec dostávám. V tom týdnu se dovolám na výsledky z MR a jsem hospitalizovaná v Jičíně (poprvé v životě v nemocnici), kde mi dělají lumbální punkci a pak tam ležím 3 dny na kortikoidech. Je to docela odpočinek a přečtu nějaké knížky. Další dva dny s bolestí hlavy učím a v sobotu na mě útočí postlumbální syndrom v plné síle tak, že musím už v Jičíně vystoupit z autobusu, kterým jedu do Prahy a zavolat známému, jestli mě nedoveze domů. Netuším, co mi je, ale můžu jen ležet, jinak mě nesnesitelně bolí hlava a oči, až brečím. Můžu si dojít tak akorát na záchod. Až v pondělí, kdy se už cítím líp, to jeden známý identifikuje a pojmenuje. 

Červen - v Praze na latinskoamerickém Merkádo si dávám výborné tacos a alfajor a druhý den se setkávám s peruánským párem, co sleduje můj YouTube kanál. V Praze jsem ten měsíc víckrát a setkávám se takhle ještě s jedním argentinským párem, s jedním peruáncem a taky v Praze poznávám nová zajímavá místa. 21. června mám ve Zlíně operaci očí. Je to silný zážitek, při východu z operační místnosti se mi chce radostí brečet. Ten den mi změnil život. Pár dní na to jedu se školou na cyklisťák, kde vlastní chybou krásně přeletím přes řidítka, no dejme tomu, že ten klidový režim dodržuji v rámci možností :D


výhled z kostelní věže v Derbyshire na hrad Elvaston a zahrady

Červenec - není nad to, než jít do lesa a nacpat se borůvkama a ještě si jich kupu donést domů, že? Na červenec jsem ulovila nějaké levné letenky, jedny do Anglie, kde se v Londýně konečně podívám do The Globe na Shakespearovu komedii, jeden z nejlepších zážitků, moc doporučuji, pokud máte jeho hry rádi. Taky zjišťuji, že mají nějaké peníze nové. Automat mi nebral jedno-librové mince :D Vydávám se kousek na sever do Derbyshire navštívit kamaráda, opět - lidský faktor dělá cestování mnohem lepší a můžu poznat místa, kam bych si sama nezašla. Abych ten lidský faktor zvýšila, scházím se před odletem v Londýně ještě s Ráďou, která tam zrovna taky je a ten samý večer odlítá zpět do ČR. Vlastně je neuvěřitelné, že se známe už 9 let, tak spolu zavzpomínáme na ten den, co jsme se v Anglii poznaly.
Hned na to s bráchou podnikáme rychlovýlet do Berlína (opět levné letenky) a v YouTube Space spolu natočíme 2 videa a zároveň se naučíme něco o osvětlování atd. Je to hodně zajímavé. No a nemůže chybět tábor, místo, kde se vracím do dětství a nemusím řešit okolní svět :)

Srpen - mi plní další z mých snů a to letět v Business Class. Letím na pracovní pohovor do New Yorku na jednu pozici v církvi (spoiler: vybrali mě). To, že je pohovor v NYC ale neznamená, že práce je tam ;) Nicméně z nějakého zvláštního důvodu mě paní v Praze dá na druhou část cesty do business class, aniž by mi to řekla, takže já to zjišťuji až při přestupu v Zurichu. Je to snad můj první takový oficiálnější pracovní pohovor v životě (z toho, co si vybavuji... skype s aupair rodinami nepočítám) a myslím, že probíhá dobře. Z New Yorku pak mám dobrodružnou cestu do Pennsylvánie, kde týden trávím u rodiny mé kamarádky Johanny. Ráda je zase po 5 letech vidím, jsou úžasní a cítím se tam jako doma. Oslavím tam i svoje narozeniny. Kupuji si tam dron. Před odletem si naplánuji denní dobrodružství v New Yorku a navštívím nějaká pro mě nová místa a letím domů, tentokrát už normálně :D
V přípravném školním týdnu trávím dva dny v Krkonoších na workshopu o zážitkové pedagogice v angličtině s Broňou a je to skvělé nakopnutí do dalšího školního roku. Je to asi nejlepší workshop, na kterém jsem byla, maximálně praktický a navíc se můžu sdílet i s dalšími učiteli a inspirovat se od nich.

Září - tím nám začíná další školní rok, pro mě opravdu velký rozdíl oproti tomu prvnímu. Člověk se v tom učení víc usazuje a nachází si svoje cesty, strašně mě to baví, i když zároveň vyčerpává. No a taky se dozvídám svoji diagnózu toho, co se táhlo od ledna. Mám roztroušenou sklerózu. Po cestě domů z Hradce (kam teď budu ještě hodně jezdit) to trochu obrečím, ale není to už to zoufalství, co jsem zažila jeden večer v nemocnici v květnu, kdy jsem věděla, že to je podezření a googlila jsem si, co to znamená (nejhorší možná věc v takovou chvíli). Teď to je spíš takové vyplavení emocí. V tom všem zažívám neuvěřitelnou vděčnost - za to, že se to zjistilo brzo, že rozhodně podle mě nejsem v nějakém závažném stadiu, že mám dobrou zdravotní péči, že dostanu léčbu, a v závěru to, že dostanu možnost účastnit se klinické studie, která by mi měla nabídnou účinnější léčbu než ta, co je klasicky nabízená novým pacientům. S tímto konečně i dostávám motivaci začít pravidelně cvičit, což mi pomáhá cítit se lépe. Když už se ale cítím lépe, tak mě začínají příšerně bolet zuby, že na to je i ibalgin slabý a já si minimálně týden zažívám peklo... No a taky se mi rozbije dron... no, ale oproti bolesti zubů se to zdá jako úplná malichernost :D


Johanna, její mamka a já natíráme židle do Johanny nového bytu :)

Říjen - učím, učím, cvičím, začíná být zima a o podzimních prázdninách letím do Dubaje za mou milou letuškou bývalou spolubydlící Maťkou na pár dní. Na nočním letu se seznámím se spolusedícím Egypťanem a propovídáme polovinu letu, takže toho moc nenaspím. První den v Dubaji je tedy po asi hodině spánku hodně dobrodružný, ale s Maťkou, která je na tom docela podobně, ho zvládneme bravurně, vidíme Burj Khalifa, Dubai Mall a stihneme i odpolední safari. Další dny jsou podobně plné aktivit, že mám pocit, že jsem snad viděla všechno. Když Maťka musí opět pracovat, rezervuji si turistickou tour (zase nový cestovní zážitek, ale už prosím ne) do Abu Dhabi a zbytek dne mě provádí ten Egypťan z letu. Je super znát někoho místního. Po nevelkém očekávání z Dubaje a smíšených pocitech z ní odlétám docela spokojená, opět - lidský faktor hrál velkou roli, Maťku jsem strašně ráda viděla.

Listopad - navštěvuji jednu konferenci o roztroušené skleróze a jsem zase o hodně chytřejší a povzbuzena. Na poli medicíny jsou stále nové objevy, ale hlavně vím, že se může stát zázrak. Tady musím prozradit, že mám takový skoro až týdenní rituál, který zahrnuje mě, počítač a nějaký letenkový server. Možná si to budu muset zakázat, protože občas mi je strašně líto, že nemám dovolenou, když najdu nějaké úžasné letenky. Moje starost jsou ale Vánoce. Těžce snáším zimu a je to delší volný úsek času v kuse, tak mám pocit, že to musím využít, jinak budu celý týden sedět doma na gauči a jíst :D je potřeba letět do tepla, ale letenky přes Vánoce jsem nepříčetně drahé. Nakonec to ale vyhrává Dubaj... opět :D po minimálně týdnu rozvažování letenky kupuji, dokonce s bratrem, který mi bude dělat společnost.

Prosinec - před Vánocemi je vždy nějaké šílené období, i když člověk neshání dárky. Mám ale příležitost zúčastnit se jedné akce s nakladatelstvím, od kterých mám učebnice angličtiny a zúčastním se Vánočního posezení v krásné restauraci V zátiší. Výborný zážitek. S dětmi ze školy jedeme na lyžák, kde společně objevujeme krásy Krkonoš a běžkování, ale celkově je super moct se s nimi bavit mimo budovu školy, je to zase něco jiného. A tak jsme tady, je konec prosince a já sedím v letuškovském bytě v Dubaji a píšu tento článek. Přemýšlím nad tím, co mě tento rok naučil. Nevím, po kolikáté už píšu tuto svoji roční rekapitulaci. Dělám to ráda ne proto, že bych se chtěla chlubit, ale protože když to píšu sem, tak mě to udržuje v takové vykazatelnosti, že to udělám a budu vděčná za všechno, co se stalo. Taky je to už taková moje tradice. Předevčírem jsem se bavila s Maťkou, jak si začínáme připadat dospělé, když mluvíme o práci a když se podíváme x let zpět a říkáme si, jak jsme si v té době myslely, že jsme byly vyspělé, tak se tomu musíme smát... tak si uvědomujeme, že možná se za pár let zase ohlédneme zpátky na tento rok a řekneme si, jaká jsme to byly ještě děcka a naivní a jak už jsme dál. O tom život je.

s Maťkou v Dubaji :)


Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o pár věcí, které jsem se letos naučila.


  • Zdraví musím řešit brzy a neodkládat to. Prevence je mnohem lepší, než pohotovost.

  • Zvyk se dá naučit, stačí tomu dát chvíli času a nepřestat. Pro mě v mnoha věcech to nejtěžší je začít, pak už to jde dobře - týká se to učení, cvičení, denních návyků...

  • Určitá rutina v životě není ke škodě. Dobře, řekněme tomu zvyk. Jako třeba chodit včas spát. To bylo pro mě letos životní změna. Vlastně až tak nějak ke konci roku. Naučila jsem se chodit spát mezi 22-23h a naprosto to změnilo mé životní fungování. Dřív jsem byla ráno ve škole přejetá, dávala jsem si kafe a ke konci týdne jsem si chodila odpoledne na 20 minut lehnout. Teď dopoledne zvládám v klidu bez kafe a odpoledne už spát nechodím. Spát 7:30-8 hodin denně je důležité, minimálně pro mě. 

  • Odpočinek je důležitý a pro workoholiky je dobré si ho třeba i naplánovat. Letos jsem si uvědomila, že jsem kombinací workoholika-lenocha a to je blbý. Když nepracuji, tak mám pocit, že se flákám, vždy mám někde napsaných aspoň 5 věcí, které potřebuji udělat. Zároveň jsem ale schopná den proflákat, když chci odpočívat a vlastně nemám ani pocit, že jsem něco udělala, ani si neodpočinu. Učím se v tom najít rovnováhu a odpočívat "efektivně". Velkým psychickým odpočinkem pro mě je cestování a proto jsem letos i uskutečnila některé cesty, jako třeba teď tu do Dubaje, protože doma mám pořád pocit, že musím něco dělat. Tady lépe vypnu, zvlášť když chodím po městě a nemám internet.

  • Ne všechno musí být zdokumentované, anebo to nemusí být zdokumentované dokonale. Často je osvobozující něco jen stoprocentně prožít tak, že to zůstane jen ve vzpomínkách nebo v nějaké nekvalitní "ilustrační" fotce v mobilu.

  • Někdy něco/někoho ztratíme a bolí to. Zároveň to ale může sloužit k vlastnímu růstu a rozvíjení jiných dovedností/vztahů. Zhodnocení důležitých věcí a priorit. No a někdy není od škody něco přestat dělat, dát si pauzu neznamená neúspěch nebo selhání, ale může to znamenat načerpání energie a inspirace.

  • Výzvy a těžké zprávy je dobré přijímat s pokorou, protože z nich může vzejít něco dobrého, i když možná bude chvilku trvat, než to člověk objeví. Hodně pomáhá jít do nich s nadějí, protože zázraky se dějí a i když se zrovna nedějí, pomáhá to projít tou zkušeností mnohem lépe.

Pokud jste někdo článek dočetli až sem, doufám, že jste měli úžasný rok 2018! I když třeba nebyl takový, jak jste si ho představovali nebo plánovali (můj určitě nebyl), tak doufám, že předčil vaše očekávání (to se v mém případě určitě stalo). 
Přeji vám krásný a požehnaný rok 2019! Žijte radostně a vděčně za každou chvíli života, kterou můžeme mít! :)


Oculus stanice v New Yorku

středa 26. prosince 2018

Jak jsme se (ne)ztratili v Dubaji


Přes Vánoce jsem se vydala podruhé do Dubaje. Dlouho jsem koukala po letenkách na Vánoce, všechny jsou totiž asi 2-3x dražší, než jindy, ale pro mě to jsou prázdniny, které jsem chtěla využít na nějakou cestu do teplých krajů. Nejlíp v tom právě nakonec vyšla Dubaj. Je tam teplo a mám tam kamarádku. I když nejsem fixovaná na Vánoční tradice a sníh za okny, úplně se mi nechce trávit Vánoce někde v hostelu "sama". V závěru to dopadlo tak, že se se mnou vydal i brácha :)

Na Štědrý večer jsme přiletěli a na 1. hod Vánoční jsme se vydali na Vánoční trhy do jednoho obchoďáku. Vzhledem k tomu, že je trochu dál a nechtěl se nám platit taxík, rozhodli jsme se zkusit místní městské autobusy. Nevím, jestli to bylo to nejlepší 
rozhodnutí.


Začalo to tím, že Maťka zjistila, že nemá nabitou kartu, nakonec ale zjistila, že tam má 6 dirhamů a autobus měl stát 3. Tak to by mělo stačit. Čekali jsme na autobus 24 a najednou vidíme, že už přijíždí. Nějak nám nepřišlo zvláštní, že na autobusu bylo napsáno F24. Chyba byla ta, že jsme první nastoupili já a brácha a pak až Maťka. No a té to nahlásilo, že nemá dostatek peněz na té kartě na to, aby jela autobusem a tím pádem nemohla nastoupit. Bylo to všechno tak rychlý, že jsme nikdo nevěděli moc, jak reagovat. Maťka vystoupila a my zůstali s tím, že se sejdeme v tom obchoďáku, tam bude wifi. Tady je důležité zmínit, že internet v mobilu tu nemáme, SMS jsou drahé a volání ještě dražší. Tak jedeme, autobus není špatný, dokonce dvoupatrový a my ukořistili sedačku vepředu nahoře. Jenomže...po chvilce mi něco nesedí. Autobus zastavuje častěji, než měl, odbočuje, kde se mi to nezdá a když staví u metra, které k nám je nejblíž, říkám bráchovi, jestli bychom radši neměli vystoupit. Začíná mi docházet, že to F v názvu se nám asi stalo osudným a určitě jsme tu neměli být. Brácha je v klidu, v důvěře, že nás autobus zaveze někam podobně blízko, chce dál sedět v autobusu. Já ustoupím, čehož pak lituji, protože autobus se začne vracet. Zeptáme se tedy spolusedících, kteří nám potvrdí, že autobus teď už jede na sever, zatímco my potřebujeme na jih. Ach jo. Další zastávku teda už bez kompromisu vystupujeme. Kus od domu a kus od metra. Rozhodneme se spíš dojít k metru, kde po delším zkoumání plánku naplánujeme cestu. Sedneme na metro, pak přesedneme na další linii a na skoro konečné zastávce nasedneme na ten původní autobus, tentokrát už správný. Tak tedy jedeme a ze začátku se nám daří. Cesta je to sice dlouhá, ale klidná. Na konci najdeme i správnou autobusovou zastávku, jenomže autobus jezdí každých 20 minut, tak nevíme, jestli právě před minutou jel nebo jestli za 3 minuty přijede :) Chvilku studujeme jízdní řád a koukáme, že autobus, co právě přijíždí, má taky zastávku Festival City Mall, tak na něj sedneme s nadějí, že nás doveze na patřičné místo. Aby to nebyl konec našeho dobrodružství, přeslechneme název zastávky, když se blížíme k danému místu, brácha zahlásí, že to určitě zastaví ještě někde blíž, ale místo toho koukáme, jak se autobus jenom vzdaluje. Tím, že jsme váhaví, nezastaví nám autobus ani na další  zastávce, tak si už zoufale v autobuse stoupáme a vystupujeme na další zastávce. Takže dvě zastávky od Mallu. Vydáváme se směrem zpět, brácha jde sebevědomě přes silnice, kde není přechod, pod podjezdem, přes udržované trávníky a okolo květin, já ho s nadáváním následuju. Základní orientaci zvládáme, tak jdeme tím směrem, já umírám, protože se mi zkraje cesty sedřely nohy a asi tam mám puchýře. Po asi 15 minutách konečně docházíme do obrovského obchoďáku a čeká nás mise č. 2. Najít stromeček, u kterého nás čeká Maťka a pokud možno se po cestě připojit na wifi a napsat jí. Ona se tam samozřejmě svým způsobem dopravila asi o hodinu dříve :D 


Tento příběh má šťastný konec, Maťku jsme našly, koledy jsme si poslechly a zbytky Vánočních trhů jsme viděli. Dokonce jsme si i něco koupili a dali k jídlu - já cupcake v Magnolia Bakery (pokud jste o nich neslyšeli, o hodně přicházíte) a tacos někde jinde. Brácha si zašel na donut (koblihu) a Maťka na kafe. Vlastně jsme všichni byli spokojeni.

Jestli si ale myslíte, že zpět jeli konečně tím busem 24, to se nám úplně nepodařilo. Maťku to opět nepustilo kvůli nedostatečnému množství peněz na MHD kartě, tak jsme museli jet taxíkem k metru, kde si kartu dobila a pak jsme tu cestu autobusem konečně dokončili. Přece jenom tady je vše docela daleko a autobusy, ačkoliv nejsou nejpříjemnější nebo nejprestižnější dopravou, jsou bezkonkurenčně pro nás nejlevnější.

PS: Píšu tu o druhé cestě do Dubaje, aniž bych byla schopná napsat o té první. Mám tu rozepsaný článek....má tu rozepsaných asi 8 článků, tak doufám, že mě chytne slina a dokončím to :)

neděle 25. listopadu 2018

"Proč ne?" teorie


Máte nějakou životní teorii? Já ani nevím, jestli něco mám, nikdy jsem si to nepojmenovala, ani jsem to moc neřešila, i když jsou věci, které mě oslovují.

Tento víkend jsem ale nad něčím přemýšlela. Na YouTube je kanál asi 4 kluků, co se jmenuje YES Theory. Viděla jsem několik jejich videí, jejich poselstvím je pokořovat lidský strach a hledat nepohodu tím, že výzvám říkají ANO. Vědí, že z výzev přichází dobré věci. To jsem za posledních minimálně 5 let taky zjistila. Proto ráda výzvy přijímám. Když se ale na jejich věci koukám, přijde mi to super, ale nemám pocit, že bych to všechno musela dělat. Oni si vlastně ty věci tvoří. Věřím, že by to byly super výzvy i pro mě, ale prostě myslím, že nemusím dělat všechno.

V posledním týdnu, a vlastně nejen teď, jsem dělala určitá rozhodnutí ohledně nějakých mých cest, kupování letenek a došla jsem do bodu, kdy jsem nevěděla, jestli to není šílenství (v mém měřítku), tak jsem se na názor ptala své rodiny. Myslím, že moje rodina mi rozumí, protože i když mi řekli, že to je na mně, taky mi řekli, že dokud můžu, tak ať ty možnosti klidně využiju, protože pro ně už to třeba tak jednoduché není. No a tady jdu k jádru věci... vlastně jsem došla do bodu, že já bych si svoje aktivity mohla nazvat WHY NOT Theory :D 

"Proč ne?"

To bych vlastně mohla odpovídat lidem, které zajímá, proč tolik cestuji... nebo dělám určité věci. Samozřejmě, existuje delší a složitější odpověď, tu většinou říkám, ale občas mi přijde, že ty lidi v polovině ztratím :D
Nepotřebuji dělat všechno, ale když vidím za něčím mnoho pozitiv a minimální negativa, tak mi moje "proč ne" dá zelenou. Řekněte mi...proč ne?
.
.
.
.
.
.
.
No, anebo to je taky všechno velkej blábol, který jsem tu sepsala, protože mi v hlavě vyvstala tahle myšlenka a potřebovala jsem ji ventilovat :D Na to mi svůj názor můžete říct v komentářích ;) já se zatím loučím :)

PS: Chcete se přidat ke mě do "proč ne" týmu? :D

pondělí 20. srpna 2018

Multikulti USA a politická korektnost?


Minulý týden jsem se vrátila z USA, byla jsem tam jen na týden a v podstatě to ani nebyl nějaký poznávací pobyt, spíš jsem praktické spojila s užitečným a víc než cokoliv jiného jsem tam odpočívala a většinu času strávila v domě Johanny, mé milé kamarádky, se kterou jsme se seznámily na Erasmu ve Španělsku. Je ale pár věcí, které mě zaujaly během mé interakce s Američany.

Severní Amerika řeší imigraci už mnoho desítek let, ale pohled na ni se podle mě velmi změnil v posledních letech. Ta zem je tak různorodá, nejen kulturně, ale i co se týče akcentů lidí. Jedno z velkých témat je politická korektnost. Co si tam vlastně člověk může dovolit říci v rámci svobody projevu, ale tak aby neurazil druhého? Kdy může jednoduchá otázka zavánět rasismem anebo kdy může někoho urazit? Tohle je, podle mě, naprosto v rukou interpretace každého jedince. Když jsem byla v USA poprvé před 5 lety, toto téma mě občas zahánělo do úzkých nejen proto, že jsem žila a pohybovala se v komunitě přistěhovalců. Mnozí mezi nimi se v USA narodili, ale další se tam přistěhovali. Nicméně i ti, co se tam narodili měli jiný původ, který mně přišel zajímavý. Ptát se ale každého, odkud jsou, mi ne vždy přišlo vhodné. Dál jsem to už moc neřešila, ale vzpomněla jsem si na tyto situace právě letos.

Dostala jsem se do dvou rozhovorů. První z nich byl ještě na letišti v Zurichu. Tatínek rodiny, se kterou cestoval, se se mnou dal do rozhovoru a když jsme se bavili, odkud kam letíme, jeho otázka byla položena ve stylu, kde předpokládal, že jsem z New Yorku a Evropu jsem navštěvovala. Docela mě to překvapilo, protože s mým přízvukem atd. jsem si přišla jako jasná evropanka. Druhou, podobnou situaci jsem zažila při čekání na autobus z Philadelphie do New Yorku. Přisedl si tam ke mně jeden pán, bavili jsme se o jízdenkách do New Yorku, odkud asi jede ten autobus, a on se mě zeptal, jestli jsem z Philadelphie :D nevím, jestli jsem s batohem a kufrem mohla vypadat tak místně. Vyvedla jsem ho teda z omylu a řekla jsem mu, že jsem z Evropy.

Tyto dva rozhovory ve mně zanechaly nezodpovězenou otázku. Žijí lidé z USA s tímhle myšlením, protože je tam taková rozmanitost, že by si nikdo nevšiml, že tam "nepatřím"? Nebo je to určitá politická korektnost, neurazit, předpokládat, že je člověk odtamtud?  Je možné, že to byla vlastně jenom náhoda. A možná to je taky tím, že "podle sebe soudím tebe", já jsem odsud, tak ty asi taky, to je pravděpodobné, že? 
Myslím, že tato otázka u mě vyvstává z důvodu, že u nás jsou cizinci většinou jasně odlišitelní. Většinou např. nemluví česky, vypadají jinak anebo je to slyšet. Také žijí většinou jen ve velkých městech. No a možná i když tu žijí 10 let, tak by neřekli, že jsou odsud, ale ze své původní země.
Co myslíte vy?


pondělí 18. června 2018

Ze života letušky v Emirates



Milí čtenáři, tak dneska tu mám již dlouho plánovaný článek, který tentokrát není o mně a mých zkušenostech, ale o životě mé bývalé spolubydlící Martiny (anebo jak my jí říkáme, Maťky), která se odstěhovala do Dubaje a stala se letuškou u Emirates. Stát se letuškou byl dlouho můj sen a tak já ho částečně prozívám s ní přes její fotky a příběhy z cest. Rozhodně to není jednoduchá práce a to, co se možná mnohým zdá a proto tu mám pro vás dnes rozhovor s ní o tom, jaké to doopravdy je :) Doufám, že se vám to bude líbit :)

Dubaj: představa vs realita

Co bylo pro tebe nejtěžší, když ses stěhovala do Dubaje a co tě tam nejvíce překvapilo po příjezdu?
Najťažšie pre mňa bolo asi prísť sama do úplného neznáma, nevedela som, čo ma čaká, či to všetko zvládnem a kedy príde šanca dostať sa domov vidieť svoju rodinu a priateľov. Prekvapil ma Dubaj ako mesto. Všade v časopisoch vidíte obrázky veľkolepých moderných mrakodrapov a nádherných pláží, no mnohé časti, aj tá, v ktorej bývam ja, sú priemerné výškové budovy na sídliskách s malými lokálnymi obchodmi a reštauráciami. Samozrejme, moderne vybudovaná časť Dubaja vyráža dych. 


Povolání letušky vypadá jako něco luxusního, lidé si myslí, že je to jen jednoduché obsloužení pasažéra a návštěva krásné exotické destinace. Mohla bys nám říct něco ze zákulisí této práce, co lidé asi nevědí?
Nemôžem netvrdiť, že máme možnosť vidieť nádherné exotické destinácie a mestá, avšak často na ich objavovanie nezostáva veľa času a síl. Nočné lety, posuny času a zotrvanie na jednom mieste menej ako 24 hodín nedovoľuje človeku plne vychutnať krásy, ktoré destinácia ponúka. Niekedy si želáte padnúť do postele a spať. Mne sa však zatiaľ vždy podarilo nájsť sily a aspoň čo to vždy preskúmať. A čo sa týka práce v lietadle, tak to je tiež samostatná kapitola. Okrem čašníčky sme totiž zdravotné sestry pripravené porodiť vám dieťa, či poskytnúť vám kyslík, keď sa rozhodnete pospať si v lietadle na zemi; babysiterky naháňajúce deti po lietadle a odnášajúce plienky, psychológovia počúvajúci problémy ľudí a ich životné príbehy; hasiči pripravení uhasiť každú cigaretu alebo sprej na vlasy, ktorý spustí požiarny alarm; hľadači bômb, ktorí sú schopní postaviť bunker tesniaci výbuch; kuchári, ktorí vykúzlia i nemožné, keď si pasažier silou mocou vymáha jedlo, ktoré nemáme; údržbári, ktorí sa snažia sfunkčniť záchod, keď si niekto pomýli záchodovú misu s odpadkovým košom; a v neposlednom rade musíme i po 17 hodinovom lete vyzerať ako modelky, ktoré práve niekto nalíčil. 

místní děti v Zimbabwe

Co je nejtěžší na práci letušky?
Okrem spánkového deficitu a neschopnosti kvalitného spánku by som asi povedala, že najťažšie je pre mňa vždy ovládať svoje emócie, neustále sa usmievať a prijať každé správanie, či neposlúchanie pasažiera s pokojom a príjemným vystupovaním. Časom sa naučíte aj na poznámky typu „slečna dajte si dole ten klobúk, vyzeráte hrozne a vôbec vám nepristane“ odpovedať „ďakujem, že ste ma to upozornili, budem sa nabudúce snažiť vyzerať lepšie“.


Měla jsi nějakou hodně nepříjemnou zkušenost s pasažérem?
Nepríjemných situácii sa stáva veľa, ale najviac mi asi utkvela v pamäti situácia na lete z Prahy. Ako letušky sme mali pokyn skontrolovať svoju oblasť, uistiť sa, že všetci pasažieri sedia pripútaní na svojich miestach, záchody sú prázdne a zamknuté a všetky veci správne uložené. Pri prechádzaní uličkou som videla, ako sa pasažier snaží ísť na záchod, a tak som ho milo poprosila, aby vydržal do vzlietnutia, lebo sa práve chystáme na vzlet. Pasažier nerád poslúchol. Všetci sme čakali pripútaní na vzlet, keď sa pasažier postavil s úmyslom ísť na záchod. Znovu som sa ho pokúsila poprosiť o vydržanie a zotrvanie pripútaný na mieste. Situácia sa zopakovala nakoniec trikrát. Pri treťom raze mi však uštedril tucet nepríjemných nadávok, pričom sa postavila i jeho žena a vykrikovali na celé lietadlo aká som hrozná osoba, že nemám srdce a dúfam, že sa teraz cítim spokojná. Bolo mi to ľúto, lebo nechcela som im nedovoliť ísť na záchod, ale mám svoje nariadenia, ktoré musím dodržiavať pre celkovú bezpečnosť lietadla a pasažierov. Nakoniec sa spomínaný pasažier znovu postavil, vykričal na moju osobu pár nových nadávok a dobíjal na záchod tak, že sme zavolali kapitánovi, aby počkal so vzlietnutím a ja som mohla odomknúť záchody. Celý let som sa vyhýbala obom pasažierom a obsluhovala len na ľavej strane, i keď im bolo vysvetlené, že takéto správanie by sa nemalo tolerovať a majú sa naučiť rešpektovať nariadenia letušiek.

Machu Picchu, Peru

A co nějaká milá zkušenost?
V jeden mesiac som na začiatku mala let do Hanoja vo Vietname, kde som mala na palube štyroch Čechov, s ktorými som sa hneď dala do reči a príjemne sme sa zabávali. Dozvedela som sa, že majú v pláne trojtýždňovú cestu okolo Vietnamu a potom sa vracajú naspať. Po lete sme sa pekne rozlúčili a išli svojou cestou. Keď tu zrazu na konci mesiaca vítam pri dverách lietadla pasažierov na lete do Prahy a koho nezbadám, mojich štyroch známych Čechov vracajúcich sa naspať domov z Vietnamu. Znovu sme sa zvítali, trochu posmiali a už si nemuseli ani objednávať, lebo som vedela, čo si prosia. Svet je niekedy veľmi malý.


Navštívila jsi už skoro všechny kontinenty. Kolik zemí jsi za dobu tvého létání navštívila a jaká místa se ti nejvíc líbila?
Za dobu môjho lietania som navštívila 37 krajín (nezabudla som počítať naše krásne Slovensko a Českú republiku, do ktorých lietam najradšej) a je ťažké vybrať zopár miest, ktoré sa mi páčili, pretože skoro každé miesto ma niečím zaujalo. Ale veľmi rada lietam do Austrálie a na Nový Zealand, kde je nádherná príroda. Exotické divoké Rio de Janeiro, či piesočnaté pláže na Mauríciu a Seyschelloch nemôžem nespomenúť, ako aj inakosť afrických zemí ako je Uganda.

Hobbiton, Nový Zéland

Často někam létáš s nějakou představou, jaké to tam bude. Zažila jsi nějaká překvapení, že to tam bylo jiné?
Veľmi prijemne ma práve prekvapila spomínaná Uganda. Po navštívení niektorých afrických destináciách som už nemala vysoké očakávania od Afriky, ale Uganda ma veľmi očarila. Kombinácia červeno zemí so zeleňou a jazerom Viktória bola nádherná, aj keď všade môžete vidieť veľkú chudobu. Príjemné prekvapenie bolo pre mňa i mesto Singapure. Svojím vzhľadom sa nepodobá na ostatné ázijské mestá, moderná výstavba kombinovaná s tradičnejšou architektúrou a kopou zelene vytvára príjemnú atmosféru. Výhodou mesta je možnosť dostať sa všade pešo vzhľadom na dobré usporiadanie mestského centra.

Luanda, Angola

Co můžeme při letu jako pasažéři udělat, abychom letuškám zpříjemnili práci?
Z mojej vlastnej skúsenosti ma veľmi poteší, keď mi pri nastupovaní pasažieri odpovedia na môj úsmev a pozdrav. Let sa hneď začína krajšie a letušku usmievajúce tváre prichádzajúc do lietadla potešia tak, že sa z jej umelého úsmevu stáva prirodzený. Zároveň nebojte sa prísť k nám do kuchynky si niečo popýtať, nám tým ušetríte prácu, keď nemusíme chodiť odpovedať na zvonček, vy sa pekne prejdete a popreťahujete kosti a ešte nám aj urobíte spoločnosť. A ešte by mi veľmi pomohlo, keby pri odovzdávaní tácok s jedlom by pasažieri nenakopili čo najviac misiek a tácok na seba, ale nechali všetko uložené v pôvodnom stave pre rýchlejšie spratanie.  


Chceš ještě něco dodat? :)
Určite sa nebojte lietať, je to bezpečné a cestujte najviac, ako sa vám dá. Netreba však zabúdať na krásy našich krajín, ktoré čoraz viac rada navštevujem.

Rio de Janeiro, Brazílie

Tak to je vše z našeho rozhovoru, doufám, že jste se dozvěděli něco nového a pokochali se krásnými fotkami, pokud se vám líbí a chcete jich vidět víc, můžete Maťku sledovat na instagramu pod přezdívkou @martina2nudzikova
Pokud by vás zajímalo něco více o této práci, můžete se ptát v komentářích a já poprosím Maťku, aby vám odpověděla.
Krásný týden přeji! :)

selfie s klokanem v Austrálii

Jordánsko

neděle 3. června 2018

Ach ty české knedlíky

Mnozí z vás už jistě víte, že ráda cestuju s tím, že se setkávám na daných místech s místními lidmi a učím se od nich jejich zvykům. Moc mě baví sledovat, které věci jim přijdou normální a logické a které mi nechápeme a naopak. V poslední době jsem už neměla tolik cest, kde bych jela někam na delší dobu a byla u místních lidí, ale na druhou stranu jsem měla možnost hostovat a věnovat se cizincům u nás. Učit je krásy našeho jazyka, země, jídla a kultury mě moc baví. A tak jsem se vlastně začala i já učit mnoho věcí o nás a pohledu cizinců na nás :)

Tuto sobotu jsem strávila 5 hodin s jedním peruánským párem, oni i jejich syn, kterého jsem poznala loni, mě sledují na YouTube. Setkala jsem se s nimi, protože jsem měla cestu do Prahy a protože mě právě baví poznávat nové lidi. Kromě toho, že jsme si udělali výlet na přecpaný Pražský hrad, jsem je vzala na jejich přání do jedné české restaurace, aby ochutnali typické české jídlo. Dali si svíčkovou a guláš s houskovými knedlíky.

První problém přišel ve chvíli, kdy jsem se jim snažila vysvětlit, že to jsou knedlíky a že naše knedlíky nemají v sobě maso. Pořád se mě ptali, z čeho teda jsou a vysvětlení, že jsou z mouky nějak nevyvrátilo jejich přesvědčení, že je to vlastně chleba. Ze začátku tedy pán nabral brusinkový krém na knedlík a ochutnával ve stylu našeho jedení chleba, pak už ale jedl klasicky vidličkou a nožem. Musím zmínit, že i když jim jídlo přišlo dost těžké a moc toho po polévce už nesnědli, svíčková jim moc chutnala.

Největší sranda ale přišla na konec. U odnášení talířů se pán zeptal číšnice, jestli by jim mohla zabalit s sebou 4 knedlíky. Ale ne ty, které nechal na talíři se zbytkem omáčky, ale nějaké čisté, suché. Číšnice nechápala, nevím, jestli to bylo tou angličtinou s peruánským přízvukem nebo zvláštní situací, tak zmateně odešla a šla nám zavolat jiného číšníka. Mezitím jsem pochopila situaci já, takže jsem to po chvilce snahy pána radši vysvětlila česky. Pan číšník měl profesionální tvář, ale vypadal taky trochu zmateně. Já jsem se jen smála a nechápala jsem, dokud mi pán nevysvětlil, že jim to moc chutnalo a chtějí si vzít domů pár na večeři, aby si na to mohli namazat trochu smetany s jahodami. Když jsem říkala, že ale takový knedlík se dá koupit v obyčejném obchodě, bylo mi odvěceno, že ale jim chutnal tenhle a ani ho nechtějí tolik. Proč by si ho nevzali, když jim chutnal přesně tenhle? Třeba se někteří lidé inspirují a příště si taky odnesou.

Takže moje snaha jim vyvrátit, že to není chleba, byla marná. Když se nad tím ale zamyslím, tak ono to není od věci. Takový hezký měkký chleba, když se nahřeje, tak ani není suchý. Že bychom začali jíst ještě víc knedlíků? :D Co myslíte? Už jste se setkali s takovou nějakou situací? :)

trochu špatné ilustrační foto svíčkové :D

pátek 2. března 2018

Příběh o milosti


Milí čtenáři nebo náhodní návštěvníci,
věřím, že tu na blogu pro úplnost chybí jeden článek. Část příběhu, která se ještě více, než půl roku dokončovala. Po mém předchozím Příběhu o neúspěchu a Příběhu o vděčnosti přichází můj Příběh o milosti :)
A sice je to všechno už měsíc zpátky, ale zkusím se vrátit v čase a vzpomínkách a všechno to vylíčit, jako by to bylo včera.

Znáte to, když jednou něco nevyjde, dáte si předsevzetí, že se příště na to připravíte mnohem víc. Moje úmysly byly dobré a správné. Chtěla jsem se na anglické státnice dobře připravit, i když jsem někde uvnitř tušila, že to asi jen tak nebude. Od září jsem toho zdaleka neudělala tolik, kolik jsem chtěla. I když jsem třeba učení nebo nějakou knížku vytáhla, vždycky to vše trvalo víc času, než by se mi líbilo, takže to bylo hodně demotivující. V prosinci jsem cítila, že už je hodně pozdě. Jela jsem na studijní víkend do Olomouce, který byl super nejen v tom, že jsem se setkala se spolubydlícíma, které mi chybí, ale i v tom, že jsem zašla do knihovny a nastudovala nějakou odbornou literaturu, která mi moc pomohla a domů jsem si odvezla kupu knížek povinné četby, které jsem chtěla přečíst přes Vánoce (ha ha!). Studijní víkend jsem si další týden zopakovala, tentokrát ale v Liberci, protože je blíž a knihovnu má taky, bohužel ten už ale tak úspěšný nebyl, ale i tak jsem něco zvládla. O Vánocích jsem zabrala víc a uvědomila jsem si, že vůbec nestíhám a přišly mi největší stresy, co jsem v životě asi zažila, vyhrotilo se to hodně okolo Nového Roku, kdy mě do toho všeho z nějakého nevysvětlitelného důvodu začalo brnět skoro celé tělo, takže jsem se během učení ještě honila po doktorech, kteří zatím na nic nepřišli, brnění ale po třech týdnech skoro odešlo. Trochu mi to ale připomnělo napuchlý palec a čas na pohotovosti, který jsem měla při anglických státnicích v květnu (historie se opakuje? ...ne tak zcela)

V těch situacích největšího stresu jsem si znova uvědomila, že na to přece nejsem sama. Hodně mě to emocionálně a psychicky bralo. Fyzicky to taky bylo náročné, protože se mi ve škole, kde učím, od ledna navýšil úvazek, takže jsem tam trávila víc času a studijní volno jsem si nebrala, i když byly chvíle, kdy jsem si našla čas si něco zopakovat. Chodila jsem teda do práce a potom jsem se doma celá odpoledne a večery učila. A neříkám to z důvodu, že bych chtěla obdiv, spíš vlastně sama nechápu, jak jsem to ty dva týdny zvládala a je to pro mě důkaz, že to bylo všechno velký zázrak.

Co mi hodně pomáhalo při studiu, čemu jsem předtím nedala moc času, bylo hledání informací o spisovatelích, koukání na jejich rozhovory, hledání souvislostí a zajímavostí. Taky jsem si snažila skoro všechny otázky zpracovat a ručně vypsat, to je pro mě důležitý způsob, jak si věci zapamatovat... no a pak... opakovat, opakovat a opakovat.
Prošla jsem si i vnitřním bojem, kdy jsem měla chvilkovou myšlenku, co kdybych ty státnice podruhé nedala. Byla to pro mě ta nejděsivější věc, měla jsem až blbé řeči o tom, co bych udělala, kdybych byla zase neúspěšná.

Bezprostředně den před státnicí, v neděli, jsem ráno byla ve stresu. Sdílela jsem se u nás v církvi o tom, co mě čeká a o mém zdravotním boji a bylo úžasný vidět, jakou mám podporu. Odpoledne jsem už na to všechno trochu přestala myslet, protože jsem se snažila rychle dočíst všechnu tu povinnou četbu k literatuře. Klasika na poslední chvíli, achjo.

Pondělí ráno - státnice z literatury. Rozhodla jsem se, že se bezprostředně před zkouškou ráno nebudu učit. Jeden chytrý člověk mi jednou řekl, že 2 hodiny před zkouškou bych se neměla učit, informace se jenom pomíchají a budu si pamatovat jen to, co si přečtu. No a já jsem hlavně věděla, že bych se určitě nenaučila to, co bych si vytáhla. Dalo mi to tím pádem možnost se bavit trochu se spolužáky, i když ti se teda hodně ještě učili, ale zjistila jsem třeba to, že jedna slečna tam šla napotřetí. Obdivovala jsem ji, že to psychicky zvládla, ten stres a všechno, bylo to pro mě velké povzbuzení, ale taky trochu strašák v tom, že tam jsou schopni někoho vyhodit dvakrát. Nicméně, jsem první v abecedě, tak jsem šla první, dostala jsem otázku číslo jedna a knížku, kterou jsem ten den předem. I když to téma nebylo nejhorší, komise do toho ryla, jak jen mohla, takže mě pěkně zmátli, ale nakonec jsme se k něčemu dopracovali. Tři hodiny čekání, až se tam vystřídají všichni, během kterého jsem se modlila za milost. První, co nám řekli, bylo, že jsme všichni uspěli. Vnitřně jsem jásala a největší kámen mi spadl ze srdce! Byli opravdu milostiví, všem nám to dali a my jsme nadšeně odcházeli. Po obědě jsme potkali sekretářku z katedry a ta se divila, cože se to dělo, že všichni filologové ten den, i na lingvistice, úspěšně složili státnici. Je to u nás na katedře hodně neobvyklé, je typičtější, aby polovina lidí od státnice vyletěla. Byl to opravdu den milosti! :)

Úterý - knihovna. Studijní den a příprava na lingvistiku. Dochází mi, že mám před sebou vlastně ještě jednu zkoušku. Kroutím hlavou a uvědomuji si, že umím méně, než jsem myslela. Se spolužačkou si ale hodně věcí vzájemně vysvětlujeme a konzultujeme a to mi hodně pomáhá. Modlím se, abych si nevytáhla Textovou lingvistiku (kde nechápu otázky, na které se vyučující ptá, vždycky mě zmate), ale bych si vytáhla Vývoj angličtiny. Ke konci dne docházím k tomu, že ani ten Vývoj neumím a vlastně ani nevím, jestli nějakou otázku umím tak dobře, abych si ji sama vybrala. Modlím se, abych si vytáhla to nejmenší zlo.

Středa ráno - státnice z lingvistiky. Nějaké papíry ze zvyku do kabelky strčím, ale jsem rozhodnutá se neučit, i když se zase skoro všichni ještě učí. Na některé věci se doptám spolužačky a čekám. Pořadí není jasné a když se s někým přihlásím, že rádi půjdeme, řeknou nám, ať si dáme "kámen, nůžky, papír". Trochu fraška :D Vytahuji si otázku, která je z Vývoje angličtiny a opravdu asi nejmenší zlo, ta mě ani nenapadla. Tentokrát vím, že si vezmou i papír s poznámkami a asi na něj kouknou, tak píšu všechno, co vím, aby věděli, že něco vím. Ta otázka je trochu teda záludná a hodně do ní komise rýpe, zároveň jsou ale dost milí, já chvílemi zmatená tak, že v jednu chvíli ze sebe něco vyplivnu, že se celá komise rozesměje a já odtamtud odcházím s úsměvem, i když netuším, jak to dopadne :D No a hádejte co, když tam všichni nastoupíme, tak nás opět všechny nechají projít! Neuvěřitelné! V obou dnech tam byli studenti, co se tam rozbrečeli, že to určitě nedali a ve všech případech uspěli.



Takže... studium v Olomouci je, díky Bohu, za mnou! I když jsem v prváku nadávala na angličtinu, chtěla jsem z ní odejít, už tenkrát jsem věděla, že to bude oříšek, nakonec jsem zůstala a jsem ráda, že jsem to vybojovala. Učila jsem se prohrám a zkouškám na poněkolikáté, což jsem v Liberci skoro nezažila. Naučila jsem se učit několik dní a týdnů v kuse, naučila jsem se lépe organizovat učení. Naučila jsem se dávat si odpoledních dvacet. Strávila jsem asi tak 500 hodin (21 celých dní) ve vlaku. Naučila jsem se žít s X spolubydlícími a kvůli těm jsem sice říkala, že bych si vážila dvou let v Olomouci, i kdybych tu školu nedostudovala, ale jsem tak moc ráda, že jsem ji dokončila, i když mě to stálo ten nečekaný půlrok navíc. Nejlepší, co jsem mohla zažívat, byl ten vnitřní pokoj během španělských státnic a teď na druhý pokus angličtiny. Ten klid a ta podpora lidí, co se za mě modlili, byly věci, které mě v tom hodně posilovaly.
A tak dál prožívám obrovskou vděčnost a radost. Taky velkou úlevu a užívám si trochu odpočinku, když to jde, protože mě ještě nějaké dostudovávání různých věcí čeká :)


Teď se ale zase přesuneme spíš k cestovním článkům, protože jich tu několik dlužím a zároveň jsem udělala rozhovor s moji bývalou spolubydlící, co je teď letuška a sepsala zajímavé zkušenosti, které její práce skýtá a které budou určitě i pro vás zajímavé :) 
Tak příště! :)

pondělí 29. ledna 2018

Ohlédnutí za rokem 2017


Vím, že to je obvyklé, ale tento rok, víc než jakýkoliv jiný, mi přišel jako na houpačce. Neuvěřitelné výkyvy pocitů, emocí i zážitků a to už od prvních minut roku 2017.
A proto, i když jsem na blog poslední dobou moc nepsala, bych ráda chtěla udělat svoje klasické ohlédnutí za uplynulým rokem, projevit vděčnost za všechny úžasné zážitky, ale taky se poučit z těch neúspěšných momentů.



Leden - zkouškové období jako obvykle, kdy se učím překonávat vnitřní boje z neúspěšných výsledků zkoušek. Po padesáti letech jdu do kina, jdu se spolubydlící na La LA Land a vůbec nelitujeme. Koukám, jak se neuvěřitelně rychle šíří mé peruánské video, dostávám se na hlavní stránku online verze jedněch z největších peruánských novin. Nicméně největší zážitek je poslední den ledna, kdy se vydávám do Prahy na peruánskou ambasádu a povídám si s paní velvyslankyní. Nezapomenutelné.

Únor - Končí zkouškové, se spolubydlící začínáme chodit na salsu a já se pouštím do diplomkového maratonu (nebo sprintu?). Po nocích analyzuji dotazníky, kterých se mi díky YouTube a sociálním sítím vrátilo přes 4 tisíce. Analyzuji teda nakonec asi 1600, zaměřuji se na slovník Limy. Nestíhám.

Březen - píšu první placený cestovní článek (ZDE), v Jablonci nad Nisou mám besedu o Peru a poslední víkend v měsíci jdu na kurz latinskoamerických písní. Dozvídám se mnoho nového o různých rytmech a poznávám další muzikanty. Skvělý zážitek, nesmím zapomenout na to, že zpíváme ve španělštině :)



Duben - dokončuji diplomku a píšu zápočty, se spolubydlící bouráme vnitřní předsudky a zkoušíme tvarůžkovou cukrárnu v Olomouci. Mám pocit, že nic nestíhám.

Květen - ehm... na poslední chvíli tisknu a odevzdávám diplomku. Celý měsíc se snažím učit na státnice. Brácha úspěšně skládá maturitu a já úspěšně nedávám anglické státnice. O tom jsem tu už psala. Super na tom je, že několik dní předem mi natekla noha, takže jsem se ani nevešla do balerín a odpoledne po neúspěšné státnici jsem strávila na pohotovosti. Měsíc je ale krásně zakončený super výsledkem z diplomky, příjemnou obhajobou a krásnou letní Olomoucí.

Červen - z učení mi už hrabe a jsem hodně demotivovaná, ale pouštím se do té španělštiny. Musím přiznat, že mě baví mnohem víc. Míša je skvělá a vytahuje mě na konecrt Rend Collective v Praze, což je super odreagování a procházka po letní noční Praze je jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Státnice ze španělštiny nakonec úspěšně skládám a jak ráda zmiňuji, dokonce si je užívám. Po nich se všechno rychle semele - rodinný výlet do Kanic na zámek, teda...no prostě to co z něj zbylo. Tam mám milou besedu o Peru a odjíždím se mýma dvěma milýma spolubydlícíma a rodiči jedné na 10 dní do Chorvatska, kde zažívám mnou dosud neobjevený typ dovolené.



Červenec - rozlučka a svatba kamarádky, hned na to přilítá kamarád Kolumbijec. Zažijeme vtipný ponocování v Praze v parku u Hlaváku a pak v KFC na Václaváku. Znovu objevuji krásy Čech a našeho regionu. Člověk občas zapomene, co má, nepřijde vám? Poslední dva týdny trávíme jako pravidelně na našem Letařovickém táboře.

Srpen - tak už jsem oficiálně mimo studentský věk. Poprvé a naposledy vidím a slyším bráchu hrát v dechovce :) celý měsíc pomáháme s kamarády na dokončení stavby ZŠ Brána, hodně se toho učíme, pořád něco natíráme (od rámů futer, přes stěny až po zábradlí). Já se taky učím sádrou a dalšími materiály zadělávat díry ve stěnách a všude možně :D mimo to podnikáme jiné zábavné věci, jako třeba piknik na Kumburku při západu slunce a letní kino - oboje vřele doporučuji!! a ke konci měsíce nastupuji do práce a poprvé v životě mám opravdovou smlouvu (ne jen dohodu).

Září - 4. září se slavnostně otevírá nová budova ZŠ Brána a já se trochu nervózně stavím před 6.třídu, které jsem třídní učitelka. Učím se novému režimu a překonávám silné bolesti hlavy, které s tím asi souvisí. Jedno odpoledne se mi dostane do rukou suchý led, tak zkouším s Míšou různé pokusy a vyrábíme z toho mangový sorbet :)

Hodina španělštiny s rodilým mluvčím z Peru

Říjen - za zmínku stojí 24 hodinový výlet do Vídně, kde se scházím s moji bývalou spolubydlící a nynější letuškou Maťou. Využívám možnosti, že člověk může za poměrně nevelké peníze odcestovat do jiné země a poznat něco nového. Hlavní je ale fakt, že jsme se mohly po delší době s Maťou sejít. 

Listopad - cestovně nejvýznamnější měsíc - letím do Kapského Města na misijní konferenci, ale letím o pár dnů dřív a setkávám se tam opět s Maťou, kamarádem z Holandska a poznávám místní Hayley. Učím se opět překonávat vlastní předsudky a svoji stydlivost, když se učím oslovovat cizí lidi a seznamovat se, zejména na té konferenci. Je to pro mě obrovská zkušenost, na kterou nezapomenu.

Prosinec - začíná na mě padat tíha blížících se státnic z angličtiny, tak začínám se studijními víkendy, jeden provedu v Olomouci, kde mám skvělé setkání se spolubydlícími, další trávím v Liberci. Taky beru bráchu do FreeStyle Kolbenka, kde se ale nakonec málem přizabiju já, když se snažím dělat salto vzad a pěkně blbě spadnu, že sotva popadám dech. Snažím se odolávat přicházejícímu stresu ze státnic a zakončuji rok poklidně v přátelském kruhu s mnoho předsevzetími, nebo řekněme tomu cíli. Jedním z nich je obnovit aktivitu tohoto blogu :)



Opravdu mi v minulém roce přišlo, že jsem chvíli byla nahoře a chvíli dole. Prošla jsem svými nejtěžšími a nejhoršími momenty, ale zároveň jsem zažila tolik úžasných věcí.
A to je asi v životě normální, že? Člověk se nenudí a zároveň se tím hodně učí.
Co vy? Byl váš rok 2017 klidný nebo plný výkyvů? 
Vstupovali jste do roku 2018 radostně? :)

pondělí 23. října 2017

Chorvatsko je česká vesnice

Chorvatsko mi bylo donedávna známé jako taková ta profláklá destinace českých dovolenkářů. Sbalit si kufry, naplnit auto českým jídlem, vyrazit si někam na pláž, kde se vyvalí, vytáhnou řízek a za týden až dva zas jedou domů. To bylo asi tak všechno, co jsem věděla. Důvod, že tam "všichni" jezdí, jsem přikládala tomu, že to je pro nás blízké moře, tak nějak se tam dá česky domluvit a není tam draho. Sama jsem tam dovolenou neplánovala, z principu mě to nelákalo, mám jiné cestovní sny. Jenomže když mi spolubydlící řekla, že mají místo v autě a apartmánu a jestli bych tam nechtěla s její rodinou a ještě jednou spolubydlící v červnu jet, tolik jsem neváhala. Zaprvé jsem byla hodně unavená z toho všeho koloběhu práce, studium, diplomka, státnice, a také... kdo by odmítl nabídku cesty, odpočinku a ještě k tomu intenzivního času (pravděpodobně naposledy) s mýma úžasnýma spolubydlícíma?



Takže jednoho krásného dne, teda jedné krásné noci, jsme se vydali s plným autem nacpaným jídlem a oblečením ze Vsetína do Chorvatska. Cestu jsme z většiny s holkama prospaly a pak projedly. Když jsme v příkrém kopci hledali apartmán, moře na nás už lákavě koukalo. 



Zabydleli jsme se v apartmánu pro Čechy, ve vesničce Marušići, která je takovou trochu česko-polskou vesnicí, ale je tam krásně a fajnově. Co se mi moc líbilo byl fakt, že i když pláž byla malá, kamenitá a museli jsme k ní sejít 275 schodů, byla taková izolovaná, že by se tam zlodějům ani nevyplatilo chodit. Navíc jsme se tam za chvilku už i s některými znali. Lehátka jsme si tam nechávali přes noc a když jsme šli plavat, nemuseli jsme se bát, že tam na břehu někdo krade. Další skvělou věcí bylo klidné a průhledné moře. Já vlny miluju, ale je pravda, že když je moře klidné, líp se tam plave. V životě jsem toho snad tolik nenaplavala, jako tam. Potápění a skákání z útesů jsme si taky užili :)



Staré kamenné uličky chorvatských měst pro chodce mně připomněli mé milované Španělsko. Omiš jsme navštívili několikrát a jednou jsme si zajeli do Splitu, ten bych nazvala jako instagramovatelné hipsterské město :) Jednou jsme se i plácli přes kapsu a zajeli s pirátskou lodí na ostrov Brač. Po cestě jsme dostali vydatný oběd, kde ta makrela chutnala i mně! :)




Co je ale nejvtipnější na Chorvatsku? Setkání s lidmi. Měla jsem takové tři. Jedno bylo jednou tak na naší pláži, kde se najednou objevila Áňa, kamarádka z Paky, se kterou jsem seděla na gymplu v lavici. V Pace bylo (hlavně pro mě) těžký se sejít, ale najednou se potkáváme v Chorvatsku na pláži a nakonec zjišťujeme, že má apartmán hned vedle nás. Další setkání bylo s klukama, které znám z našeho tábora a roky jsem je neviděla, proto jsem poprve ani nechtěla věřit, že to jsou oni. No a nakonec po tom, co jsem na facebook dala fotku, se mi ozvala kamarádka z Boleslavi, že se chystají do podobných míst v Chorvatsku, takže jsme se jedno odpoledne sešly u nás ve vesnici :) Tak teď už chápete, proč ten název. Ne, že by se Chorvatsko podobala Čechám, možná někde ano, ale vliv středozemního moře a architektury tam je hezky znát. Je ale prostě možné, že na každém kroku potkáte někoho známého.

A protože fotky poví víc, než slova, už přestanu mluvit, ale řekněte mi vy? Byli jste někdy v Chorvatsku? Kde to bylo a jak se vám tam líbilo? :)