středa 30. listopadu 2016

V Peru jako doma


Mnohokrát se mě někdo zeptal, co se mi nejvíc líbí v Peru. Nebo proč tam vlastně jezdím. Už jsem jednou psala článek o tom, proč ráda cestuju. Můžete si ho přečíst, ale odpovědí byli lidé. I když to není samozřejmě jediný důvod, bývá to můj hlavní důvod. Peru mám moc ráda a lidé mě často těší, ale i vytáčí. Tak tam jsou samozřejmě i jiné faktory, které mám ráda... Na příklad jídlo nebo to úžasný klima (s příchodem zimy mi to peruánské klima chybí čím dál víc) :) Ale jděme zpět k tématu.

Letos jsem byla v Peru už potřetí. Vracela jsem se tam po skoro třech letech. Částečně jsem se neuvěřitelně těšila, ale částečně se mi tam ani moc nechtělo. Tím, že jsem tam letěla už poněkolikáté neznamenalo, že bych už Peru znala nazpaměť. Zase jsem si nebyla úplně jistá, co čekat. Říkala jsem si, proč nejedu na nějaké nové místo. Poznat něco nového. Těšila jsem se na lidi, které tam znám, ale nevěděla jsem, jak mě přijmou, jaké to bude. No, nakonec až na prvních pár krušných dnů v Limě, celá cesta strašně moc předčila moje očekávání. Všichni lidé, které jsem potkala, byli moc milí a šťastní, že mě vidí. Pořád mě zvali na jídlo a abych k nim přišla a trávila čas. Taková pozvání jsem ráda přijímala a sama jsem mohla vidět, že se většina vztahů ohromě prohlubovala. Mohla jsem zároveň vyprávět, ale také moc poslouchat. O tom asi ale ještě trochu napíšu článek.

Při vzpomínce na momenty o kterých chci dneska psát, si vždy vzpomenu na část jedné epizody ze seriálu Přátel. Pokud seriál dobře znáte, tak pochopíte, pokud ne, podívejte se na toto video. Je to z epizody, kdy jsou všichni v Londýně a Joeymu se začne stýskat po New Yorku. Zapne televizi a tam hraje znělka, ve které se zpívá "Where everybody knows your name, and they're always glad you came...". Česky by se to dalo přeložit jako: "Tam kde všichni tě znají a jsou rádi, že tě mají..." Vtipné je, že tak se já cítím v Lambayeque.

Lambayeque, městečko na severu Peru, je moje srdcovka. Je pěkné, mimo Panamericanu celkem klidné (zvlášť v porovnání s většími městy), má zajímavá muzea a historická místa v blízkém okolí, do většího Chiclaya to je jen 15 minut a k moři to taky netrvá dlouho. Přestože má Lambayeque skoro 50 tisíc obyvatel, tak když tam přijedu, mám pocit, jako bych byla v naší malé Nové Pace. Můj pocit takového druhého vzdáleného domova letos umocnilo několik zajímavých setkání. Byly to takové vtipné momentky, které ale okořenily můj pobyt a dodaly mu přidanou hodnotu. Anebo buďme upřímní - byly to nejlepší momenty mé cesty. Všechno bylo krásné, ale tohle udělalo můj pobyt speciálním. A hlavně...měla jsem opravdu pocit, že tam patřím (dávný sen splněn) :D O některé z těch setkání se s vámi teď podělím :)


1. El Rincón del Pato
Když jsem byla poprvé v Peru, byla jsem ty dva měsíce ubytována u majitelů restaurace El Rincón del Pato. Restaurace vlastně zabírá větší část jejich domu, takže i já jsem měla možnost poznat snad všechny zaměstnance, kteří tam pracovali. Vzhledem k tomu, že nejsem úplně extrovertní, trochu mi to trvalo, ale když jsem odjížděla, tak jsme byli kamarádi a po mých českých buchtách se ptali ještě při další návštěvě. Před tím, než jsem tam letos přišla, jsem měla možnost v Lambayeque jít do jiné restaurace - El Cántaro. Nikdy jsme tam nebyla a byla jsem zvědavá. Sama bych tam asi nešla, ale pozval nás tam jeden místní doktor, u kterého jsme byli ubytované. Tak dorazíme do restaurace, vejdeme dovnitř a koho nevidím? Miguela, který předtím pracoval v El Rincón del Pato! Nechtělo se mi tomu věřit! Bylo to srdečné pozdravení, on nechápal, co tam dělám a lidé okolo mě nechápali, odkud se známe. Bylo příjemné být v pro mě neznámé restauraci a mít tam někoho tak známého.
Když jsem se vracela do El Rincón del Pato, tak jsem se nemohla dočkat toho, až všechny uvidím, byla jsem hlavně zvědavá, kdo tam ještě pracuje. Vyšlo to tak krásně, že jsem dorazila ve chvíli, když už byla restaurace zavřená pro příchozí, poslední zákazníci dojídali a zaměstnanci uklízeli. Zazvonila jsem a otevřel mi Carlos, syn mé hostitelky Teresy. Jakmile jsem vešla do restaurace, tak se ozvaly výkřiky a já jsem s radostí běžela pozdravit holky číšnice, které jsem měla moc ráda. Bylo krásné vidět, že ani ony na mě nezapomněly a hned se ptaly, co mě přivádí. O tom, jak srdečné bylo setkání s Teresou ani nemusím mluvit. Když jsem pak vyšla schody do "mého" pokojíčku, prošla jsem okolo místnosti, kde se pere a přivítala mě vůně, která mě vrátila zpátky v čase. Ano, byla jsem zpátky doma :)
Ke konci mého pobytu jsem pak šla po městě a vracela jsem se právě do té restaurace, opět v době, kdy už byla zavřená, a jak jsem šla, tak mě někdo pozdravil a koho jsem to neviděla, další číšnici z restaurace, která tam ten den, co jsem přijela, nebyla. Šla i se svojí mamkou, tak mě představila a tak jsme se daly do řeči. Připadala jsem si, jako starý známý, co zná celé město :D


2. Iván
Když jsem se potřebovala z Chiclaya přesunout do Lambayeque, rozhodla jsem se jet s colectivo, protože je to trochu pohodlnější, než combi, a mnohem levnější, než taxi (o MHD zas někdy jindy). Přišla jsem k autu jen s řidičem, tak jsem si mohla sednout dopředu a zatím, co jsme čekali na další pasažéry, jsme se dali do řeči. Pan řidič se jmenoval Iván a hezky se s ním povídalo, zeptal se na moje jméno a dal mi i svoje číslo, kdybych něco potřebovala.
Druhý den ráno jsem šla po ulici na setkání s kamarádkou a najednou kolem mě projíždí auto, ze kterého někdo řve "Jirina!!" (čti: džirína). Rychle kouknu a kdo tam nejede? Iván! Tak to mi opravdu vytvořilo úsměv na tváři :)

La Cucarda zvenku - nenápadná :)

Lambayeque se vyvíjí, otevírají se tam nové podniky, ale já už tam mám své oblíbené. Jedním z mých asi nejoblíbenějších je La Cucarda. Je to malá kavárna ženy, která to místo dala dohromady a otevřela s láskou. Má to krásné a stylové. Když vejdete, tak vidíte dvorek, kde jsou stolky a můžete sedět na čerstvém vzduchu a pod hvězdami, nebo tam je víc soukromí v takové místnůstce plné retro věcí a suvenýrů z cest, které buď Milagros dovezla sama, nebo je dostala od svých zákazníků a kamarádů. Doporučuju tam jít a za pár korun si dát kávu, čaj nebo nějaké jiné dobré pití a k tomu jíst ten nejlepší "pastel de pollo" v Peru, pokud nechcete slané, tak čokoládový dort je taky výbornáý. V La Cucarda jsem byla asi jen 4x, ale byla to láska na první návštěvu. Letos jsem měla strašně málo času, lítala jsem z místa na místo, ale chtěla jsem tam aspoň jednou zajít, tak jsem si tam dala sraz s kamarádkou Olgou, se kterou jsem se chtěla sejít tak jako tak. Jako správná Češka jsem přišla brzo a Olga jako správná peruánka přišla trochu později, tak jsem chvíli čekala před vchodem, kde jsem málem přišla o mobil (další příběh zase na jindy). Když ale Olga dorazila, tak jsme vešly, ona Milagros znala, tak se pozdravily, já jsem taky pozdravila a v tu chvíli se na mě Milagros zadívala a zeptala se: "Nebyla jsi tady náhodou už někdy s Teresou?" Nemohla jsem věřit svým uším, ona si mě pamatovala :) Potvrdila jsem její domněnku a říkala jsem, že to je už dávno. Ona si myslela, že před rokem, tak jsem ji vyvedla z omylu. Vůbec jsem to ale nečekala a bylo to moc milé, opravdu jsem zírala, že si to pamatuje! Hned jsem se tam cítila mnohem líp, prostě jako doma.

Pastel de pollo, café, La Cucarda, Lambayeque, Perú
Kafe a pastel de pollo :) (všimněte si limetky na talíři, k dispozici k pokapání - nesmí chybět u žádného peruánského jídla :D )

Taková setkání zpestřují život a cesty. Z Lambayeque a Chiclaya se mi nechtělo odjíždět. Bylo tam moc milých lidí, jak starých známých, tak i lidí, které jsem poznala letos. Bylo mi tam z tohoto hlediska moc příjemně.
Nechápu, že si mě někteří lidé takto zapamatovali. Vím, že má výhoda je, že vypadám jinak, takže si mě lidé všimnou a zároveň umím španělsky, takže si můžeme popovídat. Když člověk ale letí přes půl zeměkoule a při cestách městem zjišťuje, že si ještě pořád pamatuje většinu ulic nazpaměť, dokáže používat MHD, jakoby tam naposledy byl včera a má taková přivítání a setkání, opravdu je to další domov. Ne všechno je růžové a další článek by mohl být klidně o negativismech, ale ačkoliv se snažím být realista, ráda vidím to pozitivní a raduji se z toho. Tak se teda raduju i z toho, kolik milých a přívětivých lidí jsem v Peru mohla poznat, kteří mě přijali za svoji, dali mi najevo, že jim na mně záleží a že mě mají rádi. A já je mám taky moc ráda a záleží mi na nich. Nevím, jak jim to vždy ukázat, ale jeden ze způsobů je ten, že se tam pořád vracím. Nedá mi to. A oni to ocení :)

pondělí 24. října 2016

Návštěva Mexika


Když hledám co nejlevnější letenky, často to znamená, že budu třeba víckrát přestupovat, poletím brzo ráno, v noci, anebo budu mít dlouhé přestupy. Tentokrát jsem vlastně dokonce sehnala zpáteční letenky Vídeň-Chicago a pak Chicago-Lima za stejnou cenu, jako kdybych kupovala letenky rovnou do Limy. Každá z těchto letenek měla v sobě ale přestup. Do Chicaga jsem měla noc na letišti v Londýně a z Chicaga jsem zase přestupovala v Cancunu, v Mexiku, nazpět do Chicaga jsem přestupovala v Miami. Kromě té zajímavé zkušenosti přespávání na Heathrow jsem si teda užila, anebo taky "užila" přestup v Cancunu. Nejsem až tak naivní, že bych si nic o přestupu nezjistila. Koukala jsem na stránky Ministerstva zahraničních věcí a snažila jsem se dopátrat, jestli pro vstup do Mexika Češi potřebují víza. Nebyla jsem si jistá, jestli budu muset projít imigračním, doufala jsem že ne, ale jistota je jistota. Ze stránek jsem pochopila, že víza asi nepotřebuji. 


Už letadlo z Chicaga do Cancunu mě překvapilo, protože na tak krátký let tam American Airlines měli obrazovky u každého sedadla (versus devítihodinový let z Londýna do Chicaga, kde nebyly). Všichni pasažéři vypadali velice dovolenkově a v letním oblečení, zatímco já jsem se jako obvykle pořádně navlékla, protože jsem měla před sebou trochu delší cestu a v letadle mi je vždy zima. V polovině letu nám začaly letušky rozdávat formuláře ke vstupu a k proclení a polopatě nám vysvětlili, co zaškrtnout a co vyplnit... Teda vysvětlovaly to Američanům. Já jsem se ptala, jestli potřebuji formulář na přestup, ale každý říkal něco jiného, tak jsem si jeden vzala, druhý ne, ten jsem si pak musela vyzvednout při výstupu z letadla a vyplnit ve frontě na imigračním.

Takže ano, musela jsem si vyzvednout kufr, projít imigračním, prohlásit, že nemám nic k proclení, vylézt z letiště, najít autobus k jinému terminálu, dojet tam, odbavit znova svůj kufr, projít všemi kontrolami a pak v nacpaném letišti čekat na další let.

Když jsem se dozvěděla, že tímto procesem musím projít, byla jsem docela naštvaná. Znamenalo to pro mě kupu práce navíc. U imigračního jsem se modlila, abych opravdu nepotřebovala víza. No a pán za přepážkou mi řekl jenom dobrý den a na shledanou. Nic ho nezajímalo, vzal si můj formulář a dal mi do pasu razítko. Když jsem zmatená vyšla z letiště, tak jsem všude viděla cestovní agentury, delegáty a taxíky. První dojem: mega turismus. Začala jsem hledat bus shuttle, který by mě převezl k dalšímu terminálu, musela jsem ale najít, který vlastně hledám. Hned se mě ujali nějací milí pánové, kteří mi hned poradili a poslali mě tam někam dozadu, kde jsem prý měla nasednout do červeného auta. Po cestě tam jsem si ale všimla, že autobus zadarmo je hned za rohem, jen se na něj musí chvilku počkat. Došlo mi, že mě ti pánové posílali na něco komerčního, což bych možná využila, kdybych pospíchala, protože tento autobus jezdil cca 2x za hodinu. Další věc, která mě v Mexiku praštila, bylo teplo a vlhko. Co jsem měla čekat v srpnu, že? Takže navlečená na klimatizovaná letiště a letadla jsem se začala pěkně pařit. Naštěstí autobus dorazil asi za 15 minut a pak jsem už jen 15 minut stála v tom autobuse a čekala, až dorazíme na můj terminál a doufala jsem, že to všechno stihnu (na přestup jsem měla asi 3 hodiny).


Když jsem prošla všema kontrolama, dál se utvrzoval můj dojem, jak se v Cancunu všechno točí okolo turismu, minimálně v místech dosažitelných pro turisty. Kupa amerických a pár mexických fastfoodů, tanečníci a náhodné flashmoby, a co se mi líbilo nejvíc, byly stánky, kde prodavačky měly bílé tradiční mexické šaty. Letiště bylo ale přecpané a moc nebylo kam si sednout. Chtěla jsem si koupit něco k jídlu v mexickém fastfoodu, ale ceny měli v mexických pesos, tak mi chvilku trvalo, než jsem si to přepočítala a pak jsem to vzdala. Musela jsem si ale koupit aspoň vodu, jinak by mi nebylo dobře, tak jsem zamířila do nějakého malého obchodu, kde měli všechno strašně drahý, ale vodu jsem potřebovala a nechala jsem se zlákat ke koupení mexické vanilkové esence a jednoho pohledu. Nakonec jsem zjistila, že ta lahvička vanilkové esence mě stála stejně jako voda, eh... Internet zdarma letiště nemělo = velké zklamání, tak jsem zbytek času na letišti strávila čtením knížky a koukáním na film.



Moje dojmy z Mexika? Moc jsem toho nezažila, ale na čistě mexické půdě mimo letiště jsem strávila asi 30 minut. Dobré, ne? :D Největší zážitek pro mě ale bylo přistání a ten pohled z letadla. V tu chvíli mi došlo, proč lidé do Mexika lítají, vypadalo to opravdu krásně. Někdy bych ráda navštívila Yucatán, Chichen Itzá a strávila v Mexiku trochu víc času, než pár hodin. Zbourala nějaké stereotypy, ochutnala pravé mexické jídlo a poznala milé lidi. Kdo ví? Třeba se tam někdy podívám! :) 


středa 28. září 2016

Millennium Park, Chicago

Chicago bylo na cestě moje přestupní místo. Na letišti jsem se objevila rovnou čtyřikrát. Po cestě do Peru, když jsem přiletěla z Evropy a pak odlétala do Limy, a potom po cestě z Peru do Wisconsinu, no a nakonec ještě když jsem letěla domů. Moje cesta se celá plánovala tak trochu za chodu, tak jsem se snažila využít všechen možný čas a navštívit zajímavý místa. Když jsem hledala, co navštívit v Chicagu, vyskočila na mě fazole a také ten mrakodrap s prosklenou podlahou ve výklencích. Mrakodrap jsem kvůli ceně a mé nízkonákladové cestě vyškrtla, fazolku jsem si ale nemohla nechat ujít. Celý Millennium Park se mi moc líbil. (Kdo mě sleduje déle, tak ví, že miluju parky, proto taky mám ráda Londýn.) Strávila jsem v Millennium Parku celé páteční odpoledne. Vyfotila se u fazole, pardon, Cloud Gate, nechala se postříkat fontánou Crown Fountain, poseděla v Boeing Gallery, přešla přes BP Bridge do dětského parku, zahlédla z dálky Michiganské jezero, pak jsem se vrátila a vymáchala jsem si nohy u The Lurie Garden, kde jsem se taky hezky vyrelaxovala, protože bylo horko a časový posun mě už docela dostával, takže se mi šíleně chtělo spát, ale zároveň jsem nechtěla přijít o čas v Chicagu. Nakonec jsem ale svoje objevování docela brzo zabalila, dojela zpět do bytu kamaráda, kde jsem přespávala a šla jsem asi v 20h spát, protože jsem usínala u notebooku. Ono to ani nevadilo, protože další den jsem už v 5:30 musela být na cestě na letiště. I tak ale těch pár hodin procházení se po Chicagu stálo za to :)

Chicago was my layover or transition city. I came and go throught the airport four times. On my way to Peru, coming from Europe and then next day going to Lima, then on my way from Peru to Wisconsin, and then in the end on my way home. My journey was being planned on the go, so I tried to make use of all my free time and visit interesting places. When I tryied to google what to visit in Chicago, the obvious thing came up - the bean, and then also the skyscraper with the view. Making my trip as low-budget as possible, I decided to skip the skyscraper, but I couldn't miss visiting the Bean! :) And I am glad I didn't. I really liked the whole Millennium Park. (Those who have been following me longer know that I love parks, that's why I also love London.) I spent the whole Friday afternoon in the Millennium Park. I took a picture with the bean, sorry, Cloud Gate, I got wet walking around the Crown Fountain, I sat in the Boeing Gallery, I crossed over the BP Bridge to a cool playground not only for kids, I saw the Michigan Lake from across the fence and then went back to sit in The Lurie Garden and put my feet into the water. This was actually so nice in the hot weather to relax, because the jetlag was really kicking in and I really wanted to sleep, but at the same time I didn't want to lose the opportunity to see the city. However, my body didn't want to cooperate, so I surrendered and went back to my friends' appartment and when I started falling asleep at the computer at about 8pm, I went to bed. It wasn't a real disaster since I had to wake up really early the next day and go to the airport at about 5am again. I was glad I got at least those few hours of exploring Chicago :)











sobota 13. srpna 2016

Noc na letišti // Night at Heathrow



Na cestě do Chicaga jsem měla dlouhý noční přestup na letišti London Heathrow. Jít někam přespávat by bylo drahé a časově ani ne tak výhodné tím, že bych asi tak v 5h ráno zase musela být na letišti. Spaní na letišti teda přišlo jako nejlogičtější řešení. A i když přespávání na letišti vůbec není můj koníček, nebylo to poprvé, co jsem na letišti přespávala, jen to tentokrát bylo trochu jiné.

Poprvé jsem na letišti přes noc spala v Gironě, když jsme s dětským pěveckým sborem měli velmi brzký ranní spoj. Podobně tak jsme přespávaly s Johannou v Barceloně kvůli rannímu spoji. To byly chvíle, kdy jsem nebyla sama, a spali jsme v hale před odbavením. Neplánovaně jsem spala už i na Heathrow a to bylo, když jsempoprvé letěla do Peru, do Londýna bylo zpoždění a všechny navazující lety miuletěly. Bylo nám řečeno, že je přes noc otevřený jen jeden terminál, takže tam jsem přespávala s mými právě novými peruánskými kamarády. Tam nám každému taky personál uprostřed noci daroval deku, kterou si často vozím s sebou. No a teď. Plánovaně a sama.


On my way to Chicago, I had a long night layover al London Heathrow airport. Going to a hotel or a friend’s house would be expensive and also not very convenient considering the fact that around 5-6am I would have to be back at the airport again. Sleeping at the airport was the most logic option. And even though it is not my hobby, I wasn’t the first time I slept at the airport. Only this time it was a bit different.

The first time I slept at the airport was in Girona (Spain) where we were with a children choir and had a very early flight back home. Similarly, Johanna and I slept in Barcelona airport when I was going back from my Erasmus. These both times I wasn’t alone, it was planned and we slept in the airport hall. The unplanned time was when I went to Peru for the first time, there was a lot of fog in London, so all the flights delayed and I (with many other people) missed the connecting flights. We were told that only one terminal was going to be opened overnight, so I slept there on the hard benches with my newly befriended Peruvian amigos. However uncomfortable that night was, the airport personnel at least gave each of us a small blanket that I carry with me often when I travel. Well, and then comes this time, when I planned to sleep at the airport. Alone.



Před odletem jsem vlezla na stránky, kde cestovatelé sdílejí zkušenosti se spaním na letištích, a překvapilo mě, že se může spát i v prostoru odbavených letů. Ptala jsem se ještě na zkušenosti holek bloggerek a jedna mi to potvrdila a taky mě připravila, že nás nenechají spát kdekoliv, že si nás vezmou do určitého místa letiště.

Po příletu na Heathrow jsem zjistila, že musím projít takovou tou otravnou kontrolou, kde se musejí vyndávat ze zavazadel tekutiny a elektronika. Říkám tomu letištní šikana, tady na Heathrow to bývá mnohem přísnější, a proto si to kontrolují, i když jsem vlastně přiletěla z Vídně, kde jsem takovou kontrolou už jednou prošla. Při přípravě tekutin do speciálního sáčku mi spadl notebook ze stolu ve výšce asi 1m na zem. To byla rána a já jsem si začala nadávat a modlit se, aby se mu nic nestalo. Pak jsem šla k paní, co nám kontrolovala letenky a ta měla nějakej problém s holkou přede mnou, proč tam jde, když má let až ráno. Ta holka to nakonec ukecala s tím, že si třeba půjde sednout do nějaký Lounge. Čekala jsem, že to vyčte paní i mně, ale nechala mě projít beze slova. U kontrolního pásu a nás byli přísný u vyndávání elektroniky a tekutin, ale když jsem pak koukala k tomu monitoru, tak na to nikdo nekoukal, všichni si tam jen povídali. Takže užitečný tip: létat večer, nikoho to už nebaví kontrolovat.

Další vtipná věc byla, když jsem bloudila u odletových bran, kde mimo úzkou chodbu nebyly ani lavičky. Myslela jsem, že tam budu spát někde na zemi, ale nakonec jsem se vydala pochodem zpátky, až jsem konečně našla prostor s obchody a víc sedačkami. Koupila jsem si čaj s mlékem a něco k jídlu, našla si pohodlnou polstrovanou řadu 4 sedaček bez opěrátek mezi nimi a všimla jsem si, že spát tu sama určitě nebudu.


Before my departure, I went online and browsed a website of travelers that share their experiences sleeping at airports and it surprised me that I could sleep at a gate. I asked for someone’s experience in a group of girls that travel and one of them confirmed that I could sleep at the gate, but that they wouldn’t let us sleep anywhere; rather gather us all at one place.

After arriving to Heathrow, I found out that I had to go through the annoying security check where they check your liquids and electronics in the hand luggage. I call it an airport bullying, here at Heathrow it’s much worse than in other airports that I have been to, so they even control it if you arrived from another airport where they had already checked your bag. When I was taking the liquids out of my luggage to put it into their special plastic bag, my laptop fell down from a table about 1 meter high. I was in a shock for a minute; I picked it up and just prayed for it to survive. Then I went to a woman at passport and ticket control and she had some kind of problem with a girl in front of me who also had a flight in the morning. She asked her why she wanted to go there if here flight is not until next morning. The girl said, in the end, that she might go to a lounge and the woman let her go. I expected her to have a problem with me as well, but she didn’t say a word. The funny thing was that at the security (and hand luggage control), the people helping us and informing us seemed really strict and asked if we had any liquids, anything, but when I went through, I looked at the people checking the monitor and no one was watching, there were just standing there and talking. So a tip for London Heathrow: Travel late, no one is in the mood of controlling everything so much.

Another fun thing was that I got lost at the departure gates, entering in a narrow hall without any benches or places to sit. I went back and in another direction and it was the same. Just when I thought I would have to sleep somewhere there on the floor, I found another possible direction to take and there, finally, I found all the shops and many seats. I bought myself a cup of tea with milk, something to eat, found a comfortable row of four seats without the armrests and noticed that I wouldn’t be the only person sleeping there.


Myslela jsem, že si pro nás přijdou v 23h. Když se ale nic nedělo tak jsem si našla pohodlnou polohu, abych zároveň měla zajištěná zavazadla proti krádeži, a pomalu jsem usínala. A co se nestalo? Ani ne za hodinu mě někdo začal budit. Prý máme vstávat, že nás někam odvedou. Achjo, tady to bylo tak pohodlné. Všichni byli poměrně otrávení, včetně té paní, co nás organizovala a budila (nezávidím ji tu práci), mně to přišlo docela vtipný, tak tam na mě pár lidí tak překvapeně koukalo, že se směju. Když nás všechny sehnali, tak řekla, že nás je málo, že budeme mít prostor a teplo (haha) a odvedla nás k jedné okrajové bráně. Tam si u každého poznamenala, odkud je náš pas (já jsem byla buď první, nebo jediný Čech) a všichni se vydali hledat místa. Samozřejmě, že ty bez opěrátek zabrali ty první, já a jedna Číňanka, co se se mnou skamarádila, jsme zabraly sedačky, kde byly aspoň dvě sedadla vedle sebe bez opěradla. Opět jsem si vymyslela docela pohodlné spaní, ale co se nestalo, naproti mně si sedla indická rodina a začali se strašně nahlas bavit. Na mě začala asi i působit ten černý čaj, takže jsem nemohla usnout. Pak jsem konečně teda začala usínat, chvíli jsem spala a co se nestalo! Zase mě někdo budí! Tentokrát, že chtějí vidět můj pas. Ach jo. Než jsem ho našla, tak jsem se úplně vzbudila. Ta paní se do něj ani nepodívala, stačilo jí vidět, že jsem z EU. U dalších třeba chtěla víza, nebo povolení k vstupu. Tak jsem se zase snažila pracně usnout, tentokrát to ale bylo trochu lepší. Ještěže jsem měla svůj polštář a deku, byla docela zima a vůbec, ten pocit mít deku je nejlepší. Takto jsem tedy spala asi do 4h ráno, pak se to tam začalo probouzet. Opět nás vzbudili, nahnali dohromady a začali si nás odvádět podle terminálů. Já i Číňanka jsme zůstávaly na Terminálu 3, tak jsme si šly dát čaj a něco k snídani a tak jsem se zase dozvěděla něco nového o Číňanech a také o ní :)

I still had a hope that they might let us sleep there, especially if no one came for us till 11pm, so I lay down on my handbag with my legs over the backpack and fell asleep. And what happened? After not even an hour, someone started waking us up. They said that we should get up, because they would take us somewhere else. Whyy? I had such a comfortable spot. Everyone was very annoyed including the lady that had to wake us up (I wouldn’t want her job), that seemed so funny to me that I had to smile and many people looked strange at me for smiling. When she finally gathered all of us, she said that there were not so many of us and we would have enough space (haha) and warmth (hahaha) and she took us to a gate 5 minutes from there. Then she noted our nationalities (I was the first or maybe even only Czech there) and everyone started looking for a comfortable spot. That wasn’t so easy anymore. The seats without armrests were taken, so one Chinese woman that started talking to me and I took the seats where at least two seats were without the armrest. After a while, I found a comfortable position for sleeping and that was when an Indian family of three generations sat opposite to me (1 meter far) and started talking loudly. The black tea might have also kicked in at that moment because I suddenly couldn’t fall asleep; and when I finally did, someone woke me up again! This time, they wanted to see my passport. Oh dear. Before I found it, I was completely awake. The lady didn’t even open it in the end, she probably only needed to see that I was from the EU. They asked some other people for their visa or permission for entry. So I tried to fall asleep again. This time, it was a bit better. I was glad that I had my pillow and blanket. It was quite cold and generally, having a blanket makes me feel good, at least. The Indian family didn’t talk that much anymore and I slept like this until 4am. Soon after they woke us up again, gathered us and divided according to the terminals for our connecting flights. The Chinese woman and I were staying at Terminal 3, so we went to have a breakfast and we got to chat a bit and share about our cultures :)


Co dodat? I když mě pěkně prudilo to neustálý buzení personálem, nakonec jsem se docela vyspala, zbytek se dospí v letadle. Nečekala jsem, že nás tam bude spát tolik. Mohlo nás být asi tak 60, většina byli, myslím, Indové. Lidé byli na sebe milí, až na vyvíjení zbytečného rámusu, tak to byla docela zajímavá zkušenost. :)


So what can I say about this experience? Although I was quite annoyed by being woken up by the employees, but in the end I did get a little bit of sleep. I didn’t expect that there would be so many of us, we could have been about 60 persons, I think. However, the people were nice at each other, except for being noisy, so it was an interesting experience :)

sobota 16. července 2016

Letní novinky // Summer update

Wow, léto utíká rychle! Souhlasíte? :) Já jsem byla na blogu nějakou dobu nečinná. Ne, že by nebylo o čem psát, ale děla se toho spousta. A tentokrát jsem ve volném čase měla možnost budovat vztahy a sdílet se o zajímavosti s přáteli a s mou novou olomouckou rodinou, že jsem pak ani neměla takové mé noční potřeby ventilovat svoji frustraci nebo zamyšlení na blog :) Chtěla jsem se s vámi ale podělit o několik věcí, které byly pro mě velmi hodnotné.

Wow, the summer is just flying by, don't you think? :) I have been quite inactive on this blog lately. It's not because there would be nothing to write about. On the contrary, I have been so busy and maybe even socially exhausted that I didn't have any energy to write something interesting. I usually shared everything with my new family in Olomouc or friends, therefore I didn't write any train of thoughts that I like to write at night. However, now the time has come for me to share some of the things that I consider important :)


ZKOUŠKOVÉ
Toto zkouškové bylo pro mě nejdelší ze všech, co jsem doteď asi zažila. Jela jsem v podstatě od konce dubna do konce června. Na konci června už jsem mlela z posledního. Samotné zkouškové bylo ale pro mě trochu vydechnutí oproti semestru ve kterém jsem měla kupu předmětů, které vyžadovaly každý týden několikahodinovou přípravu. Uf! O zkouškovém jsem zažila kupu zázraků, kdy jsem dala některé předměty, které jsem myslela, že si zopakuji, někdy jsem dostala i známku, kterou jsem myslela, že si nezasloužím. Na druhou stranu jsem zažila několik neúspěšných pokusů a jeden nesplněný předmět, který budu muset dělat znova. Velkou výzvou pro mě byl předmět o vývoji angličtiny. Má opravdu trefnou zkratku - HANG. Během semestru jsem několikrát slyšela, jak je těžké tento předmět dát a já jsem si z něj ještě k tomu zadala takovou souhrnnou zkoušku, kde je potřeba tomu opravdu rozumět. Ajaj. Zápočet jsem napoprvé nedala, což mi trochu překazilo plány s dalšíma zkouškama, ale mohla jsem jít na konzultaci s tou učitelkou a během několikadenních sezení nad učením si vyzkoušet studium v knihovně a poznat některé skvělé spolužáky :) Napodruhé jsem zápočet dala a na zkoušce byla vyučující moc milá :)
Další skvělé spolužačky jsem poznala přes předmět Americká folková hudba. Museli jsme ve skupinkách dát dohromady vystoupení a předvést to v nějaké škole. Dostaly jsme se do mezinárodní školy (to předcházelo malý adrenalin a běh a rychlá jízda na druhou stranu města), kde jsme nadšenému publiku zahrály a zazpívaly pár písní a zakončily to mimoněma.

EXAM TIME
This exam period might have been the longest that I have ever had. My first exam was at the end of April and the last one at the end June when I felt just exhausted. However, the exam period itself was quite a relief compared to the semester that preceded. I took several courses that required a several-hour preparation every week and I was taking 45 credits instead of 30. Phew. I experienced many miracles in the exam period. I though I was going to retake some of the exams, but I passed. Sometimes I got a better grade than I expected. On the other hand, I was learning to not be successful all the time, I will even have to retake one difficult exam next year. One of the big challenges was a course of History of English, which has a fitting abbreviation: HANG. I didn't pass the written exam for the first time and that meant some changes in my scheduling of the exams. However, that allowed me to go consult my questions with the teacher and study with my classmate again, get to know her and also experience studying in the library :) I passed the exam next time and the oral part was also good and I even got a good grade.
I also got to know another classmates in a course called American Folk Music, where we basically just sang. To end it, we had to perform in a school. We found an international school in Olomouc and sang to a very excited audience of kids. Their favourite was our last: Banana by Minions.

BYDLENÍ, ANEB MOJE OLOMOUCKÁ RODINA
Vlastně ani nevím, jestli jsem to tu někdy zmínila, ale když jsem nastupovala do Olomouce, tak jedno z největších zoufalství se týkalo hledání místa, kde bych bydlela. Na kolej jsem nechtěla a hledání bytů bylo složité. Přes taťkovu sestřenku jsem se dozvěděla o domu Lydia House, který je určený věřícím holkám. I když jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu, měla jsem v tom všem naprostý pokoj a věděla jsem, že budu na správném místě. Tohle se mi celý rok potvrzovalo. Holky mi přirostly k srdci. Ze začátku nás tam bylo 11, v druhém semestru už "jen" 9. Pak 6 z těch zbylých státnicovalo, takže takové normální zkouškové až do června jsme měly jen 3. Díky tomu jsme se zase poznaly víc napříč kamarádstvím, které se tvořily v pokojích, protože my 3 jsme byly každá z jiného pokoje. Denní studium jsme končily večerními procházkami po okolí, nebo jsme se vůbec učily na zahradě a s domácími jsme pak grilovali. Se mnou v pokoji byla Maťka ze Slovenska. Když jsem ji viděla poprvé, vůbec bych neřekla, že se tak skamarádíme, ale přirostla mi k srdci. Zažily jsme si spolu srandu, učení, hrabání, ale také hádky a spory...ale tohle všechno utužuje přátelství a já věřím, že tomu tak bylo. Ona mi teď odletěla do Dubaje dělat letušku u Emirates a já jí fandím a vím, že se ještě uvidíme :) Všechny holky se staly mýma sestrama. I když jsem z nich nejstarší, ani jsem si tak nepřipadala. Navzájem jsme se obohacovaly, každá jiným způsobem.

LIVING IN OLOMOUC, AKA MY OLOMOUC FAMILY
I think I didn't even explain where I live in Olomouc. When I got accepted to Olomouc, I got desperate about where should I live. I didn't want to live in the dorms and looking for a place in a flat was too complicated. In the end, my dad's cousin told us about Lydia House, a house for christian gridls. I had no idea what was I getting into, but I just felt such a peace in my heard and I knew I was going to the right place. The whole year confirmed that to me. I love those girls! We started as 11 girls in one house (one bathroom, one kitchen!), in the second semester we were "only" 9, but 6 of them had their finals in May, so in June, there were only few of us and that allowed me to get to know other girls from other rooms that I hadn't had that much chance to get to know before. Inbetween all the studying, we would go for a walk, throw a pancake party or a barbecue in the garden. In my room, I had a girl from Slovakia. When she first came, I wouldn't expect how close we would get, but I love that girl! We had a lot of fun, crazy and studying times, but also some arguments and conflicts...but this all made our friendship even stronger. She finished her degree and left for Dubai to be a cabin crew for Emirates. I miss her, but I am so happy for her, and I believe that we will see each other again :) All of the girls became my sisters. And although I am the oldest one, I didn't really feel that way, I always had a lot to learn from them :) Each of us had something to contribute to the family we created :)

PROJEKTY A PRÁCE
Další věc, která mě poslední dobou velmi zaměstnávala, bylo otevření nové kavárny v Nové Pace. Náš sbor, který zakoupil budovu bývalého hotelu Centrál, zřídil kavárnu, kterou jsme 17.6.2017 mohli konečně otevřít. Věřte mi, byla to honička na poslední chvíli a nikdo nevěděl, jak to dopadne. Ohlasy jsou ale zatím převážně pozitivní. Já v Café Central pracuji brigádně, baví mě kreslit do capuccina a starám se o facebookovou stránku a propagaci. No, zatím se spíš hodně učím :) První směna, kdy jsem byla v kavárně sama, byla pro mě velkou výzvou. Nikdo mi to nevěří, ale mám takový mírný strach z cizích lidí. Chci, aby se jim u nás co nejvíc líbilo a nevím, jak je správně obsloužit, aby se cítili dobře. V tom všem se učím a hlavně se učím to všechno moc neřešit, hlavně být milá a zachovat klid, když se navalí víc lidí najednou a všichni si toho hodně objednají. Jsou to pro mě skvělé zážitky, protože mě baví, že ti lidé, co přichází, jsou různí a mají hezké reakce (až na některé). Vždy přicházím domů plna různých poznatků a dojmů a vyprávím to rodičům. Jedna z mých vizí pro tuto kavárnu bylo poskytnout ji jako páteční alternativu diskoték a barů. Chtěla jsem z toho vytvořit společenské místo, kam si lidé přijdou rádi sednout. Proto vznikl nápad udělat tematické večery, kde bude třeba živá hudba, deskové hry, anebo se zaměříme na nějakou zemi. Tím posledním jsme právě začali už tento pátek. Vybrala jsem téma, které je mi blízké - Španělsko. Celý zbytek týmu se nadšeně se mnou vrhl do přípravy a já jsem jim moc vděčná, protože všechno proběhlo nad moje očekávání. Měli jsme v nabídce tinto de verano, sangríu z bílého i červeného vína, několik druhů tapas, tanečnice Flamenca, které vymyslely a nacvičily choreografii za pár dnů, a nakonec jsme si i všichni ostatní zatančili Macarenu :) Už se těšíme na další večery! :)

PROJECTS AND WORK
Another thing that has been keeping me busy these days was opening of a new café in our town of Nová Paka. Our church had bought a building of a former hotel with a lot of space to use for something good and on the 17th of June, we finally opened the café. Believe me, the last days were tough and noone knew whether we would manage to get everything ready for the opening, but thanks to many volunteers, it happened. I work in Café Central part-time, I like preparing cappucinos and improving my latte-art skills, I am in charge of the facebook page and some kind of online marketing related to it on fb. Well, I am learning. My biggest fear in working there was the communication with people I don't know. Believe it or not. It was a big challenge in the beginning, but every time it gets better and I always come gome full of stories and findings. I am also learning to stay calm if more people come at once and order many things :) One of my visions for the café was to offer an alternative to discos, bars and pubs on Friday night. I wanted it to be a nice and sociable place that people would love to come back to. That led to the idea of creating different events, different themes. So we might have live music, board games or have evenings with food and drinks from different countries. That's what we did for the first time. I chose the theme that was closest to my heart and that I knew well - Spain. The whole team of the café got excited with me, so we created a Spanish night that happened this Friday and consisted of offering sangría, tinto de verano, various tapas, flamenco performance, macarena, spanish music and ...fun! :) I think it was a success, everyone enjoyed it and I am looking forward to the next night! :)

DALŠÍ PLÁNY NA LÉTO
Tak a tímto odstavcem článek pro teď ukončím, protože jinak bych povídala dál a dál :) Moje plány na léto původně nebyly velké, počítala jsem s prací v kavárně a s táborem, na kterém budu teď skoro dva týdny jako vedoucí oddílu starších holek. To bude švanda :) Už nějakou dobu se mi ale rýsovala určitý myšlenka v hlavě, chtěla jsem jet na Kubu, ale po rozhovoru s jedním člověkem, který by byl jakýsi zprostředkovatel této cesty přes Misii Jednoty bratrské, přišla řeč na Peru. Je to těžké vysvětlit, ale moc se mi do Peru znova nechtělo, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela a modlila se za to, docházelo mi, že na Kubu letos nepojedu, ale pojedu opět do Peru :) Tohle rozhodnutí se mi několikrát potvrdilo jako správné, ale měla jsme pořád tendence nad tím pochybovat. Vlastně až do minulého týdne, kdy jsem se rozhodla, že v pondělí koupím letenky, ty jsem koupila a pak už nebylo cesty zpět a nemělo smysl nad tím dál tolik přemýšlet :) Moje cesta bude zajímavá a možná vyčerpávající. Já opravdu ještě ani nevím, co se všechno stane, mám jen takový volný rámec toho všeho. 4.srpna odletím z Vídně do Londýna, tam mám noc na letišti (to nebude poprvé) a ráno poletím do Chicaga. Tam budu mít den volna a poletím do Limy (s přestupem v Cancunu, hihi). V Peru budu mít 3 týdny během kterých mimo jiné oslavím své 25. narozeniny. Uáááá. První a poslední týden věnuji návštěvě lidí, které znám, sbírání dat k mé diplomce a všemu, co se naskytne. V týdnu mezitím se připojím ke skupině pár lidí z USA, kteří přijedou dělat program pro děti z těch církví, kde já jsem byla, takže já budu na tom pracovat s nimi. Teď musím vymyslet, čím můžu já přispět do programu. Z Peru poletím zpět do Chicaga a tam mě bude čekat cesta na sever, kde se během prodlouženého víkendu zúčastním události o misiji. Jsem na to moc zvědavá a těším se. Pak se mi snad podaří navštívit Sylvii, která u nás byla loni a nějaké další lidi, a 13.září poletím zpět domů, protože 18.září mi začíná další semestr. Uf!

NEXT PLANS FOR THIS SUMMER

To finish this post, I will say something abou the future.
My plans for the future weren't originally very big, I just knew I was going to our summer camp as a counselor for a group of older girls. I am leaving now and I know that will be fun. However, for some time I had an idea in my head. I wanted to go to Cuba, but after talking to a person from a Moravian Mission, the idea of going to Perú arose. In the beginning I wasn't really excited about it. It's difficult to explain why, but I am in a complicated relationship with Perú. Still, the longer I thought about it and prayed about it, I felt I was going to go to Perú and that was going to be the right thing. I had some signs for that, but I was inclined to doubt that till I actually bought the tickets to Perú last week :)
My journey will be interesting and probably exhausting. The fun and stressful part is that I still don't really know what will happen, I just have a very simple sketch of the time frame. I am leaving from Vienna on the 4th of August, sleeping at the airport in London (not the first time) and continuing to Chicago. I will have one day in Chicago and fly to Lima (through Cancun, hehe). I will spend cca 3 weeks in Perú during which I will celebrate my 25th birthday, uaaaaa. I will spend the first and the last week by visiting all the people I know and love, I will try to collect some information for my thesis, and in the week inbetween, I will join a team from the US that will come to spend time with the peruvian churches, create activities for children and be there for them. Then, I will fly back to Chicago and go north to Wisconsin to join a weekend retreat(?) focused on mission. After that I will have about a week of time to visit some more friends there and go back on the 13th of September, just in time to go again to school on the 18th. Uf! Busy times! :)

neděle 22. května 2016

Olomouc through my new glasses


Už od 11 let nosím brýle. Nevím, po kom můžu být tak slepá. Nepochopím, kde jsem vzala tolik dioptrií a ještě astigmatismus. Rodiče mi vždycky říkali, že to je z toho, že jsem četla v šeru, ale internet říká, že to oči nezhoršuje, jen unavuje. Tak nevím, komu věřit. Možná to ale je tím, že jsem v deseti letech rychle vyrostla a tím se i moje oči změnily. Kdoví. Jasné ale je, že už od primy jsem musela nosit brýle, protože jsem ani z první lavice neviděla dobře na tabuli. A od té doby se to jen zhoršovalo, až do mých 19 let, kdy se to už konečně začalo ustalovat. V té době jsem vlastně i přestala pravidelně chodit k očnímu a na Mallorce jsem začala nosit kontaktní čočky. Kontaktní čočky jsem si oblíbila. Mohla jsem nosit sluneční brýle, nic mi na nose nepřekáželo, zvedlo mi to sebevědomí. Brýle jsem si oblékla jen výjimečně, vlastně skoro jenom když jsem měla zánět spojivek. Neměla jsem je ráda. Přišly mi nepohodlné, malé (nezabíraly celý můj zorné pole), neslušely mi, v létě mi svítilo slunce do očí a v zimě se zamlžovaly. Pak ale přišla móda větších brýlí a já jsem se rozhodla, že dám brýlím ještě jednu šanci. Tak jsem k 23. narozeninám dostala nové brýle. Ze začátku jsem si na ně nemohla zvyknout, nosila jsem je jen výjimečně, po večerech, abych si šetřila oči i čočky. Pak jsem si ale řekla, že zkusím ušetřit ekonomicky, a protože čočky jsou finančně náročnější, na podzim jsem začala nosit převážně brýle, až jsem si na ně tak zvykla, že mi teď přijde skoro divné vzít si čočky. Šetřím si je ale na léto, protože to zas budu potřebovat nosit sluneční brýle.

I have been wearing glasses since I was 11 years old. I have never found out how it was possible that I turned out to be so shortsighted with astigmatism when none of my parents were. My parents always said that it was, because I would read in low light, but the internet says that it just tires the eyes, not worsens. I don't know who should I trust. However, before I got glasses, I actually grew up a lot, so that might be connected to my eyes. Well, anyway... the truth is that I have been wearing prescription eyeglasses ever since I entered the sixth grade, because even from the first row, I couldn't see the letters on the blackboard clearly. Since then, it was only getting worse until I was about 19 years old. I went to Spain, got my first contact lenses, stopped going regularly to the eye doctor and was finally happy. I loved my contact lenses. I could finally wear sunglasses, there was nothing bothering me on my nose, and my selfconfidence got better. I would wear prescription eyeglasses only when I would get conjunctivitis. I didn't like my glasses. I felt they were uncomfortable, small, didn't really suit me, in the summer the sun was too bright and in the winter they got foggy once I stepped inside any building. However, the trend of bigger (kinda hipster) glasses came and I decided to give prescription eyeglasses one more change. So for my 23rd birthday, I got new glasses. In the beginning, I couldn't really get used to the, I wore them only occassionally or in the evening, but then I decided to save money. That meant wearing prescription eyeglasses more and contact lenses less. Last autumn, I started wearing mostly glasses and guess what! I actually got used to wearing them so much, that now wearing contact lenses seems strange.


neděle 8. května 2016

Kolik co stojí v Peru?

Sorry, this post about the prices in Peru is only in Czech. If you are interested in this topic, check out this website.

Před nějakou dobou jsem napsala článek o tom, kolik mě stála cesta do Peru a USA, co jsem musela platit, jak byly drahé letenky a tak. Když jsem vypisovala, kolik jsem utratila za MHD a toaleťáky, říkala jsem si, že by bylo docela zajímavé sepsat, kolik v Peru různé věci stojí, nebo alespoň ty, co já jsem kupovala. Často se mě i lidé ptali, jak je na tom Peru cenově, dokonce jsem našla, že se někdo na můj blog dostal tak, že vyhledával, kolik stojí colectivo. Tak přišel čas to konečně sepsat a protože jsem už tenkrát chtěla mít přehled kolik utrácím, tak jsem jen nahlédla do historie mé aplikace na výdaje a všechno to tam bylo.

Celkově můžu říct, že je život v Peru mírně levnější, než v České Republice, ale platy tomu taky odpovídají. Minimální měsíční plat by měl být S./ 850 (US$257) za 48 hodin týdně a opravdu, když jsem koukala na kupu zaměstnání, tak nabízeli třeba S./1100 za výuku angličtiny, což vzhledem k požadavkům na vzdělání a zkušenosti opravdu není moc.
Jídlo je trochu levnější, než v ČR, doprava (včetně taxi) je výrazně levnější, ale oblečení stojí podobně a nájem hodně záleží podle lokality. Třeba Lima je celkově dost drahá, hlavně teda nájem, pokud člověk nechce být na kraji města a pak všude dojíždět třeba dvě hodiny. Co se týče restaurací, tak se to hodně liší. Existují turistické restaurace, na kterých je skoro vždy napsáno restaurante turístico. Ty si zakládají na nějakém standartu a možná i umí anglicky, ale jsou mnohem dražší, než obyčejné restaurace. Jídla na trzích nebo v pouličních stáncích jsou nejlevnější, ale odpovídá tomu trochu hygiena toho místa a je možné, že vám to jídlo, stejně jako mému evropskému žaludku, nesedne. Ale stojí to za to! :D

Zde ceny věcí, které já jsem potřebovala a vysledovala. Píšu je v solech a teda upřímně jsou to už informace dva roky staré, ale předpokládám, že se to výrazně nezměnilo. Kurz od té doby mírně stoupl, ale teď je to přibližně takhle:

1 Nuevo Sol (S./) = 7.2 Kč

čtvrtek 14. dubna 2016

Ponta da Piedade, Portugal

Dnes jen fotky bez mnoha slov. Jedno z dechberoucích míst Algarve. Je blízko Lagosu, vstup je zdarma a člověk si může vylézt skoro na jakýkoliv útes, který se mu zamane a obdivovat tu nádheru :)
Malý tip: Jděte tam na západ slunce! :)

Today, it is just pictures without many words. One of the breathtaking places of Algarve. It is near Lagos, the entry is free, you can go anywhere you dare and marvel at the wonderful place! :)
Small tip: Go there to watch the sunset! :)


čtvrtek 7. dubna 2016

RECEPT: Palačinky na 5 způsobů // My 5 favourite pancake recipes


Palačinky jsou jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Mohla bych je jíst často, i když ne pořád. Líbí se mi na nich ale to, že jsou jednoduché a dá se s nimi tolik experimentovat. Takže i když mám svůj jeden obyčejný ověřený recept, většinou si připravuji nějakou variantu, kterou někde okoukám, nebo zrovna vymyslím, anebo ji okoukám a upravím. Podle mě se na tom nedá moc zkazit. Pokud jsou husté, přidáte tekutinu, pokud tekuté, přidáte mouku, a pokud se trhají, tak vejce. No, a kdyby náhodou neměly chuť... tak od čeho máme marmeládu, nutellu, jogurt, ovoce...? Já jsem si dneska zrovna jedny takové experimentální palačinky připravila (poslední recept). Byly moc dobré, podělila jsem se i se spolubydlícími :)

Pancakes are one of my favourite meals. I eat them for breakfast, lunch or dinner, just not all in one day. I like that it is so simple to make them and you can experiment with the ingredients and tastes. So although I have one basic recipe that always works, I usually try different recipes that I find online and very often I change them, or I just make something up myself completely. I think there is just not much that could go wrong. If the batter is too thick, I add a liquid, if it is too liquidy, I add some flour, and if the pancakes tear, I add an egg. And for taste, you can just use your imagination... jam, nutella, yoghurt, fruit...? I just had pancakes, they were a big experiment, but turned out really well (the last recipe). I really enjoyed eating them and I got to share them with some of my housemates :)

sobota 2. dubna 2016

Cabo de São Vicente, Portugal


Z Čech až na konec světa. Aneb takhle si Alois Jirásek představoval konec světa. A my jsme se na něj nakonec taky vydali. A že to stálo za to!

One of the Czech writers wrote a book called From the Czech Republic to the World's End. The end of the world was this beautiful place. So, if there was a whole book written about a journey to this place, we could not miss out on the opportunity of visiting it!


Několik cípů vyčnívá do oceánu na jihovýchodním pobřeží Portugalska. Když tam dojedete, tak můžete strávit několik hodin koukáním na nekonečně modrou plochu. Pokud vám vysvitne sluníčko jako nám, tak to bude obzvlášť krásná podívaná. Ale pozor, nenechte se unést větrem z útesů. Ačkoliv je zábava se nad ně nahýbat, vše to je tak trochu na vlastní nebezpečí.

The cliffs are pointing their tips to the ocean in the southeastern coastline of Portugal. When you get there, you might spend hours looking at the endless blue space. If the sun comes out as it did for us, the experience will be much better. But be careful and do not let the wind carry you away ;) It is fun walking on the cliffs, but it is all at your own risk.

čtvrtek 24. března 2016

Místa na která narazíte náhodou // Accidental places

Na mém blogu se pravděpodobně nedočtete, jaká jsou nejlepší turistická místa, nebo v jaké restauraci se nejlépe najíte. Pokud by vás to zajímalo, tak vám moje doporučení můžu sdělit osobně přes email, nebo na facebooku. Na blog ale takové články moc psát neumím, i když bych ráda třeba napsala něco o místech, kde jsme v Hongkongu jedli a chutnalo mi. Možná časem? Nicméně, na tomto blogu můžete najít zážitky z různých dobrodružství, zamyšlení nad cestováním či dalšími životními otázkami, poznatky o různých kulturách a zemích, a v neposlední řadě taky náhodná místa ve světě, která mně učarovala. O jednom takovém bych chtěla mluvit dnes.


You might not find many reviews of touristic places on my blog or tips for restaurants to visit. If you want these tips, you can email me or send me a message on facebook. I am not good at writing this kind of articles on the blog, although I would like to share the places where I enjoyed eating in Hong Kong. Maybe later? However, you may notice that this blog is filled with experiences, adventures, thoughts about travelling, discussion about life's questions, notes on different cultures and countries, and last but not least, random places in the world that captivated me. And today, I would like to tell you about one of those.



Většina mých zážitků z Portugalska jsou z méně známých míst. Do hlavního města Lisabonu jsem se nikdy nepodívala. Když se tedy řekne Algarve, všude jsem nacházela doporučení jet do Albufeiry. Tam jsme nakonec taky nedojeli. Naše ubytování bylo z méně známých a i když jsme navštívili několik turistických míst (Cabo de Sao Vicente, Ponta da Piedade, Tavira), ani nám tak turistické nepřišly, protože jsme tam byli velmi mimo sezónu.

Poslední den našeho pobytu jsme po návštěvě pláže a rybí restaurace (o které bych ale měla napsat zvlášť, protože to stálo za to) vyjeli do sousedního městečka Luz. Původní myšlenka byla projít si Luz a pak zajet do Taviry, nebo na nějaké zajímavé místo. V Luz jsme dostali chuť na zmrzlinu, tak jsme se ji pokusili sehnat a potom rodiče řekli, že by rádi zajeli trochu do vnitrozemí. Prostě se podívat. Tak jsme jeli. Kam? Prostě za nosem.


Most of the places we visited in Portugal were less known. I have never been to Lisbon, the capital. When I asked for recommendation for visiting Algarve, I was told by several people to visit Albufeira. I planned to do it, but in the end we passed the exit on the highway and decided no to go. Our accommodation wasn't by the beach nor any famous touristic place. And although we did visit some of the more known places (Cabo de Sao Vicente, Ponta da Piedade, Tavira), we didn't feel claustrophobic, because the season was already over.

The last day of our stay, we went to the beach, a fish restaurant (that would be worh writing an article about) and then we visited a village nearby called Luz. The idea was to walk around and then go to Tavira once more, or find another interesting place. In Luz, we got some ice cream and then our parents decided that they would like to explore more of the inland, just to see the landscape. And so we went. Where? Just following our instinct.