pátek 9. srpna 2019

O tom jak se jí v Tanzanii


Ano, už dlouho tady slibuji článek o jídle v Tanzanii.

Jídlo se totiž při cestování stalo pro mě neodmyslitelnou součástí, často velmi důležitou. Když teda cestuji sama, tak většinou skoro nic nejím, neumím se totiž zastavit a rozhodnout se, co si kde dám.... Ale učím se to, třeba dneska se mi to povedlo :) 
V Tanzanii to ale bylo jednoduché, protože jídla jsme měli v programu a vždy nám je někdo naservíroval. Teda spíš připravil a my jsme si je naservírovali. První dny to bylo v Moravian Hostel, kde jsme mívali schůzky. Místní paní nám tam vařily a my poslušně jedli. Dál už to bylo různě po návštěvách nebo církvích na cestě. Jídlo se ale v podstatě v různých podobách jen obměňovalo a opakovalo.


Poprvé jsem z jídla nadšena nebyla. Nějaké hubené maso na kosit, rýže, zvláštní zelenina a jako dezert banán. Hmm, zajímavé. Hlavně to maso mi moc nejelo. Tak nějak ho odrápat z té kosti nebo okousat, to není úplně můj styl. Bylo to teda kuře, to je tam prý vzácnost.



Podruhé a potřetí jsem si začala nacházet na tom jídle své oblíbence. Vždy jsme si sami nabírali, takže jsem si nabrala méně toho, na co jsem neměla chuť a více toho, co mě zajímalo. Vybrala jsem si masa, která mě lákala, vynechala něco jiného... Počtvrté už mi jídlo začalo chutnat a začala jsem si ho užívat. Všímala jsem si obměn. Když to teda shrnu, tak tanzanské jídlo je jednoduše: nějaký kus masa, omáčka se zeleninou nebo masem, rýže, nějaká vařená zelenina, ještě nějaká zelenina, jako dezert banán nebo ananas. Líbilo se mi, že to jídlo bylo dostatečné tak, že nám stačilo jíst třikrát denně. Sladké ovoce naprosto nahradilo dezert a na sušenky jsem si celý týden skoro nevzpomněla. Když jsme byli v Rungwe u avokádové plantáže, tam jsem si jídlo už naprosto vychutnávala, měli všechno čerstvý a zralý, k tomu to avokádo... ach! Úplně jsem se tam přejedla, až mi z toho pak nebylo dobře :D


A co vy? Myslíte, že by vám takové jídlo chutnalo nebo že byste si zvykli? :)

středa 29. května 2019

Moje neviditelná eReSka


Teď v květnu je to rok, co jsem se dozvěděla, že v mém těle není něco v pořádku. Že se tam něco děje, co se bude muset řešit. Bylo to poprvé, co jsem se dozvěděla možnou diagnózu, která byla potřeba ověřit. Bylo to poprvé, co jsem byla opravdu v nemocnici, co mě hospitalizovali a byla jsem tam dvě noci. Poprvé a snad naposledy, co mi provedli tu příšernou lumbální punkci a co jsem dostala dávky kortikoidů.

Když se ohlédnu zpět, měla jsem tušit, že se něco v mém těle děje. Nejsem ale člověk, co by se  v těchto věcech vyznal. Chodím k doktorům jen, když opravdu není zbytí a vlastně beru ten fakt, že jsem poměrně včas k doktorce došla, jako zázrak.

Možná to všechno začalo ještě trochu předtím, když mi před prvními anglickými státnicemi napuchla noha. Nevím, co to bylo, a samozřejmě jsem čekala dostatečně dlouho, jestli to nesplaskne, i když jsem se už nevešla do žádných mých bot, chodila jsem venku v pantoflích, večer před státnicemi jsem se smála-brečela nad tím, že baleríny si fakt vzít nemůžu a po tom, co jsem státnice "úspěšně podělala", jsem s ubrečená šla na pohotovost na kliniku, která byla vtipně hned vedle budovy naší fakulty. Tam jsem si ještě nechala vynadat za to, že jdu v pátek po poledni na pohotovst, ale s paní na krvi jsme si společně zanadávaly na to, že mám teda "fakt dost dobrej den". Teď na to vzpomínám s úsměvem, pamatuji si ale, že mi tam nějaký doktor na to dal mast, co hezky zabrala a řekl mi, že mám nějakou počínající artritidu a lepší už to nebude. Ani nevím, kdy jsem papírek z vyšetření donesla své doktorce, ale nikdy jsem to víc neřešila. Píšu to pro kontext toho, že artritida je vlastně zánětlivé onemocnění imunitního systému a proto myslím, že to souvisí. 1. epizoda předstátnicového stresu.


Další epizoda totiž začala na Silvestra 2017, dva týdny před opravným termínem státnic, v den, kdy jsem cítila snad nejhorší stres ve svém životě. Nějak to na mě vše v tu chvíli spadlo a pak jsem začala cítit, jak mě brní prsty na rukou a nohou. Ale tak co, že? Vlastně jsem si myslela, že to bude následek toho, že jsem spadla blbě na trampolíně asi dva týdny před tím. Skřípnutý nerv nebo tak něco? Druhý den, na Nový Rok, se brnění-mravenčení začalo rozšiřovat po těle, později se přidala určitá necilivost na břiše, a já jsem nevědomky zažívala asi svoji první ataku.
Po týdnu mi to už přišlo nějaké zvláštní a kamarádka fyzioterapeutka mě ujistila, že skřípnutý nerv by postihl třeba jen jednu moji ruku, ale ne všechny čtyři končetiny. Tak jsem v pátek zamířila k mé doktorce, která mě poslala přednostně na Neurologii do Jičína. Tam mě po nějaké době vzala paní doktorka, provedla se mnou rozhovor a nějaké vyšetření, poznamenala si, že jsem učitelka a čekají mě státnice (já jsem nechápala proč), řekla mi, že mě objednají na Magnetickou resonanci do Hradce a až budu mít termín, ať jim zavolám. Já jsem jí to odkývala, ale hned na to jsem zapomněla, jestli mám zavolat před tou resonancí nebo po resonanci. Nechápala jsem, proč bych jim měla volat před tím, když ještě nebudou mít výsledky. (Až zpětně mi řekli, že to bylo proto, aby mě objednali na další kontrolu. To kdyby mi řekli v tu chvíli, bylo by mi to jasnější.) Tady to pro mě už začalo být trochu uzavřený. S mravenčením jsem udělala státnice a když jsem v únoru jela na Magnetickou resonanci, už jsem skoro nic necítila, jen to doznívalo. Usoudila jsem, že když už nic necítím, tak mi nic není. Žila jsem svůj život dál a občas jsem se snažila dovolat na Neurologii. Není to sranda, když se tam může volat během jedné hodiny denně, kdy jsem většinou učila a většinou zapomněla. Párkrát jsem tam volala, ale buď bylo obsazeno nebo tam nebyla paní doktorka. Já jsem navíc zapomněla, jak se jmenovala ta, u které jsem byla, takže jsem ani nevěděla, na koho se ptát :D

Myslím, že jsem se do nemocnice dovolala 4.5.2018 v pátek. Hurá. K mému překvapení jsem se dozvěděla, že se na MR něco našlo a že mě potřebují hospitalizovat. Tak jsem si domluvila, že hned v pondělí tam přijedu na lumbální punkci a na tři dny dávek kortikoidů. Poprvé hospitalizovaná v nemocnici. Při příjezdu si mě vzala paní doktorka do ordinace, ani mi nevynadala za to, jak mi to volání trvalo, ale řekla mi, že se něco na MR našlo a že je podezření, že mám roztroušenou sklerózu, proto mi provedou lumbální punkci a preventivně mi dají kortikoidy. Tak jsem si došla na pokoj a za chvilku za mnou přišel doktor, který mi dal papíry o lumbální punkci atd. Pokud nevíte, co to je lumbální punkce, vygooglete si to. To jsem udělala já a moje obavy snad nebyly ani tak hrozný jako to, co mě opravdu čekalo. Představte si, že sám ten doktor mi řekl, že by to nedal, že by si vzal prášek na uklidněnou a že jim u toho někdy chlapi odpadávají. V podstatě si vás tam posadí na lehátko a do spodní části páteře vám píchnou injekci, kterou vám vysávají mozkomíšní mok z té páteře. Jen  to tu píšu a není mi z toho dobře. Nechápu, jak jsem o zvládla. Hned se mi ale udělalo blbě, byla mi zima, bylo mi horko, začala jsem se potit a myslela jsem, že budu zvracet. Jakmile to dodělali, tak mě na chvilku položili na bok, já jsem se vzpamatovala, pak mě posadili na vozíček, odvezli do postele a musela jsem 2 hodiny ležet na břiše bez pohnutí. Později mi řekli, že už můžu ležet, ale kdybych chtěla na záchod, měla jsem zavolat sestřičku, abych jim někde nezkolabovala. Mně přišlo, že mi už bylo líp, ale záchoda jsem využila vždycky, když mě přišli zkontrolovat. Napíchli mě na kapačky a dávkovali mi Solumedrol. Měla jsem úžasný štěstí, že jsem na tom dvojlůžkovém pokoji byla dva dny sama, tak jsem mohla neomezeně volat s rodinou a kamarády a číst knížky do noci. Byl to takový pěkný odpočinkový čas až na jeden večer, kdy jsem si začala na mobilu googlit, co to je roztroušená skleróza a skončilo to takovým vnitřním zhroucením, protože jsem samozřejmě našla všechny stádia až na to nejhorší. Po této noci jsem si tohle zakázala googlit a nakázala jsem si nebát se něčeho, co není potvrzené a neřešit to. A tak jsem dál vlastně žila s představou, že asi nic nemám. Ve středu mě propustili domů a já jsem spokojeně šla, jen jsem nečekala, co mě čeká.
Čtvrtek a pátek jsem tak nějak zvládla, jen mě bolela hlava, ale to jsem ve škole zaháněla (dobře) kávou a odpočíváním, kdy to šlo, ale v pátek odpoledne jsem na tom byla tak, že v jiné, než horizontální poloze, mě hlava bolela nesnesitelně. Jo a kromě toho jsem po těch kortikoidech měla strašnou žravou, že jsem si říkala, jestli se takhle cítí těhotná žena? :D V sobotu jsem se chystala do Prahy a přesvědčila jsem se, že to bude lepší. Ještě před odchodem na autobus jsem zvažovala, jestli to zvládnu, ale přemohla jsem se. No a hned za Pakou mi začalo být strašně blbě a ta hlava mě bolela čím dál víc, že jsem v Jičíně vystoupila a zavolala známému, jestli pro mě nepřijede a nehodí mě domů. Zbytek víkendu jsem proležela s tím, že všechno kromě ležení mě bolelo, až jsem brečela. Jeden známý se tím začal zabývat a v neděli večer mi konstatoval, že mám naprosto ukázkový postpunkční syndrom. Vzhledem k ne 100% dobře udělanému vpichu se mi prostě někde tvořil špatný tlak a proto mě tak bolela hlava atd. Kdybych to věděla, tak jsem si dávala více kávy, protože ta právě pomáhá... ale přežila jsem... :)


Ke konci června jsem byla objednaná do RS centra do Hradce Králové, kde mi měli říct, co mi teda je a nabídnout léčbu. Bylo to vtipný, protože jsem se těšila, že budu znát konečný posudek, ale vlastně jsem ho nedostala. Můj papír o lumbální punkci byl prý nečitelný, ale to, co tam mělo být, tam bylo, testy vyšly pozitivně pro nemoc. JENOMŽE moje vyšetření magnetické resonance už zase bylo staré a tak mi prý nemůžou zatím nic nabídnout. Tak nic, zopakujeme MR, ještě uděláme vyšetření zrakového nervu a sejdeme se zase v září, jupí :D

Tak je tu září. V neděli (2.9.) ráno jsem měla resonanci a ve čtvrtek (6.9.) po poledni konzultaci v poradně. Abych stihla něco odučit, jela jsem autem. Byl to takový hezký ještě letní den. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Rozhodla jsem se, že si to musím i natočit, protože vím, že pak zpětně přemýšlím, co mi bylo vlastně řečeno. Pan doktor začal proslovem toho, jak je těžké diagnostikovat takovou nemoc, protože to je finální a doteď neexistuje léčba, která by ji vyléčila (ve smyslu se jí úplně zbavit), atd atd. Nakonec ale teda z něho vylezlo, že moje testy byly pozitivní a že teda mám možnost rozhodnout se pro typ léčby.
1. možnost byla odmítnout léčbu s vyhlídkou pravděpodobně skončit za 15 let na vozíčku (jeho slova).
2. možnost je zvolit biologickou léčbu, dali mi k tomu leták, ukázali, jak na to vypadá to zařízení atd.
3. možnost
"Jak jste na tom vy a děti?" ptá se mě pan doktor.

'Počkat, co jako já a děti?' přemýšlím... Nahlas jen říkám: "no, jsem učitelka, s dětmi pracuji."

"Ale ne, myslel jsem, jestli teď někdy plánujete děti..." doplňuje pan doktor.
"Ahaa, tak to opravdu teď ne."
"No, jak dlouho třeba?"
Vůbec nevím, co na to říct: "No, nikoho nemám, takže určitě několik let ještě ne."
"Tak dobře, máme tady jednu možnost. Je to klinická studie léku Mavenclad (účinná látka Cladribine), během které byste neměla otěhotnět, to je rok a půl. Tento lék by měl být ještě účinnější, než ta biologická léčba, ale má zase jiné vedlejší účinky. Kdybyste přišla před měsícem, ještě bychom vám ji nemohli nabídnout, teď je to právě aktuální. Rozhodnutí je ale naprosto na vás. Můžete to klidně probrat i s někým z rodiny, pokud chcete a zavolat nám."
"Takže říkáte, že je to ta nejúčinnější léčba, co mi můžete nabídnout?"
"V podstatě ano."
"Aha, tak já myslím, že je moje rozhodnutí jasné."
Taky jste čekali, že se pro to rozhodnu, že? Po cestě domů z nemocnice jsem zažívala různé emoce. Smutek z toho, že i když jsem to tušilo, teď je to už konečné. Vděčnost, že mám léčbu a že se to řeší. Vybavuji si, jak jedu autem a koulejí se mi slzy po tváři. Vybavuji si, jak jedu a šťastně si zpívám písničky. Emoce se musí nějak vyplavit.

Tímto začaly mé pravidelné návštěvy Hradce Králové. Od září do února jsem tam byla každý měsíc jednou. Součástí mého typu studie je vyšetření magnetickou resonancí, takže už je to takové moje pravidelné místo relaxu. To víte, zavřou vás na 45 minut do tunelu, kde se zavřenýma očima vleže posloucháte pravidelné zvuky. Nic vás nerozptyluje a pokud jste hodně unavení, podaří se vám usnout. Mám to tam docela ráda :D Součástí té studie mi taky odebírají krev na rozbor, ale když mi nabízeli ještě podstudii lumbální punkce, s díky jsem odmítla. Zkusili to ještě jednou, protože to prý nikdo nechce dělat, dali by mi 6tisíc Kč za odběr. Já vím, zní to lákavě, ale myslím, že ty peníze nepotřebuju. Jen si vzpomenu na ten proces a říkám, že opravdu ne, děkuji. Možná kdyby dali ještě víc? :D Vzhledem k tomu, že částku nezvýšili a už se mě neptali, asi na to někteří lidé za těch 6tisíc přistoupili. Určitě ty peníze potřebují víc, než já a měli třeba lepší zážitek za použití atraumatické jehly nebo tak něco. No nic. 

Teď už se moje návštěvy Hradce Králové rozvolňují, nebude jich už tolik. První fáze mé léčby proběhla v listopadu a prosinci. Představte si, že to celé spočívalo jen v tom, že jsem brala 6 léků 5 dní v listopadu a 5 dní v prosinci. Teď mám celý zbytek roku klid a zopakujeme si to zase v listopadu a prosinci. 

Podle všeho je průběh dobrý. Tento týden jsem mluvila s doktorem a na Magnetické resonanci není žádný nový nález. Pokud se tento stav udrží co nejdéle, bude to ideální.

Tím se vracím k mému stavu vděčnosti. 
Vděčnost za to, že jsem šla včas k doktorovi, abych byla vyšetřena a diagnostikována. Že jsem to nepřešla jen tak.
Vděčnost za to, že jsem byla takový pako a nezavolala jsem včas, tím pádem se všechno protáhlo a mohla jsem dostat tuhle skvělou nabídku nenáročné, ale účinné léčby.
Vděčnost za to, že mě konečně něco dokopalo pravidelně cvičit. Aktivně odpočívat. Nesnažit se být jen výkonář, ale říkat ne.
Vděčnost za to, že i když nemáme dokonalý zdravotní systém, máme velmi dobrý zdravotní systém.
Vděčnost za to, že se nemusím stresovat, kde vezmu peníze na to, abych si zaplatila léčbu, protože by mi ji zaplatila buď pojišťovna nebo u mě v tomto případě společnost Merck, která provádí tuto studii.
Vděčnost za rodinu a okolí, které mě podpořili a podporují. Kteří se ptají, jak se mám, kteří se za mě modlí.
Vděčnost za to, v jakém stádiu této nemoci jsem. Čtu příběhy lidí a jsem v kontaktu s kupou lidí, kteří také mají eresku a jsou na tom mnohem hůř. Přijde mi, že si opravdu nemám na co stěžovat, i když občas bojuju s některými věcmi.

A s tím souvisí právě tento článek, protože teď 30. května je Světový den roztroušené sklerózy s podnázvem "Moje neviditelná RS".
Takže i nejen proto jsem chtěla tento článek vydat. Co můžou zažívat lidé s ereskou a co není vidět. Jak jsem psala, u mě jsou důsledky nemoci hodně mírné, myslím, že většina lidí, je na tom hůř, než já. Mě osobně obtěžuje občas jen brnění končetinznecitlivění části těla nebo obecně větší únava, možná mám i určitým způsobem větší náchylnost k nemocem nebo ke střevním potížím a déle se z něčeho dostávám. Takže se znova a znova učím odpočívat a pak se zase dostávat zpět do cvičební rutiny a pravidelnosti. I to je výzva, ale je to dobrá výzva.


neděle 26. května 2019

O dlouhé africké drncavé cestě a žirafách

"Google mapám v Tanzanii vůbec nemůžete věřit." Do této cesty jsem nechápala. To, co mapy ukazují jako 8 hodin cesty jsme jeli 12 hodin. Vítejte v dnešním cestopisu na cestě po Tanzanii. SAFARI NJEMA! (=přání hezké cesty ve svahilštině)


Jedna z největších výzev Afriky přišla v Tanzanii v pondělí, když jsme strávili den na cestě. Ale pozor, když řeknu na cestě, nemyslím tím to, co si představujete vy jako cestu.

Vyrazili jsme už v 5h ráno ze Sikonge kvůli možným dešťům nebo případnýmu horku po cestě. Hodili jsme kufry do auta, polorozespalí bez snídaně jsme sedli do auta a vydali se na cestu. My tři mladí (já, angličan Phill a jihoafričan David), náš místní průvodce Dick z Tabora a pan řidič. Netušila jsem, jak to bude probíhat, ale nějak jsem vnitřně tušila, že moc zastávek nebude, tak jsem radši po cestě ani moc nepila a to bylo dobře. Vyjeli jsme a začali jsme se drncat. Jestli mě to drncání vadilo den předem, kdy jsme se takhle drncali hodinu a půl, tady jsem si připomínala, že takhle pojedeme asi 12 hodin. Ufff. Tak jsme se drncali. Po hliněné cestě, kamenné, všemožné. Nejvíc mě fascinovalo, když proti nám profičel obrovskou rychlostí nějaký autobus nebo náklaďák. Silniční pravidla tady platí tak, že kdo je silnější má přednost. Takže když naše auto jelo a v cestě jsme měli nějakou motorku nebo kolo, zatroubili jsme na ně a oni se uklidili. Někdy se teda klidili radši dřív ještě bez toho troubení. Když zase jely nějaké náklaďáky nebo autobusy, uhýbali jsme my. Jinak jsme jeli vlevo, vpravo nebo uprostřed, podle toho, kde se cesta zdála být nejrovnější. Po cestě jsme dělali různé věci, ale hlavně jsme spali. Teda kluci spali, mlátili vedle mě hlavama do oken, já jsem seděla uprostřed a tak jsem tak maximálně vrážela do nich, ale já jsem hlavně sledovala cestu. Sice jsem byla hodně unavená, spát jsem ale moc nemohla. Tak jsem koukala, pak jsem si četla Bibli na mobilu, což bylo super, chvíli se bavila s klukama a nakonec jsem poslouchala hudbu z mobilu.



Na co ale všichni čekáte... Asi po dvou nebo třech hodinách cesty náš řidič přibrzdil a začal ukazovat někam do prostoru. Zrovna se pomalu rozednívalo, ale ještě bylo šero, tak se nám moc nedařilo fotit, ani koukat. Kousek od nás ale stálo stádo antilop (teda doufám, že to byly antilopy. Nejsem moc znalec a měly poměrně rovné rohy, ale nic jinýho mě nenapadá. Pokud víte něco lepšího, napište mi). Začali jsme fotit, ale to nebylo všechno. Jeli jsme dál a viděli jsme hejna ptáků, kteří vypadali jako čápi. Hledala jsem, co by to mohlo být a nabízí se mi jen marabu africký, ale nejsem si jistá, jestli to je opravdu on. No nic. Pokračovali jsme a viděli jsme další antilopy a antilopy a pak... náš řidič přibrzdil a začal ukazovat do dálky. Přesně před námi na cestě stála žirafa. Uprostřed cesty. Krásná, obrovská, majestátná. Nevěděla jsem, jestli dřív fotit, natáčet nebo se jenom tak koukat. Bylo to intenzivních několik vteřin, které byly hned pryč. Přešla silnici a pak odběhla. Ach, to bylo krásné, v tom stádu jsem zahlédla i zebru. To byl pro mě zážitek. Byl to pro mě zážitek, protože jsme neprojížděli nějakým speciálním parkem, kde bychom si zaplatili vstupné a jeli na safari. My jsme jen jeli z bodu A do bodu B a po cestě jsme projížděli poblíž nějaké rezervace. Tohle bezpochybně byl největší, i když nejkratší zážitek této drncavé cesty.




V 10h jsme zastavili v jedné vesnici, kde jsme se pozdravili jednoho pastora, jeho rodinu a šli se podívat na budovu jejich společenství. Bylo to jen takové rychlé protáhnutí a jeli jsme dál, až po pěti hodinách na cestě v 11h jsme zastavili, abychom se najedli a odskočili si za keříkem. Vytáhli jsme nějaké nabalené zásoby jídla z předchozích dnů a jedli to tam na kraji cesty vedle auta, kde nebylo zrovna extra čisto. Měli jsme kuřata, nějaké palačinky a zeleninu. K tomu vodu a nějaké příšerně sladké pití, které mi vůbec nechutnalo. Byla jsem opravdu ráda, že jsem moc nepila, protože jedna zastávka za 5 hodin není moc. Tohle nebyla cesta jen tak pro někoho. 


Drncali jsme se dál, krajina se měnila, po cestě nám vždycky tu a tam musel někdo otevřít bránu, abychom jeli dál. To jsem nepochopila. Byl to přejezd regiony? Počítají tam auta, která tam projedou? Nevím. Pokud víte, napište mi prosím.


Do Mbeya se musí přejet přes takový velký kopec. Tam už stavěli novou silnici, ale pro nás to stále znamenalo ji z jedné i druhé strany objíždět po šílené kamenné cestě. Tak snad příště to už bude pohodlnější... Asi hodinu před koncem cesty jsme měli druhou zastávku na benzínce. Místní záchod nebyl o moc lepší, než si skočit za keřík. Prostě kolo v zemi. Dobře, keramické kolo v zemi a vedle toho kyblík s vodou a naběrátkem na spláchnutí. Ruce jsme si umyli zásobou balené vody, co jsme vozili v kufru. A tak jsme poslední hodinu a půl cesty jeli po poměrné silnici. Člověk, co nezažije předchozích 10 hodin nepochopí, jaký to je pocit. 

tak se smrákalo na kopci nad Mbeya

No, tak někdy v 17:30 jsme dojeli do Mbeya. Měli jsme asi 30 minut na ubytování se v hotelu a jeli jsme na večeři s místními vedoucími mládeží a na rozhovor s nimi. Byl to dlouhý, ale hodně zajímavý den. Nejvíc se mi na tom líbilo, jak ho všichni vzali tak dobře s humorem. Nevybavuji si, že by někdo měl kyselý ksicht nebo že by si stěžoval na to, jaká byla cesta. Věděli jsme, že to nemá smysl, tak jsme spíš o tom vtipkovali a bylo to prostě takový naše dobrodružství. No, ale vůbec jsem nezáviděla Dickovi a našemu řidiči tu cestu zpět. Myslím, že takové dobrodružství stačí v malých dávkách a tak jsem byla ráda, že dva dny potom jsme zpět do Dar Es Salaamu letěli letadlem :D Ale o tom zase někdy jindy :)


a jako bonus ještě fotka zadku zebry :D ...jestli ji najdete ;)

pondělí 29. dubna 2019

O tom, jak se ze mě v Africe stal velvyslanec


Kdybych vám měla vyjmenovat, o jakých povoláních jsem za celý život snila, byli bychom tu asi dlouho. Byla ale povolání, který mě držela dýl a která jsem opravdu chtěla dělat. Když jsem byla na konci gymplu, snila jsem o práci velvyslance a hodně mě to ovlivňovalo ve výběru škol. I když mě politika nezajímala, tato práce mě fascinovala. Nakonec jsem ale mezinárodní vztahy, ani diplomacii nešla studovat, protože jsem si dostatečně nevěřila, a protože jsem zvolila něco v mých očích praktičtějšího. Malá skrytá touha poznat tuto oblast tam ale zůstávala, a proto jsem byla tak nadšená, když jsem měla příležitost jít na party na holandské ambasádě, když si peruánská velvyslankyně v ČR všimla mého videa a když byla potenciální možnost tam dělat stáž. Ta stáž nakonec díky Bohu nevyšla. Možná kdybych o ni aktivně bojovala, tak bych toho dosáhla, možná i spíš umístěná v Limě. Já jsem ale cítila, že v tuto chvíli to není pro mě a další telefonát z ambasády jsem měla až když jsem už měla práci na plný úvazek jako učitelka. Vraťme se ale do Tanzánie.

V minulém článku jsem psala, jak jsem se dostala na moji novou pracovní pozici koordinátora. Kromě toho, že hned z kraje uvedení do té práce jsem měla pracovní cestu (cestovat v rámci práce byl jeden z mých snů), později jsem začala zjišťovat, co i taková cesta obnáší. V něčem je to politika, i když jsem se jí bránila. 

Zrovna v Africe jde hodně o to, jak se věci prezentují a je velmi důležité se někde ukázat, hosté jsou tam nesmírně vážení.  Proto jsme i my po dvou dnech jednání začali objíždět všechny možné budovy církve. Proces byl většinou stejný a já jsem se ho po chvilce naučila i bez znalosti svahilštiny. Přišli jsme někam, dostali jsme lahev vody, proběhl oficiální pozdrav od místního pastora a pak naše pozdravení - řekni, kdo jsi, odkud jsi a můžeš přidat nějaký osobní pozdrav nebo dodatek. Dále proběhly nějaké reporty o fungování místní církve, tanec či píseň sboru, zápis do knihy hostů, fotka a "na shledanou". Za první den jsme stihli 4 místa, v posledním ale místní pastor stihl odejít, než jsme přišli. V dalších dnech jsme měli ještě několik více či méně podobných setkání. Byly to takové ty oficiální návštěvy, které byly fajn, ale zároveň opravdu velmi oficiální. 
Pro mě bylo hodně přínosné, když jsme si pak na některých místech mohli sednout s pracovníky s mladými lidmi v Tanzanii a porovnat naše zkušenosti, sdílet nápady, těžkosti a radosti, to byly opravdu skvělé chvíle.


Když jsem si tohle zpětně rekapitulovala a přemýšlela nad tím, co vlastně v Tanzánii děláme, přišlo mi, jako bychom byli taková diplomatická delegace. Program jsme měli dost rozplánovaný a převážně jsme navštěvovali různá důležitá místa, kde jsme utužovali vztahy. V tu chvíli mi došlo, že Bůh mi splnil sen práce velvyslankyně. Sice jsem to vlastně nikdy v reálu nezažila, jaké je to v diplomacii, tady mi to přišlo, že cesta po Africe mi splnila to, co jsem si o práci na velvyslanectví myslela. Takže ne vždy dosáhneme toho, co si v hlavě vysníme, ale často se může stát, že se něco splní nějakým jiným způsobem, než bychom si sami představili. To se v mém životě opakuje a i když je to často spojeno s různýma výzvama, já jsem za to vděčná.



pondělí 11. února 2019

Proč Tanzanie?

V předchozích článcích jsem vás seznámila s mými cestovními zážitky cesty do Tanzanie a s prvním dobrodružstvím v Tanzanii. Co jsem ale vlastně dělala v Tanzanii?

Před nějakou dobou (léto 2017) jsem byla oslovena českým vedením Jednoty bratrské, jestli bych se nechtěla přihlásit na jednu pracovní pozici v církvi na mezinárodní úrovni. Jednota bratrská totiž hlavně v 18. století začala mířit do zahraničí a rozšířila se po mnoha místech na celém světě. Nejsme tedy všude, ale člověk může cestovat daleko a potkat "moravany" (v mnoha zemích se název změnil na Moravian Church/Iglesia Morava/Kanisa la Moravian = Moravská církev). Však starší čtenáři tohoto blogu vědí, že v Peru i v USA jsem byla pomáhat ve společenstvích Jednoty bratrské. V listopadu 2017 jsem byla taky na jedné konferenci v Kapském Městě, takže to jsou některá z míst, kam jsem se díky církvi dostala. Vraťme se zpět. Přihlásila jsem se na tu pozici, protože mně to přišlo velmi zajímavé - částečný úvazek, práce z domova, práce s mladými lidmi, hodně administrativní, ale zároveň kreativní... prostě od všeho něco. Podle požadavků mi přišlo, že byla z půlky tvořena pro mě. Výběrové řízení se trochu protáhlo, ale loni jsem se dozvěděla, že jsem se dostala mezi dva finalisty na tuto pozici a proto jsem v srpnu letěla do New Yorku na pohovor. Na podzim jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána a nějakou dobu potom mi přišla informace o tom, že bude setkání týmu, se kterým spolupracuji, v Tanzanii v lednu 2019. No a takovým zprávám a nabídkám se neříká ne. V Tanzanii je právě nejvíc členů Jednoty bratrské celosvětově. Je to vtipné, protože jich je asi 60-70% a v okolních zemích taky kupa. Nás evropanů je trošička...
V plánu cesty bylo setkání - porada výboru pro mládež a ustanovení mě do funkce koordinátora. To byly dva náročný dny, kdy jsem musela dávat nepřetržitě pozor na to, co se říkalo a zapisovat si. Zajímavá zkušenost. Dál jsme měli v plánu cestování po Tanzanii a poznávání různých míst, lidí, společenství, atd. Plánujeme tam totiž za 3 roky takovou poznávací cestu pro vybranou skupinu mladých lidí. Nicméně, tohle vše vysvětluje, proč jsem já sama neplánovala nic na této cestě, od nakupování letenek, přes rezervace hotelů, program i to, co budeme jíst, vše to bylo v nějaké vyšší režii a my jsme se jen vezli :D Byla to pro mě naprosto nová zkušenost a v něčem psychicky strašně velký oddech, protože ono se to nezdá, ale dělat stále nějaká rozhodnutí, když jste na místě, které neznáte, taky vyčerpává. V tomto ohledu to byla skvěle odpočinková cesta. Na spánek samotný tam ale tolik času nebylo a odpočinkové to taky nebylo, protože náš program byl často nabitý od rána do večera. O tom a o jídle jsem slíbila, že povím, ale tak teda zase příště :)

Kanisa la moravian, Tabora, Tanzania
místo, kde jsme měli setkání (uvnitř) :D

čtvrtek 31. ledna 2019

O nechtěně splněných přáních

Po ztracených letech, odcizeném a vráceném mobilu, kupě dobrodružství, poznávání a objevování a dvou špatně prospaných nocích (jednu jsme mířili na letiště už ve 3:30 a druhou jsme byli v letadle) nás čekala ještě třetí taková noc. Během objevování Dar Es Salaam jsme totiž měli telefonát od jednoho z našich organizátorů/koordinátorů cesty s tím, že pro nás našli řešení, jen s tím, že ten let bude druhý den v 6h ráno a že je nutné, abychom byli na letišti už ve 3:45. Nechtěli jsme dělat problémy a taky jsme byli rádi, že nebudeme muset strávit 21h v nějaké místním autobusu, abychom dojeli do Tabora, tak jsme to odsouhlasili. Sice bychom se rádi vyspali, ale tak aspoň jsme na těch pár hodin spánku měli kvalitní postele v hotelu. Večer před spaním jsme ještě měli telefonát s nějakým místním člověkem, který nám ve zkratce vysvětlil, že letíme někam jinam a tam nás někdo vyzvedne a doveze do Tabora. Moc jsme toho nepochytili, jen že letíme do nějakého města na M, tak jsme si mohli jen tipovat, co to bude. Hlavní bylo ale to, že o nás bude postaráno.

Já jsem si na ráno nařídila několik budíků, z takových situací jsem většinou nervózní a hůř spím, protože se bojím, že se neprobudím. Naštěstí jsem ale dobře vstala, oblékla se a sbalila, byli jsme domluveni, že asi ve 3:40 vyjdeme s Phillem z hotelu. Ano, četli jste dobře, VYJDEME. Z našeho třetího patra hotelu totiž bylo na letiště krásně vidět, odhadli jsme to asi na 15 minut cesty pěšky a nechtěl se nám volat taxík. Vlastně to teď zpětně moc nechápu, jak nás tohle vůbec napadlo a že jsme to udělali, obzvlášť po předchozí zkušenosti na pláži. Phill zaspal, jeho budík nějak nezvonil nebo ho ve spánku vypnul, tak jsem mu ve 3:40 ťukala na dveře, dokud se nevzbudil a nevylezl. Vše ale bylo nakonec rychlé, my jsme na recepci nechali klíče, vyrazili s kufry po silničce/cestě k letišti a opravdu jsme tam do 15 minut byli. Nepřišlo mi to opravdu jako nejlepší nebo nejbezpečnější nápad, překvapilo mě, že někteří lidé tam byli vzhůru, nevím, jestli ještě nebo už... ale důležité teď je to, že jsme došli. Hlavní informace, kterou jsme se řídili, byl odlet v 6:00. Kromě toho jsme ale dostali zprávu, ať si dáme pozor, že číslo našeho letu je TZ100, ale ve stejný čas do stejné destinace letí ještě let TZ110. To fakt asi vymyslel nějaký génius, aby se to nepletlo. Takže u check-inu jsme podle letu a společnosti zjistili, že letíme do Mwanza.

Super, tady se to vše začalo skládat dohromady. Když si otevřete mapu Tanzanie, tak zjistíte, že Mwanza je větší město u břehu Viktoriina jezera. A proto ty nechtěně splněná přání a sny. Já jsem totiž prohlásila, že je škoda, že se během této cesty nepodíváme k Viktoriinu jezeru, že bych ho chtěla vidět. Myslím, že to bylo v tuto chvíli, co jsme začali zkoumat, kde je Mwanza, kdy mě Phill upozornil na to, že jsem si to vlastně přála a že bych si měla dát pozor na to, co si přeji. Já jsem se nad tím zamyslela a došlo mi, že jsem si vlastně před odjezdem jen tak povzdychla, že je škoda, že nepoznáme Dar Es Salaam, že tam nebyl plánovaný žádný čas. A ejhle! Ono se mi to taky vyplnilo, i když to nebylo to, co bych si sama vybrala. Přijde mi, že se mi občas dějí opravdu zvláštní věci.

Vraťme se ale zpět na letiště. Aby nás s těmi lety nemátli málo, dali oba lety ke stejné bráně. Nevím, co tím zkoumali, ale později jsme se dozvěděli, že prý je jeden z těch dvou letů zkušební, tak to je asi dočasné. Jinak by nedávalo smysl, že do Tabora lítají dva lety týdně, ale do Mwanza mají dva za den a ještě ve stejný čas...? Samozřejmě, že když otevřeli nástup na let TZ100, museli nás všechny x-krát upozornit, že to je let TZ100 a že si máme ověřit, jestli nemáme TZ110. Já bych tam šla nastoupit, kdyby mě Phill neupozornil, že to je ten špatný let. Oni to i hodně kontrolovali, tak by se mi asi nepodařilo proklouznout. Náš let teda začal nastupovat asi až v 6:15... Tak fungují tanzanské aerolinky... aby tam něco letělo včas, to by byl asi zázrak.  Náš let byl opravdu v něčem směšný. Obrovské letadlo se 3-4-3 sedadly bylo poloprázdné a za něco málo přes hodinu polospavého letu jsme už z letadla koukali na Viktoriino jezero, které se nám odhalovalo v dálce. Dobře, neviděla jsem ho tak, jak jsem chtěla, ale viděla jsem ho. Z letadla a pak i z auta.


Viktoriino jezero to modré v dálce
Letiště v Mwanza bylo ještě vtipnější než celá ta situace. Tímto krásným jumbo letadlem jsme přistáli někde uprostřed letiště, vylezli jsme po schodech z letadla a nastoupili do autobusu, který nás odvezl kousek k takové mini budově. Tam jsme jen vyšli 3 schody do malé místnosti s jedním pásem, kde já jsem ještě ve dveřích koukala, jak přivezli ty cargo boxy s kufry a jak je nakládali na ten jezdící pás. Skoro bych si tam mohla přijít a rovnou si svůj kufr převzít... ale to by asi bylo neefektivní. S kufrem si pak už člověk jen vyšel z té místnosti a tam už byl zástup čekajících lidí. Tam už na nás čekal pán s cedulkou s našimi jmény. Vzal mi kufr a za chvilku se k nám přidružil nějaký místní pastor, který nás přivítal, poptal se na cestu a za chvilku už nás naložili do auta toho pána s cedulkou s tím, že nás odveze někam na snídani a pak poveze dál. Bylo to letištní taxi, tak mně to jen v hlavě zašrotovalo, kolik tohle asi bude stát, ale víc jsem to neřešila. Místní pastor a další se s námi rozloučili a my byli vydáni napospas našemu řidiči, který neuměl moc anglicky. Opravdu nás ale dovezl na nějaké místo, kde nám řekl, že si můžeme dát snídani, což bylo fajn, tak jsme se v klidu najedli a potom jsme zase nasedli a vydali se na šestihodinovou cestu směrem na jih do Tabora.





Phill hned z kraje cesty poznamenal, že jedeme po dobré silnici, mnohem lepší, než čekal. Já jsem se jen podivila, protože mi přišlo, že tak úžasná nebyla a byly tam moc často umístěné retardéry. Zpětně a se širším kontextem ale musím uznat, že měl pravdu. Tohle byla opravdu moc dobrá cesta... ale o horších cestách bude zase jiné vyprávění... Vlastně na té cestě nebylo už nic tak zajímavého. Střídavě jsme spali a odpočívali. Auto nám zařídili úžasné, mělo totiž dvě řady sedaček vzadu, takže já jsem si odsedla dozadu a roztáhla jsem se, zatímco Phill se mohl roztáhnout v prostřední řadě. Kromě těch retardérů a občasné zastávky místní policií jsme jeli docela plynule. Tu místní policii nebo dopravní policii, nebo co to bylo, jsme moc nepochopili. Vždy nás zastavili, řidič s nimi prohodil pár slov nebo na nás koukli a jeli jsme dál. Jednou vystoupil a sedl si s nimi na chvilku na lavičce, popovídal si a pak jsme jeli dál. Když jsme nespali, sledovali jsme krajinu, vyhublé krávy, děti v uniformách po cestě ze školy a různě potulující se podél silnice, zajímavá uskupení kamenů, osady podél silnice a jejich obyvatele žijící v zajímavém poklidu...


Díky Bohu za Google Mapy. Mohla jsem občas kouknout, kde tak asi jsme a jak dlouho ještě pojedeme. Kousek od Tabora jsem už zbystřila a čekala, co přijde. Řidič se nás zeptal, jestli víme, kam jedeme, po pravdě jsme odpověděli, že netušíme, tak musel někomu zavolat, někde se poptat a nakonec nás dovezl k Orion Tabora Hotel. Tento krásný hotel je z počátku minulého století. Svá nejlepší a nejslavnější léta má asi za sebou, částečně vypadá, jako by se zastavil v čase, ale moc se mi líbil a stal se naším domovem na dalších několik nocí. U tohoto hotelu jsme se rozloučili s řidičem a hned si nás tam zase někdo převzal, tentokrát místní - Dick, který nás odvedl na recepci, tam jsme dostali klíče od našich pokojů, hodili si tam věci a Dick nás odvezl do církevního hostelu-jídelny na oběd. Tam jsem se poprvé setkala s opravdovým tanzanským jídlem, což byla z počátku výzva... ale o tom, co se jí v Tanzanii napíšu zase příště :)

Orion Tabora Hotel, postavený v roce 1914 německým baronem

Musím se ale ještě vrátit k těm splněným přáním. Mně se to totiž takhle stává častěji. Bylo to tak, když jsem v létě letěla do USA a přemýšlela jsem o tom, jak bych ráda někdy letěla v Business Class a pak jsem se v ní nečekaně objevila, pamatuji si, jak jsem v létě 2016 cestovala po Peru a USA, tam se mi to stalo několikrát, má ani nevyslovená přání a myšlenky se mi plnily. Ne vždy doslova a tak, jak jsem si třeba myslela, ale takovým způsobem, že mě to stále překvapovalo. Jsem zvědavá, co mě ještě potká, ale vím, že si opravdu musím začít dávat pozor na to, co si vlastně přeji :)

pondělí 28. ledna 2019

Jak mi v Tanzanii ukradli mobil

Stalo se to pár vteřin po tom, co jsem vyfotila tuto fotku... ale vraťme se zpět a vezměme to všechno hezky popořadě :)


Jak si možná pamatujete z mého minulého vyprávění, v Amsterdamu nám uletělo jedno letadlo a v Dar Es Salaam další. To nám mírně zkomplikovalo život a taky to znamenalo, že jsme měli jeden den, nebo spíše jedno odpoledne, volna v Dar Es Salaam. Vydali jsme se teda s Phillem na průzkum. Bylo krásně, slunce pařilo a my jsme byli asi trochu naivní. Pořád jsme měli jen dolary a neměli jsme tušení, kolik co stojí. Po celém dnu a noci cestování a hodně sezení jsme se chtěli projít a bláhově jsme vyšli s představou, že bychom se mohli pokusit dojít do centra... Jak je ale známo, letiště bývá většinou trochu dál od centra, takže jsme si po půl hodině chůze uvědomili, že to asi jen tak nedojdeme. Taky jsme cítili, že se nám asi za krkem trochu připaluje kůže :D Tak přišla na řadu naše hlavní mise: sehnat taxi. Víte, sehnat taxi v Dar Es Salaam, když máte jen dolary a nejste na letišti, není jen tak. Kromě toho platí pravidlo, že když je nepotřebujete, jsou všude a jakmile je potřebujete, nikde nikdo. Z těch, co jsme našli, někteří nemluvili anglicky, jiní nechtěli naše dolary a když jsme se je snažili ukecat, řekli nějakou naprosto směšně vysokou částku. Autobus hromadné dopravy nás taky odmítl. Už jsme moc nevěděli co, tak jsme se schovali pod jedním stromem ve stínu a přemýšleli... a tam se konečně všechno obrátilo trochu k lepšímu. Jeden taxikář svolil, že nás odveze do města s tím, že nás doveze ke směnárně, abychom si ty dolary sami vyměnili a zaplatili mu v tanzanských šilincích. Super! Domluvili jsme cenu 20 000 TZS (= cca 200 Kč) a jeli jsme. Po cestě nám došlo, jak naivní byla ta naše myšlenka to dojít pěšky, *ťukám si na čelo*. Nakonec jsme se teda nechali dovézt k bankomatu a já jsem konečně úspěšně vybrala peníze, Phillovi se to podařilo až později. 

(Neplacená reklama: Používám banku Revolut, kde mimo to, že mají lepší kurz, než jakákoliv česká banka, kterou znám, tak mám i výběry v zahraničí do 200 euro měsíčně zdarma. Všem cestovatelům doporučuji!)


Super, do centra jsme se dostali, tak přišla na řadu naše další mise. Poznat trochu centrum, zjistit, jak to tu vlastně vypadá a časem najít něco k jídlu. Naše poznatky skončily u toho, že toho v centru vlastně moc není, když se zamyslím, tak jsme vlastně nenašli ani žádné hlavní náměstí, ale potkali jsme kupu pouličních prodejců, kde se nás pak jeden chytl a strašně nás přesvědčoval, že nás zadarmo zavede do nějakého podniku, kde bychom se mohli najíst. Tak dobře. Měla jsem chuť mu radši utéct, ale k mému překvapení nás doopravdy někam zavedl a nic za to nechtěl, těžko říct, jestli mu majitel něco nedal. Pořád jsme si nebyli úplně jisti, jak to je s kurzem a kolik ty věci vlastně stojí, ale později se nám podařilo připojit se na wifi, tak jsme zjistili, že podnik není drahý. Konečně jsme se pročetli nabídkou a vybrali si sendvič, načež nám obsluha řekla, že ho nemají, ani ten druhý sendvič a že se máme jít podívat, co mají uvnitř. Já jsem to po chvíli vzdala a šla se podívat, jenomže nic mě tam nezaujalo. Zklamaně jsem se vrátila na terasu a Phill mi už oznamoval, že nakonec prý ten sendvič mají. Aha, tak dobře. Po dlouhé době nám ho i donesli, zapomněli nám ale zase donést objednanou vodu. No, obsluhu v Tanzanii nemají na vysoké úrovni, jak jsme i později zjistili. Nicméně vtipné na tom sendviči bylo to, co mělo být salát. Byla to totiž jen nastrouhaná mrkev poházená po sendviči a po talíři. Nojo, jiný kraj, jiný mrav :D


Posilněni jídlem jsme se vydali opět do toho vedra venku, tentokrát s předsevzetím najít nějakou pláž. Hned z kraje se na nás nalepil nějaký místní umělec, který nám drze skočil do hovoru a začal nám dělat jakoby tour, na konci které chtěl, abychom si koupili nějaké jeho "umělecké dílo". Když jsme nechtěli, tak nás nechtěl pustit a chtěl jít s námi, tak jsem mu rovnou řekla, že ztrácí čas, že si nic nekoupíme, na což on reagoval, že už ten čas ztratil, tak jsem ho odbyla tím, že to je ale teda jeho rozhodnutí na nás zkoušet takovou strategii. Rozloučili jsme se, prošli jsme rybí trh, kde byla hlava na hlavě a pokračovali dál směrem, kde by nebyl přístup k moři oplocen a plný odpadků. Naše snaha ale najít něco takového byla marná, protože jsme došli ke slepé uličce. Tam, kde už to začalo vypadat nadějně, se najednou objevila zátrasa, kamera a nápis "Barack Obama Drive". Nemělo smysl se tam snažit dostat. Zvláštní na tom ale bylo to, že jsem v tu chvíli zažila naprosté "déjà vu". Měla jsem takový silný pocit, že jsem toto místo někde už viděla a skoro bych i řekla, že jsem si ho někde fotila. Pořád to nemůžu vyhnat z hlavy, zvláštní.


Poměrně unaveni jsem se začali vracet a Phill si vzpomněl na trajekty, okolo kterých jsme šli a o kterých nám říkal onen "průvodce". Navrhl, že bychom to mohli zkusit, tak jsme šli, zaplatili 200 TZS (= 2 Kč) a za chvilku jsme se plavili na protější břeh zálivu. Viděla jsem krásné parky u vody a zeleň, ale všechno to opět byla taková lež. Nikde k tomu nebyl přístup, jediný přístup, co jsme našli, byl skrze pozemek nějaké školy, jenomže nás nechtěli pustit přes bránu do jejich areálu, prý je to jen pro studenty. Tak jsme se prošli několika uličkami a už jsme se chtěli vracet, když jsme zahlédli ceduli "Beach Resort". Nadějně jsme tedy zahnuli, i když už ta samotná ulička k pláži byla docela pochybná. Nenašli jsme žádný beach resort, tím tam možná něco původně bylo, ale teď to bylo opuštěné, pláž byla plná odpadků a posedávajících asi rybářů už po práci. 

Došli jsme k vodě a zrovna zapadalo slunko, tak jsme si u jedné loďky fotili ten pěkný západ slunce. Koutkem oka jsem zahlédla dva kluky, jak se jdou fotit z druhé strany loďky, u které jsme stáli, ale nevěnovala jsem jim pozornost. A pak se to všechno stalo, v několika vteřinách. Ve chvilce, která je tak rychlá, že člověk nechápe, jak se to všechno stalo, ale tak dlouhá, že toho člověku proběhne hlavou milion. Někdo mi z levé ruky začal tahat mobil. Nechtěla jsem ho pustit, ale uvědomila jsem si, že mám na druhé straně batoh, který si musím chránit a proto jsem se dál nesnažila, mobil jsem pustila a chytla batoh. Kluk s mobilem se vzdaloval a mně v hlavě běželo, jestli nabídnout peníze, ať mi mobil vrátí, zároveň jsem se ale bála, že jakmile bych vytáhla peněženku, přišla bych o ni i s kartami a doklady. Phill na mě zavolal: "Pozor, má nůž!" a v tu chvíli jsem se koukla před sebe a viděla toho druhého kluka s nožem v ruce. Úplně mám tu scénu před sebou, měl v ruce poměrně dlouhý nůž, zvláštní ale bylo, že byl na konci zaoblený. V tu chvíli jsem na 100% věděla, že mi nic neudělá. Myslím, že vteřinu po tom, se tento kluk otočil a začal odcházet nebo možná odbíhat. V mém myšlenkovém procesu jsem si začala vybavovat vše, co jsem kdy četla o přepadení a krádežích a taky o tom, co mi říkala mamka. Věděla jsem, že musím něco zkusit, nemůžu to jen tak vzdát! Začala jsem tedy za nimi anglicky křičet, ať mi ten mobil vrátí. "Vraťte mi ten telefon, no tak! Vždyť je stejně starý, nic na něm není. Vraťte mi ten mobil!" Když byli daleko, vzdala jsem to a začala jsem to všechno vstřebávat. Byla jsem nesmírně vděčná za to, že jsem nepřišla o batoh, až později mě Phill upozornil na to, že mi tím nožem přeřízli jednu šňůrku. Naštěstí jen jednu ze čtyř. Přemýšlela jsem, nakolik je to  pro mě ztráta, že jsem přišla o mobil. Nebyl nejnovější, ale vždycky je to nepříjemné o něj přijít, hlavně kvůli fotkám, které jsem nestihla zazálohovat a nějakým informacím. Pomalu jsem to všechno vstřebávala, zatímco jsme odcházeli z pláže. Věděli jsme, že tam už vůbec nemáme co dělat a lidé, kteří tam seděli, nám to posunky naznačovali. V tu chvíli na nás někdo začal posunkovat ve stylu, ať počkáme. Něco nesl v ruce. Já jsem nechápala. Chtěl nám něco říci? On se k nám přibližoval a my jsme pomalu šli k němu. Natahoval ke mně ruku a já jsem tomu opravdu nevěřila, nevím, proč jsem si myslela, že mi třeba dá nějaký jiný telefon jako náhradu, když jsem zahlédla něco v tom tvaru. Byl to totiž jiný člověk... ale on mi podával můj telefon. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem ho držela v ruce. Poděkovala jsem mu anglicky, protože jsem byla ještě mírně v šoku. U východu z pláže na nás další pánové posunkovali, že máme radši jít pryč a těm jsem už poděkovala svahilsky, na což oni odpověděli překvapeným výrazem.
Ufff, to byl neuvěřitelný sled událostí během několika minut. Celé jsem to ještě zpracovávala a děkovala jsem Bohu za to, jak to dopadlo. Neuvěřitelná zkušenost, to bylo poprvé... Ještě trochu v šoku jsme nasedli na trajekt zpět a užívali si poslední zbytky toho západu slunce.


Tak...a více zase příště :)

sobota 26. ledna 2019

cesta > cíl aneb Jak jsem letěla do Tanzanie


Připadá mi, že se to začíná v mém cestování stávat pravidlem, ale často mám takové zajímavé cesty do destinace. Když jsem poprvé letěla do Peru, v Londýně byla mlha a mně uletěly všechny navazující 3 letadla. Když jsem letěla do Kapského Města, uletěl mi přímý spoj ve Francii. Tyto zkušenosti mě rozhodně naučily, jak se v takové situaci zachovat, a i když to nemám ráda a pokud mám na přestup méně, než 2 hodiny, jsem trochu nervózní, už vím, že vždy to je řešitelná záležitost. Nejhorší to zatím bylo v té Francii, kde mi letadlo uletělo z důvodu nekonečný fronty u pasové kontroly a nepřítomnosti žádného dalšího personálu, který by mohl nějak asistovat. Tam mi opravdu ten náhradní let dát nechtěli, ale nakonec dali. Po té zkušenosti vím trochu líp, jak v takových situacích jednat. Nicméně, zpět do přítomnosti.

Moje poslední cesta byla do Tanzanie. A aby to nebylo jen tak, měla jsem na přestup v Amsterdamu asi hodinu a půl. Odtamtud mi ale letěl krásný přímý let až do Dar Es Salaam, tak jsem nějak neprotestovala, když mi rezervace přišla. Později jsem se dozvěděla, že navíc v tom letadle nebudu sama, tak jsem si i říkala, že o to to bude lepší, nepřiletět do cizího města sama. V úterý jsem tedy už ve 3:30 ráno vyrazila do Prahy. Byla jsem ráda, že mám rezervu, protože byla šílená chumelenice, nebylo vidět dál, než na 5-10 metrů a auta teprve začínala ten sníh odklízet. V 6:30 jsem teda byla na letišti, prošla check-inem a vlastně už ani nevím, kdy jsem to zjistila, ale u brány se zobrazilo, že je otevřená, takže všichni vstali, aby nastoupili a za chvilku jsem koukala, že si zase všichni sedají. Říkala jsem si, že je to divný a v tu chvíli jsem zaslechla, že říkají něco o Amsterdamu. Začala jsem pátrat na internetu a zjistila jsem, že je v Amsterdamu silný vítr, takže většina letů má zpoždění, některé jsou zrušené a jenom pár jich letí na čas. Moc mě nepotěšilo, když jsem zjistila, že náš let do Amsterdamu je zpožděn asi o 2 hodiny, ale ten let z Amsterdamu do Dar Es Salaam žádné zpoždění zaznamenáno nemá. Proč?? Asi velká letadla zvládají vítr líp. No co, pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší. Začala jsem komunikovat s kamarádem Phillem, který do Amsterdamu letěl z Birminghamu a ten mi za chvíli psal, že má taky zpoždění. Třetí člověk, který s námi letěl, nás už o zpoždění informoval, jeho samotného se to ale netýkalo, dorazil do Amsterdamu včas.

Do letadla jsme nastoupili pozdě, a ještě jsme tam museli skoro hodinu sedět, než nám dalo Amsterdamské letiště povolení. Prý byla funkční jen jedna přistávací dráha, všechna letadla se tam teda musela nějak vejít. Při přistávání si s námi vítr začal hrát. Naklonil nás doleva, opřel se do nás a poslal nás doprava a pilot oznámil, že přistaneme až za chvíli. Když jsme přistávali napodruhé s různými nárazy větru a drncáním, byla jsem ráda, že jsme to zvládli a s radostí jsem se přidala k přistávacímu potlesku. Hned jsem se připojila na internet a zjistila jsem, že letadlo už uletělo, sice se zpožděním, ale ještě dost před tím, než jsem přistála. Taky jsem zjistila, že Phill přistál chvíli přede mnou a taky to nestihl. Přála jsem si, abychom to stihli, na druhou stranu jsem byla ráda, že nejsem sama, komu to uletělo. No, celkově nás nebylo málo, komu navazující lety uletěly, bylo to krásně přepážky KLM, kam jsme si došli, aby nám dali náhradní let. V té frontě jsme nakonec stáli 5 hodin. To nepřeháním. Vůbec jsem to nečekala, když jsme si do té fronty stoupali. Jako náhradní řešení jsme dostali let přes Keňu s tím, že jsme měli do Dar Es Salaam doletět asi 30 minut před tím, než nám letěl let po Tanzanii.

Přiletěli jsme do Dar Es Salaam a řekli jsme si, že to zkusíme. Seděli jsme ale úplně v poslední řadě, takže jsme hned zkraje ztratili čas na tom, než všichni před námi vystoupili. Pak před námi všichni dlouho zdržovali u víz, překvapilo mě, jak moc se nás vyptávali na to, co budeme v Tanzanii dělat, než nám ty víza dali. Bylo jim trochu těžké rozumět, i kvůli jejich přízvuku v angličtině. Když jsme si šli pro kufry, které na nás už dávno čekaly, tušili jsme, že to nestíháme - už byl čas odletu. Pořád jsme ale byli rozhodnuti, že to zkusíme stihnout, tak jsme šli do odletové haly.

"Skvělé" na tom letišti v Dar Es Salaam je, že první musíte projít přes člověka, co kontroluje, jestli máte letenku (tu jsme neměli), pak musíte dát zavazadla na pás kontroly (tam si mysleli, že mám v kabelce zapalovač a musela jsem tam tím projet asi 3x), a pak se teprve dostanete k odbavovací přepážce. No a u té odbavovací přepážky vám řeknou, že už je pozdě. Tak to všechno poberete a zjistíte, že nikde není východ z letiště. Tak jdete zpět skrze ten detektor a u toho se snažíte vysvětlit těm, co vám 10 minut kontrolovali kabelku, že vám to uletělo. Vyjdete ven a přečtete si zprávu, že prý o nás na letišti vědí, že bychom se měli na let dostat i po času boardingu, tak se zase rozhodnete jít skrze tuhle celou šílenou proceduru, kdy na vás ti stejní lidé nechápavě koukají, znova vás donutí vyndat z batohu notebook, tekutiny a projít přes kontrolu. Doběhnete k přepážce a tam vám řeknou, že letadlo už odletělo. Achjo. Tak jdete zpátky. Přes ten detektor. A ti lidé na vás zase opravdu nechápavě koukají. Tak jen pokrčíte rameny a rozloučíte se slovy, že se ještě uvidíte.

To byla jedna z těch intenzivnějších částí cesty. Uff. V Dar Es Salaam bylo hodně vlhko a vedro. Opravdu pořád. Zapotila jsem se u tohoto pobíhání a pak i jen po cestě na taxi. Naštěstí nás vzali i za dolary, protože bankomat na letišti mně nechtěl vzít kartu a Phillovi zase dát peníze. Ubytovali jsme se v hotelu, který jsme měli zařízený, konečně jsme se po dvou dnech cesty osprchovali a rozhodli se, že se vydáme do města. První jsme ještě udělali trochu průzkumu a zjistili, že letadlo do Tabora, kam jsme mířili, lítá jen 2x týdně. Ajaj, tak to asi nebude jen tak. Zkontrolovali jsme, jaké jsou jiné možnosti - autobusem 18h cesty, vlakem 21h cesty... Věděli jsme, že to stejně sami nevymyslíme, tak jsme to nechali na našich organizátorech, aby nám dali vědět, co by bylo nejlepší a vydali jsme se do města.




Tato příhoda mě donutila se zamyslet nad tím, že občas jsou naše cesty k cíli vlastně zajímavější, dobrodružnější a v něčem důležitější, než ten cíl. Myslím, že se občas zbytečně zaměříme jen na ten cíl, kterého chceme dosáhnout, ale zapomínáme si užít tu cestu. Dobře, ne vždy si člověk může něco takového užít, není to v něco tak příjemného, ale myslím, že v tom můžeme najít hodně malých radostí. Minimálně vnímat ten proces toho, čím procházíme, co zažíváme a co se z toho učíme, je obrovsky cenný. Jen to, že jsme v něm přítomni a uvědomíme si to, co se děje, nás posune blíž k našemu cíli. Co myslíte? :)


Více o dobrodružné návštěvě Dar Es Salaam, o tom, jak jsme se nakonec dostali do Tabora... a o dalších dobrodružstvích zase příště :)

neděle 30. prosince 2018

Ohlédnutí za rokem 2018 + 7 ponaučení



Wow, to byl rok!
Jak moc se ráda dívám dopředu a užívám si přítomnost, letos jsem se mnohokrát zamyslela nad tím, co se stalo a nepřestávala jsem se divit. Některé věci mi přijdou jako něco, co se stalo dávno. Byl to rok plný pádů, bolestivých momentů a chvílí, které nebyly příjemné, ale taky rok plný požehnání, úžasných chvílí a vděčnosti... no a taky poměrně dost cestování. I tuto rekapitulaci píšu z Dubaje, kde jsem tentokrát spíš na takové odpočinkové dovolené právě proto, abych měla čas i na blog a čtení knížek :)
Tak jdeme na to!


YouTube Space v Berlíně

Leden - do prvního měsíce roku vstupuji s velkým stresem. Zaprvé se mi v práci zvyšuje úvazek poměrně o dost a zadruhé se učím na opravné státnice z angličtiny. Do těch jsem mám asi dva týdny a nemám pocit, že bych toho uměla víc, než napoprvé... Mám ale lepší strategii a je to vše trochu usazenější. Naučím se docela rychločíst a státnice nakonec díky Bohu dávám. Mezitím se ale dějí ještě jiné věci, kdy  kvůli brnění/mravenčení skoro v celém těle musím obíhat doktory.

Únor - s bráchou začínáme chodit do pokročilých tanečních a víc si toho nevzpomínám. Jediné, co mě napadá je moje první magnetická resonance v životě při které usnu (spánkový deficit ze státnic?) a promoce. V Olomouci mají takový ty šílený hábity a čepičky, ve kterých je nakonec vlastně jedno, jak se člověk na promoci oblékne a je v nich vedro. I tak to ale je hezká událost, jeden z pánů má vtipný proslov, vidím některé spolubydlící a můžu s rodinou opět trochu projít Olomouc.

Březen - jarní prázdniny využívám k tomu, že s kamarádkou projíždím kus Španělska. Naplánovala jsem takovej šílenej výlet autobusy, kde se skoro každý den někam přesunujeme (3-8h v autobuse). Začínáme i končíme v Barceloně a mimo to během toho týdne navštívíme další 4 města. Je to hodně zajímavý, pro mě zase úplně jiná zkušenost. Nejvíc se nám ale nakonec líbí asi v Burgosu, protože i když tam skoro celou dobu prší a je zima, mám tam kamarády a lidský faktor dělá hodně. Více o tom výletu zase jindy :)


před a po operaci... sice jsem předtím nosila čočky a brýle často ne, i tak to byla změna, minimálně u mě vnitřní

Duben - v dubnu mě navštěvují postupně dvě mé bývalé olomoucké spolubydlící a se třetí (Maťkou) se na konci měsíce setkávám už podruhé ve Vídni. Jdeme do Schmetterling Garten, moc doporučuji, je to tam skvělé!

Květen - měsíc doktorů? Začínám 1. května v Praze na klinice Gemini, protože mým dlouhodobým snem je laserová operace očí. Trávím tam ten den asi 3-4 hodiny, protože mám slabou rohovku a na některá měření mě radši posílají dvakrát, aby si byli jisti, že mě na operaci můžou doporučit. Oceňuji jejich přístup a doporučení nakonec dostávám. V tom týdnu se dovolám na výsledky z MR a jsem hospitalizovaná v Jičíně (poprvé v životě v nemocnici), kde mi dělají lumbální punkci a pak tam ležím 3 dny na kortikoidech. Je to docela odpočinek a přečtu nějaké knížky. Další dva dny s bolestí hlavy učím a v sobotu na mě útočí postlumbální syndrom v plné síle tak, že musím už v Jičíně vystoupit z autobusu, kterým jedu do Prahy a zavolat známému, jestli mě nedoveze domů. Netuším, co mi je, ale můžu jen ležet, jinak mě nesnesitelně bolí hlava a oči, až brečím. Můžu si dojít tak akorát na záchod. Až v pondělí, kdy se už cítím líp, to jeden známý identifikuje a pojmenuje. 

Červen - v Praze na latinskoamerickém Merkádo si dávám výborné tacos a alfajor a druhý den se setkávám s peruánským párem, co sleduje můj YouTube kanál. V Praze jsem ten měsíc víckrát a setkávám se takhle ještě s jedním argentinským párem, s jedním peruáncem a taky v Praze poznávám nová zajímavá místa. 21. června mám ve Zlíně operaci očí. Je to silný zážitek, při východu z operační místnosti se mi chce radostí brečet. Ten den mi změnil život. Pár dní na to jedu se školou na cyklisťák, kde vlastní chybou krásně přeletím přes řidítka, no dejme tomu, že ten klidový režim dodržuji v rámci možností :D


výhled z kostelní věže v Derbyshire na hrad Elvaston a zahrady

Červenec - není nad to, než jít do lesa a nacpat se borůvkama a ještě si jich kupu donést domů, že? Na červenec jsem ulovila nějaké levné letenky, jedny do Anglie, kde se v Londýně konečně podívám do The Globe na Shakespearovu komedii, jeden z nejlepších zážitků, moc doporučuji, pokud máte jeho hry rádi. Taky zjišťuji, že mají nějaké peníze nové. Automat mi nebral jedno-librové mince :D Vydávám se kousek na sever do Derbyshire navštívit kamaráda, opět - lidský faktor dělá cestování mnohem lepší a můžu poznat místa, kam bych si sama nezašla. Abych ten lidský faktor zvýšila, scházím se před odletem v Londýně ještě s Ráďou, která tam zrovna taky je a ten samý večer odlítá zpět do ČR. Vlastně je neuvěřitelné, že se známe už 9 let, tak spolu zavzpomínáme na ten den, co jsme se v Anglii poznaly.
Hned na to s bráchou podnikáme rychlovýlet do Berlína (opět levné letenky) a v YouTube Space spolu natočíme 2 videa a zároveň se naučíme něco o osvětlování atd. Je to hodně zajímavé. No a nemůže chybět tábor, místo, kde se vracím do dětství a nemusím řešit okolní svět :)

Srpen - mi plní další z mých snů a to letět v Business Class. Letím na pracovní pohovor do New Yorku na jednu pozici v církvi (spoiler: vybrali mě). To, že je pohovor v NYC ale neznamená, že práce je tam ;) Nicméně z nějakého zvláštního důvodu mě paní v Praze dá na druhou část cesty do business class, aniž by mi to řekla, takže já to zjišťuji až při přestupu v Zurichu. Je to snad můj první takový oficiálnější pracovní pohovor v životě (z toho, co si vybavuji... skype s aupair rodinami nepočítám) a myslím, že probíhá dobře. Z New Yorku pak mám dobrodružnou cestu do Pennsylvánie, kde týden trávím u rodiny mé kamarádky Johanny. Ráda je zase po 5 letech vidím, jsou úžasní a cítím se tam jako doma. Oslavím tam i svoje narozeniny. Kupuji si tam dron. Před odletem si naplánuji denní dobrodružství v New Yorku a navštívím nějaká pro mě nová místa a letím domů, tentokrát už normálně :D
V přípravném školním týdnu trávím dva dny v Krkonoších na workshopu o zážitkové pedagogice v angličtině s Broňou a je to skvělé nakopnutí do dalšího školního roku. Je to asi nejlepší workshop, na kterém jsem byla, maximálně praktický a navíc se můžu sdílet i s dalšími učiteli a inspirovat se od nich.

Září - tím nám začíná další školní rok, pro mě opravdu velký rozdíl oproti tomu prvnímu. Člověk se v tom učení víc usazuje a nachází si svoje cesty, strašně mě to baví, i když zároveň vyčerpává. No a taky se dozvídám svoji diagnózu toho, co se táhlo od ledna. Mám roztroušenou sklerózu. Po cestě domů z Hradce (kam teď budu ještě hodně jezdit) to trochu obrečím, ale není to už to zoufalství, co jsem zažila jeden večer v nemocnici v květnu, kdy jsem věděla, že to je podezření a googlila jsem si, co to znamená (nejhorší možná věc v takovou chvíli). Teď to je spíš takové vyplavení emocí. V tom všem zažívám neuvěřitelnou vděčnost - za to, že se to zjistilo brzo, že rozhodně podle mě nejsem v nějakém závažném stadiu, že mám dobrou zdravotní péči, že dostanu léčbu, a v závěru to, že dostanu možnost účastnit se klinické studie, která by mi měla nabídnou účinnější léčbu než ta, co je klasicky nabízená novým pacientům. S tímto konečně i dostávám motivaci začít pravidelně cvičit, což mi pomáhá cítit se lépe. Když už se ale cítím lépe, tak mě začínají příšerně bolet zuby, že na to je i ibalgin slabý a já si minimálně týden zažívám peklo... No a taky se mi rozbije dron... no, ale oproti bolesti zubů se to zdá jako úplná malichernost :D


Johanna, její mamka a já natíráme židle do Johanny nového bytu :)

Říjen - učím, učím, cvičím, začíná být zima a o podzimních prázdninách letím do Dubaje za mou milou letuškou bývalou spolubydlící Maťkou na pár dní. Na nočním letu se seznámím se spolusedícím Egypťanem a propovídáme polovinu letu, takže toho moc nenaspím. První den v Dubaji je tedy po asi hodině spánku hodně dobrodružný, ale s Maťkou, která je na tom docela podobně, ho zvládneme bravurně, vidíme Burj Khalifa, Dubai Mall a stihneme i odpolední safari. Další dny jsou podobně plné aktivit, že mám pocit, že jsem snad viděla všechno. Když Maťka musí opět pracovat, rezervuji si turistickou tour (zase nový cestovní zážitek, ale už prosím ne) do Abu Dhabi a zbytek dne mě provádí ten Egypťan z letu. Je super znát někoho místního. Po nevelkém očekávání z Dubaje a smíšených pocitech z ní odlétám docela spokojená, opět - lidský faktor hrál velkou roli, Maťku jsem strašně ráda viděla.

Listopad - navštěvuji jednu konferenci o roztroušené skleróze a jsem zase o hodně chytřejší a povzbuzena. Na poli medicíny jsou stále nové objevy, ale hlavně vím, že se může stát zázrak. Tady musím prozradit, že mám takový skoro až týdenní rituál, který zahrnuje mě, počítač a nějaký letenkový server. Možná si to budu muset zakázat, protože občas mi je strašně líto, že nemám dovolenou, když najdu nějaké úžasné letenky. Moje starost jsou ale Vánoce. Těžce snáším zimu a je to delší volný úsek času v kuse, tak mám pocit, že to musím využít, jinak budu celý týden sedět doma na gauči a jíst :D je potřeba letět do tepla, ale letenky přes Vánoce jsem nepříčetně drahé. Nakonec to ale vyhrává Dubaj... opět :D po minimálně týdnu rozvažování letenky kupuji, dokonce s bratrem, který mi bude dělat společnost.

Prosinec - před Vánocemi je vždy nějaké šílené období, i když člověk neshání dárky. Mám ale příležitost zúčastnit se jedné akce s nakladatelstvím, od kterých mám učebnice angličtiny a zúčastním se Vánočního posezení v krásné restauraci V zátiší. Výborný zážitek. S dětmi ze školy jedeme na lyžák, kde společně objevujeme krásy Krkonoš a běžkování, ale celkově je super moct se s nimi bavit mimo budovu školy, je to zase něco jiného. A tak jsme tady, je konec prosince a já sedím v letuškovském bytě v Dubaji a píšu tento článek. Přemýšlím nad tím, co mě tento rok naučil. Nevím, po kolikáté už píšu tuto svoji roční rekapitulaci. Dělám to ráda ne proto, že bych se chtěla chlubit, ale protože když to píšu sem, tak mě to udržuje v takové vykazatelnosti, že to udělám a budu vděčná za všechno, co se stalo. Taky je to už taková moje tradice. Předevčírem jsem se bavila s Maťkou, jak si začínáme připadat dospělé, když mluvíme o práci a když se podíváme x let zpět a říkáme si, jak jsme si v té době myslely, že jsme byly vyspělé, tak se tomu musíme smát... tak si uvědomujeme, že možná se za pár let zase ohlédneme zpátky na tento rok a řekneme si, jaká jsme to byly ještě děcka a naivní a jak už jsme dál. O tom život je.

s Maťkou v Dubaji :)


Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o pár věcí, které jsem se letos naučila.


  • Zdraví musím řešit brzy a neodkládat to. Prevence je mnohem lepší, než pohotovost.

  • Zvyk se dá naučit, stačí tomu dát chvíli času a nepřestat. Pro mě v mnoha věcech to nejtěžší je začít, pak už to jde dobře - týká se to učení, cvičení, denních návyků...

  • Určitá rutina v životě není ke škodě. Dobře, řekněme tomu zvyk. Jako třeba chodit včas spát. To bylo pro mě letos životní změna. Vlastně až tak nějak ke konci roku. Naučila jsem se chodit spát mezi 22-23h a naprosto to změnilo mé životní fungování. Dřív jsem byla ráno ve škole přejetá, dávala jsem si kafe a ke konci týdne jsem si chodila odpoledne na 20 minut lehnout. Teď dopoledne zvládám v klidu bez kafe a odpoledne už spát nechodím. Spát 7:30-8 hodin denně je důležité, minimálně pro mě. 

  • Odpočinek je důležitý a pro workoholiky je dobré si ho třeba i naplánovat. Letos jsem si uvědomila, že jsem kombinací workoholika-lenocha a to je blbý. Když nepracuji, tak mám pocit, že se flákám, vždy mám někde napsaných aspoň 5 věcí, které potřebuji udělat. Zároveň jsem ale schopná den proflákat, když chci odpočívat a vlastně nemám ani pocit, že jsem něco udělala, ani si neodpočinu. Učím se v tom najít rovnováhu a odpočívat "efektivně". Velkým psychickým odpočinkem pro mě je cestování a proto jsem letos i uskutečnila některé cesty, jako třeba teď tu do Dubaje, protože doma mám pořád pocit, že musím něco dělat. Tady lépe vypnu, zvlášť když chodím po městě a nemám internet.

  • Ne všechno musí být zdokumentované, anebo to nemusí být zdokumentované dokonale. Často je osvobozující něco jen stoprocentně prožít tak, že to zůstane jen ve vzpomínkách nebo v nějaké nekvalitní "ilustrační" fotce v mobilu.

  • Někdy něco/někoho ztratíme a bolí to. Zároveň to ale může sloužit k vlastnímu růstu a rozvíjení jiných dovedností/vztahů. Zhodnocení důležitých věcí a priorit. No a někdy není od škody něco přestat dělat, dát si pauzu neznamená neúspěch nebo selhání, ale může to znamenat načerpání energie a inspirace.

  • Výzvy a těžké zprávy je dobré přijímat s pokorou, protože z nich může vzejít něco dobrého, i když možná bude chvilku trvat, než to člověk objeví. Hodně pomáhá jít do nich s nadějí, protože zázraky se dějí a i když se zrovna nedějí, pomáhá to projít tou zkušeností mnohem lépe.

Pokud jste někdo článek dočetli až sem, doufám, že jste měli úžasný rok 2018! I když třeba nebyl takový, jak jste si ho představovali nebo plánovali (můj určitě nebyl), tak doufám, že předčil vaše očekávání (to se v mém případě určitě stalo). 
Přeji vám krásný a požehnaný rok 2019! Žijte radostně a vděčně za každou chvíli života, kterou můžeme mít! :)


Oculus stanice v New Yorku